Zimní Krkonoše – Harrachov
Letošní okolnosti, které nebudu rozvádět, způsobily, že jsem na běžkách opět v Krkonoších. Nádherné hory se spoustou hezkých cest – vyzkoušel jsem si i sněžnice a putování na nich. Myslím, že Krkonoše mají co nabídnout i milovníkům běžek a putování zimní krajinou – nejen lyžařům. Legrační je, že to prostě nedělají. Obyvatelé brečí, že za rohem jsou Polské stopy mnohem lépe upravené a oni nemají peníze … jenže za rohem se v Jizerkách a Polsku na úpravě tratí podílí větší chaty a ubytovací zařízení, které si prostě uvědomili, že to přiláká návštěvníky a tedy i peníze. Krkonoše dlouho žily v pocitu, že stačí luxusní ubytování pro pár snobů, sjezdovky a dole bary pro náctileté … a tvářit se jako Alpy. Nějakou dobu to fungovalo, převážně díky východním němcům a polákům, pro které to byla “zahraniční dovolená”. Realita je dnes taková, že sjezdovky a lyžování nikdy jako v Alpách nebudou – takové kopce prostě nemáme a ceny jsou skoro stejné. Takže kdo si chce zalyžovat na více než tři dny vyrazí do Alp, běžkaři raději do Jizerek, na Šumavu nebo do Polska a rodiny s dětmi na Krkonoše nemají. Mimo tu nejhlavnější sezonu jsou proto Krkonoše poloprázdné a majitelé chat brečí, že mají málo návštěvníků. No pánové – může za to IMHO vaše rozhodnutí z minulých let – rychle zbohatnou na módní vlně a nemyslet dopředu. Mimo sezonu by možná prospělo i nalákat starší ročníky – tak jako v Německu a Rakousku vítají důchodce, kteří jezdí mimo hlavní sezonu a zajití část tohoto období, v Harrachově bez běžek/lyží nikoho nevyvezou ani na lanovce nahoru – takže pro spoustu důchodců je cesta na hřeben mimo realitu a zbývá jediná procházka – na Mumlavu. Jenže kdo by tam chtěl chodit celý týden – takže příště raději pojedou jinam. Ani úprava běžeckých tratí není nijak skvělá – povětšinou ani na Krkonošské magistrále nečekejte frézovanou stopu všude – spíše pouze kolem jednotlivých středisek, které nepochopily, že po spojení by jim tolik práce nepřibylo, ale turistů asi ano, o cestách kolem pramenů Labe ani nemluvě. Můžete tedy kroužit celý den po pár kilometrech okruhů kolem střediska, ale na delší víkend už musíte mimo upravenou stopu … něco co v Jizerkách je samozřejmostí a o deset km v Polsku také je tady nemožné. Každý rok tak, podle subjektivního odhadu, lidí spíše ubývá a zůstávají jen luxusní monstra postavená v posledních dvaceti letech, která jsou poloprázdné. Bonusem se tak paradoxně stávají poloprázdné běžecké/cyklistické trasy – v okolních oblastech se zaplňují, protože jim tam vycházejí vstříc, tady potkáte jen pár skalních.
Když muži žehlí …
I když k tomu titulek svádí, nebudu zde psát o moderním životě a novém dělení/nedělení prací na mužské a ženské. Nečekejte ani rady “jak vyžehlit límečky u košile”, ani doporučení, jak se žehlení vyhnout. Sice si neodpustím doporučení všem klukům, aby se žehlit naučili, protože v samostatnosti a ve schopnosti žít si za své a na své, IMHO je největší síla a zároveň je mohu uklidnit – zvládne to většina holek tzn. nic na tom není. Nejjednodušší postup je požádat maminku (nedoporučuji přítelkyni – hrozí, že se bude předvádět), aby vás to naučila – jí to potěší a vy se naučíte něco co vám někdy v životě může pomoct.
