Druhý ročník Duatláku … a druhé místo. Byř musím přiznat, že letos mě stálo mnohem více sil. První běh jsem asi hodně zadržel – čekal jsem, kdy se ozve koleno a ono vydrželo až do konce závodu … V každém případě jsem hodně netakticky nechal druhého “mě uviset”. Faktem je, že zase tolik bych asi neutekl, ale vyjíždělo by se na kolo lépe :-). Na kole ostatně přišla perla – vyjížděl jsem jako třetí (přezouvání mi vůbec nejde a tentokrát jsem to doplnil legračním nasedáním na kolo, kdy jsem se nemohl trefit do nášlapů) – holt letos poprvé na silničce. Tímto poděkuji Jaromírovi Vyskočilovi – kolo bylo připraveno perfektně. Na výjezdu z Kutné Hory jsem se naopak cítil na kole super a zválcovali jsme prvního nasednuvšího (ten zjevně nepřezouval a jel v jedněch botách) a subjektivně jsem se blížil k prvnímu … jenže hned jak jsme vyjeli z Kutné Hory, opřel se do nás vítr a já měl pocit, že mi někdo zatáhnul ruční brzdu. Naopak první zjevně chytil dech a, to nejde nazvat jinak, zmizel v dáli. Až na konec Malešova jsem se tak trápil a spíš čekal, kdo všechno mě docvakne.

Na vrcholu jsem se ohlédnul a taky jsem kousek za sebou viděl dalšího závodníka a vzal to za fakt, že na obrátce budu třetí. Jenže po výjezdu sice vítr snad ještě zesílil, ale složil jsem se do řidítek a najednou mi přišlo, že to jde. Na obrátce jsem tak na prvního ztrácel už (odhadem) 4 minuty, ale naopak na třetího jsem tak minutu k dobru měl – vůbec nechápu jak se to stalo – prostě najednou byl tak půl kilometru za mnou. Cestou zpět už naopak kolo letělo samo a bylo jasné, že tam toho moc nenajede nikdo. Občas jsem se ohlédnul, ale za mnou nikdo, takže jsem jel poměrně v pohodě a i ten závěrečný km po mizerné silnici spíše dával pozor na díry, než závodil. A výsledek se dostavil – zajel jsem do depa, začal se přezouvat a koukám, ten třetí závodník už vybíhá z depa – opět mě sjel a přezul se mnohem rychleji než já. Trochu mě to nakoplo a vystřelil jsem z depa poměrně svižně.

Na běhu mě překvapilo, že i po tom kole se mi běželo docela dobře, akorát záda opět připomenula, proč na čisté běhy chodím s bederním pásem – dopad na pravou nohu “nic moc”. Ale cca po kilometru jsem se dotáhnul na druhého a lehce ho “přejel”. Jenže opět překvapení – u kamzičí stezky mi zase najednou dýchal na záda a další km jsem si ho táhnul za sebou. Hodně mě to znervóznělo, resp. jsem nechápal, co se děje. Poslední výběh k Velkému rybníku jsem proto udržel tempo a … za mnou najednou nikdo. Uklidnil jsem se a pokračoval v klidu dál. Odhadem za kilometr po bývalém “tunýlku” (proč ho rozorali nechápu, byla to nádherná část) opět dusot za zády a kolega tak deset metrů za mnou. To už jsem skoro nevydržel, takže od trojice jsem raději skorofinišoval – naštěstí v pohodě do druhého místa. Gratulace vítězovi – nadělil nám 5 minut a na kole z nás udělal statisty.

A samozřejmě dík Vavisovi – jen houšť podobných akcí, kde vládne pohoda a každý si má možnost zabojovat a zasportovat dle vlastí chuti.

