Evoluce – cesta bez cíle?
Včerejší přednáška v kavárně Potrvá se opět dotkla evoluce … ostatně když už je rok s výročím 200 let od narození Charlese Darwina (12. února 1809 – 19. dubna 1882), je to stylové.
Určitě je třeba si říct, že evoluce jako taková je založena na jednoduchém principu – 1. generace – 2. reprodukují se ti “úspěšní” – 3. nová generace s dědičnou informací obsahující více genů těch úspěšných. Ze statistického hlediska se tedy dá předpokládat, že bude více přežívat gen/schopnost, která zvětšila šanci se rozmnožit. Je to jednoduché, až primitivní, ale zdá se, že velmi efektivní.
Sám o sobě tento jednoduchý princip dává větší šanci vylepšením, na druhou stranu se zjevně evoluce nevyvýjí lineárně jenom směrem vpřed – existují úkroky, kroky zpět. Mnoho se objevuje několikrát, znovu zaniká, případně se objevuje podobně na různých místech – příkladem může být často zmiňované oko, které se u primátů i hlavonožců vyvinulo zcela odlišnou cestou a přeci jen má docela dost společného. Za zmínku určitě stojí fakt, že lidské oko má rozhodně k dokonalosti daleko, spíše se dá říci, že se moc nepovedlo.
Za zmínku stojí i fakt, že motorem evoluce často bývají “katastrofy” – standardně se totiž vývoj pohybuje vpřed spíše pomalu – přeci jen se ty výhody pro další zachování svého genomu projevují ve velké populaci pomalu … naopka v okamžiku, kdy drasticky zůžíme populaci, v malém množství mají mutace daleko větší šanci a rychlost prosazování (naopak je i větší riziko, že se prosadí nějaká porucha – ty ale mají často za následek konec druhu a proto o nich ani nevíme. Ostatně zdá se, že i člověka “nakopla” jedna z katastrof – konkrétně výbuch sopky (supervulkánu, abychom byly přesnější), který zmenšil populaci tehdejších hominidů a urychlil jejich vývoj. Vedlejším efektem je, že jsme náchylní k některým chorobám.
Dalším poznatkem je “nekonečnost” evoluce – protože je to hra mezi druhy, nemůže nastat, že by byl jeden “ideální” a vývoj ukončil – ty ostatní se totiž přizpůsobuje a jemu se mění okolí – mění se tedy i ta samotná definice pojmu “ideální” – přesněji by asi bylo adaptovaný na prostředí. Jinými slovy adaptovat se lze, ale protože okolí se mění, nelze zůstat staticky adaptován.
Nuž tedy vzhůru, jaký bude náš následovník vzešlý z našeho druhu?
Evoluce rostlin, živočichů, ekosystémů, morálky, …
Včerejší Science-Café se zamýšlela, nebo přesněji řečeno rozebírala, vztah mezi tím co je a tím co má být. Pohledů a názorů zaznělo několik včetně vzájemné interakce mezi jednotlivci a společenství v oblasti toho co “má být”. Tedy nějakých pravidel, morálky. Je zjevné, že morálka je subjektivní věc, kterou si každý z nás vytváří sám pro sebe, ale zároveň jí získává při výchově od společnosti. Je tedy morálka věcí společnosti, ale každý z nás si z ní něco přejme, upraví a následně se tak spolupodílí na tvorbě morálky následné. Sama morálka tedy prochází vývojem a evolucí. V tuto chvíli určitě stojí za zamyšlení, jestli i pro morálku (myslím tím nějaké společenské koncence, pravidla, …) platí evoluční principy – jistě existuje více společností, více různých pohledů na morálku (příčí se mi napsat více morálek, byť je to možná přesně to správné), které mezi sebou soupeří o to, která je životaschopnější = “lepší”.
Takže lze hovořit o evoluci morálky a jejím přirozeném výběru a jaký je vztah této evoluce k evoluci jednotlivce. Domnívám se, že o evoluci určitě lze hovořit – vidíme civilizace úspěšné, méně úspěšné, stejně jako například firmy, víry, … prostě skupiny lidí vyznávající společné hodnoty (a to i morální). Některé jsou úspěšnější a přežívají, některé zanikají – často s nimi zaniká (sníží se rozšíření) i těchto morálních hodnot – tj. zdá se, že evoluční pravidla existují … Ale co vztah k jednotlivci.
Demonstujme vztah morálky jednotlivce a skupiny na příkladu tak profláknutém, jak jen profláknutý může být … skupina dvou lidí, kteří pokud kooperují oba, dostanou oba 5 jednotek, pokud nekooperují oba, dostanou 2 jednotky a pokud jeden kooperuje a druhý ne, kooperující získá 1 a nekooperující 10 (jednotek, korun, brambor, …). Můžeme kooperaci nahradit jedná čestně, nekooperaci jako podvádí. Je zjevné, že z pohledu jednotlivce je výhodné nekooperovat (v případě, že druhý kooperuje, zíkám 10 oproti 5-ti, v případě že nekooperuje, získám 2 oproti jedné). Jenže co skupiny … skupiny kooperujících budou získávat pravidelně 5, skupiny nekooperujících 2 jednotky. Je zjevné, že co je výhodné pro jednotlivce, nemusí být výhodné pro společnost. Paralelu v životě vidíme také – v krátkodobém horizontu bývají velmi úspěšné firmy plné lidí využívajících každou příležitost a jdoucí za svým výnosem “co to jde”. Podívejme se ale na firmy, které existují po delší době – je to samozřejmě můj subjektivní dojem – zde mám pocit, že jsou trvale úspěšnější firmy založené na kooperaci nejen vnitřně, ale i v rámci okolí.
Podobná situace pravděpodobně nastává v oblasti morálky – zatímco z krátkodobého hlediska bývá výhodnější “chovat se prospěchářsky” a využívat příležitostí, v dlouhodobém horizontu to vede k situaci, kdy s námi jako s nekooperujícími začne zbytek společnosti zacházet … přestane kooperovat … začneme prohrávat. Úspěšnější pak bude společnost (morálka), která dokáže udržet množství nekooperujících v malém množství – převládne onen bonus z kooperací. Možná i proto nějakou moráku máme, protože společnosti, kde mohl každý všechno co se mu hodilo … prostě nepřežily = byly evolucí vyloučeny jako neživotaschopné.
Zjednodušený pohled? Určitě, ale model a zjednodušení je přeci pohled matematika 🙂
LinkedIn
