Science Cafe Praha 9/2010 – schizofrenie
Přednáška o schizofrenii byla tentokrát úplně nadupaná, takže spousta diváků si ani nesedla. (Poučení pro příště – chodit včas/s předstihem 🙂 nebo být dostatečně drzý). V mém případě jde o hodně vzdálený obor, na druhou stranu, pokud žijete s neuroložkou, je třeba se trochu vzdělávat. Ostatně přednáška určitě patřila k těm zajímavějším a hodně mě mrzí, že jsem musel utéct před koncem dotazů, ale vlaky jsou neúprosné a cesta domů po půlnoci mě nelákala.
Už samotná definice a projevy jsou zajímavé, ale nechci je tu rozebírat – jsem opravdu laik a problematice tolik nerozumím. V každém případě mě zaujalo několik myšlenek, které s hlavním tématem souvisí i trochu vzdáleně:
- Schizofrenie jako obrana před “ztrátou filtru”. Tedy příčina, kdy lidem nefunguje přirozený filtr informací (člověk nevidí stěnu, ale spoustu cihel spojených maltou, některé popraskané a … pro stromy nevidí les) – lidé tedy mají mozek zahlušen zbytečnými informacemi a ztrácí se – schizofrenie je pak jakýmsi obraným mechanismem, kdy se uzavírají do sebe a snaží se tak omezit tyto podněty – i možnosti léčby a stimulace mechanizmů filtrů je určitě zajímavá a věřím, že na tomto poli farmacie má svojí budoucnost (a hodně peněz)
- Hypotézy o vlivu virových onemocnění (třeba i matek při vývoji plodu …) jsou určitě zajímavé a slouží spíše jako podnět k uvažování obecně o nemocech v širším měřítku – z pravděpodobnosti onemocnění u dvojčat – sourozenců, … je zjevný vliv genů, ale ne 100%, spíše se jedná o dispozice k problémům, které mohou být vnějšími vlivy stimulovány nebo potlačeny. I zde má určitě medicína veliký prostor k včasnému zjištění těchto predispozic a případně preventivním akcím.
- Souvislost mezi schizofrenií a poškozením “sociálního mozku” – tedy oblastí v mozku, které dáváme do souvislosti s naší schopností “vcítění se a pochopení jednání ostatních lidí” – opět to ukazuje na problém lidí žijících ve svém světě a nechápajících počínání těch ostatních.
- A na závěr jsem si nechal asi to, co mě zaujalo nejvíce i když to se schizofrenii tolik nesouvisí – tedy “vývoj grupovosti”, jak jsem si to pro sebe nazval – tedy od primátů přes pračlověka vývoj skupin ve kterých se vzájemně jedinci ubezpečují o svém loajalitě k tomu druhému – u opic prováděné “vybírání blech” mezi jednotlivými členy tlupy. Tento postup pravděpodobně přestal být s rostoucí velikostí skupiny použitelný – abych se s každým ujistil, že jsme stále přátelé, zabíralo čím dál více času. Musel tedy (pravděpodobně) vzniknout jiný mechanismus, jak se vzájemně “okamaráďovat” – jednou z možností je, že tímto mechanismem byla řeč. Docela mě pobavilo, že ono přátelské pokecání s kamarádem může být atavismem mající odraz ve vybírání blech – možná proto si občas potřebujeme “pokecat”.
Tak za měsíc snad zase v “Potrvá” nashle.
Science Cafe Poděbrady – Jak učit robota
Po měsíci se v Poděbradech konala další přednáška “Science Café” – příjmená posezení s populárně-vědeckými přednáškami jsou rozhodně dobrý nápad a v Praze již našly své zájemce, kteří chodí buďto pravidelně, nebo podle tématu, které je jim blízké. Témata Poděbrad musím pochválit – z mého pohledu byla posledně astronomie i tentokrát robotika/umělá inteligence velmi zajímavé. I místo bylo IMHO zvoleno velmi dobře – kavárna je velká a měl jsem pocit, že i akustika je tam slušná – pro příště bych možná navrhl přednášejícímu, mluvit bez mikrofonu – pokud mu to hlasový fond dovolí, asi by to šlo odpřednášet bez problému (možná až ke konci, kdy přeci jen pár lidí začalo u stolků diskutovat mezi sebou).
Věc, kterou však musím hodně pohanět je organizace – vím, že je to nevděčná práce ve volném času, ale když už, zasloužila by si trochu pozornosti a přípravy – zahájení se zpožděním se nejen zopakovalo, ale zpoždění se ještě zvětšilo – dokonce překročilo “tolerovatelnou” akademickou čtvrthodinku a svědčí o pohrdání časem přednášejícího i posluchačů ze strany organizátora. Podobně “odfláknuté” bylo představení přednášejícího – nečekal bych oficiální tituly a životopis, ale “jméno a no vždyť si to přečtete na slidech” nesvědčí moc o dobrých mravech – řekl bych, že si ne to ten rozdíl mezi nevkusem a nedbalou elegancí, který se zde přehoupl do nevkusu, ale to může být jen můj subjektivní dojem.
