Vlastně již ke konci zimy jsme se vydali do dalšího střediska – Pece pod Sněžkou. Musím říct, že to vlastně i pro mě byla premiéra, na sjezdovkách jsem tu ještě nikdy nebyl a na běžkách jenom na vrcholu kolem Zahrádek, Pražské a Kolínské boudy, kde jezdívám trasu z Černé Hory.

Hledání ubytování na poslední chvíli bylo asi standardní – končí hlavní sezona, takže penziony docela obsazené a je třeba říci, že poměrně drahé – při vzpomínce na články o minimu turistů a dopadech krize na náš cestovní ruch nemohu poznamenat, že pokud služby nebudou odpovídat cenám, ani raketový růst ekonomiky to nezachrání. Nakonec jsme ovšem našli apartmán na jednu noc za přijatelnou cenu a podle fotek vypadal příjemně. Byl v centru Pece, pokud to tak lze nazvat a jmenuje se Eden (záměrně dělám reklamu). Nejprve jsme ovšem vyrazili na běžky – první nepříjemnost. Bylo obsazeno hlavní parkoviště u vleků, takže jsme auto nechali až dole (vlastně vedle apartmánů) a šli jsme pěšky skoro 2 km k vlekům. Vyvezli jsme se na Hnědý Vrch a vyrazili směr chata na Rozcestí. Vzhledem k pokročilé době jsme se však hned zastavili na Lyžařské boudě a před stoupáním na Liščí horu si dali lehký oběd – chata ani neurazila, ani není nijak výjimečně dobrá. Prostě pokud máte hlad/chcete se ohřát, je to v pohodě, ale asi to nebude místo, které by vám nějak utkvělo v paměti. Ceny na Krkonoše standardní – nijak přemrštěné, ale taky nic levného. I obsluha byla usměvavá, příjemná, ale … docela pomalá. Dál jsme tedy pokračovali směr Rozcestí, Výrovka a sjezd dolů do Pece. Kdyby bylo počasí určitě hezký a lehký výlet na 3 hodinky. Tentokrát docela fučelo a bylo pod mrakem s lehkým sněžením – cestou dolů jsme celkem vymrzli. Jak je v Krkonoších (nehezkým) zvykem – stopy nic moc.

Výhodou bylo, že jsme naopak sjeli přímo k apartmánům kolem bobové dráhy. A tam, pro změnu, velmi milé překvapení – příjemní lidé, ochotní (pomohli i vynést věci z auta), prostě super. Takže jsme si dali něco teplého a vyrazili na večerní lyžování – majitelé chaty nás tam dokonce dovezli – prostě lidi, kteří pochopili, že se tam budeme možná vracet a pokud tak chtěli aby to bylo k nim.

Večerní lyžování nádhera – upravená sjezdovka Javor, docela dobře osvětlena. Štěstí jsme měli na podmínky – mírné mrholení, lehký mráz – prostě 3 hodiny lyžovačka bez čekání na příjemné sjezdovce – nádherný zážitek. Dobré je, že ze sjezdovky lze po cestičce na lyžích sjet až do centra Pece – k apartmánu jsme to pak měli tak 250m. A po lyžování jsme poměrně rychle “odpadli” v útulném pokoji.

Druhý den dopoledne jsme opět vyrazili na sjezdovky – viz fotky – bylo nádherně. Nepříjemné bylo, že ráno fungovaly jen dvě kasy, takže na permanentku se čekalo 20 minut – to mi přijde docela dost a možná by si to měli majitelé vleků uvědomit. Ale jinak se den vydařil – sjezdovka byla upravena, počasí skvělé, lidí málo – snad až na chvilku před polednem jsme nečekali déle než 5 minut.

Co říci závěrem? Pec je fajn středisko, ale musíte přijmout, že je zde hodně cizinců, kteří zvedají ceny. Pokud najdete rozumné ubytování je to super, jinak ceny jsou prostě Krkonošské a musíte občas hledat, kde se dá najíst za rozumné peníze. O sjezdovky se tu starají dobře až skvěle a příliš se nečeká. Naopak běžecké tratě jsou prostě zanedbané – Krkonoše prostě běžkařům nepřejí. Ale pokud budete mít štěstí, tak výhled na Sněžku určitě stojí za to vyzkoušet i Pec pod Sněžkou.

