A opět po čase něco z vědy – tentokrát částečně pro mě vzdálené – stavebnictví, částečně blízké – informační technologie. V každém případě bych nejprve měl asi říci, co pod pojmem „inteligentní budova“ bylo prezentováno. Část asi toho, co si většina z nás dokáže představit – tedy samotnou stavební konstrukci, která minimalizuje nároky na energii (izolace, cirkulace vzduchu, využití přirozeného světla, …), pak samozřejmě také použitelnost budovy pro hendikepované/starší osoby (šíře dveří, schodišť, minimalizace stupňů a schodů, …). Důležitá část však byla věnována využití informačních technologií pro zkvalitnění a zlepšení bydlení. Asi jako nejjednodušší nás napadne regulace vytápění/osvětlení – topit méně v chodbách/ložnicích, případně využívat energii mimo špičky, kdy je nižší tarif. Dále pak zabezpečení – nejen proti vykradení, ale třeba proti požáru, vytopení, … prostě věci, kde čidla jsou známá, napojení na nějaký centrální pult je jistě také dnes již jednoduše realizovatelné, … v podstatě není co řešit. Poslední části je pak biometrické sledování – např. u starších lidí, případně nemocných/handicapovaných. Zde lze říci, že již dnes by asi nebyl problém technologický – náramek sledující tepovou frekvenci/tlak, jestli se osoba pohybuje, případně měřit hladinu cukru v krvi jsme schopni vyrobit – aby počítač tyto data ukládal a vyhodnocoval by také nebyl problém, přeposílat klidně jednou týdně doktorovi … spíše legrační aplikace bez složité logiky.

Takže proč je tohle předmětem bádání – vždyť většina věcí je již vyřešena, stačí je jen spojit dohromady? No odpověď bude podobně krutá, jako již mnohokrát dříve:

1. Nebudeme si nalhávat, ale obavy z „velkého bratra“ jsou zde na místě – odesílání citlivých informací, možnost odchycení obrazu z kamery, … jistě si každý dokáže představit potenciál k zneužití.
2. IMHO důležitější je to nejčastější – peníze. Tento systém je v tuto chvíli poměrně drahý a drahý bude i provoz. Samozřejmě v okamžiku vyřešení a masového nasazení by cena zařízení i samotného monitorování šla do minima. Jenže ten první okamžik je v tuto chvíli značnou hranicí. Pro lidi je to drahá hračka s nejistým ziskem.

Možná bych zde zaspekuloval a zkusil odhadnout, kdo bude tahounem této technologie:

1. Vědci – tomu spíše nevěřím, čím dál více mám pocit, že v ČR je pro vědeckou komunitu byznys skoro sprosté slovo. A to, že by některý z nich navrhnul projekt včetně finančního plánu … mi přijde jako SCI-FI, nebo čestná výjimka.
2. Konzumní uživatel – opět jsem hodně skeptický. Stávající cena a nejistota přínosu omezuje možnost, že by si to lidi vyžádali na trhu.
3. Pojišťovny – na začátku jsem si řekl, jaký by ti pro ně musel být hit – sníží se pojistné plnění, cena léčení v domácím ošetření je mnohem menší (a leckdy efektivnější) než v nemocnici … prostě ušetří mraky peněz. Jenže proč? Realita v ČR – a hádám i ve velké části EU – je taková, že pojišťovny konkurence nikam moc netlačí – prostě si určí pojistné podle vzorce a kdo chce, zaplatí, zbytek má smůlu … pojišťovny tak nejsou příliš tlačeny do snížení nákladů – ony si určují ceny, tudíž výnosy.
4. Stát – tak to by byl horký kandidát, kdyby fungoval. Snížení výdajů na zdravotnictví, nový produkt – pracovní příležitosti, méně peněz by šlo do pojišťoven, … no vidím spíše pozitiva. Jenže to by státní úředník/politik musel být zainteresován na efektivitě státu, což není – i tato cesta je spíše iluze.
5. Komerční firma – tedy trochu poopravím, firma, která bude mít dost síly tohle dovést do produkčního stavu a páky ve státu (lobbing) aby do toho investoval. Vidím to chtě nechtě jako nejpravděpodobnější variantu, která v konečném důsledku přinese užitek , i když se na ní asi pár lidí napakuje „bokem“. Tedy zjištění pár lidí, že by se na tom dalo vydělat – předání kamarádovi politikovi – vypsání zakázky určené pro tuto firmu (rozuměj podmínky nastavit v soutěži tak, aby vítěz byl zřejmý) – osolení ceny a postupný převod teorie do praxe. Pár lidí vydělá hodně peněz, nějaký politik udělá kariéru (a namastí si kapsu z všimného) a do praxe se konečně dostane podobný projekt.