Tak tento víkend byl ve znamení “dvojboje” – v neděli Kouřim 10km (raději nepočítat pokolikáté) a v pondělí Velikonoční běh kolem Harrachovky v Táboře – 7,5 km. Po katastrofě v Pečkách musím říct, že jsem do Kouřimi jel s hodně velkými obavami, ale nakonec to šlo. Čas v Kouřimi sice průměrný, ale vzhledem k podmínkám potěšil, v Táboře vůbec neodhadnu, ale cítil jsem se dobře. V každém případě jsem po měsíci měl pocit, že konečně běžím jak mám a nebolí mě po dvou km celé tělo … tak snad je viróza už zažehnána. Počasí si s námi naopak letos pohrává – předloni v Kouřimi svítilo Slunce jako o život a běželo se v krátkých rukávech jako v létě, letos se spodní část běžela na směsi sněhu a zmrzlého bahna … a jestli něco nesnáším, tak je to právě tahle kombinace, kdy jeden krok bota drží a druhý uletí bez odrazu – zlatý asfalt 🙂 Nicméně mi to tentokrát tolik nevadilo, byl to jen ten kousek dole podél potoka a na kostkách se mi běželo dobře, dokonce, k mému překvapení, velmi dobře. Hodně jsem se bál seběhů, protože mě v posledních týdnech potrápily klouby právě na sebězích – ale tentokrát nic, resp. až na konci druhého se ozvala kyčel, ale jenom slabě (kdybych o tom tolik nepřemýšlel, možná by to dokonce bylo úplně O.K.).

Naopak druhý den na Harrachove jsem se trápil – po prvním kilometru relativně pevného povrchu přišel sníh, led, zmrzlé bahno a bláto – a začal jsem trpět. Já tenhle typ terénu prostě neumím, takže mi nohy klouzaly zleva doprava a vůbec jsem nešel do odrazu … a trápil jsem se vlastně až do toho posledního km, kdy jsme se vrátili na pevnou cestu. Hlavně v půlce byl opět pevný povrch, jenže při představě, že mě čekají cca 2 km zpět tím “bahnoledem” jsem se skoro nechtěl obracet zpět. Ale jinak je to nádherná trať – podél Lužnice, lesní cestička přírodou, střídají se povrchy – hlína, štěrk, na začátku asfalt … opravdu hezká cesta, určitě hezká i na romantickou procházku.

Tak uvidíme jak to bude dál, ale tento týden by mohl být předzvěstí zlepšení a srovnání (hlavně kloubů a šlach) 🙂

Druhý letošní závod byl opět v novém působišti – cca 10km od Tábora v Chýnově. Zjevně již tradiční závod v běhu (silnice) na 5,9km. Ozvláštnil jsem si to cestou, takže jsem na závod vyrazil na kole – aspoň jsem se nemusel nijak moc rozcvičovat a rozběhávat. Hlavní závod navazoval na sérii běhů pro děti – určitě super věc, která se začíná objevovat čím dál více a věřím, že přitáhne ke sportu dost dětí. Co jsem naopak nepochopil – jmenné čtení závodníků před startem – v mraze to znamenalo cca 5 minut mrznutí před startem v lehkém běžeckém oblečení. Myslím, že původní záměr – ověřit, kdo všechno je na trati, aby se dal v cíli odpočítat poslední závodník – byl splněn z poloviny, hlavně v závěru už pořadatelé stejně čísla moc neregistrovali a pokud by někdo náhodou mávl rukou, vzali by ho za příslušného závodníka. Takže jediný výsledek IMHO byl krátké mrznutí před startem a seřazení závodníků na startu především podle čísel. Možná by bylo lepší nechat závodníky seřadit dle libosti – většina si rozumně stoupne podle své výkonnosti a omezí se strkanice na startu. No a pro zabezpečení závodníků stejně jelo sběrné auto, které v pohodě pohlídalo, jestli už na trati nikdo není (pominu fakt, že pokud se někdo tento den prezentoval, tak asi chtěl běžet a na startu stál …). Naopak naprosto super byl čaj/grog v cíli – po běhu v mraze je to “to pravé ořechové” (a lituji, že jsem byl na kole a musel si dát jenom čaj …).