Skol

Skončily olympijské hry 2010, naše výprava se vrátila a můžeme už na ně jen vzpomínat. Z mého pohledu musím říci, že to byly jedny z těch zajímavějších OH – sice jsem, vzhledem k časovému posunu, neviděl celý ani zahajovací, ani uzavírací ceremoniál, ale přesto jsem viděl aspoň kousky mnoha sportů.

Sám za sebe bych vystoupení našich sportovců hodnotil jako úspěch. Dokonce velký úspěch – alespoň jako celku. Rychlobruslařska Sáblíková dokázala ustát roli favoritky s grácií a odstupem třídy – vlastně se jelo o to, jestli jí se podaří a pak už se “závodilo o druhé místo” (nechci se dotknout dalších závodnic – výkon druhé němky na 5km byl nádherný), naši hokejisti … prostě patří do širší špičky, ale chybí jim “náboj” – tady spíše než hráče bych se zeptal realizačního teamu, co se dělo – při hře mi trenér přišel jako muž bez emocí, který nedokázal mužstvo nabudit … ale to se asi stane, Bauer ukázal, že patří do top špičky, možná mu chybělo trochu štěstí, ale přesto ve všech závodech bojoval o medaili – kolik jiných to může říst, a běžecká štafeta, to byl sen a ukázka směsi štěstí, bojovnosti, nadšení a teamové práce, slalomářka Záhrobská zajela svojí jistotu a také potvrdila, že prostě do špičky patří. Ani ostatní IMHO nezklamali, ale zajeli výkony odpovídající jejich aktuální situaci – ve sportu to prostě někdy vyjde, někdy ne.

Co mě však trochu znechutilo bylo potvrzení přesunu sportu z lidové zábavy (myšleno sportovní ne sezení u televize) právě k “cirkusu”. Dnes je to prostě obchod a zaměstnání, kde se setkají špičkové superstar a vydělávají peníze. Jednou z ukázek byl běh žen – na jednu stranu bylo to místo pádu jedné závodnice opravdu nebezpečné a měla tam být ochranná síť (jenže kdo neudělá chybu – prostě to pořadatelé přehlédli), na druhou stranu žalovat je za nezískání medaile – nevím, přijde mi to divné. I některé řeči našich běžkařů o 50km s možností měnit lyží a zvýhodnění silných teamů – ty silné teamy prostě budou vždy ve výhodě, někdy menší, někdy větší a profesionál by si měl tyhle řeči asi odpustit.

Úplný úlet je však současná snaha politiků svézt se na vlně popularity sportu před volbami. Idiotská podpora “sportovce”, který si, s prominutím, nevidí přes pupek na pindíka, ve prospěch něčeho je až komická. Místo aby podpora šla do menších středisek a přitáhla ke sportu mládež, bude se zase podporovat profi sport, který si beztak vydělá peníze sám. Návrhy na zdanění velkých firem ve prospěch sportu už, dle mého názoru, hraničí s žádostí o svěrací kazajku. Za této situace navrhuji, aby strany, které mají více než 20% a tvoří tak v politice oligarchii platili 5% ze svých příspěvků a sponzorských darů ve prospěch podpory potápění na poušti – bude to mít stejný smysl a možná to uškodí méně. Jenom to ukázalo, že u velkých krásných věcí zákonitě vzniknou i velké ošklivé pitomosti, které se na nich budou snažit přiživit.

Takže závěrem sportu, ne SPORTu zdar – ať je více malých sportovišť a více lidí sportuje pro radost, pro pocit vnitřního uspokojení z pohybu, ze sounáležitosti s dalšími přáteli sportovci … a z těchto ať vyroste i pár těch špičkových, kteří budou dělat cirkusy jako byl Vancouver.

