Stát se straníkem
Historická zkušenost naší země dává pojmu „straník“, „být ve straně“ lehce pejorativní nádech. A svým způsobem se není čemu divit – ta strana s velkým S, tedy KSČ, která se později „přejmenovala“ na KSČM prostě předváděla činy na které asi málokdo může být hrdý. Když už jsme u toho, je třeba říct, že její přejmenování je čistě kosmetická záležitost – jsou to stejní lidé, stejný program, … tedy stejná strana a jedno písmenko na tom nic nezmění.
Nicméně je zvláštní, jak se tento pejorativní nádech u stranictví drží, resp. se objevil znovu. Část lze přičíst na vrub historii, ale část také chování dnešních stran, které se staly až příliš často „továrnami na byznys“ případně „společenství mocných“. Kolik lidí dnes vlastně je ochotno vstoupit do strany bez nějaké ambice jít do velké politiky … jenže dle mého názoru právě tato vrstva politickým stranám chybí. Prostě lidé, kteří chtějí vyjádřit svůj názor, pomoc v rámci své obce = světa, který znají a věří, že ho mohou ovlivnit. Co je 99% lidem po zákonech a velké politice? Podívejte jak dlouho se sestavovala poslední politická vláda, jak nevládne ta stávající … a nic moc se neděje. Vrcholová politika se už tak odtrhla od reality, že se lidé na oplátku odtrhli od ní. Jak Frantovi Vonáskovi změní život, že se změní DPH z 18 na 19% – v podstatě nijak. Na ceny zboží má daleko větší vliv, jestli je v blízkosti několik supermarketů, které si konkurují, než nějaká vláda v Praze. Zcela evidentně dnes tento vliv vykrystalizoval u ČNB a hypoték – přes snížení centrální sazby zůstaly půjčky komerčních bank na stejném. A ono je to dobře – těch 200 volených zástupců povětšinou nemá ani zdaleka odbornost a schopnost rozhodovat, co je správné a co ne – to udělá společnost jako celek. Jenže těchto 200 si to stále nechce přiznat a místo zjednodušení pravidel a umožnění společnosti se s těmi pravidly sžít a akceptovat je (= být schopni je kontrolovat a vymáhat jejich dodržování) vymýšlejí stále nová.
Takže strany by měly (alespoň si to myslím) přestat hledat lidi s ambicí jít do vrcholné politiky, ale hledat lidi s ambicí pomáhat a udržovat svoje malé okolí – obec město … z těch je možné později vybírat ty, kteří mohou jít zastupovat do vyšších celků, ale pokud jsou prohnilé místní pobočky stran, … centrála bude taky zapáchat.
A zároveň si myslím, že by lidé, pokud cítí, že mají s nějakou stranou hodně podobné názory do nich měli přicházet a pomáhat v rámci svého malého okolí, případně se ptát těch „nahoře“ proč dělají to, co dělají … ne všichni rozumí pravidlům EU, sestavování rozpočtu, … ale fakt, že se zakázka rozdělí na menší, aby se nemuselo vypisovat výběrové řízení a dostala to „spřízněná firma“ asi pochopí každý .
Jak se rodí závod a snad i tradice
Kutná Hora
Co říci k běhu a závodu samotnému? Byl to první ročník, což bylo vidět – každý začátek je těžký. Super bylo, že si nikdo na nic nehrál a závod byl prezentován jako amatérský závod – nikdo nečekal profesionální organizaci a snad po ní ani netoužil. Naopak, drobná zaváhání ukazovala, že závod začíná a dávají prostor ke zlepšení. Každopádně by se mělo jednat spíše o akci pro amatérské běžce, kteří si přijdou zasoutěžit pro radost a prověřit svojí kondici. Tomu odpovídá i trať, která prověří fyzičku závodníků, ale příjemné prostředí dá možnost závod běžet v klidu a pro hezký pocit z běhu. Značení sice nebylo ideální, ale opět je to spíše daň prvnímu ročníku a neznalosti většiny běžců – pro příště bych doporučil věšet fáborky na tu stranu, kam bude příští odbočka. Z řad doprovodu by se asi i našlo pár dobrovolníků, kteří by došli na některé křižovatky a ukázali směr – hlavně v závěru, kdy už běžci „přes pot nevidí“. Nicméně i drobná zabloudění spíše pobavila, než bolela a příští rok se jistě sejde pár letošních účastníků, kteří budou trať trochu znát a usměrní „nováčky“.