Rád bych se pletl, ale … jen čas ukáže. Ale jak bylo v přednášce zmíněno – Evropa stárne a každá možnost snížit nálady na péči jí může zachránit. Takže o mnohé z nás se prostě místo doktorů a sester budou starat senzory, které dotyčnou lékařskou pomoc zavolají , jen když bude potřeba.

Ne, nejsem tak popleten, abych nevěděl, že je konec února, ale pro mě, v jistém smyslu, začal včera nový rok – tedy konkrétně závodní. První letošní závod – běh na Čerčanský Chlum – se letos rozhodně vydařil. Snad ani nemá smysl srovnávat s loňskem, kdy jsem se protrápil až na vrchol v hladkých podrážkách na rozměklém sněhu, kde co krok, to uklouznutí. S letošním časem jsem rozhodně spokojen – není to sice rekord, ale přeci jen trochu sněhu bylo, ale … prostě se běželo super. Byl mráz a několikrát přemrzlý sníh klouzal jen velmi málo, počasí bylo super, teplota ideální … kolem spousta nadšenců – nádhera, kterou stojí za to navštívit a těšit se na další ročník.

Takže spoluběžcům hodně štěstí do letošních závodu, ať to běhá a pořadatelům dík a hodně štěstí do dalších ročníků.

Neděle byla naopak ve znamení klidu, pohody a běžek v Jizerkách.

Že bylo krásně je jasné z fotek – trať upravena a i když je na konce února poměrně málo sněhu … na běžky je to paráda. Již tradičně nedělní výlet má bonus v menším počtu lidí … sobota je přeci jen exponovanější, nepříjemné je množství aut při cestě zpět. Až zase uslyším, jak naše policie kontroluje v akci Kryštof, vzpomenu si na všechny vozy letící po dálnici 160 a po normální silnici 120 … a řeknu si, že policie možná chrání, ale především svoje koryta. Víc než hurá akce by asi pomohla jejich přítomnost v běžném provozu. Jsem zvědav, který ministr vnitra tohle pochopí – pan John to IMHO nebude – ten bohužel budí dojem nastrčené figurky pana Bárty, který má ale více starostí sám se sebou než s řízením ministerstva a to jen svého.

Trochu mě i překvapila cena parkování “U Křížku” – 100 CZK mi přijde docela dost – osobně bych raději zaplatil za vstup na magistrálu, kde je vidět, že se někdo o trati stará … a když vím, že i na Mořině je to za 40,- rozumím, že parkoviště, dříve plné, bylo naplněné tak z jedné třetiny.

A další obrázek nechť ukáže, že na běžkách se lze i pobavit – vrchol Jizery dokreslí atmosféru 🙂 Stoupání od Krystiánova je sice dlouhé a náročné, ale na vrcholu je pohled, který za to stojí …

Skoro se to stydím napsat, ale včera jsem opravdu byl na běžkách poprvé v letošní zimu. Nějak se to prostě pořád nepotkávalo – zima sice začala brzo, ale pořád to nevycházelo, pak sjezdovky v Alpách, týden jsem měl “rýmičku”, teplé víkendy, kdy byla voda, … no prostě to vyšlo až tenhle týden.