Zároveň pochválím trať – pestrých 5,9 km po zasněžené silnici. Až na pár krátkých klouzajících úseků byl ujetý sníh s jemným posypem, takže se běželo velmi dobře. A za sebe jsem velmi spokojen – celkově bych to viděl tak na 6-7. místo (bohužel jsem pospíchal – na vyhlášení jsem nečekal) a běželo se mi velmi dobře, vlastně celou cestu jsem někoho dobíhal – předbíhal. Hlavně poslední závodník mě hodně překvapil – dotáhl jsem ho tak na čtvrtém kilometru a protože závěr mívám slabší, čekal jsem, kdy se kolem mě zase přežene. Ale dusal ještě přes kilometr těsně za mnou a najednou “odpadl” na pár metrech. Skoro jsem zalitoval, že nebude finiš. Tak uvidíme, jak se bude dařit dál – v posledních letech mám spíše tu zkušenost, že dobrý začátek znamená mizernou sezonu a naopak …

Trať běhu

Organizátor běhu

P.S.: Tak nakonec vítězství v kategorii – začínám mít ze sezóny obavě větší a větší …

LA se přiznal k dopingu – možná je i skoro jedno, proč. O zobání v cyklistice se všeobecně vědělo a ví, takže žádné překvapení. Nebudu ani LA hájit – obhajoba, že LA byl prostě nejlepší, včetně dopování mi přijde legrační – ani nejlepší zloděj tohle asi u soudu nevytáhne na svojí obhajobu. Co mě trochu vadí, že po tomto není trochu vítr u bafuňářů tohoto “sportu” – u většiny je zjevné, že jim LA a jemu podobní umožnili živit se na lhaní. Za sebe bych v tuto chvíli asi doporučil, aby se toto přestalo řešit u dopingových komisí a ředitelství těchto závodů – povětšinou by rozhodovali stejní kašpárci, kteří nad tím zamhouřili oči. V tuto chvíli bych spíše byl pro variantu civilních soudů. Obhajobou nemůže být “dělali to všichni” – LA podváděl a pokud někdo bude nárokovat price-money, nebo sponzorské dary, pro podvod … nechť soud rozhodne, jestli LA podváděl (a vzhledem k přiznání asi bude rozhodnutí jednoznačné) – bude peníze vrace. A pokud je nemá … osobní bankrot a pár let životní minimum. Podobně by to ale mělo následovat u dalších usvědčených “sportovců”.

Druhou věcí je, že dokud se najdou lidi, kteří budou tyto závody sledovat i s vědomím, že se “prostě zobe”, vždycky se najdou sponzoři, kterým se to vyplatí a zaplatí někoho tak, že začne podvádět. V tomto je sport prostým obrazem společnosti, která začala zaměňovat lidi schopné za lidi “všeho schopné”. Kolik jen lidí (třeba i top managerů) vydělalo peníze na hraně/za hranou zákona, profesionální sport je vzorek lidí a pokud mezi lidmi budou křivárny, budou i ve sportu. Pro všechny pak doporučuji zamyšlení nad sponzory cyklistických závodů – věděli o podvodech nebo se nechali tak lehce “odrbat”. Myslím, že pro tyto velké a známé firmy je tohle vizitka docela nehezká a jediné co může většina lidí udělat je zamyslet se, jestli výrobek od podvodníka/lopaty, která se nechala takhle vodit za nos chce vlastnit – tohle je asi jediná cesta, byť nereálná. A po této aféře můžeme znovu zvážit, jestli chceme sledovat vrcholné události, které více než sportovní výkony začínají připomínat “sehrané divadlo ala wrestling”.

Mohlo by to mít ale jiný dopad – je věc firem, jestli chtějí podporovat podvody a riskovat svojí reputaci. Znovu by ale možná stálo za zamyšlení, jestli stát má takto podporovat profesionální a vrcholový sport a jestli by peníze raději neměl investovat do sportu mládeže a amatérského sportu. Velký sport se může klidně historicky znemožnit, ostatně on si na sebe vydělá, pro stát by IMHO mělo daleko větší cenu podpořit sport většího počtu lidí na nižší úrovni.

Nové místo, nový závod … takže na Silvestra jsem bohužel nebyl v Kolíně (na 3 km běh), ale v práci. Vynahradil jsem si to hned prvního na běhu v Táboře – 5km příjemného běhu po asfaltu/kostkách. V rozumném tempu jsem překvapivě doběhl pátý … třetí v kategorii vykopávek, pardon veteránů nad 40 let. Takže první závod v roce – poprvé také v kategorii 40+. No co se dá dělat, tělo prostě stárne, rozum bohužel nikoliv 🙂 takže běh se mnou absolvoval i Kvído a určitě povzbuzoval i ostatní “ovečky”, které se rozhodli do nového roku vyrazit se sportem. Uvidíme, kam nás se zbytkem – Kvídem a zbytkem rodiny život zanese, ale pokud zůstaneme “na jihu”, určitě se pokusím opět zajít. Byla to příjemná akce a pořadatelům patří poděkování za její organizaci.