Nechci tu popisovat, co každý najde na oficiálních stánkách střediska, spíše napsat pár dojmů z jednoho dne. A na úvod zdůrazním jednoho dne na sjezdovce – to je tak málo … strašně moc udělá počasí, množství lidí, nálada. Ale ke středisku – jeho nespornou výhodou je dostupnost. Z větších středisek je asi nejblíže ze směru od Jičína – vlastně je to konec Vrchlabí, přes které se do většiny ostatních středisek jede. Nelze ho minout, protože poutače visí už asi 1km před parkovištěm a odbočka je dobře značena. Vyrazili jsme s přítelkyní už ráno, takže mě překvapilo, že 8:25 bylo parkoviště již tak z poloviny zaplněno. Vyrazili bychom i dřív, kdybychom věděli, že provoz začíná v 8:00 – ne stránkách je 8:30 a info o dřívějším provozu jsme si nevšimli, možná tam ani není. Každopádně si doporučuji přivstat – ty první dvě hodiny do cca 10:30-11:00 je lyžování nejlepší. Trochu mě zklamalo, že povrch nebyl (alespoň pocitově) přes noc upraven rolbou, ale nebyl špatný – plotny a nánosy sněhu začaly vznikat až před polednem, do té doby to bylo velmi dobré. Ráno má tu výhodu, že lidí je na sjezdovce málo – hlavně při srovnání s Alpami už kolem poledne nastane “Václavák” a slalom mezi ostatními lyžaři. Zlozvyk lehnout si uprostřed sjezdovky a odpočinout se zakořenil i zde, převážně u snowboardistů. Docela mě překvapilo množství lyžařských škol/skupinek a především fakt, že elementární zásadu – “Před rozjezdem se podívám, jestli nevjedu do cesty lyžaři přijíždějícímu shora” – nedodržoval i jeden z instruktorů.

Drobnou nepříjemností je fakt, že z parkoviště je to ještě cca 500m k pokladnám a vleku, kam následně šplháte po docela dlouhých schodech. Nahoru v pohodě, dolů to s lyžáky není žádná legrace. Naopak pochválit je třeba fakt, že je to středisko pro rodiny a je tu možnost volby sjezdovek od začátečnických (loučky kolem Bubákova) až po červenou a černou sjezdovku Žalý. Kdo není navíc citlivka a nebojí se kotvy, může jezdit dolní část sjezdovky Žalý v podstatě bez čekání – nerozumím, proč se všichni hnali na sedačku, kde se 15-20 minut čekalo a horní část rozhodně nebyla tak skvělá. Odhadem jsme (podotýkám v neděli) za dopoledne – tedy cca 3,5 hodiny lyžování dali tak 15 jízd a to včetně čaje a odpočinku. Takže pokud si někdo chce aktivně zalyžovat, doporučuji kotvu na Žalý a přivstat si na dopolední jízdu. Rád bych zkusil i noční jízdu, ale to snad někdy příště a klidně i v jiném středisku.

Skol

Vzhledem k tomu, že jsem se na sjezdovky letos postavil po dlouhé době poprvé (loni to bylo spíše jen takové zkoušení) – krom toho na nové lyže, mohu poreferovat o svých zkušenostech a to hned ještě srovnat lyžování v Alpách a v Čechách. Konkrétně tedy Rakouské středisko Hochkoenig (u Zell am See) a Krkonošský Špindlerův Mlýn – snad trochu s nadhledem, pokud možno bez emocí a nekritickém obdivování všeho zahraničního, ale zároveň bez obhajoby „našince“.

Ale popořádku – nejprve to lyžování obecně. Na nových (a vzhledem k mým schopnostem zjevně zbytečně kvalitním lyžím) se jezdí parádně – prostě těžší dřevěné jádro, velmi tuhé v torzi a s ostrými hranami – to vše dovolí strašně moc. Někdy až snad příliš a především v dlouhém carvingovém oblouku mají lyže tendenci se rozletět jako blesk. Zároveň musím říct, že se na nich dá jezdit i „po staru“, tedy krátké agresivní oblouky – je to sice velmi namáhavé, především na stehna, ale zase má člověk daleko větší kontrolu a možnost vyhnout se plotnám a nánosům hlubokého sněhu. Zároveň je třeba si zvyknout na jízdu v předklonu, kdy hrany opravdu drží i na ledě a menší vrstvou sněhu projedou, aniž by si toho lyžař vůbec všimnul. Daní za to jsou poměrně tvrdé boty (ale zase velmi dobře ovládají lyži) a lyže jak šutr – 5,8 kg hmotnost lyží s vázáním se na delší vzdálenost pronese. Nabudu zakrývat, že běžky jsou mi bližší, ale jako odreagování a při hezkém počasí je i den na sjezdovkách příjemným relaxem. Čím mohu potěšit všechny – sjezdové lyžování se IMHO nezapomíná, podobně jako jízda na kole – pokud tedy pár let nejezdíte, žádný strach a klidně to vyzkoušejte. Na poprvé klidně doporučím půjčovny lyžařského vybavení – je jich spousta a za relativně malý peníz dostanete lyže a boty sice ne špičkové, ale většinou s nabroušenými hranami a když nesáhnete po té nejlevnější výpůjčce (rozdíl bývá třeba 10 Euro na den a na tom šetřit nedoporučuji), tak dostanete rozumný standard.