Nicméně zpět k žehlení, které jsem měl na mysli – žehlení lyží. A tady budu naopak tvrdit, že to je činnost, kterou v 98% vykonávají kluci. Ostatně ono fandovství a správný sportovní zápal je možná právě trochu odraz toho klukovství a bláznovství, které holkám v jejich praktičnosti často chybí. Takže vzhůru na lyže – a to obojí, sjezdovky i běžky. Možná si spousta lidí poklepe na čelo “vždyť je po sezoně”. Ano samozřejmě, že je po sezoně – a proto, aby se dobře lyžovalo i v té příští na stejných lyžích je vhodné se o ně trochu postarat. Pokud se někdo podívá na skluznici a zjistí, že je “chlupatá” – fakt nevím jak to lépe nazvat, ale prostě z ní lezou takové vlásky skluznice, je to právě proto, že jste se na to v minulých (po minulých) sezonách vykašlali a skluznice vyschla. Vosk totiž neslouží jen pro zlepšení skluzu, ale také pro ochranu skluznice a její “zalepení” proti vysychání. Vosk totiž zateče do oněch mikroskopických (o jak to zní vznešeně a vědecky) trhlinek a zacelí je. Takže jak na to:
- Smývačem vosků řádně omyjeme (vytřeme hadrem) skluznici a odstraníme zbytky vosku – hlavně na běžeckých lyžích. Pokud je vosku hodně – např. klistr ještě z loňska – stáhneme největší vrstvu škrabkou.
- Naneseme sjezdový vosk (pro znalce glider) – dost se doporučuje nějaký měkký – třeba žlutý swix a to ve vrstvě – klidně ho přiložíme k žehličce a pokapeme skluznici – ne celou, ale pár kapek určitě neuškodí.
- A žehlíme – existují žehličky speciálně na lyže, klidně si je kupte, ale stará žehlička z bazaru (koupil jsem za 50 CZK) poslouží podobně – teplota někde mezi “jednou a dvěma tečkami”. Upozorňuji, že žehlička by měla na vosku “plavat” – pokud drhne, je vosku málo a přidejte. Jemně tedy zažehlíme pomalými tahy, aby se vytvořila vrstvička na celé ploše – žehlíme pomalu a trochu se vracíme – vosk postupně zatéká do spár. Je docela fajn nechat před procesem lyže na slunci – jsou ohřáté a vosk má tendenci zatéct hlouběji.
- Po skončení je můžeme uložit – nejlépe položit skluznicí nahoru na dva špalíky, případně viz odkaz na sport servis Montana na konci – tam je doporučení.
- Pokud chcete konkurovat L. Bauerovi, tak vězte, že jemu už teď připravují lyže na další sezonu – vosk vykartáčují, znovu nanesou a ve speciálních ohřívacích vacích nechávají zatékat dále do skluznice – tento postup přes léto opakují několikrát. Nevěšte hlavu, není to nutné a pokud už si to chcete zkusit, žádné speciální vyhřívací vaky nepotřebujete – stačí vosk stáhnout škrabkou, vyleštit mosazným kartáčem (prodává se na lyže ve sportu) a nanést znovu vosk – vyhřívací box spolehlivě nahradí autobox na lyže dejte ho na slunce a lyže do něj – v létě bude vevnitř přibližně teplota doporučená profíky – stačí dva tři dny nechat ležet na zahradě a jste za profíka. My normální se na to vykašleme – to 1% skluzu nám za to nestojí 🙂
- Na začátku nové sezony je třeba vosk stáhnout škrabkou – na lyže a následně vykartáčovat viz bod 5 – odstraní se přebytečný vosk a kluznice je připravena na nové výzvy.
- Pokud si to chcete zjednodušit, zajděte do ski-servisu, udělají vám to tak za 300 včetně nabroušení hran 🙂 ale my staromilci si s tím rádi pohrajeme.
Takže já jsem dnes žehlil … a s mimořádnou radostí, protože je to příležitost zavzpomínat si na sezonu právě proběhlou a těšit se na sezonu příští.
Skol
Jiný popis jsem již uváděl na stránkách Sport servisu Montana (sekce zajímavosti).
Lyžování – Pec pod Sněžkou
Vlastně již ke konci zimy jsme se vydali do dalšího střediska – Pece pod Sněžkou. Musím říct, že to vlastně i pro mě byla premiéra, na sjezdovkách jsem tu ještě nikdy nebyl a na běžkách jenom na vrcholu kolem Zahrádek, Pražské a Kolínské boudy, kde jezdívám trasu z Černé Hory.
