Tento týden jsme měli s přítelkyní novou zábavu – cestou z práce (autem) jsme v Kolíně zkoušeli, jak jsou lidé spontánní. Jednoduchý test – vystrčte z okna auta nějakého legračního plyšáka (v našem případě oslík Kvído oblečený do ponožtiček) a zkuste mávat jeho tlapkami kolemjdoucím. Nikdy bych nevěřil, že zareaguje tak málo lidí – za tři dny se snad jen 3 lidé pootočili, dva se usmáli a už vůbec nikdo zpátky nezamával … Co to s námi je? Chodíme po ulici a ignorujeme okolí a to už včetně dětí (jeden úsměv jde pravda na konto dítěte). Rozumím tomu, že nemáme každý den náladu, ale zkusme se přeci jen víc na sebe usmívat a snažme se vyloudit úsměv na tváři druhých. Možná je to více než spousty jiných věcí, za kterými se tak snaživě honíme – Kvído vyloudil sice jen dva úsměvy, ale možná je to více než většina jiných lidí dokázala za tento týden. Zkusme tedy taky udělat něco spontánního, nějaký vtípek, žertík  a snažme se ostatní trochu pobavit.

A ty Kvído to nevzdávej – máš talent a jak praví klasik: “Nemusí pršet, hlavně když kape.” Vždy’t kdo by ti mohl dlouhodobě odolat?

Tak hned ráno pobavení na webu Pečecké desítky – oficiálně poběžím 16.tý ročník a zařadím se tak mezi oceněné “veterány” závodu. Jinými slovy – bude přiřazeno evidenční číslo a stanu se inventářem 🙂 Legrační, když si člověk vzpomene na svoje první ročníky … opticky ne tak vzdálené a uvědomí si, že to už je více než 20 let, kdy jsem je běžel, ještě v parku na okruhu podobně jako se dnes běhá podzim. Časy se trochu zlepšily, ale … to se asi s časem zase změní směrem k horšímu, účastníků výrazně přibylo, závod již má punc profi akce, … ale přeci jen je to pořád stará dobrá Pečecká desítka, která otevírá sezonu a kde se sejde parta běžců z Kolína a okolí + mnoho dalších.

V tu chvíli je třeba poděkovat všem, kdo tuhle tradici drží a závod organizují … a umožní tak nám vykopávkám ulehnout do inventáře, jednou za rok se probrat z letargie a vyrazit na trať, která je sice každý rok trochu jiná (vítr, déšť, Slunce, …) jenž zase úplně stejná a “prošlapaná”.  Už mě vlastně ani nenapadá nic, co by mě mohlo na podobných závodech překvapit – a přeci se tam zase těším. Pečky patří k těm závodům, které pro mě mají něco výjimečného – vlastně jeden z prvních běhů, které jsem začal běhat, byl to první běh, který jsem absolvoval po problémech s páteří a dodnes si vzpomínám, jakou jsem měl radost, že jsem těch 10km uběhl – byť v hrozném čase, ale “po svých”. Tady poprvé jsem zažil “maso” více než 500 závodníků na startu, … prostě Pečky jsou ten závod, který je v prosinci při psaní kalendáře akcí na další rok, zapsán jako první a tento víkend jsou prostě Pečky, omluvenkou je pouze “smrt a mobilizace” (a ani to není jisté :-))

No nic, abych tedy ještě ty tři týdny dopiloval formu a v březnu byl na trať připraven … takže zdar všem, kdo se bude připravovat na tento závod, ale hlavně pro radost.

V mnoha věcech jsem s Vámi nesouhlasil a přesto je mi líto Vašeho odchodu – myslím, že odchází jeden z lidí, kteří toho pro nás i svět hodně moc udělali. Za to vše Vám děkuji – jen více lidí, kteří si tolik vážili demokracie a čistých lidských vztahů jako Vy. Skláním svůj pomyslný klobouk – asi ještě dlouho budete symbolem roku 1989 a začátku obrody ČR.