Ale o co později, o to lépe – sobota 12.2. byla v Jizerkách nádherná. “Ažůro” jak z reklamního katalogu. S přítelkyní jsme zvolili novou trasu – vezli jsme ještě kamarádku na Tanvaldský Špičák, tak jsme vyrazili pěšky na Mariánské boudy – cca 2km, kde je další nástupní místo na Jizerskou magistrálu. Tenhle úsek byl snad (tam a hlavně zpět) jedinou nepříjemností – silnice pokrytá ledem je pro chůzi v lyžákách nedobrý povrch. Naopak trať musím pochválit – upravená, rovná – prostě super. Bylo sice náročnější namazat přítelkyni na klasiku, ale na bruslení to byl rychlý sníh, který (díky úpravě) dobře držel v záběru a jelo to jako blesk. Mile mě překvapila i cesta z Mariánské Hory přes Mariánské boudy pod Knajpu, dolů do Pekla a zpět. Měl jsem trochu strach, že to bude kopcovaté, ale to stoupání je mírné, že si ho člověk po většinu trasy moc nevšimne – nevím proč v létě mi to přišlo strmější, ale na běžkách to byla pohoda. Vyjel jsem si i na Knajpu, abych jel kousek po magistrále a tam byl vidět ten kontrast – na magistrále je spousta lidí, na cestě těsně pod ní bylo lidí jen pár …

Na občerstvení jsme s přítelkyní zvolili, v rámci akce Tamara, Hájenku Peklo – sice je dražší, ale je to příjemná restaurace, kde se rozhodně nemusíte bát, že budete čekat na místo, jak se stává na Smědavě a na Šámalce. I když zrovna tohle čekání a dav lidí mi trochu chyběly – tak nějak to pro mě v Jizerkách k běžkám patří.

Co říci? Pokud máte chuť na pohodovou vyjížďku, je to super – sice kratší, ale jde se opravdu napojit u Knajpy na magistrálu a protáhnout dle libosti. A v každém případě mnohem méně lidí – to znamená i super trať po celý den. Tím taky musím poděkovat všem, kdo se o ní starají a upravují – vůbec by mi v tomto případě nevadilo, kdyby vstup byl zpoplatněn – nějak se na to peníze najít musí … Kdo si chce tedy užít běžky, vzhůru na ně, třeba už za týden 🙂

Včera jsem letos poprvé vyrazil na kolo. Téměř jarní počasí (skoro 11 stupňů) je na 5. února slušné (i když bych skoro raději v tuto dobu řádil na běžkách). Snad jenom vítr mohl být menší, ale “nikdo není dokonalý”. Sice mě to několikrát skoro sfouklo ze silnice, ale jinak to byla nádhera – po třech měsících znovu pocit volnosti a známá cesta “na Vysokou”. Jsou prostě chvíle, kdy každý zavzpomíná na dobu, kdy tohle jezdil s pocitem závodníka a kdy jel “co to jde”. Včera to sice taky bylo hodně náročné, ale spíše kvůli tomu větru. Zde nemohu podotknout, že jsem si několikrát říkal, jak jsme my lidé pošetilí a kvůli automobilům jsme vykáceli aleje kolem cesta cestiček – přirozené větrolamy. Takže se teď divíme nad intenzitou větru a škodami, které příroda napáchá – bleskové povodně, vichřice, … jenže jsme si o to sami řekli 🙂

No nic, ke kolu a cestě mohu říct jediné – nádhera. Sice mám obavy, že silnička zůstane letos převážně v klidu – vzhledem ke stavu silnic po zimě (její první části), ale jinak je to přesně ten pocit jezdce v sedle – dříve koně, nyní kola, u některých asi motorky. Pocit svobody a možnosti projíždět se krajinou. Už jsem se začal i těšit na letošní kolotoč závodů běhu, duatlonů a triatlonů – ostatně přišla mi i včera první pozvánka – na vyzvednutí inventárního čísla v “pečkách”. Takže asi bude čas opět znovu přitlačit na rychlost běhu – uvidíme, co změna techniky běhu ukáže letos na jaře.

Všem sportovcům tak do letoška přeju mnoho hezkých chvil a málo úrazů. A hlavně ať nás to zase baví.