Hledání ubytování na poslední chvíli bylo asi standardní – končí hlavní sezona, takže penziony docela obsazené a je třeba říci, že poměrně drahé – při vzpomínce na články o minimu turistů a dopadech krize na náš cestovní ruch nemohu poznamenat, že pokud služby nebudou odpovídat cenám, ani raketový růst ekonomiky to nezachrání. Nakonec jsme ovšem našli apartmán na jednu noc za přijatelnou cenu a podle fotek vypadal příjemně. Byl v centru Pece, pokud to tak lze nazvat a jmenuje se Eden (záměrně dělám reklamu). Nejprve jsme ovšem vyrazili na běžky – první nepříjemnost. Bylo obsazeno hlavní parkoviště u vleků, takže jsme auto nechali až dole (vlastně vedle apartmánů) a šli jsme pěšky skoro 2 km k vlekům. Vyvezli jsme se na Hnědý Vrch a vyrazili směr chata na Rozcestí. Vzhledem k pokročilé době jsme se však hned zastavili na Lyžařské boudě a před stoupáním na Liščí horu si dali lehký oběd – chata ani neurazila, ani není nijak výjimečně dobrá. Prostě pokud máte hlad/chcete se ohřát, je to v pohodě, ale asi to nebude místo, které by vám nějak utkvělo v paměti. Ceny na Krkonoše standardní – nijak přemrštěné, ale taky nic levného. I obsluha byla usměvavá, příjemná, ale … docela pomalá. Dál jsme tedy pokračovali směr Rozcestí, Výrovka a sjezd dolů do Pece. Kdyby bylo počasí určitě hezký a lehký výlet na 3 hodinky. Tentokrát docela fučelo a bylo pod mrakem s lehkým sněžením – cestou dolů jsme celkem vymrzli. Jak je v Krkonoších (nehezkým) zvykem – stopy nic moc.
Výhodou bylo, že jsme naopak sjeli přímo k apartmánům kolem bobové dráhy. A tam, pro změnu, velmi milé překvapení – příjemní lidé, ochotní (pomohli i vynést věci z auta), prostě super. Takže jsme si dali něco teplého a vyrazili na večerní lyžování – majitelé chaty nás tam dokonce dovezli – prostě lidi, kteří pochopili, že se tam budeme možná vracet a pokud tak chtěli aby to bylo k nim.
Večerní lyžování nádhera – upravená sjezdovka Javor, docela dobře osvětlena. Štěstí jsme měli na podmínky – mírné mrholení, lehký mráz – prostě 3 hodiny lyžovačka bez čekání na příjemné sjezdovce – nádherný zážitek. Dobré je, že ze sjezdovky lze po cestičce na lyžích sjet až do centra Pece – k apartmánu jsme to pak měli tak 250m. A po lyžování jsme poměrně rychle “odpadli” v útulném pokoji.
Druhý den dopoledne jsme opět vyrazili na sjezdovky – viz fotky – bylo nádherně. Nepříjemné bylo, že ráno fungovaly jen dvě kasy, takže na permanentku se čekalo 20 minut – to mi přijde docela dost a možná by si to měli majitelé vleků uvědomit. Ale jinak se den vydařil – sjezdovka byla upravena, počasí skvělé, lidí málo – snad až na chvilku před polednem jsme nečekali déle než 5 minut.
Co říci závěrem? Pec je fajn středisko, ale musíte přijmout, že je zde hodně cizinců, kteří zvedají ceny. Pokud najdete rozumné ubytování je to super, jinak ceny jsou prostě Krkonošské a musíte občas hledat, kde se dá najíst za rozumné peníze. O sjezdovky se tu starají dobře až skvěle a příliš se nečeká. Naopak běžecké tratě jsou prostě zanedbané – Krkonoše prostě běžkařům nepřejí. Ale pokud budete mít štěstí, tak výhled na Sněžku určitě stojí za to vyzkoušet i Pec pod Sněžkou.