A zpátky k porovnání Alpy x Krkonoše – na běžkách to mohu porovnat jen těžko, v Alpách jsme měli smůlu na sníh, takže byl otevřen jen jeden okruh na bruslení – a díky sněhové situaci to byl průměr. Faktem je, že bylo vidět i navezený umělý sníh na trať a byla upravena. Bohužel pořád platí, že technika a síly jsou super, ale přírodu to nedožene. A běžet 13x jeden okruh, byť s nádherným výhledem do okolí a na vrcholky hor, člověka už večer trochu nudí. Zároveň bylo vidět, že o tratě i v těch mizerných podmínkách prostě někdo pečuje. Úplný opak byl v Krkonoších o dva týdny později – nádherné počasí na hřebenech, dostatek sněhu, ale trasy … no nic moc upravené. Krkonoše začínají být pověstné tím, že si každé středisko (Mísečky, Špindl, Janské Lázně, …) upraví pár okruhů u sebe, ale o propojení se nestarají. Vrcholem jsou majitelé některých horských penzionů, kteří projedou po běžecké trase rolbou bez uhlazovače za sebou – jízda za nimi je jízdou po oranici. Zjevně nepochopili, že o dost klientů přicházejí – už těším se na jejich nářky o vlivu krize na cestovní ruch v jejich oblasti. V každém případě doporučuji všem stáž dva týdny v Jizerkách (a zde budu skoro nekritický) – mekka českých běžkařů je prostě upraveností tras někde jinde.

I srovnání sjezdovek je náročné – v Alpách se dalo za den jezdit stále někde jinde, po červené, černé, modré dle libosti a za 4 dny na sjezdovce jsem nejdéle čekal asi 5 minut, jinak se povětšinou dojelo „na sedqačku“/“na kotvu“ a okamžitě jelo. Ve Špindlu je prostě 10-15 minut standard a jezdí se na dvou sjezdovkách – kratší čekání bylo na Hromovce, ale zase sjezdovka byla lépe upravena na Svatém Petru. Upravenost sjezdovek mě trochu zklamala v Alpách – zjevně jsme tam byli mimo hlavní sezonu a přejet rolbou po obědě sjezdovku a srovnat ji by rozhodně neuškodilo – ráno bylo lyžování parádní, odpoledne už bylo daleko náročnější. Nepříjemností v Alpách byla i první sjezdovka nad parkovištěm, kde jsme většinou byli – černá. Takže poslední sjezd k autu absolvovali všichni po ní a večer s plochami ledu a naopak s vrstvami sněhu to pro mnohé bylo náročné. Sice si nemohu stěžovat, ale viděl jsem několik začátečníků, kteří toho měli po dni na lyžích plné zuby, jak se tam hodně vytrápili. Ostatně jeden den, kdy jsme se rozhodli sjet jinam, byla poslední jízda (sjezdovka resp. několik navazujících sjezdovek) cca 16km převážně po modré a červené hodně náročná i pro středně dobré lyžaře.

Služby dnes lze srovnat jak cenově – již jsme Rakousko skoro dohnali – tak kvalitou a dostupností, kde mám pocit, pořád mírně zaostáváme. Začíná to čekáním na vlek a končí jídlem, které má u nás až příliš velký cenový rozptyl. V Alpách rozhodně není levno, ale je téměř jedno, do kterého pubu vlezete – na sjezdovce, dole, na vrcholu jsou ceny téměř vyrovnané. U nás pořád spousta podnikatelů těží z toho, že když už někdo vleze do restaurace a má hlad, tak vyšší ceny přejde. Není tedy výjimka dva stánky se stejnou polévkou za cenu 30,- a 60 CZK deset metrů od sebe … I když i zde musím chválit – chata Na Rovince – to prostě nemá chybu, ceny, personál, jídlo.