Takže děkuji i touto cestou pořadatelům, blahopřeji jim, že se na první ročník sešlo skvělých 50 účastníků a těším se, že za rok opět na zatroubení motoráčku vyrazím na 12 km trať v davu podobných „bláznů“. Bylo mi ctí si zaběhat a snad i být u začátku nové každoroční sportovní události v Kutné Hoře.
energie
projekt knihovna -požadavky x Use Case x Use Case diagram
Když už jsme si připravili Use Case diagram (a není ještě úplný), měly bychom si říci, jaký je vlastně rozdíl resp. vztah mezi požadavky, Use Case a Use Case diagramem. Čtenáře poprosím o schovívavost, ale budu používat anglický termín Use Case namísto českého Případy Užití, který je i u nás obecně používaný a nechci být jazykový puritán.
Takže shrňme si to:
Požadavky
Jsou seznam operací, které bude systém provádět, respektive, které budou jednotliví uživatele používat, většinou by mělo být alespoň trochu popsáno o co jde (často jen slovně) a kdo činnost provádí/má k ní oprávnění.
Diagram Use Case
Obsahuje jednotlivé uživatele/role (Actors) a procesy (Use Cases) s naznačením, co kdo má oprávnění provádět. Zde již je vidět jistý náznak objektové hierarchie – mezi uživateli se často používá vztahu generalizace. Což je vlastně zobecnění, tedy “nadtřída” a naopak vztah specializace, což je potomek, tedy podtřída. Mezi procesy pak existují vztahy <<include>> a <<extends>> – píše se na šipku spojující procesy (Use Case-y, jestli to tak mohu skloňovat) a vede směrem k případu, který se v tom prvním používá – tedy například šipka s include vede od rezervovat knihu k procesu najít knihu … když chceme knihu zarezervovat, musíme jí předtím najít – velmi často je proces ke kterému vede vztah <<include>> sám o sobě nepoužitelný. Spojení extends je méně časté a ukazuje rozšíření dané funkce, případu, které nemusí vždy nastat – při přidávání knihy bychom mohli zakládat kategorii (žánr), ale to jenom tehdy, pokud by již daný žánr neexistoval … Určitě sek tomu při zpřeňování ještě dostaneme.
Use Case – Případy užití
A konečně poslední varianta – není to graf, ale seznam jednotlivých Use Case, spolu s popisem jednotlivých kroků a jejich odpovědností – vhodné je pro popis používat jistý pseudokód – ať už anglický, nebo čestký, tedy “když/if, jinak/else, dokud/while …” nejdůležitější je abychom myi zákazník popisu rozumněli.
Nejjednodušší je asi zápis do tabulky
| Rezervování knihy | ||
|---|---|---|
| krok | role | popis |
| 1 | uživatel | vyhledání knihy |
| 3 | uživatel/knihovník | IF knihovník |
| 2.1 | knihovník | – vyhledat uživatele |
| 2.2 | knihovník | END |
| 3 | system | ověřit stav uživatele |
| 4 | system | IF uživatel není zablokován |
| 4.1 | system | – založit rezervaci knihy |
| 4.2 | system | END |
Všimněme si jedné drobnosti – v tuhle fázi často ignorujeme stavy kniha nenalezena, uživatel nenalezen – většinou procházíme typické scénáře. Na výjimky/speciální případy bude snad čas později. Jde spíše o to si popsat s uživatelem standardní běh systému.
Projekt knihovna – Use Case
Protože jsme si posledně definovali požadavky a kreslili si je do grafu podobně jako Use Case, jediné co nyní potřebujeme je uvědomut si – spolu s uživatelem, kdo jaké dělá/používá. Identifikovali jsme čtyři možné role – host, uživatel, knihovník a administrátor. Tak jim tedy přiřaďmě jednotlivé akce – zde je určitě prostor pro diskuzi se zákazníkem, protože na něm je určit, jestli host smí prohlížet seznam knih, uživatel si sám půjčit knihu, …
Výsledný UML diagram vypadá následovně:
Jestli se ptáte, v čem je diagram vytvořen, je to IDE NetBeans, aktuálně v 6.7. Volba prostředí již asi i přeurčuje, kam budu dále směřovat a jaké možnosti budeme mít.
Projekt knihovna – zadání … požadavky
Po nějaké době (resp. po kurzu) se vracím k projektu knihovna – vzhledem k tomu, že se snažím vpravit se do projektového řízení, rozhodl jsem se „začít znovu“ a vyzkoušt teoretické znalosti a poučky v praxi.
