Na slovenských svatbách … zvyky a tradice
Shodou okolností (asi to bude souviset s tím, že žiji se slečnou ze Slovenska) jsem za poslední dva roky navštívil už tři slovenské svatby. A musím přiznat, že je to něco úplně jiného než svatba u nás – tedy především v Čechách, na Moravě to asi bude jiné. Především zvyky mě celkem zaujaly a trochu jsem i přemýšlel o jejich vzniku/symbolice. Některé mi přišly vtipné/opodstatněné, u některých se nemohu (podobně jako u některých českých) ubránit dojmu, že už jet to jen divadlo, které v tuto dobu nemá žádný význam a celou akci spíše degraduje. Ale to je určitě věc názoru a navíc jsem se setkal s více variantami některých tradic, takže možná jinde …
Rozbíjení a zametání talíře
Známe i v Čechách, ale moc jsem se tady nesetkal s tím, že by ostatní svatebčané nějak výrazně komplikovali to zametání a symbolicky tak „učili“ novomanžele spolupráci a naznačovali, že život jim bude klást překážky, které musí společně překonat – moc se mi to líbilo, dávám palec nahoru.
Polévka z jednoho talíře
Zvláštní, ale u nás se jí celá polévka jednou lžící, kdy se „krmí vzájemně“ a ukazují tak jeden druhému, že jsou připraveni se jeden o druhého v nouzi postarat … na Slovensku šlo spíše o symbolických pár lžiček. V každém případě to oceňuji – palec nahoru.
Odobierka – odebírání
Tenhle zvyk jsem viděl ve dvou variantách a u nás jsem ho neviděl/neslyšel jsem o něm.
- Ženich přichází požádat rodiče o jejich dceru a odvádí si jí z jejich domu/bytu (tedy těsně před obřadem) – tuhle variantu nechápu, povětšinou spolu novomanželé již nějakou dobu žijí a přijde mi to jako zbytečné divadlo – palec dolů.
- Ženich a nevěsta předstupují před rodiče a žádají je o požehnání/přání štěstí do života a samozřejmě jim děkují za výchovu – následně pak rodiče přijímají nevěstu/ženicha do rodiny. V tomto případě se mi to líbilo a beru to jako vyjádření díků rodičům a symbolické propojení rodin manžela a nevěsty – palec nahoru.
Půlnoční tanec
Ani tenhle zvyk jsem v Čechách nezaznamenal – manželé těsně po půlnoci (většinou v místních krojích) tančí se svatebčany, kteří si za tanec s nimi platí – novomanželé si tak „vytančí“ nějaké peníze a protože je tanec poměrně dlouhý, připomene jim to, že se v životě celkem „zapotí“. Ve variantě, kdy tancují oba (někde tančí jen nevěsta) mi to přijde velmi hezké jak symbolicky ukázat jejich vůli společně se starat o něco a zároveň jako možnost hostů jim nějak přispět – palec nahoru. Závěrečná otázka „koho je nevěsta“ a boj manžela propracovat se přes řetěz ostatních k nevěstě pak jeho ochotu za ní bojovat.
Niekde totiž, keď sa dotancuje – ukončí sa vykrúcanka a muž sa dostane k žene, cez horu chlapov, ktorí ju nechcú dať, tak niekedy aj po tejto bitke musí za ňu zaplatiť a pridať niečo k vyzbieraným peniazom, ale pri plátaní kápky platí vtedy ženám (no to sa tiež pridá k vyzbieranému) …
Starejší
Těžko popsat, ale jedná se o osobu, která může být jedním z hostů/přizvaný člověk, který svatbu „organizuje“ – stará se o zábavu, rozbíjí talíř, vyhlašuje půlnoční tanec, … hodně ovlivní celkový dojem ze svatby. Tady hodně záleží na zvolené osobě – pokud je to někdo z rodiny, musí mít přirozenou autoritu a schopnost organizace, pokud je to přizvaný „profesionál“, měl by si s novomanželi odsouhlasit průběh a formu jeho vystupování/celé svatby. A hlavně by měl svojí roli přijmout zodpovědně a vést svatbu – setkal jsem se s variantou, kterou bych pracovně nazval „kašpárek“ – někomu seto možná líbilo (včetně mě), ale někdo asi čekal něco „na úrovni“, setkal jsem se i s variantou „tichý muž“, který moc neorganizoval, a vyskytly se trapné pauzy, kdy svatba čekala na … něco, případně novomanželé netušili, co se od nich čeká v danou chvíli. Tak nevím, dobrá volba asi může zábavu zvednout, špatná může dojem hodně zhoršit. Bez palce.