Prodloužený víkend – po svátku 28.9. jsem strávil docela dost času na silnicích a nemohu než se připojit k tvrzení, že Češi … neumí jezdit autem. Za stavu, který vidím skoro nerozumím tomu, že je tak málo nehos. Je to částečně regionálně specifické, ale částečně celorepublikové a svědčí to především o velké neohleduplnosti řidičů k sobě i k okolí, ale IMHO také k žalostnému stavu našich autoškol. Co mě tedy nejvíce s-štvalo:

1. Malé odstupy – snad ve všech doporučeních si to přečtete, ale pořád se najdou individua, která žijí v pocitu, že nejlépe je jezdit 1/2 metru za zadním nárazníkem předcházejícího auta. Pokud na ně někdo “blikne” brzdou/mlhovkou, ještě začnou zuřivě blikat dálkovými – to už svědčí o duševní nesvéprávnosti a tito lidé by IMHO neměli projít psychotestem na získání ŘP.
2. Zběsilé předjíždění v koloně … k tomu není co dodat – pokud nevidím před sebou na 2km úseku konec kolony, pak předjíždění považuji za nesmysl.
3. Jízda 70 všude – specialita starších řidičů, kteří jedou 70km/h vesnice-nevesnice-dlouhá rovina, prostě všude …
4. Neblikání při výjezdu z “kruháku” – jak jsem pozoroval, v Jižních Čechách sna pravidlo, že se nebliká – jinde se to děje také, ale kolem Budějovic to je spíše pravidlem – díky tomu se kruhové křižovatky změní v brzdu, místo aby umožnily plynulý průjezd …
5. Zrychlení na zdvojení pruhů – řidič (tady to bývá zase mužská záležitost) jede 80km/h na dlouhém úseku s plnou čarou – ovšem do kopce, kde je předjížděcí pruh se najednou rozjede na 120km/h, aby jeho ego neutrpělo, že ho někdo předjede … a na konci opět zpomalí, aby si ostatní vychutnali jeho majestátní jízdu – spíše než o silném motoru to svědčí o bezohlednosti a … no sorry, ale idiocii příslušného řidiče.

V poslední době jezdím méně vlakem a po dnešní zkušenosti musím říct … je to dobře. Za poslední měsíc jsem vlakem jel čtyřikrát a třikrát z toho zpoždění. Jednou si za to, pravda, mohu sám – vlak měl avizovanou výluku. Ale druhé dva případy jsou poměrně legrační a vypovídají o systému ČD více než dlouhé rozbory. Dnes ráno byla výluka kolem Libně – následek nehody. Asi nic příjemného, ale v životě se to stane. Zároveň je třeba říci, že to byla nehoda ze včerejška – dnes se odstraňovaly následky. Přestože to nebyla “okamžitá nehoda”, kdy pochopím zmatek a neinformovanost, přesto se ukázalo, že na Kolínském nádraží nikdo “nic neví” – cedule ukazovaly nesmyslné časy zpoždění a na přímý dotaz na informacích přišla odpověď – “no my nevíme, já se ani nemohu podívat, kde ten vlak je …” Co k tomu říci – snad i za Rakousko-Uherska byl systém funkčnější a vlaky jezdily lépe. Co je ještě horší, že v době moderních informačních technologií nejsou ČD schopny rozeslat informaci na stanice o zpoždění a nastavit sledování vlaku tak, aby informace o zpoždění byly reálné – pokud je totiž vlak 50km daleko a na ceduli svítí, že by měl být ve stanici za 5 minut … je to informace, která má hodnotu zápornou – jenom mate.

