Záporné úroky
V posledních týdnech téměř pravidelná zpráva – další banka přechází k záporným úrokům, uvažuje/zavádí poplatky za účty, ECB uvažuje o dalším snížením úrokové sazby = zvýšením záporného úroku atd. Je to opravdu tak špatné? No bohužel to vypadá, že ano je to tak špatné, možná ještě horší. A to nejhorší je, že jsme po předchozí “krizi” před cca 5-ti lety ve velmi podobné (mnohde horší) situaci, “u vesla” je stejná skupina lidí, kteří na předchozí krizi neměli lék, tak se neúspěšnou léčbu snaží zopakovat s vyšší intenzitou pod heslem “tentokrát to třeba vyjde …”.
Dobrá zpráva je, že pro běžné lidi problém nastává relativně zanedbatelně. Většina lidí už dnes úspory nemá v penězích, ale “v něčem” – od nemovitostí přes akcie, zlato, … případně je v lepší situaci (je to legrační, ale je to tak) a má naopak dluh …. takže znehodnocení peněz je pro ně výhoda. Banky teď procitly a zjistily, že to co dodnes bylo výhodou – vlastnictví peněz, kterým ovlivňovaly a řídily ekonomiku je najednou problém … takže se snaží peněz zbavit (záporné úroky, poplatky). A radostně se tak řítíme do neznáma … peníze již nejsou nositelem hodnoty, banky o ně nestojí a vlády v podstatě nemají tuchu co s tím.
Důležitý impuls asi bylo zjištění centrálních bank, že nástroje, které dosud fungovaly (pohyb úrokové sazby) pro postrčení/zpomalení ekonomik, najednou nefungují … celkem mě překvapuje, že si to “největší mozky” našich bank neuvědomili už dávno – prostě pokud není, kdo by podnikal = zhodnocoval kapitál, tak ani zvýšení dostupnosti peněz kapitál zhodnocovat nebude. A EU v tuhle chvíli stojí a “čumí” – naše zboží je drahé, protože technologicky se nám mnoho zemí vyrovnalo, ale pořád jsou levnější => nikdo ho moc nechce. Jenom z turismu se EU neuživí, protože “skanzen socialismu”, který tu máme zase tak moc zajímavý není. A jenom vydělávání peněz z vlastnictví jiných už taky nestačí, protože to spíše začíná vypadat, že jiní “si koupili nás”. A do toho jsme zhýčkaná generace, která mnohdy do práce chodila pracovní dobu “spíše odsedět/odestát” než pracovat + spíše než hledat řešení se naučila hledat jak “se zbavit zodpovědnosti”.
Možná tak přichází doba, kdy právě dole, mezi drobnými podnikateli, bude třeba hledat spásu – lidi, kteří dokáži vytvořit něco, co bude unikátní a budeme za to ochotni platit nejen my, ale i zahraniční zájemci … jenže ty jsme si tu zadusili společnými silami “úředních obtíží” a “korporátní mašinérií”. Pryč je doba, kdy stačilo mít lidi, kteří pracovali – otrokářství, doba, kdy stačilo mít pole a nechat na něm za desátek hospodařit jiné – feudalismus, doba, kdy nejdůležitější bylo mít stroje – pracovní prostředky (kapitalismus 18. století), doba kdy nejpodstatnější bylo mít suroviny (kapitalismus 19. století), doba, kdy rozhodovaly finance (asi období do současnosti) … přichází doba, kdy vítězit bude ??? No a teď babo raď, co to bude … já sázím na lidský kapitál = lidi, kteří budou chtít “něco dokázat” a mít ochotu jít do rizika a bojovat. Smutná zpráva je, že zrovna tohle v tuhle chvíli v EU je nedostatkové zboží. Minulé století nás odnaučilo nést odpovědnost sami za sebe a raději jsme nechali státy/firmy řídit každého z nás. V tuhle chvíli ale možná nastává okamžik, že se to a) znovu naučíme (aspoň ti mladší a ekonomicky aktivní, b) budeme zašlapáni do země jako plevel a “slepá vývojová větev”.