Odčepčení (nebo spíše Začepčení – tedy nevěsta hde “pod čepec”, novomanžel “pod pantofel”, i když tam už většinou je …)
I tenhle zvyk mi trochu unikl – nevěsta má na hlavě čepec, který je „děravý“ a manžel platí rodině nevěsty – peníze „záplatují“ díry … byla to legrace, ale asi mi unikla pointa. Bez palce
Začepčenie nevesty
Zvyčajne sa o polnoci koná začepčenie a pokladá za vyvrcholenie svadby. Touto hodinou mladomanželia ukončia deň, ktorý začínali ako slobodní a do nového dňa už vstupujú viazaní manželskou zmluvou (sobášom).
Aby to aj navono…k bolo vidieť, predstavoval to akt snímania symbolov slobodných = u nevesty je to vienok a u ženícha pierko, (ktorý sa u nevesty niekedy nahrádzal čepcom – preto ten názov začepčenie), ktoré zvyčajne predajú prvému družbovi a družici, ktorí by do roka a do dňa mali tiež zmeniť svoj stav. Ale v mnohých prípadoch sa to predáva iným mladým, kde to má ten istý význam.
Aby tento akt vyznel slávnostne, vznikali rôzne scénky spojené s piesňami a hovoreným slovom vo veršoch. Pôsobí to krásne, slávnostné a zároveň dojímavo. Mladí sa samozrejme skor bránia, nechcú si zobrať symbol slobody, ale pod nátlakom to “vzdajú” :O)Potom nasleduje plátanie kápky (kápka je pokrývka hlavy vydatých žien) – svadobný obradový akt založenia čepca /kápky na hlavu mladuchy.
Tento obrad symbolicky potvrdzoval zmenu stavu mladuchy. V tradičnej svadbe bol jedným z obradových vrcholov. Znamenal prijatie mladuchy medzi vydaté ženy a dospelých členov spoločenstva. Bolo záležitosťou výlučne žien, nebývali prítomné ani družice. Po úprave účesu (mladá deva nosila – vrkoč so stuhou) založila mladuche čepiec krstná matka, niekde matka alebo svokra. Ženy dostali za čepčenie pohostenie alebo peniaze, ktoré im musel vyplatiť ženích (kúpa nevesty). – u nás sa kápka pláta, je to háčkovaný čepiec- teraz už len tyl zdobený farebnou výšivkou a teda je i čiastočne deravá, no a symbolicky sa musia tieto diery zaplátať a nevesta sa vykúpiť.
Zvedání novomanželů
Ani tento zvyk jsem úplně nepochopil – pokud bych ho měl popsat tak přátelé (alespoň 6 – může být záminkou pro pozvání statných jinochů – hlavně musí být silní, IQ klidně může být nižší, tudíž jsem i já našel své uplatnění) novomanželů je zdvihnou na lavici/židlích a ti si ve výšce připijí – nějak jsem měl vnitřně pocit, že je to připomenutí novomanželům, že jdou do svaku manželského, ale s přáteli kolem sebe se jim bude žít lépe a neměli by na ně zapomínat – no v každém případě mě to pobavilo – dávám palec nahoru.
Určitě budou i další zvyky, ale tyhle mi utkvěly v paměti … pokud znáte další, komentáře jsou tu pro Vás J
Duatlon Mělník
Asi jeden z posledních letošních duatlonů – opět zjevný “hobík”, tedy převážně pro nás amatéry. Na pohled krátké tratě 5-25-2,5km jsou přeci jen okořeněny tím, že se jedná o MTB trať kola.