Samotná přednáška se soustředila na popis učení se a řekl bych, že se zadařilo nastínit základní principy učení se robotů – příště bych se asi nebál více teorie, aspoň náznak formálních zápisů by možná celou přednášku naopak oživil a ukázal, že matematika a matematická logika není jen “blouznění pár vědců na akademii”, které nikdo nevyužije. Ukázky byly dobře zvolené a dokládaly, že se jedná o oblast výzkumu s velkým využitím v praxi a to už (alespoň předpokládám) v blízké budoucnosti.
Kdybych měl přednášku doplnit, určitě bych se snažil trochu více rozvést teorii neuronových sítí a jejich učení se kalkulací přenosu vah v jednotlivých vrstvách sítě – přesun signálu. A samozřejmě pak základní pravidla evoluce, které jsou aplikovány v evolučním učení, která byla jen “mírně nakousnuta” – onen princip – silnější ve smyslu přizpůsobenější prostředí má větší šanci se rozmnožit a předat tak dál své geny = zvětšit jejich zastoupení v následující generaci, spolu s mutacemi/náhodným vychýlením z rovnovážného stavu by si asi pár slov zasloužilo. Ona kombinace dvou protichůdných vlivů – “silnější vyhrává” stabilizuje populaci k lokálnímu minimu a naopak “náhodné mutace” umožní velkou změnu – evoluční skok, tak tato kombinace vytváří motor založený na překvapivě jednoduché zákonitosti a zároveň velmi efektivní.
Pro příště přeji nám všem zájemcům o vědu (byť tu zpopularizovanou) stejně šťastnou ruku organizátorů při výběru tématu a snad trochu přesnější hodinky na rukách pořadatele.
Evoluce rostlin, živočichů, ekosystémů, morálky, …
Včerejší Science-Café se zamýšlela, nebo přesněji řečeno rozebírala, vztah mezi tím co je a tím co má být. Pohledů a názorů zaznělo několik včetně vzájemné interakce mezi jednotlivci a společenství v oblasti toho co “má být”. Tedy nějakých pravidel, morálky. Je zjevné, že morálka je subjektivní věc, kterou si každý z nás vytváří sám pro sebe, ale zároveň jí získává při výchově od společnosti. Je tedy morálka věcí společnosti, ale každý z nás si z ní něco přejme, upraví a následně se tak spolupodílí na tvorbě morálky následné. Sama morálka tedy prochází vývojem a evolucí. V tuto chvíli určitě stojí za zamyšlení, jestli i pro morálku (myslím tím nějaké společenské koncence, pravidla, …) platí evoluční principy – jistě existuje více společností, více různých pohledů na morálku (příčí se mi napsat více morálek, byť je to možná přesně to správné), které mezi sebou soupeří o to, která je životaschopnější = “lepší”.
Takže lze hovořit o evoluci morálky a jejím přirozeném výběru a jaký je vztah této evoluce k evoluci jednotlivce. Domnívám se, že o evoluci určitě lze hovořit – vidíme civilizace úspěšné, méně úspěšné, stejně jako například firmy, víry, … prostě skupiny lidí vyznávající společné hodnoty (a to i morální). Některé jsou úspěšnější a přežívají, některé zanikají – často s nimi zaniká (sníží se rozšíření) i těchto morálních hodnot – tj. zdá se, že evoluční pravidla existují … Ale co vztah k jednotlivci.
Demonstujme vztah morálky jednotlivce a skupiny na příkladu tak profláknutém, jak jen profláknutý může být … skupina dvou lidí, kteří pokud kooperují oba, dostanou oba 5 jednotek, pokud nekooperují oba, dostanou 2 jednotky a pokud jeden kooperuje a druhý ne, kooperující získá 1 a nekooperující 10 (jednotek, korun, brambor, …). Můžeme kooperaci nahradit jedná čestně, nekooperaci jako podvádí. Je zjevné, že z pohledu jednotlivce je výhodné nekooperovat (v případě, že druhý kooperuje, zíkám 10 oproti 5-ti, v případě že nekooperuje, získám 2 oproti jedné). Jenže co skupiny … skupiny kooperujících budou získávat pravidelně 5, skupiny nekooperujících 2 jednotky. Je zjevné, že co je výhodné pro jednotlivce, nemusí být výhodné pro společnost. Paralelu v životě vidíme také – v krátkodobém horizontu bývají velmi úspěšné firmy plné lidí využívajících každou příležitost a jdoucí za svým výnosem “co to jde”. Podívejme se ale na firmy, které existují po delší době – je to samozřejmě můj subjektivní dojem – zde mám pocit, že jsou trvale úspěšnější firmy založené na kooperaci nejen vnitřně, ale i v rámci okolí.
Podobná situace pravděpodobně nastává v oblasti morálky – zatímco z krátkodobého hlediska bývá výhodnější “chovat se prospěchářsky” a využívat příležitostí, v dlouhodobém horizontu to vede k situaci, kdy s námi jako s nekooperujícími začne zbytek společnosti zacházet … přestane kooperovat … začneme prohrávat. Úspěšnější pak bude společnost (morálka), která dokáže udržet množství nekooperujících v malém množství – převládne onen bonus z kooperací. Možná i proto nějakou moráku máme, protože společnosti, kde mohl každý všechno co se mu hodilo … prostě nepřežily = byly evolucí vyloučeny jako neživotaschopné.
Zjednodušený pohled? Určitě, ale model a zjednodušení je přeci pohled matematika 🙂
LinkedIn