I letos jsme s přítelkyní vyrazili do Alp na lyže – tentokrát vyhrálo středisko Mayrhofen – lépe asi napsat komplex středisek Zillertal – jedná se vlastně o údolí ve kterém je několik víceméně propojených středisek. Ale popořádku:

1. Doprava

Autem a ačkoliv se to zdá na tom špatném kraji Rakouska (dál od nás), tak naprosto v pohodě – z cca 580km z Kolína až na místo se jede tak 450-500 km po dálnici a to české + německé, v Rakousku nemusíte ani kupovat dálniční známku … ostatně zpět jsme vyjížděli po čtvrté, po jedenácté jsme byli doma, takže cesta 7 hodin včetně večeře a zastávky byla v pohodě … 6 hodin čistého času jízdy a to rozhodně nejsem střelec – po dálnici tak kolem 120km/h a tak 1/2 hodiny jsme ztratili v koloně na rozhraní Rakousko/Německo.

2. Ubytování

Malý apartmán vyšel pro dva na sedm nocí na zhruba 8000,- včetně všeho (taxy, úklid, …). Na to, že byl pohodlný, jednání v klidu – dokonce nechtěli ani zálohu, místo poklidné 4km autem od střediska, 18 km od ledovce (kam jezdil skibus), zastávka po dohodě před domem … musím pochválit. Čisto, příjemno, žádný sardinkobyt 18m včetně všeho.

3. Sjezdovky a střediska

Na všech dovolených a i na sjezdovkách hodně rozhodne počasí – my měli 1/2 štěstí 1/2 smůlu … 4 dny “ažůro”, 4 dny mraky a sněžení. Sjezdovky jsou ovšem parádní – každé ráno srovnané rolbou (pro upřesnění ratrack) na hlaďounký kobereček, odpoledne už samozřejmě místy vrstva sněhu a plotny, ale vzhledem k počtu sjezdovek pořád nádhera. Naše štěstí bylo, že sněžilo třetí a čtvrtý den – pak byla krásná vrstvička měkkého prašánku. Zvláště na ledovci se pak v zatáčce zvednul nádherný oblak prachového sněhu, který unášel vítr … poezie třpytící se ve Slunci. Patřím mezi konzervy, které si dobře zalyžují klidně i ve Špindlu, ale tohle je prostě něco jiného a týden, kdy žádnou sjezdovku nemusíte jet víc než dvakrát, třikrát je prostě super. Hlavně na ledovci, kde jako jedni z prvních jsme sjeli a pak jsme nahoru mohli sledovat zářezy lyží … Sjezdovky jsou různých obtížností od lehkých až po Harakiri – černá nejprudší sjezdovka v Rakousku – na 900 metrech sklesáte 600 metrů s klesáním až 78% … nedoporučuji slabším lyžařům, pokud je jinde led a pokud jste po dni lyžování unaveni. Jel jsem jí pozdě odpoledne a při pohledu pod sebe mi místy nebylo dobře … a asi bych si jí odpustil, kdybych jí měl jet další půl hodinu. Cestou nahoru na sedačce jsem tam viděl někoho padnout – v leže prudce zrychlil až do poměrně nekontrolovatelných kotrmelců o cca 100-200 metrů níže a lyže letěly podobně bez ohledu na brzdy. Každý si ale najde svojí sjezdovku – široké, mírné, ostřejší i boulovaté, co si jen kdo přeje. V každém středisku je i několik krmelců (rozuměj restaurací), kde se dá najíst a odpočinout při čaji. Příjemný je i výběr jídel – od jedné polévky pod různým názvem, pouze podle “přílohy” – nudle, brambory, těstoviny, pečivo, noky, … až po tamější “specialitu” – párek s hranolky, kterou mají snad všude a podle okolních stolů je velmi oblíbena.

4. středisko mimo lyžování

Asi každý po lyžovačce má chuť na něco jiného – relax, zábavu. Mayrhofen je v tomto neuvěřitelně snobský – zjevně si zde dává dostaveníčko mladá smetánka Evropy a Ruska … ostatně ruský jazyk tady slyšíte na každém rohu jen o málo méně než německý. Ostatní jazyky zaslechnete též, včetně češtiny a slovenštiny. Město je tomuto uzpůsobeno a zjevně žije z diskoték a večírků, které trvají až do rána. Poud tedy chcete trochu klidu, doporučuji bydlet aspoň trochu z centra. Osobně jsem překvapen, že není více zranění na sjezdovkách, když jsem viděl ty diskotéky a tok alkoholu večer … Jinak lze na místě vyrazit i do bazénu/sauny, tu mohu doporučit. Finská sauna + horká pára je prostě po lyžování super.