Skol
Lyžování – tentokrát Herlíkovice
Nechci tu popisovat, co každý najde na oficiálních stánkách střediska, spíše napsat pár dojmů z jednoho dne. A na úvod zdůrazním jednoho dne na sjezdovce – to je tak málo … strašně moc udělá počasí, množství lidí, nálada. Ale ke středisku – jeho nespornou výhodou je dostupnost. Z větších středisek je asi nejblíže ze směru od Jičína – vlastně je to konec Vrchlabí, přes které se do většiny ostatních středisek jede. Nelze ho minout, protože poutače visí už asi 1km před parkovištěm a odbočka je dobře značena. Vyrazili jsme s přítelkyní už ráno, takže mě překvapilo, že 8:25 bylo parkoviště již tak z poloviny zaplněno. Vyrazili bychom i dřív, kdybychom věděli, že provoz začíná v 8:00 – ne stránkách je 8:30 a info o dřívějším provozu jsme si nevšimli, možná tam ani není. Každopádně si doporučuji přivstat – ty první dvě hodiny do cca 10:30-11:00 je lyžování nejlepší. Trochu mě zklamalo, že povrch nebyl (alespoň pocitově) přes noc upraven rolbou, ale nebyl špatný – plotny a nánosy sněhu začaly vznikat až před polednem, do té doby to bylo velmi dobré. Ráno má tu výhodu, že lidí je na sjezdovce málo – hlavně při srovnání s Alpami už kolem poledne nastane “Václavák” a slalom mezi ostatními lyžaři. Zlozvyk lehnout si uprostřed sjezdovky a odpočinout se zakořenil i zde, převážně u snowboardistů. Docela mě překvapilo množství lyžařských škol/skupinek a především fakt, že elementární zásadu – “Před rozjezdem se podívám, jestli nevjedu do cesty lyžaři přijíždějícímu shora” – nedodržoval i jeden z instruktorů.
Drobnou nepříjemností je fakt, že z parkoviště je to ještě cca 500m k pokladnám a vleku, kam následně šplháte po docela dlouhých schodech. Nahoru v pohodě, dolů to s lyžáky není žádná legrace. Naopak pochválit je třeba fakt, že je to středisko pro rodiny a je tu možnost volby sjezdovek od začátečnických (loučky kolem Bubákova) až po červenou a černou sjezdovku Žalý. Kdo není navíc citlivka a nebojí se kotvy, může jezdit dolní část sjezdovky Žalý v podstatě bez čekání – nerozumím, proč se všichni hnali na sedačku, kde se 15-20 minut čekalo a horní část rozhodně nebyla tak skvělá. Odhadem jsme (podotýkám v neděli) za dopoledne – tedy cca 3,5 hodiny lyžování dali tak 15 jízd a to včetně čaje a odpočinku. Takže pokud si někdo chce aktivně zalyžovat, doporučuji kotvu na Žalý a přivstat si na dopolední jízdu. Rád bych zkusil i noční jízdu, ale to snad někdy příště a klidně i v jiném středisku.
Skol
Lyžování v Alpách a v Čechách
Vzhledem k tomu, že jsem se na sjezdovky letos postavil po dlouhé době poprvé (loni to bylo spíše jen takové zkoušení) – krom toho na nové lyže, mohu poreferovat o svých zkušenostech a to hned ještě srovnat lyžování v Alpách a v Čechách. Konkrétně tedy Rakouské středisko Hochkoenig (u Zell am See) a Krkonošský Špindlerův Mlýn – snad trochu s nadhledem, pokud možno bez emocí a nekritickém obdivování všeho zahraničního, ale zároveň bez obhajoby „našince“.
Ale popořádku – nejprve to lyžování obecně. Na nových (a vzhledem k mým schopnostem zjevně zbytečně kvalitním lyžím) se jezdí parádně – prostě těžší dřevěné jádro, velmi tuhé v torzi a s ostrými hranami – to vše dovolí strašně moc. Někdy až snad příliš a především v dlouhém carvingovém oblouku mají lyže tendenci se rozletět jako blesk. Zároveň musím říct, že se na nich dá jezdit i „po staru“, tedy krátké agresivní oblouky – je to sice velmi namáhavé, především na stehna, ale zase má člověk daleko větší kontrolu a možnost vyhnout se plotnám a nánosům hlubokého sněhu. Zároveň je třeba si zvyknout na jízdu v předklonu, kdy hrany opravdu drží i na ledě a menší vrstvou sněhu projedou, aniž by si toho lyžař vůbec všimnul. Daní za to jsou poměrně tvrdé boty (ale zase velmi dobře ovládají lyži) a lyže jak šutr – 5,8 kg hmotnost lyží s vázáním se na delší vzdálenost pronese. Nabudu zakrývat, že běžky jsou mi bližší, ale jako odreagování a při hezkém počasí je i den na sjezdovkách příjemným relaxem. Čím mohu potěšit všechny – sjezdové lyžování se IMHO nezapomíná, podobně jako jízda na kole – pokud tedy pár let nejezdíte, žádný strach a klidně to vyzkoušejte. Na poprvé klidně doporučím půjčovny lyžařského vybavení – je jich spousta a za relativně malý peníz dostanete lyže a boty sice ne špičkové, ale většinou s nabroušenými hranami a když nesáhnete po té nejlevnější výpůjčce (rozdíl bývá třeba 10 Euro na den a na tom šetřit nedoporučuji), tak dostanete rozumný standard.