Tak co si vybereme … neodpovídejme – ale pokud se rozhodneme pro variantu a), tak koukejme hejbnout zadkem a něco pro to udělat. A bez výmluv, že jeden člověk nic nezmůže, protože ČLOVĚK toho zmůže zatraceně dost …
17.11. Den boje za svobodu – připomínka 1989
Letošní výročí ve zprávách možná bude opět trochu změna – minulé roky bylo 90% zpráv věnováno připomínce listopadu 1989 a Sametové revoluce. Letos je daleko více pozornosti věnováno krizi EU, zdražování, … kladení věnců a vzpomínání na listopad 1989 dostalo daleko méně prostoru. Možná budu označen za kacíře, ale myslím, že právě tohle symbolizuje rok 1989 více než co jiné. Disidenti budou určitě tvrdit, že byla poražena ideologie … jenže IMHO to byla poražena ekonomika a rozdíl výkonnosti východ x západ prostě dosáhl takového rozdílu, že to (především v rámci Evropy) nebylo udržitelné bez použití síly a na tu nebyla pro změnu vůle.
A právě poslední zprávy – ekonomická krize v Evropě a plánované zdražování ukazují ten největší problém. Příliš jsme si mysleli, že stačí změnit ideologii a politiku a “máme vyhráno”. Problém je, že jsme zároveň chtěli mít ony ekonomické bonusy – přiblížit se životu na západě. Jenže ten 1) v tu dobu žil na dluh, který se provalil dnes a z části byl zaplacen naopak dříve poválečnou generací, která makala a dokázala obnovit Evropu (moje poklona především Německu), 2) naše ekonomika zdaleka nedorostla jejich výkonnosti.
Dnes však vidíme, že většině lidí je naprosto ukradeno, kdo a jak jim vládne, pokud … mají chléb a hry. A nyní najednou zjišťujeme, že chleba je jenom na obrázcích a hrát si sami neumíme a na hračky nemáme. Tohle je možná ten největší všech spojených socialistů a marketérů, kteří nám vnutili pocit, že na něco máme nárok … protože to chceme. Možná přišel čas dokončit revoluci a přiznat si, že právo máme jenom na to, na co si vyděláme. Teprve pak IMHO revoluce skončí úspěchem.
Science Café Praha – 2010/12 – “a zase ty kolapsy”
Tak letos poslední posezení Science Café v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.
Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).
V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.
Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂
Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.
Krize … ale čeho
V dnešních novinách mě pobavila zmína o manažerech z ČSA a problémem personálních agentur s jejich umístěním na trhu práce. Je to krátká zprávička, ale možná více než mnoho dlouhých analýz vypovídá o krizi, kterou ekonomika právě prochází – samotní personalisté přiznávají, že působení těchto manažerů bylo spíše omylem a jejich kvalifikace je prostě nulová. No a co … je spoustu pracovních míst, kde jí prostě nepotřebují – mohou jít dělat kopáče, skladníky, pomocné dělníky, na pokladnu supermarketů, … vždyť žijeme v tržním prostředí, tak nechť trh rozhodne na co tito takymanažeři mají. Fakt, že někdo se považuje za top manažera přece nic neznamená. Pokud dotyčný prokázal svojí neschopnost, je čas jít prostě od válu. A samotný fakt, že to tito lidé nejsou schopni/ochotni akceptovat dokazuje, že o trhu a ekonomice vědí … kulové. Důsledky pak pociťujeme všichni – v Případě toho nejvyššího “podrždeštníka” Tvrdíka pak tedy se zadostiučiněním mohu říci, že ČSSD, která ho do ČSA nominovala si to v letošních volbách vyžrala i s úroky, kdy jí, podobně jako dříve ČSA poslal ke dnu – nedá mi to než připomenout “kdo s čím zachází, s tím i schází”. Straničtí funkcionáři podlehli přesvědčení, že loajalita a kecy na stranických mítincích jsou dostatečnou kvalifikací tohoto člověka a doplatili na to velmi tvrdě. K pobavení mnoha dalších teď nechají (i pana Tvrdíka) dělat složité analýzy a bloumat o příčinách neúspěchu – možná by přiznání, že kamapaň byla prostě vedena neschopně, bylo mnohem levnější. Jenže přiznat svojí neschopnost … to tyto takymanažery ani nenapadne.
V této souvislosti je dobré si všimnout, že tohle je jedna z klíčových příčin současné krize – krize řízení. Tak jako v historii byla krize šlechty – po době, kdy se jí stali ti nejlepší, co si vybojovali svoje postavení se projevil efekt dědění léna a ztráty vlivu evolučního výběru, nyní pozorujeme něco podobného u managementu.