Nemám to za zlé pracovníkům v Kolíně, ve vlaku – oni postupují podle nějakého systému. Asi by mohli projevit iniciativu a zavolat do prahy na stanici – zjistit polohu vlaku, ale to není systém a trvale to fungovat nebude. Komu to zazlívám je vedení ČD – pokud vím, nejsou ve funkci  měsíc, dva, abychom je museli omlouvat a hájit – v tuto chvíli bych tak jejich působení v oblasti osobní dopravy musel hodnotit jako působení spolku retardovaných jedinců, kterým bych nesvěřil ani řízení skladu s kancelářskými sponami. Je legrační jak se dříve p. Bárta na ministerstvu dopravy prsil jak “zatočí s dodavateli staveb” – pokud vím z předchozí práce, moc se mu to nepovedlo a ve firmách které přímo mohl ovlivnit (kdopak je asi majoritním akcionářem ČD) panuje bordel jako dříve. Více a více to pak zapadá do obrazu Napoleonka, který do vlády a politiky vstoupil jen z podnikatelských důvodů – jen kvůli penězům. Bohužel podobné je to i u dalších ministrů (nejen stávající Bártovy loutky, ale i těch předcházejících od doby “Pádla”) – všichni se nechali od top managementů “opít rohlíkem” a jenom konzervují stávající nefunkční stav.

Možná by tak, místo diskusí o Bátorovi a štěkání na sebe přes média, měli páni ministři zvednout své tlusté pr…zadky a zkusit si procestovat zemi, kterou spravují vlakem (nemyslím vládním, ale obyčejným) – myslím, že by o ČR zjistili za dva dny více než za měsíc konzultací se svými poradci, kteří sledují svoje zájmy. A pokud se nebudou schopni dohodnout a budou bojkotovat vládu kvůli jednomu úředníkovi … jak moc si páni váží naší země a pravomocí jim svěřeným? Jsem voličem stávající koalice, ale raději vládu ČSSD, která bude (byť blbě) vládnout, než spolek rozhádaných kašpárků, jak se prezentuje nyní tato vláda. Čekal bych ostatně, že i p. Nečas jako šéf vlády sedne s oběma stranami sporu a řekne – pánové, buďto budeme nadále vládnout a teď se dohodnou podmínky, nebo to pojďme odpískat. Bohužel se zdá, že odvaha něco říct a akceptovat i důsledky, které to ponese, naši politiku nadobro opustila.

Blaničtí rytíři, proč spíte, když jeden zastydlý nácek v klotovém rukávu dokáže takhle ochromit běžný chod vlády. To bude opravdu ještě hůře?

Letos potřetí jsem vyrazil na kole z práce domů … tedy z Hradce do Kolína a konečně proti větru. První dvě cesty “z východu na západ” s větrem v zádech mě skoro znervózněly. V našich končinách jsou přeci jen častější větry západní a navíc každý cyklista ví, že vítr v zádech je anomálie, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V každém případě jsem tuto anomálii dvakrát zažil a díky ní se i na horákovi dalo jet po silnici s průměrem nad 30 km/h – včetně cesty přes Hradec a po Kolíně. Dnes to bylo trochu jiné, ale pořád se dalo jet poměrně slušně – vlastně až kousek za Týnec vítr skoro vůbec nevadil – pořád se jede mezi stromy a nikde jsem neměl pocit, že by celkem čerství vítr vadil. Naopak posledních 10 km bylo klasické Polabí – málo stromů podél cest, takže vítr přímo proti a hodně nepříjemný. Proč jen jsme se zbavili těchto přirozených vlnolamů …  No v každém případě jsem již klidnější, protože tolik štěstí, abych jezdil jenom s větrem v zádech by signalizovalo nějakou blížící se katastrofu.