No nic – o rok jsme starší a spoustu lidí bilancuje a plánuje … kašlu na to, život pokračuje dál a určitě se bude zase čemu smát a za co bojovat, o co se snažit. No, a abychom měli toho prvního nejvíc a hodně radosti při tom, přeji nám všem dohromady … hodně štěstí do nového roku 2013.

5 km Tábor

Znovu v Pečkách, znovu 10 km, znovu podzimní park … a letos bahno. Po včerejší sněhové nadílce, která se přes noc rozpustila, byla trať plná kaluží a hlavně bahna. Sice jsem si přibalil cross boty, ale těsně před startem jsem si prošel začátek trati a usoudil, že to zvládnu v normálních, v kterých trénuji na asfaltu. A první chyba byla na světě – ten proběhnutý úsek byl jednou z výjimek, kde to neklouzalo – zbytek trati byl víceméně kaluže a bahno. Hlavně úzká část vzadu v parku se po dvou kolech proměnila v “bahnitou uličku”. Ještě první čtyři kola to šlo, pak už to ale bylo kolo od kola horší – více rozdupaná a mokrá trať. Závěr pak už byl rozfázován na slušnou rovinku podél trati (tam byli jen kaluže, jinak se běželo super – zatáčka s bahnem u podchodu, kde to začalo klouzat – esíčko přes potok u startu, kde klouzání pokračovalo – úzká ulička vzadu v parku, kde to klouzalo od začátku – rovina zpět k začátku parku, kde to klouzalo čím dál více a část uprostřed se nádherně rozbahnila – až po rovinku do finiše, kde to opět klouzalo minimálně s výjimkou úvodní zatáčky.

Z tohohle pohledu mi čas těsně přes 38 minut připadá velmi slušný a mrzí mě jenom ten finiš – prohrát pár metrů před cílem zamrzí i když musím přiznat, že letos byl kolega prostě lepší a to asi na všech závodech – tady se to jenom potvrdilo 🙂 A příště si snad přeci jen ty pořádné boty vezmu … pro jistotu.

V neděli jsem si zaběhl Kolínskou legendu – Drozdův lesní běh. A jak jsem koukal, pomalu i tady se šplhám nahoru v tabulce počtu startů – njn., kvalita se nahrazuje kvantitou :-). V každém případě je to jeden z nejhezčích běhů v okolí – lesní okruh a úzké pěšinky mi sice na běh nevyhovují, ale je to příjemná změna a potěší, že i kousek od centra Kolína je trať “v přírodě”. Celkem musím konstatovat spokojenost s časem i výsledkem – 6-té místo beru jako svoje současné maximum, trochu zamrzelo, že to bylo opět s velkými rozestupy – o finiši se nedalo mluvit.

Je to vlastně jeden z posledních letošních “velkých” běhů i když účast nebyla nijak velká. Celkem mě to překvapilo – závod s takovou tradicí by asi mohl přilákat více závodníků – tady to byla spíše seance Kolín a jeho širší okolí, měl jsem pocit, že 90% lidí znám. Pro mě měl letošní ročník trochu zvláštní nádech – možná poslední Drozdík, který jsem běžel jako domácí … no uvidíme, jaká bude “mise na jih Čech” a jak dlouhé bude mít trvání.