Samotný běh jsou na začátku dva lesní okruhy po 2,5 km – krásná lesní cesta, místy trochu kořeny a kameny, ale to k lesní cestě patří. Výhodou, proti silnicím, je fakt, že se pořád něco mění – rovinka, zatáčka, krátký seběh, zatáčka, … takže když si cestu před závodem projdete, případně ve druhém kole už máte zhruba přehled, kde na trati jste, kolik vás ještě čeká. Opravdu pochvala i značení – snad na jediném místě bych šipku posunul o dva tři metry blíž – zatáčel jsem poměrně prudce kolem stromu :-). Hezké to bylo i při závěrečném okruhu po kole – jednak jsem měl pocit, že jsem se na kole moc nevyšťavil, jednak ten měkký lesní povrch je na běh opravdu příjemný. A taky je to vědomí, že se jedná o poslední 2,5 km motivující k rychlému běhu.
Dva cyklistické okruhy pro mě byly určitě náročnější – MTB prostě není pro mě “to pravé ořechové”. Především v prvním kole to bylo opatrnější, protože jsem trať neznal a musím říct, že na několika místech dokázala překvapit. Určitě se to nedá srovnávat s xTerrou, ale i tak tam bylo několik míst, kde se dalo lehnout – úsek písku asi dva km po startu byl nepříjemný už tím, že se do něj vjelo po prudké zatáčce … tam jsem tedy měl problémy. Cesta po hrubém štěrku kousek za ním mě taky docela vyklepala a přední kolo poměrně živě poskakovalo po kamenech – v obou kolech jsem viděl, jak na ostatní ztrácím, když jsem je naopak následně do kopce dojížděl. Asi ten terén budu muset více trénovat. Polní cesta mi kupodivu celkem vyhovovala, přestože to na drnech docela skákalo, mel jsem pocit, že je se tam dá jet svižně a měl jsem kolo pod kontrolou. Naopak zhruba uprostřed byl opět malý kousek písku, kde mi mi přední kolo celkem odcestovalo do stran – pravdou je, že vzorek na předním kole již dávno odešel “do věčných lovišť”. Dlouhá asfaltka byla pak sice hodně rozbitá, ale pořád to byl pevný povrch, který mi vyhovuje. Poslední km byl sice přes les, ale kořenů nebylo mnoho a dalo se to zvládnout. Trochu mě zamrzelo druhé kolo, když jsem se těšil, že zrychlím (už bude méně překvapení), pot slušně zmáčel brýle a jízda naslepo přinesla opět zbrzdění.
Naoak v závěrečném běhu jsem ocenil, že to kolo nebylo na doraz a běželo se mi výborně.
V každém případě to byla slušně zorganizovaná akce a bylo vidět, že se lidé přijeli hlavně pobavit při sportu. Zhruba 55-60 účastníků si trať určitě užilo a z hlasů po závodě jsem měl pocit, že většina za rok chce opět dorazit. Organizátorům tedy je třeba poděkovat a za rok zdar.
Oficiální stránky duatlonu mělník.
Kolesman – Duatlon
Další z amatérských závodů duatlonu, tentokrát tratě 3-30-1,5. Zajímavostí určitě byl běh po travnaté dráze – dostihové závodiště, takže si člověk mohl připadat, že dře jako kůň, případně letí jako chrt 🙂 Trochu nepříjemný byl povrch na běh – travnatý, ale přeci jen s nerovným povrchem a nerovnostmi od kopyt závodníků. Ocenění určitě zaslouží dopolední program pro děti – závod kolesmánek. To považuji za důležitou součást – učit děti závodit a přitáhnout je ke sportu jako takovému. Když vidím startovní pole, připadá mi, že je velký výpadek u závodníků ve věku 20-30 let – jejich zastoupení bývá hodně malé, spíše je možné narazit na 50-ti leté “pardály”, případně ještě starší.