A zpátky k porovnání Alpy x Krkonoše – na běžkách to mohu porovnat jen těžko, v Alpách jsme měli smůlu na sníh, takže byl otevřen jen jeden okruh na bruslení – a díky sněhové situaci to byl průměr. Faktem je, že bylo vidět i navezený umělý sníh na trať a byla upravena. Bohužel pořád platí, že technika a síly jsou super, ale přírodu to nedožene. A běžet 13x jeden okruh, byť s nádherným výhledem do okolí a na vrcholky hor, člověka už večer trochu nudí. Zároveň bylo vidět, že o tratě i v těch mizerných podmínkách prostě někdo pečuje. Úplný opak byl v Krkonoších o dva týdny později – nádherné počasí na hřebenech, dostatek sněhu, ale trasy … no nic moc upravené. Krkonoše začínají být pověstné tím, že si každé středisko (Mísečky, Špindl, Janské Lázně, …) upraví pár okruhů u sebe, ale o propojení se nestarají. Vrcholem jsou majitelé některých horských penzionů, kteří projedou po běžecké trase rolbou bez uhlazovače za sebou – jízda za nimi je jízdou po oranici. Zjevně nepochopili, že o dost klientů přicházejí – už těším se na jejich nářky o vlivu krize na cestovní ruch v jejich oblasti. V každém případě doporučuji všem stáž dva týdny v Jizerkách (a zde budu skoro nekritický) – mekka českých běžkařů je prostě upraveností tras někde jinde.
I srovnání sjezdovek je náročné – v Alpách se dalo za den jezdit stále někde jinde, po červené, černé, modré dle libosti a za 4 dny na sjezdovce jsem nejdéle čekal asi 5 minut, jinak se povětšinou dojelo „na sedqačku“/“na kotvu“ a okamžitě jelo. Ve Špindlu je prostě 10-15 minut standard a jezdí se na dvou sjezdovkách – kratší čekání bylo na Hromovce, ale zase sjezdovka byla lépe upravena na Svatém Petru. Upravenost sjezdovek mě trochu zklamala v Alpách – zjevně jsme tam byli mimo hlavní sezonu a přejet rolbou po obědě sjezdovku a srovnat ji by rozhodně neuškodilo – ráno bylo lyžování parádní, odpoledne už bylo daleko náročnější. Nepříjemností v Alpách byla i první sjezdovka nad parkovištěm, kde jsme většinou byli – černá. Takže poslední sjezd k autu absolvovali všichni po ní a večer s plochami ledu a naopak s vrstvami sněhu to pro mnohé bylo náročné. Sice si nemohu stěžovat, ale viděl jsem několik začátečníků, kteří toho měli po dni na lyžích plné zuby, jak se tam hodně vytrápili. Ostatně jeden den, kdy jsme se rozhodli sjet jinam, byla poslední jízda (sjezdovka resp. několik navazujících sjezdovek) cca 16km převážně po modré a červené hodně náročná i pro středně dobré lyžaře.
Služby dnes lze srovnat jak cenově – již jsme Rakousko skoro dohnali – tak kvalitou a dostupností, kde mám pocit, pořád mírně zaostáváme. Začíná to čekáním na vlek a končí jídlem, které má u nás až příliš velký cenový rozptyl. V Alpách rozhodně není levno, ale je téměř jedno, do kterého pubu vlezete – na sjezdovce, dole, na vrcholu jsou ceny téměř vyrovnané. U nás pořád spousta podnikatelů těží z toho, že když už někdo vleze do restaurace a má hlad, tak vyšší ceny přejde. Není tedy výjimka dva stánky se stejnou polévkou za cenu 30,- a 60 CZK deset metrů od sebe … I když i zde musím chválit – chata Na Rovince – to prostě nemá chybu, ceny, personál, jídlo.
Co závěrem? Jestli jedete na 5 a více dní, jeďte do Alp – zvláště pokročilí lyžaři si to prostě užijí a zaplatit o 10-20% víc se, dle mého názoru, vyplatí. Na víkend bych se tam ale netrmácel – dobře zalyžovat se dá i v Čechách, a když budete mít štěstí na počasí, může to být super tam i tam. Takže SKOL všem.
LinkedIn