S misí na jih Čech souvidí i konec v TS – konec zvláštní s pachutí hořkosti. Celkem jsem nečekal od protistrany přístup “Mirka Dušína”, ale překvapil mě přístup “IQ tykve” – v jednání, které mohlo mít hodně vítězů, nebo hodně poražených … zvolili variantu, všichni prohrajeme. S vidinou krátkodobého zisku zvolili postup, který bude bolet obě strany. Zkusili postup “hop nebo trop” a jednání odpovídající úrovni posledního dělníka proti někomu, kdo s nimi už nějakou dobu vpracuje a jejich postupy zná … buďto mě měli za naprostého hlupáka, nebo už naprosto ztratili sebereflexi a soudnost. Podrazit někoho a pak nabídnout dohodu “na dobré slovo” – pánové, to beru spíše jako žer z vaší strny. Je to pro mě dalším důkazem, že ldié, kteří mají jedinou kvalifikaci – obarvování políček do zelena a do červena + tlačím na lidi co to jde – a nic jiného neznají, dostanou většinu firem do stavu, kdy “všichni makají jako barevní a tlaší tak, až se z toho firma po… 🙂 Sám přiznám, že jsem očekával mnohem lepší úroveň managementu – ze zkušenosti před deseti lety. Jenže se ukázalo, že to co bylo tehdy výrazný nadstandard je dnes … podprůměr a stávajícímu vedení prostě v systému řízení firem “ujel vlak”. Můžeme si nalhávat, že nižší tržby jsou způsobeny tím, či oním, ale faktem zůstává, že klesají. Ani marže nerostou a procentuálně ani neporostou – trh se stabilizuje a prostor tam IMHO není. Velké plány na akvizice tak zůstávají pohádkami pro lidi, kteří místo mravenčí práce a postupného zlepšování procesů firmy (a následně výsledků), blábolí o “fine-tunningu” a ovládnutí trhu. No nic, tu “O perníkové chaloupce” už si poslechnu zase jindy 🙂 Líto mi je lidí ve firmě, kteří se připletli do “vyšší hry”, jejíž pravidla neznají a jenom z náznaků mají možnost odhadovat cíle těch nad sebou, na nichž závisí jejich práce. A musí si poslechnout pohádku o “rodinném stříbru”, kterou už dotyční vypráví poněkolikáté a z faktu že jde o pohádku usvědčují sebe v okamžiku, kdy přiznávají, že jejich mise není vytvořit super produkt a služby, ale … prodat jim příběh.

Nic to nemění na faktu, že TS přeji hodně štěstí a především lidem uvnitř firmy, lidem u kterých cítím touhu TS posunout někam nahoru (nejenom na něm vydělat) – touhu, o které top management ani já nemáme ani potuchu i když si to možné nejsme ochotni přiznat – protože pro nás je to jen etapa života, pro mnohé lidi ve firmě je to součást života. Nejsem ani já ani vedení firmy feláh, který je vázán na “půdu a krev” – my prostě jdeme jako žoldáci tam, kde je více zlata. Jediný rozdíl je, že (dle mého názoru) já jsem přesvědčen, že i žoldák může mít čest a možnost dívat se lidem zpříma do očí – jen musí přiznat svojí roli žoldáka a přijmout pravidlo – koupit si můžete můj meč, ale ne moje svědomí. No a za můj meč prostě nyní nabídnul někdo více a v TS pár lidí nepochopilo, že bič platící na feláha na žoldáka platit nikdy nebude.

V souvislosti s tím vzpomenu na svůj komentář co se děje ve firmě, která se blíží ke krizi – je to omezování toku informací, je to komplikovaný vztah se zaměstnanci a je to snaha generovat místo kvalitních reportů reporty velké – tak aby se dalo lépe problémy schovat. Bývá to snaha řídit “všechno”/tvářit se tak, protože vlastně nevím, co bych řídit měl/neumím to … zatraceně, proč je to pořád tak stejné a bez invence. Je to přesně ten stav, kdy nevím jak řídit investice v řádech milionů (třeba jen proto, že netuším, kam investovat) a nahrazovat si to tím, že řídím “nákup propisek a toaletního papíru”.

Nultý, polooficiální ročník kutnohorského poháru v běhu, duatlonu a triatlonu je u konce. A už se těšme na ten nový. První ročník byl trochu vlažný – účastníků bylo po skrovnu, ale opět se ukázalo, že když se najde pár lidí nadšených pro něco, lze uspořádat i déletrvající akci. Fajn bylo, že jsme se potkávali i na jiných závodech, hecovali a … no prostě se tvořila skupinka lidí, které sport baví a dělají ho pro radost. Poděkování hlavně Vavisovi, který byl duší a táhnul velkou část organizačních starostí na sobě. Takže mezi medailemi určitě chyběla ta největší jemu … za zásluhy a energii, kterou tomu věnoval. Je vlastně hlavním organizátorem poloviny akcí – duatlonu, welas triatláku a Dáči. Co bylo letos příjemné, že účastníci zabodovali i v jiných závodech a amatéři tak trochu potrápili profíky 🙂