Takže od začátku
No jak začít – asi tím, že nás někdo osloví tím, že potřebuje vyřešit nějaký problém. Řekněme tedy, že přijde někdo (proč ho nenazývat zákazníkem) a chce asi následující:
„Víte, potřebovali bychom evidovat/zlepšit naší knihovnu. Zdá se mi, že systém lístků pro jednotlivé knihy není to nejlepší a strašně špatně se zjišťuje, co máme a případně kdo to zrovna má, případně co všechno má někdo půjčeno. Chtěli bychom, aby se uživatelé mohli zaregistrovat přes síť, ale pak je ještě vlastně někdo musí potvrdit a ověřit, že zadali údaje správně. Měli by mít možnost si prohlídnout naše tituly a případně jestli je půjčený, nebo v knihovně. No a samozřejmě musí jít si knihu půjčit a zase vrátit – to dělá naše knihovnice. Ta se taky stará o seznam knih – edituje je, přidává a případně maže, když se nějaká ztratí, nebo se již opotřebuje. Ta taky posílá upomínky, ale to bych řešil asi až později. A taky si členové – myslím tím registrovaní uživatelé – mohou knihu zablokovat, aby ji knihovnice dala stranou, když se ta kniha vrátí. Občas taky musím někoho zakázat – protože třeba nevrátil knížky a nemůžeme ho normálně sehnat.“
Asi každého napadne sáhnout po nějaké hotové aplikaci, ale to by nebylo o čem psát (možná o výběru, ale to nechci), takže proč se do toho nevrhnout. Nejprve se zamysleme nad požadavky, které z tohoto textu plynou … nakreslil jsem je do následujícího grafu, abych už rovnou směřoval k USE-CSE (případy užití) diagramu … určitě se k němu dostaneme příště, stejně jako k třídám a balíčkům.
předehra a další klišé
Zase a znova, v okurkové sezoně i mimo ní se s železnou pravidelností objevují články a doporučení pro kvalitnější sex a udržení intimního života v dlouhodobém vztahu … nejčastěji v dámských časopisech/rubrikách, často však i v rubrikách/časopisech pánských. Nechci rozebírat všechny od stereotypu, přes doporučení na erotická místa a situace tu muže, tu ženy, až po naprosto přesné popisy milostných technik. Nechci zde rozebírat, že co muž/žena, to originál, takže nic nefunguje univerzálně, ale vždy mě pobaví ať už přímo v článku, nebo v diskuzi nutně zmíněná otázka milostné předehry.
Povětšinou se jedná o doporučení v článku a upozornění, že muži milostnou předehru odbývají, případně se zdá pisatelce, diskutujícím dámám příliš krátká a odfláknutá. Nevím, povětšinou jsem u toho konkrétního aktu asi nebyl, takže nebudu soudit, jestli mají diskutující pravdu, nebo ne, co se týče délky/intenzity/vhodnosti předehry … jedno ale vím jistě – snad vždycky (alespoň doufám) u toho byla dotyčná a stejně jako vztah je věc dvou lidí, pak stejně na tom je i sex a milostná předehra – tak milé dámy, které si stěžujete na odfláknutí/krátkou předehru – jste u toho, tak s tím místo diskutování, sakra, něco dělejte. Předehra přeci není mužovo dobytí ženy, ale vzájemné naladění u kterého jsou dva a dva se musí trochu snažit a něco pro toho druhého udělat. Ve většině případů považuji stížnost na krátkou/nezajímavou předehru jako oznámení – my si to s partnerem/partnerkou neumíme říct mezi čtyřma očima a ukázat si, co se nám líbí, tak to musím ventilovat na veřejnosti.