K trati toho moc nelze co dodat – dva 1,5 km okruhy na začátku pole hodně roztrhaly (to jsem vůbec nečekal – spíše jsem tipoval, že balík vběhne do depa společně a nastane boj). Pak dva 15km okruhy na kole za lehkého větru, který se někde trochu opřel – jel jsem cca 10 km ve trojici a střídal – pak bohužel přišla křeč do lýtka … no ic moc a kolem se přehnala skupinka asi 8-mi závodníků. I zde bylo vidět, jak se vytvořily skupinky 3 a více závodníků, které spolupracovaly. Na jednu stranu je to pochopitelné – kdo na kole jezdí ví, jak je v balíku jízda pohodovější, na druhou stranu je vidět některé závodníky, kteří se 90% trati vezou a netáhnou ani metr. To se ostatně potvrdilo i ke konci kola – křeč přešla a dotáhnul jsem skupinku tří závodníků – když jsem si asi 2 minuty odpočinul (ono dotahovat skupinu není nic jednoduchého), koukal jsem, že už táhne asi taky jenom jeden a další dva se vezou – vystřídal jsem ho a koukal, že opět vystřídat už nechce nikdo … prostě dva se už posledních 7 km “jenom vezli” – musím říct, že mě to trochu nabudilo a rozhodl se risknout “vše” – takže jsem vyzkoušel, kolik jich setřesu – no byl to jenom jeden – dva se drželi nalepení na zadním kole, ale už nikdo nevystřídal, i když jsem zpomalil více než bylo nutné poslední km …
A závěr byl opět jeden okruh po dostihové dráze běhu – samotného mě překvapilo, kolik jsem ještě měl sil a jak se pohodově běželo. Ale ono to opravdu bylo krátké a kolo bez sebemenšího kopečku.
Počasí se určitě vydařilo, a pokud to půjde, zajedu i za rok (kdo by si nechtěl zahrát na koně iiiaaaaa)- sportu zdar. Snad jedinou drobnost – i zde bylo to “trapné čekání na Godota” – prezentace v 13:00 a start 14:15 – to je přesně ta hodina nervozity, kdy všichni čekají na …?
Science Cafe Praha 9/2010 – schizofrenie
Přednáška o schizofrenii byla tentokrát úplně nadupaná, takže spousta diváků si ani nesedla. (Poučení pro příště – chodit včas/s předstihem 🙂 nebo být dostatečně drzý). V mém případě jde o hodně vzdálený obor, na druhou stranu, pokud žijete s neuroložkou, je třeba se trochu vzdělávat. Ostatně přednáška určitě patřila k těm zajímavějším a hodně mě mrzí, že jsem musel utéct před koncem dotazů, ale vlaky jsou neúprosné a cesta domů po půlnoci mě nelákala.
Už samotná definice a projevy jsou zajímavé, ale nechci je tu rozebírat – jsem opravdu laik a problematice tolik nerozumím. V každém případě mě zaujalo několik myšlenek, které s hlavním tématem souvisí i trochu vzdáleně:
- Schizofrenie jako obrana před “ztrátou filtru”. Tedy příčina, kdy lidem nefunguje přirozený filtr informací (člověk nevidí stěnu, ale spoustu cihel spojených maltou, některé popraskané a … pro stromy nevidí les) – lidé tedy mají mozek zahlušen zbytečnými informacemi a ztrácí se – schizofrenie je pak jakýmsi obraným mechanismem, kdy se uzavírají do sebe a snaží se tak omezit tyto podněty – i možnosti léčby a stimulace mechanizmů filtrů je určitě zajímavá a věřím, že na tomto poli farmacie má svojí budoucnost (a hodně peněz)
- Hypotézy o vlivu virových onemocnění (třeba i matek při vývoji plodu …) jsou určitě zajímavé a slouží spíše jako podnět k uvažování obecně o nemocech v širším měřítku – z pravděpodobnosti onemocnění u dvojčat – sourozenců, … je zjevný vliv genů, ale ne 100%, spíše se jedná o dispozice k problémům, které mohou být vnějšími vlivy stimulovány nebo potlačeny. I zde má určitě medicína veliký prostor k včasnému zjištění těchto predispozic a případně preventivním akcím.