- Čím dál více manažerů se do svých pozic dostává přes známé (někdy svoje, někdy rodičů, někdy ze stranické minulosti). Jen si sami vezměte management ve svojí firmě – kolik z nich se vypracovalo svojí schopností a kolik z nich bylo dosazeno někým jiným na základě konexí, případně mají svoje posty ještě získané z doby socialismu, kdy byli prověřeni jako kvalitní kádrové persony? Velké množství pak tvoří i relativně mladí manažeři “exceloví mágové”, kteří dokázali přesvědčit majitele, že přes excelové grafy lze řídit ekonomiku …
- Naprosto se u managementu vytráci odpovědnost – pohřbil jsem jednu firmu – nevadí, půjdu řídit jinou, jsem přeci manažer 🙂 Určitě znáte tyhle týpky – mají v CV “Ředitel společnosti” (v lepším případě managing director, či podobný slint), ale rozhodně nedodají jak se jejich firmě pod nimi vedlo – prostě chtějí v manažeření (managementem to nazvat úmyslně nechci) vesele pokračovat a personální agentury + majitelé jim to žerou.
- Noblesa a “Calocaghatia” – bude to znít jako klišé, ale kdo se nedokáže postarat sám o sebe a svoje tělo … povětšinou se nedokáže postarat ani o mnoho dalšího. Uslintaní, upocení a nevkusně oblečení manažeři se většinou snaží tvrdit, jak se místo o sebe starají o firmu. Prdlačky – nestarají se v 95% ani o jedno – funí svým životem a funí po většinou i svým postavením, kde místo snahy něco udělat hledají důvody, proč to udělat nešlo/nebylo vhodné. (Nemluvím o lidech se zdravotními obtížemi – to je něco jiného, ale těch bude tak 5-10%.)
- Život na dluh u managementu – ano to je jedna z nejhorších příčin krize a vidíme jí i zde. Skoro každý manažer se jako první zajímá o své prebendy – ne o to, co je třeba dokázat, jaké ma firma problémy, nechce nejprve firmu pozvednout a ukázat co umí, ale … koupit si firemní vůz, telefon, bonusy, … a teprve pak zjišťuje, co pro ně má vlastně udělat. Někdy se to označuje babymanagement – chci hračku a neptám se, kde se vezme. Kolik jen času tráví manažeři výběrem svého vozu, přemýšlením jaký mobil si pořídit, jestli půjdou na firemní večeři do té či oné restaurace …
- Historicky držený mýtus v mnoha profesích, že managerem v jejich oblasti musí být odborník na tuto oblast – příkladem dříve bylo mnoho firem, kde ředitelem strojírenské firmy musel být strojař (je to pravda lepší než soustružník, jak se razilo za socialismu, ale není to zase tak velký rozdíl). Dnes to vidíme ještě ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, … proboha proč by měl být ministr kultury umělec? Je snad kvalifikací na řízení ministerstva/divadla titul “zlatý slavík” – těžko, už jen proto, že asi nebude jenom zpívat. Podobně nechápu, proč si v nemocnicích pořád myslí, že primář a tedy špičkový lékař (jsem optimista) by měl řídit oddělení – od ekonomiky, přes personální otázky – a tedy mrhat svůj čas na věci, které se nikdy neučil a také je v velmi často neumí. Proč si tohle nepřiznat a nerozdělit funkce na provozní a odborné (samozřejmě, že se budou prolínat) – odborné musí řešit odborník, provozní by měl spíš řešit někdo se zkušenostmi řízení firmy/lidí – a oba by měli mezi sebou komunikovat.
Smutné je to, že největší vliv na ekonomiku dnes má stát – zastupovaný právě těmi funícími politiky, kteří povětšinou ani netuší, co to management je – a banky, které jsou přímo rájem babymanažerů a excelových mágů … I proto si myslím, že krize ještě neskončila, resp. její další (a horší) vlna nás ještě čeká. Odstranili jsme, po vzoru západní kultury, její následky, ale příčiny … o těch si jen šeptáme.
Kolapsy a krize
Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.
- Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
- Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
- To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
- Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
- Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
- Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
- Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
- IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.
Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.
LinkedIn