Co musím naopak okomentovat jsou cyklo-cesty nebo spíše “cyklo-cesty”. Hradec Králové je kapitola sama o sobě –  neustálé čekání na semaforech a kličkování po části cesty, kde je cyklostezka a cyklista nesmí na silnici x úseky, kde není cyklostezka a cyklista na silnici musí mi přijde skoro legrační. Ale ani dál to není lepší – je několik úseků s cyklostezkou podél silnice – jenže cyklostezkou přerušovanou odbočkami, kde cyklisté dávají přednost. takže už nájezd přes protisměr je poměrně nebezpečný a následně poměrně často musí cyklista brzdit a dávat přednost, přestože silnice, podél níž jede, je hlavní … kde jenom soudruzi z NDR udělali chybu. Cesta je tak z Hradce až do Břehů u Přelouče poměrně adrenalinový zážitek, protože spousta řidičů bere cyklisty za hmyz, kolem kterého je nejlépe projíždět co nejtěsněji a předjíždění je ideální právě při průjezdu kolem cyklisty. Musím říct, že na kole jezdím hodně a už poměrně dlouho, takže mě to zase tolik nevadí, ale na druhou stranu si říkám, že součástí zkoušek na řidičský průkaz by měl být asi i základní test výše IQ … problém mnoha aut na silnici by se rázem vyřešil. Na obhajobu řidičů musím pravda přiznat, že vídávám cyklisty jezdit … no jako píp. V každém případě druhá půlka (přesněji z Břehů až do Týnce nad Labem) je krásná cesta po okresních silničkách, kde auto nepotkáte, povrch je až na výjimky velmi dobrý a je tam nádherně – ať už malé vesničky, Kladruby, nebo úseky lesem. Super je i 3 km dlouhá rovinka v Kladrubech – znám málo míst, kde je silnice opravdu “jako když střelí”, že už od začátku vidíte na druhé straně bránu do statku na  konci cesty, ale ten před vámi “utíká a utíká”. Jenže po obou stranách louky a lesy, hezká cesta přírodou, kterou si tak můžete užít.

Poslední úsek z Týnce je opět po státovce a poměrně frekventované … nic moc, ale na druhou stranu “to už jsem vlastně doma”.

Uvidíme jak příště … jestli bude vítr nakloněn, nebo to bude “normál”. Cyklistům zdar.

Vzhledem k tomu, že množství domácích spotřebičů se po svatbě podstatně zvýšilo (ať se mi to líbí nebo ne) bylo nezbytné získat v kuchyni nové úložné prostory. No a protože příhodná polička nikde v obchodech nebyla, rozhodl jsem se jí zbudovat vlastními silami. Na matfyzáka odvážný krok, nicméně co by člověk neudělal “pro rodinu”.

Podle hesla dvakrát měř a jednou řež jsem v klidu rozměřil předpokládaný rozměr, jako správný matfyzák a technik dopočetl délky s přihlédnutím k tloušťce dřevotřísek a po nějakém čekání (daném leností) jsem tento víkend usoudil, že nazrál čas. Tedy hlavně pršelo a nemohl jsem vyrazit za sportem … abych byl upřímný. Přířez v OBI je naprosto super věc a jestli bych měl nějakou službu vyzdvihnout, je to právě tohle – nařežou opravdu na milimetr přesně a okamžitě. Obdivuji kutily z dob minulých, kteří si prkna sháněli pokoutně a řezali je často doma malou pilkou … 50% práce navíc proti dnešku. Naopak komické mi přijde, že v jednom obchodě mají vruty “na váhu” – hrábnul jsem a za asi 8CZK získal kolem 60ks vrutů – v OBI (prodáváno po deseti kusech) by mě stejné množství vyšlo kolem stovky … legrační model prodeje, ale pokud někdo potřebuje do deseti vrutů, asi to neřeší. V každém případě je třeba říci, že pokud se to dříve dělalo i pro peníze, dnes polička vyjde stejně jako koupená v ASKO, IKEA a podobných. No jinak jsem při té příležitosti koupil poličku do koupelny (u té staré jsem sám rád MUSEL uznat, že už je stará) a vyrazil domů.

Polička do koupelny byla jen k přimontování, tak jsem se rozhodl “zahřát” na ní. Bláhově jsem zaměřil díry podle vodováhy, vyvrtal a zavěsil. A nevěřil vlastním očím – křivě a to i okem flegmatika, kterému nějaký milimetr nevadí. Řekl jsem si, že jsem trubka a neumím ani udělat dvě rovné díry, poličku sundal, přiložil vodováhu … a zjistil, že díry ve zdi sedí skoro na milimetr. Tak jsem kouknul na poličku a nevěřil jsem. Na drátěné poličce už na první pohled přichycení posunuté tak o centimetr … no nic, lehce jsem převrtal díry a křivá polička visí skoro rovně na křivých dírách.