Svoboda vlka
Snad nějaký bacil přemýšlivý mě tento týden nakazil a nedalo mi to, abych nepřemýšlel o blbostech jako je cíl života a co vlastně chci. Nevím, jestli se blíží ona krize středního věku, nebo jen krátké zpomalení v životě, ale najednou jsem měl pocit, že to sám zas tak dobře nevím. Z pohledu okolí jsem relativně spokojený člověk – mám přítelkyni, kterou mám velmi rád, mám celkem slušně placenou práci, která mě baví, finančně na tom nejsem nijak špatně a rozhodně si mohu leccos dovolit (pokud to není Porsche, nebo podobná věc), resp. mám pocit, že to co prostě chci si dovolit mohu, zdraví celkem slouží, chodím na různá školení a snažím se udržet kontakt s novinkami v oblasti vývoje software, zajímám se o ekonomiku, matematiku, sportuju sice ne závodně, ale každý den se snažím něco dělat, ale … nemohu se zbavit dojmu, že tomu něco chybí, nějaký impuls, nějaký cíl, …
Dlouho jsem měl pocit, že pokud se dva lidi mají rádi a mají aspoň trochu slučitelné cíle, práce je baví, tak v podstatě není nic, co by jim zabránilo být spokojení … a najednou si tím nejsem jist. Čím dál víc mám pocit, že mě pohlcuje okolní společnost a její rytmus, že se stávám další “another brick in the wall” a tento fakt mě překvapuje a znervózňuje. Není na tom asi nic strašného, ale pořád mám pocit, že onen tlak společnosti je tak vytrvalý, že mu snad nejde dlouhodobě vzdorovat. A zároveň vím, že se nechci zařadit po bok stovkám a tisícům “nováků” – přijít domů, pohrát si s dětma, zaptat se přítelkyně co bylo v práci, zapnout bednu, 30 minut šlapat na rotopedu, jít spát a ráno do práce. Dvakrát za rok vyrazit na dovolenou, trnout, jestli tam nebude pršet, resp. v zimě bude sníh a kratičké dovolené si dělat o víkendech. A v horším případě začít přemýšlet, kde vzal soused na to nové auto (jako “správný” Čech), v nejhorším mu ho dojít obejít s korunou.
Hledám a hledám v mysli nějaký náboj, nějaký nový impulz, prostě něco, co by mě postrčilo dál. A přitom nemůžu říct, že by se nic nedělo … jen mám pocit, že až příliš předvídatelně. Skoro všechno co se děje nějakým způsobem očekávám, takže když slyším kolegu jak dopadla nějaká akce v práci, tiše si říkám … vždyť jsem si před měsícem/dvěmi přesně tohle říkal, že to tak musí dopadnout – když plánuju něco s přítelkyní, skoro už i dokážu odhadnout, že některé akce nevyjdou, protože … se to nebude hodit, bude něco jiného, … Je to snad horší, než když člověka něco překvapí němile, než když má pocit, že už ho vlastně nic nemůže překvapit … že už to jednou prošel a teď je to jako replay v televizi. Začínám se i sám na sebe dívat skoro nezúčastněně a ztrácím jistotu, proč vlastně dělám to, co dělám. Napadá někoho z Vás, co s tím? Nebo mám jen počkat a ono to přejde?
Jel jsem na kole místy, která jsem projel snad už stokrát, několik posledních jar … a ona ta místa jsou jiná, je na nich něco jiného, nového, ale zároveň tak strašně známého.
Mateřství … co to vlastně je?
Není to tak dlouho, co jsem se rozepsal o singles dívkách/slečnách, které tvrdí, jak moc touží po rodině a dětech. Mluví se o tom dnes poměrně často, vykládají to sociologové, psychologové, politici, v hospodách … tak proč se nepřidat. Jedním z problémů, které já osobně vidím je fakt, že pod tím „mít dítě“ rozumí různí lidé různé věci. A tady mám pocit, že si poměrně dost lidí, kteří tvrdí „chci mít děti/rodinu“ počíná zhruba stejně jako když tvrdí „chci mít auto/dům/televizi“. Moderní člověk (rozuměno z pohledu bank) samozřejmě s autem nečeká, až na něj našetří, ale „lízne“ si ho/půjčí si na něj – svým způsobem tedy dobu potřebnou na přípravu a zajištění auto posune až za okamžik samotného pořízení si věci. V mnoha případech je to jistě jev žádoucí/smysluplný. Těžko očekávat, že někdo bude 15 let šetřit a bydlet ve stanu, než si koupí dům/byt. Na druhou stranu se rozmach půjček projevil i u věcí zbytných a mnoho lidí k nim přistupuje stylem – teď to mít budu a za týden se uvidí. Prostě – chci si užívat hned – a nečekat na to, nepřipravovat se na to, nedělat pro to nic (skoro nic) dopředu. U auta, pračky, televize se asi nic moc neděje, ale u dítěte a rodiny to je přeci jen trochu jiné. Říct po půl roce s dítětem … „Sakra, to je moc práce a já na to vlastně nemám“ … je přeci jen o něco obtížnější než rozloučit se s novou LCD televizí. Naštěstí pořád ještě u většiny mladých lidí funguje něco jako „pojistka“ – sice mluví o mnoha věcech, ale sami se svými činy usvědčují, že jim vynaložená námaha přijde neadekvátní získanému potěšení. Proto máme mnoho singles, kteří „hledají trvalý vztah“ tím způsobem, že obrážejí večírky a diskotéky a probouzejí se pokaždé s někým jiným, případně sedí doma a stěžují si, jaký je svět k nim hnusnej a že je nikdo nechce. Speciálním případem jsou slečny obletující bohaté pány s vírou, že s nimi si dotyčný nechce jen užít, ale je přece miluje. Podobně pak mladíci, kteří neustále pokukují po „barbínách“ a diskotékových slečnách.