5. závěrem

No co říci? Pokud si chcete zalyžovat, je to na týden dobré míst a o zábavu bude postaráno. Pro rodiny s dětmi bych doporučil středisko níže, pro ostatní ten ledovec Zillertal. Mladé disko-ročníky rozhodně posílám do Mayrhofenu a všem přeji příjemný pobyt a návrat se všemi kostmi, pokud možno vcelku. No a pokud se na to cítíte, sjeďte si Devil’s Run a Harakiri – ten pohled pod sebe je adrenalin hned nahoře a sjezd dolů pak jeho další dávka. Jestli ráno uvidíte modrou oblohu, vyjeďte na ledovec – vyvezte se na těch 3250 m. nad mořem a sjeďte si svahy kolem 3km.

První lednové Science Café v Praze mělo téma hodně aktuální – měření vzdělávání a vývoj úrovně vzdělávání v ČR v porovnání s dalšími zeměmi. Způsob měření je pomocí testů – nejen a, b, c, ale i hodnocení psaného projevu a argumentace. Svým způsobem je pak určitě trochu ovlivněn subjektivním přístupem hodnotitelů, ale zároveň to umožňuje testovat nejen “nabiflované” znalosti, ale také schopnost je použít a zároveň schopnost aplikovat naučené postupy “vědecky” – tedy nejenom podle zkušeností vyslovit nějaké tvrzení – hypotézu, ale také umět navrhnout pokus, které jí potvrzují/vyvracejí. Možná se to někomu bude zdát jako zbytečnost/prkotina, ale tahle činnost tvoří velikou část vědecké práce a také činností jen trochu “samostatných a kreativních”.

Poměrně náročné je i vybrat kvalitní vzorek pro testování – ale to bych asi zacházel příliš do teorie statistiky – důležité je, že to není zcela triviální a jsou stanovena přesná pravidla, která musí být při výzkumu dodržena, aby se stát/resp. vzdělávací systém do hodnocení dostal.

No a výsledky … nedá se říci, že by to byla katastrofa, ale není od ní daleko. Možná horší než samotný výsledek je trend, kdy z nadprůměrné země (především v matematice a analytických úlohách) jsme se od roku 2000 do roku 2009 dostali na chvost a naše zhoršení je jedno z největších mezi testovanými zeměmi. (Výzkum se týkal studentů po prvním stupni ZŠ.) To je opravdu neradostné a je na místě se zamyslet, proč se tohle stalo a především co udělat pro návrat ke špičce. Možná ještě více alarmující je fakt, že téměř čtvrtina absolventů druhého stupně má schopnost porozumět psanému tetu tak malou, že jsou hodnoceni jako “pro život zcela nevybaveni”. Divme se pak, že se daří různým podvodníkům – spousta lidí prostě nedokáže pochopit “co vlastně podepisují”.

A co tedy s tím? Několik receptů bylo zmíněno.

1. Jasně stanovit základní etalon, co musí absolvent kterého stupně umět (a samozřejmě ponechat i jistou volnost pedagogům)
2. Podporovat obecně vzdělávání a to především na nižších stupních, protože to co se zde zanedbá se se studenty “táhne dále”.
3. Zvážit rozdělení – nadaných na víceletá gymnázia ze ZŠ – tady se přiznám, že nejsem zastáncem, rozumím, že odchod nadaných žáků zbytku uškodí, ale … nechceme mít zase všechny v průměru.
4. Dodat profesi pedagoga opět úroveň a podporovat pedagogy v dalším rozvoji.
5. Paradoxně je možná nejdůležitější najít osobu, která bude mít dost síly a podpory reformy školství provést – charismatického vůdce, který dokáže ostatní přesvědčit a neskončí v půli jak je u rychloministrů zvykem.

Důležité tedy je neposlechnout nadpis a nezačít brečet, ale něco dělat … při tom přeji anšim dalším ministrům školství hodně štěstí a síly.