- Souvislost mezi schizofrenií a poškozením “sociálního mozku” – tedy oblastí v mozku, které dáváme do souvislosti s naší schopností “vcítění se a pochopení jednání ostatních lidí” – opět to ukazuje na problém lidí žijících ve svém světě a nechápajících počínání těch ostatních.
- A na závěr jsem si nechal asi to, co mě zaujalo nejvíce i když to se schizofrenii tolik nesouvisí – tedy “vývoj grupovosti”, jak jsem si to pro sebe nazval – tedy od primátů přes pračlověka vývoj skupin ve kterých se vzájemně jedinci ubezpečují o svém loajalitě k tomu druhému – u opic prováděné “vybírání blech” mezi jednotlivými členy tlupy. Tento postup pravděpodobně přestal být s rostoucí velikostí skupiny použitelný – abych se s každým ujistil, že jsme stále přátelé, zabíralo čím dál více času. Musel tedy (pravděpodobně) vzniknout jiný mechanismus, jak se vzájemně “okamaráďovat” – jednou z možností je, že tímto mechanismem byla řeč. Docela mě pobavilo, že ono přátelské pokecání s kamarádem může být atavismem mající odraz ve vybírání blech – možná proto si občas potřebujeme “pokecat”.
Tak za měsíc snad zase v “Potrvá” nashle.
Microsoft days 2010 Praha – jaký byl
V Praze v Kongresovém centru na Vyšehradě probehlo 14. + 15. září 2010 setkání Developers days pořádané českou pobočkou Microsoft – možná důležitější byla část pro partnery, ale já jsem se účastnil části a bloku pro vývojáře, resp. web a cloud.
Jestliže buzz -word minulých měsíců bylo social-network (sociální síť pokud chcete česky), pak cloud computing je buzz-word dneška a věřím, že i budoucnosti. Na jednu stranu se rozhodně nejedná o novinku, zároveň se přikloním k názoru, že ještě chvilku toto téma bude aktuální. Nebudu tvrdit, že jsem v této oblasti expertem, zároveň jí rozhodně sleduju, protože má IMHO budoucnost. V tuto chvíli jsou vlastně dva hlavní rivalové Microsoft (a jeho Azure, o kterém byl vlastně téměř celý blok) x Google a jeho Google App Engine. Je to trochu změna předchozí situace, kdy proti sobě stál Microsoft a na druhé straně nějaká skupina lidí, spíše neobchodní (ať už v případě LINUXu, ať už v případě web prohlížeče, kdy dlouho byl hlavním soupeřem Firefox). V tuto chvíli tedy proti sobě na tomto poli stojí dvě velmi silní firmy, které se rozhodně mají o co opřít.
Abych alespoň trochu přiblížil, o co se jedná, cloud computing je vlastně provoz vlastní aplikace nejen na zařízení jiné strany – pronajmout počítač si mohu i dnes – ale na jeho aplikačním serveru. Druhá strana (v tomto případě Microsoft) nám tedy nabízí operační systém + databázi + úložiště dat (jiné než relační databáze) + další služby. Za další služby si můžeme představit nástroje např. na komunikaci s bankou, odesílání mailů, práci s obrázky, … tedy vysokoúrovňové funkce, které se často používají a nikdo se nechce starat o navazování SMTP spojení pro odeslání mailu, jeho kompozici, … prostě chceme dát jméno, hlavičku, od koho, obsah a odeslat. Microsoft toto doplňuje o některé vlastní (nebo partnerské) aplikace, které již v cloudu běží a které lze již nyní použít pro firmu. Záměrně jsem použil ten dodatek pro firmu – z celé konference je totiž vidět, že marketingové zaměření MS je firemní klientela. Google jde zatím (alespoň se mi zdá) trochu jiným směrem a svoje prostředí představil a tlačí spíše vývojářům a drobným firmám – umožňuje rychlý start-up s limitními zdroji, který je zdarma, rozvíjí velkou komunitu vývojářů, … Uvidíme, kdo odhadl lépe situaci (já svého favorita mám, ale nebudu prozrazovat). U Microsoftu je mi velmi příjemné, že mnoho svých aplikací již takto nabízí jako náhradu (někdy plnohodnootnou, někdy ne) za stávající aplikace. Možnost pronajmout si Sharepoint server, Exchange je super pro začínající firmy a ukázka Office pro cloud ukazuje, že to Microsoft opravdu myslí vážně.