Sportovně bylo jasné, že mezi ženami nemá J. Kalná konkurenci (za neúčasti Renaty Hoppové) a mezi muži je jedno, že druhý – Michal Málek nám to nandával, kam přišel – především na běhu ukazoval, že patří minimálně o úroveň nad nás. Jenže, hlavní pořád bylo (alespoň podle mě), že jsme si zasportovali a pobavili se. A když se za rok potkáme, určitě opět poměříme svoje síly a zkusíme, co s námi provede zima a další rok. Trochu mi chyběla mladší generace, ale uvidíme již za rok.

Za sebe musím říct, že jsem se na Roháčovce – posledním závodu poháru – zatraceně vytrápil – týden chřipky a ucpaný krk rozhodně výkon nepodpořily. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem to i “soukromě zabalil” ve třetím kole – cítil jsem, že na místo před sebou nemám a za mnou … nikde nikdo, takže třetí okruh jsem už od smrťáku spíše odklusal. A čas tomu odpovídá. Naopak mě potěšilo, že jsem smrťák vyběhl ve všech třech okruzích celkem v pohodě. Horší pro mě asi na konec byl ten sběh k potoku a kameny. Kolena dostaly pěkně zabrat 🙂 Celkově se ale závod a sezona určitě vydařila – a za rok už budu bojovat mezi veterány (40+) – legrační představa.

Asi poslední letošní duatlon – Chloumek u Mělníka. Již potřetí byť letos s pozměněnou cyklistickou tratí. A ukázka toho, jak může i závodník běhající a jezdící duatlony/triatlony přes dvacet let (bohužel už je to tak), jet naprosto amatérsky a co horšího, pořád se vejde na bednu … Jako bych to za poslední dva roky neznal, opět jsem si stoupl na startu dozadu, takže po 300 m bylo čelo 100 m přede mnou a už jsem ho jenom dotahoval/z zpovzdálí sledoval. A to se mi běželo fakt dobře, jenže při této úrovni jsem prostě tu ztrátu, kdy jsem se protlačoval přes pole, neměl nárok dohnat. Rychlé obutí na kolo (díky bohu za něj) – start a předvedení další amatérské vložky. Čelo závodu jsem měl na dohled a hádám, že po cca 2km tak 200 metrů před sebou vedoucí dva závodníky a za nimi trojice, kterou jsem chtěl dotáhnout a jet v menší skupince, případně se zkusit držet někde v dohledu té první dvojice … jenže ouha, na 4-tém km jsem tu trojici dohnal a během 500metrů roztrhal, takže jsme zbyli jenom dva. A k dovršení všeho jsem kolegu na prvním kopci setřásl, protože jsem se pozdě ohlédnul a to už byl “v nedohlednu”, takže od šestého km sólo závod s vědomím, že dvojice přede mnou je daleko a nemám nárok je dohnat, a zbytek za mnou jsem vlastně jenom čekal, kdy mě dotáhne a zválcuje. Někde kolem sedmého km jsem si tak připadal, jako naprostý babral a amatér. Co horšího, na tom třetím místě jsem vydržel až do cíle, když už jsem za celou cestu nikoho před ani za sebou ani nezahlédnul… místo potěšilo, myslím, že i čas byl slušný, ale pro sebe to beru spíš jako výsměch a ponaučení, že příště “tudy ne, přátelé, rudy cesta nevede”.

Samotný závod byl klasika – hezký běh po lesních cestách a kolo, které se měnilo na poslední chvíli (díky zemědělcům a hluboké orbě) – obě perfektně značeno, byť sám, skoro nikde jsem na kole neváhal – jen několikrát mohla být šipka umístěna dříve před křižovatkou – už jsem brzdil, když jsem si nebyl jist kam a v poslední chvíli ji uviděl – ale to mohu přičíst spíše svému “sokolímu” oku a nezkušenosti na MTB. V každém případě jsem byl překvapen – trať byla IMHO mnohem méně náročná (na techniku jízdy) než ta minulá – takže na silničních úsecích jsem pořád koukal, kde už se zahne na pole/do lesa. Jenže pro mě (silničáře) to byla nakonec velká výhoda a lenost, že jsem zadní sjetou gumu nevyměnil za novou se ukázala jako zlatá – hodně přefouknuté kolo s minimálním vzorkem letělo po těch silničních úsecích jak splašené. A na těch pár terénních místech jsem to prostě “podržel na rukou” a přibrzdil.