Na závěr bych se snad mohl jen omluvit pořadatelům a přednášející, že jsem prchnul před koncem diskuze … jenže představa zmeškání vlaku a cesta až půlnočním mě vůbec nelákala …

Včera jsem shlédl jeden z filmů, který jsem již nějakou dobu měl chuť vidět – Expendables. Tedy jakousi vzpomínku na akční filmy 90-tých let (možná i 80-tých). Film s obsazením, které by před 20-ti lety vyvolal davové šílenství nebude určitě patřit do síně slávy, ale zároveň … IMHO není špatný. Kdo nemá rád akční filmy – prvoplánové, plné akčních a bojových scén, bez hlubokého děje – ať se ani nesnaží shlédnout – přesně takový ten film je. Není to film na hluboké úvahy, ale spíše pohodová akce plná svalů a zbraní u které lze vypnout (nebo je možná nutné vypnout) a ignorovat veletoče, ale soustředit se na akci a pár “hlubokých míst”, kde se říkají obecné pravdy a moudrá slova. Předpokládám, že právě o tohle a o trochu zábavy autorům šlo – vyzdvihnout přátelství a jeho cenu, zavzpomínat na dobu, kdy byli slavní a ukázat, že do starého železa … sice patří, ale pořád něco dokáží. Možná právě to jedno moudro o přátelství a soudržnosti má v tomto kontextu větší váhu než mnoho hlubokých myšlenek u filmů z festivalů, možná právě ona ukázka jak to staříci ještě dokáží roztočit může povzbudit víc než … mnoho filmů ověnčených oceněními.

Co mě potěšilo, je nadsázka a humor ve filmu – opět nenáročný, ale onen rozhovor Stallone-Schwarzenegger je přesně tou ukázkou špičkování se vztahem k předchozí rivalitě mimo film u těchto dvou svalnatců. I Schwarzeneggerův odchod má s realitou něco společného a symbolického.

Takže pokud máte volný večer a nechcete moc přemýšlet, mohu film doporučit. Nečekejte ale nic hlubokého, snad “jen” pohodový film, který staví na faktu, že správný chlap není dokonalý, ale poslouchá svůj rozum a přátele poznáš nejen v dobách zlých, ale hlavně v dobách špatných, kdy najednou stojí vedle tebe – čert ví, jestli je to málo, nebo je to naopak něco co v dnešní době tolik chybí.

Klub deportivo letos představil další novinku – po zdařilém běhu Dačického 12-tka (srpen – běh na 12 km) a xTerra triatlonu u Velkého Rybníka (červen) uspořádal výběh na Kaňk – cca 1300 metrů s převýšením něco málo přes 100m. A opět je třeba říci, že se jednalo o mimořádně zdařilou akci – spíše sranda běh s jednoduchou organizací s jasným termínem 24.12. dopoledne má něco do sebe. Běh (skoro schválně neříkám závod) umožní odreagování se od vánočních příprav a zasportovat si s lidmi, kterým pohyb “něco říká”.

Trať je celkem jednoduchá a byla velmi dobře značena – nikde nebylo váhání, na všech křižovatkách jasné šipky. Běží se vlastně pořád do kopce – z Kutné Hory na vrchol Kaňku – nejprve úvozem, překřížit silnici (MP regulovala provoz, takž v pohodě) a pak po lesních cestách. Náročný byl tentokrát a asi v tomto období spíše běžně, terén – sníh, led, bláto, rozbředlý sníh … užili jsme si všeho a tu krátkou trať to docela zkomplikovalo … aspoň já měl pocit, že spíše na běh se musím soustředit na stabilitu a lehký odraz bez proklouznutí. Ale to prostě k zimnímu běhu patří.

Všem účastníkům tedy popřeji tímto hodně štěstí do nového roku a ať jim to běhá. No a snad i na shledanou na dalších sportovních akcích. Organizátorům přeji výdrž a jako loni nabízím pomoc při značení a organizaci akcí – doufám, že čas a zdraví dovolí zúčastnit se xTerry i Dáči.

Oficiální stránky akcí.