Když jsem poslouchal rozhovory ve svém okolí – developeři, správci firemní IT struktury, byl vidět veliký rozdíl – developeři jásají nad možností aplikační platfirmy, kde se o nic nemusí starat (žádného správce dbf serveru, serverů) nepotřebují …. Na druhou stranu u správců HW je vidět pochopitelná nervozita – železo ve firmě by se vlastně smrsklo na sadu terminálů a aplikace by běžely mimo jen s připojením na net. Já se přidám k vývojářům a přiznám se, že beru tuto technologii “všemi deseti”. Obavy, že to může “někde spadnout”, “kleknout připojení k síti”, … jsou na místě, ale skoro za větší riziko považuji zdechnutí PC u někoho v kanceláři, případně pád serveru konkrétní firmy. Asi nejčastějším problémem je výměna PC – v případě cloud řešení se vymění za jiný s jedinou podmínkou – nainstalovaný prohlížeč. Žádný přenos dat, žádná instalace dalšího SW a řešení licencí, …
Pokud má někdo pocit, že se ho to netýká, plete se – kolik lidí již dnes používá email na google (gmail), google docs a jiné aplikace, které byly dříve desktopové? V cloudu již žijeme, teď je třeba se s tím “naučit žít”.
Duatlon Čáslav – pohoda a jednoduchost
Tuto neději jsem si zajel kratší duatlon v Čáslavi – 6-25-3 (běh-kolo-běh) a pokud jsem kdy zažil perfektně zorganizovaný závod, bylo to zde. Určitě tomu napomohla relativně malá účast – do 50-ti závodníků, ale i ukázka, že zaběhnutý závod může proběhnout jednoduše, hladce, … prostě v pohodě.
Fungovalo všechno – přihlášení před závodem i na místě – přidělení čísla v rozumném předstihu, že jsem si ještě stihnul projít trasu běhu (3km okruh parkem) – krátká rozprava těsně před startem a start bez zbytečného zdržování téměř přesně v deklarovaných 10:00. I vyhlášení hned po závodě, kdy výsledky byly vytištěny pro závodníky ještě na místě bylo dobře udělané – začalo vlastně chvilku po doběhnutí posledního závodníka … a zase, žádné protahování, ale vyhlášení výsledků a tombola. Prostě takhle si představuji organizaci závodu, který je určen pro amatéry a pár závodníků, na nic si nehraje, ale zázemí je pro sport perfektní. Organizátorům tímto děkuji.
Líbila se mi i trať – park v Čáslavi je na běh super – žádný asfalt, ale cestička (místy štěrková), hodně zatáček, drobné ale krátké výběhy, prostě pestré a příjemné. Ty tři kilometry tam uletí jenom tím jak je pořád co sledovat. Pro mě byly trochu náročnější seběhy po kořenech, ale určitě se daly seběhnout i se “skleněnými kotníky”, ale trochou pozornosti. 25 km na kole je možné rozdělit 9km mírně do kopce (samozřejmě ne nonstop) – 8km “nahoru dolů” a 8km mírně z kopce. Ta prostřední část sice není povrch optimální, ale naopak první a poslední jsou po asfaltu téměř bez děr. Provoz byl minimální, takže opravdu klid na závodění. Snad jediná tři nepřehledná místa – výjezd ze stadionu, sjezd na mostek někde kolem 15-tého km a výjezd z vedlejší na cca 17-tém km. I tady bylo vše jednoduché – na dvou místech stála policie (začátek a vjezd na hlavní) a na jednom jeden z pořadatelů (jeden byl ještě kousek po startu u díry v silnici) – ukázali, případně přibrzdili auta … myslím, že nikdo nebyl omezen a naopak závod proběhl bezpečně a bez problémů. Vzhledem k tratím navíc bylo třeba být na místě relativně krátkou dobu (odhaduji tak hodinku) – přesně tohle mi přijde jako služba policie veřejnosti “Pomáhat a chránit”. Závěrečný běh po stejné trati byl sice už náročnější, ale to vědomí, že “už jste skoro v cíli” pomáhá.