Po podobném zážitku jsem měl z položky do kuchyně skoro hrůzu … naštěstí se ukázalo, že zbytečnou. Jediným zádrhelem byly ty koupené vruty … u cca 10% z nich byla nůta na šroubovák zcela nepoužitelná. Ale za ty peníze, co by kdo chtěl. Jediný okamžik hrůzy jsem zažil, když jsem jí chtěl sešroubovat dohromady (po vyvrtání skoro 50-ti děr a přišroubování úhelníků a koukal jsem na dvě levé bočnice 🙂 Naštěstí jsem už byl tak zmaten, že jsem si teprve po chvíli uvědomil, že jednu mám vzhůru nohama, takže byla správně jedna levá boční stěna a jedna pravá boční stěna …

Smontoval, postavil a zjistil, že ta police je těžká jako … No v každém případě jsem byl sám překvapen, že stojí rovně má rozměry, jaké měla mít a dokonce je pasují boky a poličky … zjevně dnes může být řemeslníkem kdokoliv. O to více nechápu, když vidím některé “řemeslníky” pracovat … Jen tiše doufám, že zase nějaký čas budu moci nechat nářadí ve skříni (s výjimkou věcí na kolo – to si rád dám dohromady sám). Takže přírodo … trochu lepší počasí ať mohu vyrazit ven a mám aspoň výmluvu před podobnými záchvěvy duše.

Na závěr je třeba připustit, že police zůstala v podstatě prázdná, protože prostor na věci, které měly polici okupovat, se za ten měsíc mého váhání (a lenosti) již dávno našel … 🙂 Úvaha kam ty věci dáme se tím ladně přeměnila v úvahu, co bychom mohli do té police dát … asi si budeme muset ještě něco pořídit.

Asi nebude překvapením, že jsem předminulý pátek (3.6.) navštívil Peklo … ano, Peklo s velkým P. Tiše pravda doufám, že mi tato návštěva nezmění život na peklo a že se na Peklo budu rád vracet, a to nejen sám, ale i s někým s kým jsem si na tomto místě řekl “ano”. Kdo myslí na svatbu, myslí správně a to i v mém případě, protože jsem asi nikdy netoužil stvrzovat svoje city úředně, když už musím každý rok úředně přiznat daně 🙂

V každém případě děkuji všem zúčastněným, že vzali tento den tak, jak byl zamýšlen – tedy jako příležitost si popovídat, pobavit se a celou oficiální událost vzít sice “vážně” podle náležitostí, ale zároveň s úsměvem a radostí ze života. U všech jsem cítil překvapení a rád bych tedy řekl, že přes všechen humor a srandu jsme (snad mluvím za oba) svatbu vzali vážně a opravdu jsme oficiálně manželé ze svobodného rozhodnutí a s tím, že jsem to udělali, protože … no protože jsme chtěli. Asi málokdo se ženil v šortkách (byť společenských s pukem), ale i tohle prostě ukazuje, jací jsme – ne oblek, ne drahé slavnosti, ale prostě chuť být takoví jací jsme a brát také tak jeden druhého, přesně to bych rád, aby přispělo k pohodě v budoucnosti. Moc mě potěšilo, že to všichni “vzali” a děkuji, že se také po obřadu převlékli do méně formálního oblečení a prostě se bavili s námi. Děkuji i fotografovi za jeho snahu a nadšení při kterém skákal po břehu potoka a přelézal skály, kde jsme se fotili – už jen těch pár fotek, které jsem viděl vypadá super. Děkuji DJ-ovi za úsměv a trochu i za ten malý zmatek s hudbou – i tohle k tomu prostě patří a ukázalo, že s úsměvem a snahou věci zařídit k vzájemné spokojenost se prostě dá překonat snad všechno. A nakonec i číšníkovi, který nás obsluhoval – včetně rozbití talíře a polévky zvládl vše v klidu (byť možná poprvé v hlavní roli).