Po roce znovu zimní počasí a běh v Českém Brodě. Trať už asi nemá čím překvapit – těch 5 km tam a 5 km zpět už většina z nás běžela tolikrát … že už si počítáme patníky do obrátky. Zima to trochu ozvláštní růzností povrchů – loňský drsný mráz letos vystřídalo příjemných -6 stupňů … na dýchání fajn, nepříjemný byl úsek asi 2km (tam a další 2km zpět) se sněho-soli. Sníh napůl rozpuštěný solí je něco na běh nechutného – žádná opora a i boty s relativně hlubokým vzorkem mají tendenci “nabrat sníh do vzorku” a ustřelit …

Naopak začátek byl slušný, téměř suchý asfalt a opět konec byl už tvrdý sníh, kde se běželo dobře. Potěšilo mě, že se řasy rozšířily a startovní pole bylo mnohem širší než loni. I tradiční buchta k čaji v cíli byla … bohužel jsem tentokrát musel odmítnout, vzhledem k nějaké nevolnosti jsem měl pocit, že by se rychle “vrátila do placu”.

Je to jeden z posledních běhů v každém roce a vždy obdivuji ochotu lidí organizovat podobnou akci těsně před Vánocemi, kdy máme všichni dost starostí … i policie hlídala příjezdy aut, takže jsme mohli v klidu běžet a jenom se vyhýbat stojícím/čekajícím autům.

Jediný smutný fakt je cesta z Kolína do Brodu – po měsíci zimy ta silnice (první třídy) vypadá jak Drážďany po náletu spojenců – jestli vše ostatní dosud chválím, tak zde by bylo na místě zjistit, kdo tuhle silnici letos/loni opravoval a … nechat ho na pískovišti plácat bábovičky. Jestli letos sještě přijdou mrazy, pravděpodobně bude problém tuto silnici projet bez utržené nápravy (samozřejmě pokud nemáte off-road) – dříve jsem slyšel, že se to vyřeší, až bude dálnice a zmenší se objem nákladní dopravy na státovce Praha – Kolín. Dálnice je, nákladní doprava se IMHO celkem zmenšila na této trase (občas tam jezdím) … a silnice se zhoršila 🙂 Vůbec si nedovedu představit vyjet tam na silničním kole …

Včerejší přednáška (16.12.2010) v Poděbradech pro mě byla trochu výjimečná – jednak jsem se po celkem dlouhé době potkal s kolegou z VŠ, takže jsme ještě před samotnou přednáškou příjemně “pokecali v restauraci v Poděbradech”, jednak je pro mě (a asi i pro kamaráda) téma související s vesmírem a jeho dobýváním hodně zajímavé.

Přestože se vlastně nejednalo o astronomii a astrofyziku, ale o technologii z několika pohledů. A použiju určitě ten pohled přednášejícího, protože si myslím, že je poměrně zdařilý a dobře vystihuje situaci a evoluci raketoplánů. Abych situaci uvedl, tak celý projekt začal v době po Apollu – tedy po programu, který byl velmi úspěšný, prestižní a proklatě drahý – výsledkem byl požadavek na prostředek, který bude schopen dopravit do vesmíru (možná lépe řečeno na oběžnou dráhu) lidi a materiál a po návratu bude znovupoužitelný. Stávající rakety se sice vrátily, ale spíše jen malá část – větší byla odhozena a shořela v atmosféře … provoz byl proklatě drahý. Ale popořádku:

1. Technologie
   Ať se nám dnes technologie zdá být zastaralá, na svojí dobu to bylo asi to nejlepší, co mělo lidstvo k dispozici – od motorů, přes elektroniku, až po samotný plášť, který musel vydržet extrémní přetížení i sestup do atmosféry (a pokud možno neshořet 🙂 Dnes je jasné, že spoustu věcí by šlo dělat mnohem levněji, efektivněji a spolehlivěji, jenže ten koncept je 40 let starý – podívejme se na to, co bylo tehdy k dispozici. Při této představě je třeba říci, že celková koncepce a úspěšný (s výhradami) průběh programu je ukázkou velkého úsilí a musím sám za sebe složit poklonu NASA.
2. Ekonomika
   Naopak tohle je katastrofa a to naprostá – cena vynesení jednoho kilogramu na oběžnou dráhu a celkové náklady překročily původní plány o řády … asi nejde čekat, že by se původní plány dodržely, ale ten skok prostě je děsivý. V tuhle chvíli musíme přiznat, že podobný projekt by asi neustála žádná soukromá firma a nové programy soukromých raketoplánů jsou určitě řízeny jinak (a pokud ne lépe, nemají šanci přežít) – dnes se ukázalo, že univerzální stroj (člověk a náklad) je neefektivní, protože prostor s nákladem se zabezpečuje “jako pro člověka” – enormní náklady, které jsou skoro zbytečné, i ona znovupoužitelnost je hodně relativní – raketoplán je po každém letu “rozebrán a znovu složen” – opět náklady zcela mimo původní plány. Množství startů je opět o řád jinde než plán – proti desítkám startů ročně se jedná o několika startech ročně – fixní náklady rozpuštěné na start jsou zase násobné. K tomu je třeba přičíst, že existují firmy, které vyráběly díly na raketoplán … na nic jiného, jenže protože ho možná budeme potřebovat, výrobní linku je nutné udržovat (včetně lidí) připravenou – “co kdybychom ten díl znovu potřebovali vyrobit” … jen těžko si jde představit ekonomicky větší hloupost …
3. Bezpečnost
   Zhruba 140 startů a dvě nehody s posádkami (14 mrtvých) – to i naše silnice jsou bezpečnější. Samozřejmě jde o projekt na hranici lidských možností (míněno technologií), ale přesto je dnes již to riziko těžko akceptovatelné.
4. Symbolika
   Tenhle pohled doplním soukromě – IMHO ať chceme nebo ne, raketoplán je symbolem jisté epochy dobývání vesmíru a jedné asi trochu slepé uličky … jenže v životě kdyby neplatí. Původní myšlenka znovupoužitelnosti nosiče je nejen krásná, ale podle nových projektů se prostě uchytila. Projekt raketoplánů narazil na jiná rozhodnutí, která se možná dnes jeví špatná, ale byly dělány v jistou dobu, v jistou situaci – byl bych s kritikou opatrný. V každém případě je dnes symbolem velkého projektu, který byl řízen vládou a který byl nosným programem cest do vesmíru po mnoho let. Svým způsobem se obávám, že to možná je jeden z posledních podobných (rozsahem) projektů západního světa – otěže dnes poměrně jasně přebírá Čína a později možná Indie, v naší části světa pak komerční firmy. V euroatlantické části světa, zdá se, přichází doba, kdy NASA (a podobné instituce) bude spíše distributorem peněz mezi různé projekty a bude si kupovat (a tím koordinovat vývoj) služby u soukromých subjektů. Raketoplány naopak zůstanou symbolem státního (se všemi klady i zápory) molochu.

Jak dál? Dobrá otázka a odpověď asi byla naznačena – do vesmíru se dostávají další státy, především asijské. Zdá se, že mezinárodní spolupráce není tak jednoduchá a všespasitelná jak se dosud zdálo … ISS ukazuje příliš mnoho problémů. I situace dnes, kdy USA končí s lety raketoplánů a vlastně nemají “jak se dostat na oběžnou dráhu” – používají tedy nákup dopravy od Ruska, které okamžitě zvedlo ceny, ukazuje na spolupráci spíše dvou soupeřů, kteří spolupracují “jen když se mi to hodí”, než o vážně míněnou kooperaci. Velkou perspektivu zde má určitě soukromý sektor- technologie se zlevnily a NASA/jiné instituce jsou ochotné platit – je zde prostor vydělávat peníze a to už mnozí zavětřili. Nejde jen o vesmírnou turistiku, ale o možnost pronajímat dopravní kapacitu jiným – vynášení satelitů, lidí, materiálu … a tak jako vláda USA používá dopravní letadla na lety po světě, bude možná stejně běžné za pár let, doprava částí vesmírné stanice na orbit soukromou firmou – už se těším na taxametr a ceník kilogramu na nižší oběžnou dráhu/vyšší oběžnou dráhu s příplatkem za bussiness class/economy slevy 🙂

Závěrem je třeba říciu, že raketoplány IMHO svojí roli splnily – možná už nikdy nepoletí, ale … létaly a patří mezi výrazné etapy cesty člověka do kosmu.