Takže problém je možná v tom, že mnoho lidí se naučilo žít bez plánování a ochoty nejprve „něco dělat“ a pak teprve „sklízet plody“. Převážně ve vztazích a dětech to považuji za velmi nebezpečný jev – možná staromilsky, ale pořád mám pocit, že mateřství a otcovství nezačíná dnem oplodnění vajíčka nebo dokonce porodem, ale dlouho předtím, kdy je třeba pro potomka zajistit nějaké, aspoň trochu rozumné, podmínky a mít trochu i vizi, jak ho budu vychovávat nejen první půl rok, ale i za rok, za pět let … Nevolám po plánování ve stylu „první dovolená v Jugoslávii – první dítě“, ale pro trochu odpovědnější přístup a ochotě si přiznat, že pokud nejsem před narozením schopen připravit nějaké zázemí, tak po narození dítěte to nedokážu tím spíš. A věto „Ono se to vždycky nějak udělá“ je sice pravdivá, ale zároveň představuje velkou absenci odpovědnosti a ochotu nechat se zachraňovat něčím a někým. Ať už jsou to rodiče, nebo sociální dávky …
Na závěr možná jedna otázka: Jak věřit mladým lidem, kteří prohlašují, že pro svoje dítě udělají vše, když … zatím nejsou pro něj ochotni udělat v podstatě vůbec nic?
Projekt knihovna
Dlouho jsem tak procházel programy a jejich zdrojové kódy a stále mám pocit, že objektové programování se sice prosazuje, ale čistých objektových modelů je v reálném světě stále dost málo. Zkusím tedy napsat jednoduchý prográmek objektově a popsat postup řešení + snažit se co nejvíce používat moderní nástroje …
Takže projekt knihovna (webová aplikace) může začít …
Nevěra je IN?
Další článek v novinách o nevěře. Čím dál častěji se ale objevuje názor, že nevěra je vlastně něco normálního, dokonce se zdá, že pro jistou skupinu (a ne zanedbatelnou) je prostě nevěra IN a součást životního stylu. Určitě je pravda, že za krizi vztahu mohou oba dva partneři, ale řešení nevěrou považuji za … podraz a podvod. Ať si kdo chce, co chce říká, ať už při svatbě nebo v první fázi vztahu, dva lidé si slibují lásku a VĚRNOST. Je to legrační, ale nevěrný člověk u sebe dává najevo, že jeho slovo prostě má nulovou váhu a slíbí kdykoliv a cokoliv, aby, až se mu to hodí, slíbil zase něco jiného a slib zrušil.
Celkem bych pochopil, pokud by tito lidé vstupovali do partnerství s tím, že spolu chtějí něco dělat, ale občas si každý “povyrazí”. Jenže většina z dotyčných prostě žije v partnerství jako dosud, najde si jiného partnera a svůj vztah tají povětšinou nejen před partnerem, ale i před dalšími. Možná právě tohle je znakem, že i oni sami cítí, že podvádí a lžou – nejvíce pak sami sobě. Svým způsobem se tímto přiznávají, že nedokáží problémy řešit, ale pouze od nich utéci. Stejně legrační jsou i nový partneři, kteří vědí, že jejich milenec/milenka s nimi někoho podvádí. Pokud si nechtějí jenom povyrazit, ale plánují něco víc, pak si našli partnera, který prokazuje svojí schopnost být nevěrný, podvádět a lhát. Najít si takového partnera samo o sobě ukazuje na velkou ztrátu sebeúcty a neschopnost hledat si někoho čestného.
Samo o sobě je třeba říci, že nevěra jako taková nemusí nutně znamenat, že druhého nemá dotyčný rád. Znamená však, že si ho neváží, že si neváží vztahu, toho co spolu prožili a vybudovali. Pokud se tedy s něčím podobným setkáte, vězte, že tento partner není dostatečně spolehlivý pro budování trvalého vztahu, o potomcích a rodině ani nemluvě. Tento člověk lže a podvádí a to nejen vás, ale především sám sebe … věřit mu je velmi naivní, protože on nevěří sám sobě a nemá ani dost odvahy si to přiznat.
LinkedIn
