Lyžování v Rakousku – Mayrhofen + Hintertux ledovec
I letos jsme s přítelkyní vyrazili do Alp na lyže – tentokrát vyhrálo středisko Mayrhofen – lépe asi napsat komplex středisek Zillertal – jedná se vlastně o údolí ve kterém je několik víceméně propojených středisek. Ale popořádku:
1. Doprava
Autem a ačkoliv se to zdá na tom špatném kraji Rakouska (dál od nás), tak naprosto v pohodě – z cca 580km z Kolína až na místo se jede tak 450-500 km po dálnici a to české + německé, v Rakousku nemusíte ani kupovat dálniční známku … ostatně zpět jsme vyjížděli po čtvrté, po jedenácté jsme byli doma, takže cesta 7 hodin včetně večeře a zastávky byla v pohodě … 6 hodin čistého času jízdy a to rozhodně nejsem střelec – po dálnici tak kolem 120km/h a tak 1/2 hodiny jsme ztratili v koloně na rozhraní Rakousko/Německo.
2. Ubytování
Malý apartmán vyšel pro dva na sedm nocí na zhruba 8000,- včetně všeho (taxy, úklid, …). Na to, že byl pohodlný, jednání v klidu – dokonce nechtěli ani zálohu, místo poklidné 4km autem od střediska, 18 km od ledovce (kam jezdil skibus), zastávka po dohodě před domem … musím pochválit. Čisto, příjemno, žádný sardinkobyt 18m včetně všeho.
3. Sjezdovky a střediska
Na všech dovolených a i na sjezdovkách hodně rozhodne počasí – my měli 1/2 štěstí 1/2 smůlu … 4 dny “ažůro”, 4 dny mraky a sněžení. Sjezdovky jsou ovšem parádní – každé ráno srovnané rolbou (pro upřesnění ratrack) na hlaďounký kobereček, odpoledne už samozřejmě místy vrstva sněhu a plotny, ale vzhledem k počtu sjezdovek pořád nádhera. Naše štěstí bylo, že sněžilo třetí a čtvrtý den – pak byla krásná vrstvička měkkého prašánku. Zvláště na ledovci se pak v zatáčce zvednul nádherný oblak prachového sněhu, který unášel vítr … poezie třpytící se ve Slunci. Patřím mezi konzervy, které si dobře zalyžují klidně i ve Špindlu, ale tohle je prostě něco jiného a týden, kdy žádnou sjezdovku nemusíte jet víc než dvakrát, třikrát je prostě super. Hlavně na ledovci, kde jako jedni z prvních jsme sjeli a pak jsme nahoru mohli sledovat zářezy lyží … Sjezdovky jsou různých obtížností od lehkých až po Harakiri – černá nejprudší sjezdovka v Rakousku – na 900 metrech sklesáte 600 metrů s klesáním až 78% … nedoporučuji slabším lyžařům, pokud je jinde led a pokud jste po dni lyžování unaveni. Jel jsem jí pozdě odpoledne a při pohledu pod sebe mi místy nebylo dobře … a asi bych si jí odpustil, kdybych jí měl jet další půl hodinu. Cestou nahoru na sedačce jsem tam viděl někoho padnout – v leže prudce zrychlil až do poměrně nekontrolovatelných kotrmelců o cca 100-200 metrů níže a lyže letěly podobně bez ohledu na brzdy. Každý si ale najde svojí sjezdovku – široké, mírné, ostřejší i boulovaté, co si jen kdo přeje. V každém středisku je i několik krmelců (rozuměj restaurací), kde se dá najíst a odpočinout při čaji. Příjemný je i výběr jídel – od jedné polévky pod různým názvem, pouze podle “přílohy” – nudle, brambory, těstoviny, pečivo, noky, … až po tamější “specialitu” – párek s hranolky, kterou mají snad všude a podle okolních stolů je velmi oblíbena.
4. středisko mimo lyžování
Asi každý po lyžovačce má chuť na něco jiného – relax, zábavu. Mayrhofen je v tomto neuvěřitelně snobský – zjevně si zde dává dostaveníčko mladá smetánka Evropy a Ruska … ostatně ruský jazyk tady slyšíte na každém rohu jen o málo méně než německý. Ostatní jazyky zaslechnete též, včetně češtiny a slovenštiny. Město je tomuto uzpůsobeno a zjevně žije z diskoték a večírků, které trvají až do rána. Poud tedy chcete trochu klidu, doporučuji bydlet aspoň trochu z centra. Osobně jsem překvapen, že není více zranění na sjezdovkách, když jsem viděl ty diskotéky a tok alkoholu večer … Jinak lze na místě vyrazit i do bazénu/sauny, tu mohu doporučit. Finská sauna + horká pára je prostě po lyžování super.