A závěrečný běh už byl spíše povinnost – jsem zvědav na výsledky- první kolo jsem docela flákal, ale v druhém jsem měl pocit, že zase tak pomalu neběžím a pár závodníků o kolo zpět jsem ještě dal. Ale pořád to bylo s vědomím, že umístění už je vlastně dáno a jde jenom o čas.

Organizátorům skládám poklonu – vše běželo super od registrace, přes měření čipy, značení až po občerstvení v cíli. Pokud bude čas a síly za rok se zde určitě zase ukážu (a předvedu zase nějaký amatérský kousek).

P.S. Ani kdybych se držel na začátku vedoucí dvojice- zjevně bych na ně neměl, ale aspoň trochu bych je potrápil … takhle si jeli ve dvou “závod sami pro sebe”.

V neděli jsme se vrátili do Čáslavi – po jarní desítce v parku je druhým závodem duatlon – tedy 6km běh – 25 km kolo – 3km běh. Psal jsem to již několikrát, ten patk může Čáslavi každé město závidět, okruh na 3km je pestrý a po nádherném měkkém povrchu, střídají se rovné úseky, zatáčky, krátký výběh, sběh, … prostě 3km uletí rychleji než si běžec všimne, že vyrazil. I kolo má dobře zvolenou trať – nepříjemná je snad ta spojka mezi hlavními silnicemi, kde je asfalt nic moc, ale je to krátký úsek a nejsme žádné slečinky, že 🙂

Z celého závodu je cítit rodinná atmosféra a nadšení pro sport – na cyklo-části byli pořadatelé asi na všech nebezpečných místech, v cíli bylo něco k napití a ovoce – žádné “extrabuřty”, ale přesně to co sportovci potřebují. I vyhlášení se událo velmi rychle po doběhu. No konec chvály – Čáslavský duatlon mám prostě rád a pokud dovolí zdraví a čas, za rok mě tu zase uvidíte. O to spíše, že letošní čas a umístění mě hooodně potěšily – 8 minut dolů je sice z části zkrácením běhu (oprava atleťáku) a vlastně celou cestu nahoru jsem jel v balíku a střídal – hádal bych, že z těch skoro 8-mi minut to možná 4-5 udělalo, ale i tak beru 3 minuty dolů proti loňsku jako dobrý výsledek. Ostatně 4-té místo v kategorii proti loňské 11-ce potěšilo taky. A to, že jsem možná po 6-ti letech získal “price-money” spíše pobavil u zarytého amatéra jako jsem já. Závod je součástí poháru Kutnohorska – opět nějaké bodíky přibyly. Při pohledu na listinu to vypadá hodně nadějně, ale upřímně musím říct, že M. Málek vynechal první dva závody, jinak je o parník lepší (možná spíše o dva). V každém případě se zdá, že i poslední závod seriálu bude o co bojovat – takže 6. října je to povinnost na Roháčovce bodovat.

Asi jako celý letošní rok jsem poznal, že už to není jen o fyzičce, ale hodně o hlavě – prostě když si závodník věří, krize se překonávají mnohem snadněji a výsledky jsou lepší – a konečně jsem si taky zafinišoval, a uhájil tak pozici v poslední rovince o tři vteřiny. I v tom finiši jsem si prostě věřil – a podržel temto/spíše stupňoval. Uvidíme letošní zimu, kdy mě čeká změna působiště, jak bude čas na trénink, nicméně se těším na příští “první veteránskou 40+) sezońu. A pomalu taky budu doufat v podporu dcerky – aby poznala sport jako možnost zábavy a součást života, třeba si za dva, za tři roky zaběhne nějaký závod “pro pidíky kolem parku”. No co, jedni odchází mezi veterány, musí nastoupit zase mladší generace 🙂

A do závěru sezony, přeji kolegům běžcům dobrý trénink přes zimu a trochu odpočinku.