No a samozřejmě děkuji rodičům (z obou stran), že celou akci zvládli a hlavně, že nás životem “dovedli až k ní”  – dnes už sice ne “za ručičku”, ale přesto pořád někde v povzdálí stojí.

Každému, kdo se chystá na podobnou událost doporučuji si uvědomi … svatba JE vážná věc – ať tak či tak, slibujete jeden druhému něco a měli byste být přesvědčeni svým srdcem a také rozumem, že jste připraveni svému slibu dostát. Jenže ve stejném okamžiku musím dodat – sice vážná, ale přesto je to radostná událost, tak proč ji nepojmout s humorem a trochou nadhledu. Vždyť na vážné tváře a upjatost je místa dost i jinde … takže otevřete svojí mysl, rozmyslete si do čeho jdete a jestli to opravdu chcete a jste-li připraveni TO naplnit a pak, no pak se při tom pobavte. Vždyť přeci “Show must go on”.

Kdo chce, fotky najde na facebooku – hlavní motiv je beztak ovečka a iiiaaa.

Sunday trip to Prachovské Skály (near to city Jičín, about 55km NE from Prague) reminded me some ideas of “minimalistic life”. So much time we spend hurrying somewhere looking for something, and we doesn’t care whether the target is target or “target”. I mean whether the reason for our movements can make us closer to happiness or someone else (preferably us, because usually we are not sure about wishes of other people). Simple walking with some friends in the nature, nice views, playing with dog … all these things was simple and give me two or three hours of quit feeling of satisfaction. I could do much more “useful” things, but why?

In the same day the movie Matrix shoved the simple explanation – we are part of system – system based on cooperation, rules and interactions of multi-level system (people, departments, organizations, …). System pushing us  from our childhood to acting like … like ants. In itself this system is not go or bad, the problem is (IMHO) – we are parts of this system with very small choice to leave – we were grown in this system and so we follow its rules with – yes we can say it – some joy. How many people wants to get better job, just to buy new car, new TV, more expensive holiday, …

These people are so easy to manage – to get them to the trap of loan is very simple. The trap of “monthly payment” pushes them to get even more. And to stay “in” means to buy again better (or more trendy) things.

In such a moment I wish to “free my mind” and ask myself “what makes me happy”, where should I focus my time and effort. Well again and again we have chance to make less to get more – that’s idea of minimalistic life. Only one thing is on us – to try follow the rule of the system, or to try free our minds. At least we HAVE a choice – it’s only up to us.

Jestli něco v poslední době pozoruji, pak je to “čekání” mnoha lidí. Čekání na něco, než něco udělají. Rozmýšlení, váhání, odkládání. A trávení svého života tímto čekáním. Nevím proč, asi to máme v sobě “zakódované, je to naše vlastnost, nehrnout se do změn, ale přijde mi děsivé, kolik času mnoho lidí tímto čekáním “vyhodí”.

Jestli je třeba něco změnit, je, skoro určitě, ten nejlepší okamžik právě teď “in this very moment”.  Ne bezhlavě, ostatně pokud už jsme se rozhodli pro změnu, určitě jsme o tom přemýšleli – a snad jsme zvážili i přínosy/zápory akce, ale začít s tou změnou  co nejdříve. ZAČÍT to je asi to nejpodstatnější a nejtěžší. Protože odkládání změny, která na začátku možná bude bolet … je tak snadné.

V nadpisu jsem si vypůjčil slova Leona z filmu Blade Runner, celé by to bylo “Wake up, it’s time to die” – asi bych měl větu poopravit: “Wake up, it’s time to live.” A vzhůru do změn, vzhůru do nových věcí. Je čas žít a měnit, ne pomalu umírat.