Co závěrem? Jestli jedete na 5 a více dní, jeďte do Alp – zvláště pokročilí lyžaři si to prostě užijí a zaplatit o 10-20% víc se, dle mého názoru, vyplatí. Na víkend bych se tam ale netrmácel – dobře zalyžovat se dá i v Čechách, a když budete mít štěstí na počasí, může to být super tam i tam. Takže SKOL všem.

Každý rok poslední běh před vánočními svátky absolvuji (už čtvrtým rokem) v Českém Brodě. Jejich Vánoční desítka je snad každý rok jiná a každý rok zajímavá. Srovnávat roční časy je skoro zbytečné, protože každý rok je trať jiná. Trať je jinak stejná jako na jaře – 5 km mírně do kopce (velmi mírně) po asfaltové cestě, na začátku obcí a podél rybníka, poslední dva km lesem. A zpět naopak 5 km mírně zkopce. Tento zimní běh jsem zažil už snad ve všech kombinacích – od skoro jarního počasí Slunce a +10 stupňů, přes 20 cm břečku a teplotu těsně nad nulou (asi nejhorší) po letošní mrazivou (kolem -8 C) s prvními dvěma km posolené břečky a dalšími třemi uježděného sněhu. Musím se přiznat, že mi ten sníh vyhovoval skoro více než rozsolená sněhová břečka do první vesnice. Ale vvšichni měli stejné podmínky, takže se stejně jako každý rok jednalo o povedený (velmi povedený) závod, možnost potkat se s podobně “šílenými” lidmi, kteří neváhají jít běhat v mrazu, v dešti, ve větru, … a těsně před svátky trochu odpomoci očekávanému energetickému příjmu. Děkuji tímto pořadatelům, že se zhostí nevděčné organizace a připravují pro nás “závodníky” možnost sepotkat a společně potrápit tělo.

Zároveň zdravím všechny další běžce a přeji jim touto cestou hezké svátky a do nového roku ať nám to všem běhá a hlavně ať se nám vyhýbají zdravotní problémy a zranění – běhu zdar.

Tak po shlédnutí výsledků mohu říct, že jsem spokojen i s časem – na teplotu -12C to dopadlo IMHO velmi dobře a Sudějovu jsem ostudu neudělal :-). Fotografii po doběhu přikládám …