5. závěrem
No co říci? Pokud si chcete zalyžovat, je to na týden dobré míst a o zábavu bude postaráno. Pro rodiny s dětmi bych doporučil středisko níže, pro ostatní ten ledovec Zillertal. Mladé disko-ročníky rozhodně posílám do Mayrhofenu a všem přeji příjemný pobyt a návrat se všemi kostmi, pokud možno vcelku. No a pokud se na to cítíte, sjeďte si Devil’s Run a Harakiri – ten pohled pod sebe je adrenalin hned nahoře a sjezd dolů pak jeho další dávka. Jestli ráno uvidíte modrou oblohu, vyjeďte na ledovec – vyvezte se na těch 3250 m. nad mořem a sjeďte si svahy kolem 3km.
Science Café Praha – 2011/1 – “měříme vzdělávání” … a pláčeme
První lednové Science Café v Praze mělo téma hodně aktuální – měření vzdělávání a vývoj úrovně vzdělávání v ČR v porovnání s dalšími zeměmi. Způsob měření je pomocí testů – nejen a, b, c, ale i hodnocení psaného projevu a argumentace. Svým způsobem je pak určitě trochu ovlivněn subjektivním přístupem hodnotitelů, ale zároveň to umožňuje testovat nejen “nabiflované” znalosti, ale také schopnost je použít a zároveň schopnost aplikovat naučené postupy “vědecky” – tedy nejenom podle zkušeností vyslovit nějaké tvrzení – hypotézu, ale také umět navrhnout pokus, které jí potvrzují/vyvracejí. Možná se to někomu bude zdát jako zbytečnost/prkotina, ale tahle činnost tvoří velikou část vědecké práce a také činností jen trochu “samostatných a kreativních”.
Poměrně náročné je i vybrat kvalitní vzorek pro testování – ale to bych asi zacházel příliš do teorie statistiky – důležité je, že to není zcela triviální a jsou stanovena přesná pravidla, která musí být při výzkumu dodržena, aby se stát/resp. vzdělávací systém do hodnocení dostal.
No a výsledky … nedá se říci, že by to byla katastrofa, ale není od ní daleko. Možná horší než samotný výsledek je trend, kdy z nadprůměrné země (především v matematice a analytických úlohách) jsme se od roku 2000 do roku 2009 dostali na chvost a naše zhoršení je jedno z největších mezi testovanými zeměmi. (Výzkum se týkal studentů po prvním stupni ZŠ.) To je opravdu neradostné a je na místě se zamyslet, proč se tohle stalo a především co udělat pro návrat ke špičce. Možná ještě více alarmující je fakt, že téměř čtvrtina absolventů druhého stupně má schopnost porozumět psanému tetu tak malou, že jsou hodnoceni jako “pro život zcela nevybaveni”. Divme se pak, že se daří různým podvodníkům – spousta lidí prostě nedokáže pochopit “co vlastně podepisují”.
A co tedy s tím? Několik receptů bylo zmíněno.
- Jasně stanovit základní etalon, co musí absolvent kterého stupně umět (a samozřejmě ponechat i jistou volnost pedagogům)
- Podporovat obecně vzdělávání a to především na nižších stupních, protože to co se zde zanedbá se se studenty “táhne dále”.
- Zvážit rozdělení – nadaných na víceletá gymnázia ze ZŠ – tady se přiznám, že nejsem zastáncem, rozumím, že odchod nadaných žáků zbytku uškodí, ale … nechceme mít zase všechny v průměru.
- Dodat profesi pedagoga opět úroveň a podporovat pedagogy v dalším rozvoji.
- Paradoxně je možná nejdůležitější najít osobu, která bude mít dost síly a podpory reformy školství provést – charismatického vůdce, který dokáže ostatní přesvědčit a neskončí v půli jak je u rychloministrů zvykem.
Důležité tedy je neposlechnout nadpis a nezačít brečet, ale něco dělat … při tom přeji anšim dalším ministrům školství hodně štěstí a síly.
Na závěr bych se snad mohl jen omluvit pořadatelům a přednášející, že jsem prchnul před koncem diskuze … jenže představa zmeškání vlaku a cesta až půlnočním mě vůbec nelákala …
LinkedIn