Možná bohužel, ale už ne od začátečníka – první jsem jel ve svých 17-ti letech, tedy skoro před dvaceti lety. A chtěl bych zájemce varovat qa zároveň povzbudit a doporučit pár věcí, které prostě člověk pozná až si to zkusí a mohou mu ten první pokus znepříjemnit. K napsání těch pár rad mě inspiroval xTerra Melechov – můj první triatlon nikoliv silniční, ale MTB, kdy jsem přeci jen zažil něco nového. Fyzicky na tom rozhodně nejsem špatně – cca 10 běžeckých závodů (nejčastěji silniční desítky) ročně, dříve jsem jezdil časovky a jako junior jsem 6 let plaval závodně … prostě objemy nejsou celkem problém, zkušenosti se závoděním také jsou. I tak bylo MTB prostě něco nového – pro zarytého silničkáře dvojnásob. Všem proto doporučuji :
• dobře se seznámit s tratí – přemýšlení na křižovatce/rozcestí v situaci, kdy adrenalin tepe v žilách je prostě pomalejší a jenom zvyšuje nervozitu
• pít, pít a pít – netřeba vymýšlet iontové nápoje, ale prostě dostat tekutinu do těla. Ono se prostě pořád zdá, že je to v pohodě, ale 2 a více hodin námahy prostě odvede hodně vody z těla a tu je třeba nahradit
• jíst jen velmi málo a něco sladkého. Opět není nutné používat carbosnacky a podobné vymoženosti, čokoláda/tatranka bohatě stačí (krom toho chuť je výrazně lepší )
• zkuste se držet někoho, kdo trať zná, nejančí a jede zkušeně – už jenom to rozhodování na křižovatkách odpadne a i průjezd technickými částmi vám usnadní – „hledá cestu“
• nejančete a užívejte si závod – většinou se jede v hezké krajině, tak je třeba zvednout hlavu a „kochat se“ – hlavně první závody jsou stejně hlavně na získání zkušeností a poznání atmosféry, takže pár minut nic neznamená a naopak lze načerpat inspiraci, kam na výlet
• po dojetí do sebe zkuste opět dostat vodu, něco k jídlu a aspoň se trochu projděte, aby tělo vyplavilo ze svalů „únavu“ – padnout a půl hodiny ležet je nejlepší cesta k několikadenní bolesti svalů poté
• v depech nezmatkujte a v klidu se převlékněte, pořádně si zavažte tkaničky, upravte oblečení – plandající dres může na kole být celkem nepříjemný a zastavovat jenom kvůli němu je zbytečné, opět platí: dvě minuty nikoho nezabijí a je to mnohem lepší, než někde hodit rybu kvůli rozvázané tkaničce/nastydnout, protože dres nekryl záda …
• na závod doražte včas (raději dříve) – převlékat se v okamžiku, když už ostatní stojí ve vodě před startem je nejlepší cesta ke zmatkování a problémům
• po závodě se usmějte – máte to za sebou a dokázali jste si, že to dokážete – příště to určitě bude lepší a snažší
• vyberte si na začátek něco lehčího – žádný horolezec nezačínal na Mt Everestu
Takže, hodně štěstí a do toho.

V sobotu 15.8.2009 se v Kutné Hoře běžel první ročník Dačického 12-tky – 12km běh v okolí Kutné Hory. Musím říct, že se závod podařil a věřím, že je to začátek tradice. Podobně jako nedaleký triatlon „Železný Chlíst“ se jedná o akci několika nadšenců pořádanou především pro další nadšence a sportovní fandy, ale asi ne profesionální běžce. To co závod nyní potřebuje je především podpora nás nadšenců jejím pořadatelům a snad i trochu štěstíčka, aby se ještě jeden, dva ročníky udržela tato skupinka u pořádání. Od pátého ročníku věřím, že už to půjde „trochu samo“, je důležité vytrvat nyní a vybudovat u okolních sportovců povědomí o závodu, tak aby se stal standardním prvkem ročního kalendáře. Tomu napomáhá stejný termín s Kutnohorskou Kocábkou – bude se to dobře pamatovat.
Co říci k běhu a závodu samotnému? Byl to první ročník, což bylo vidět – každý začátek je těžký. Super bylo, že si nikdo na nic nehrál a závod byl prezentován jako amatérský závod – nikdo nečekal profesionální organizaci a snad po ní ani netoužil. Naopak, drobná zaváhání ukazovala, že závod začíná a dávají prostor ke zlepšení. Každopádně by se mělo jednat spíše o akci pro amatérské běžce, kteří si přijdou zasoutěžit pro radost a prověřit svojí kondici. Tomu odpovídá i trať, která prověří fyzičku závodníků, ale příjemné prostředí dá možnost závod běžet v klidu a pro hezký pocit z běhu. Značení sice nebylo ideální, ale opět je to spíše daň prvnímu ročníku a neznalosti většiny běžců – pro příště bych doporučil věšet fáborky na tu stranu, kam bude příští odbočka. Z řad doprovodu by se asi i našlo pár dobrovolníků, kteří by došli na některé křižovatky a ukázali směr – hlavně v závěru, kdy už běžci „přes pot nevidí“. Nicméně i drobná zabloudění spíše pobavila, než bolela a příští rok se jistě sejde pár letošních účastníků, kteří budou trať trochu znát a usměrní „nováčky“.
Takže děkuji i touto cestou pořadatelům, blahopřeji jim, že se na první ročník sešlo skvělých 50 účastníků a těším se, že za rok opět na zatroubení motoráčku vyrazím na 12 km trať v davu podobných „bláznů“. Bylo mi ctí si zaběhat a snad i být u začátku nové každoroční sportovní události v Kutné Hoře.