Abych jen nechválil – opět podotknu, že povolení jízdy v háku se stalo standardem, ale … no rozhodně nejsem jeho příznivcem. Duatlon a triatlon beru jako individuální sporty, kde se IMHO každý má poprat sám s tratí i sebou.
V každém případě blahopřeji všem závodníkům i pořadatelům k výsledkům a organizaci. Za rok zdar. Díky i doprovodu – za rok snad i závodícímu a blahopřání bráchovi, že se přesvědčil a vyrazil na start.
GTD krok 2 … pomodoro timer
Tak tohle bude oříšek – jeden z nejhorších problémů – roztěkanost. Doporučené řešení je tzv. pomodoro časovač. Přeneseně řečeno “minutka na vajíčko”. Postup je jednoduchý, ale o to náročnější na sebekázeň.
- Nastavit si časovač na určený čas – doporučuje se cca 20-30 minut (nejčastěji jsem viděl hodnotu 25 minut, ale asi bude záležet na každém z nás). Po tuto dobu pracovat na konkrétním úkolu …
- Práci v tomto intervalu nepřerušovat, nevěnovat se ničemu jiném – žádný web, žádné maily, žádné bloumání – prostě makat na konkrétním úkolu (moderně tásku 🙂
- Pokud už musím přerušit práci (prostě příroda zavolá, tornádo, šéf, pohledná kolegyně, …) časovač vypnu a zapnu ho znovu OD ZAČÁtku v okamžiku, kdy se znovu dávám do práce.
- Po uplynutí intervalu (minutka cinkne, …) si dávám cca 5 minut pauzu (moderně break 🙂 – email, protáhnout se, web, … cokoliv, ale nemyslet na problém – snaha o dosažení nového pohledu “proč to proboha dělám takhle, …)
- A znovu zapínám časovač na daný interval a vrhám se do práce.
- Tenhle koloběh práce – pauza opakuji 3-4 krát a následuje čtvrthodina odpočinku. Lze také přejít na další úlohu, proběhnout seznam úkolů, …
Jestli se to někomu zdá easy, zkuste si to – skoro u každé duševní činnosti to vyžaduje šílenou sebekázeň – nerozptylovat se a stejně tak na problém během pauzy nemyslet …
But go on – let’s try it. Right now, right here
GTD … step 1 – zkušenosti
Po dvou týdnech mohu shrnout následovně:
- Opravdu mám pocit, že jsem vyřešil dost věcí, které jsem předtím odkládal
- Hodně pomůže, pokud máte nějaký pravidelný režim – něco co denně dodržujete a “úkolovníček” k tomu přidat – já třeba denně ráno cvičím – takže po cvičení kouknu do notýsku na úkoly – mozek prokrvený a aspoň vím, co mě ten den (asi) čeká – krom toho má hned po cvičení člověk pocit “že z nejhoršího je venku” 🙂
- Pokud neplatí bod 2) zkuste to jako “první věc, když přijdu do práce” třeba spolu s ranním čajem/kávou
- Doporučuji na začátku projekty rozdělit “spíše více” … na cca 5-10
- Podobně doporučuji úkoly navrhovat krátké – něco co prostě uděláte do hodiny – delší úkoly mají tendenci být odkládány – není na ně chuť
- Použijte (aspoň pro začátek) to nejjednodušší co máte – notes na psaní úkolů, maximálně outlook úkoly/co nejjednodušší ToDo aplikaci/službu – žádné “Project managery” atd.
- Zkuste si (třeba po týdnu) úkoly trochu organizovat – prioritu, místo/zdroj – to se mi hodně osvědčilo – úkoly, které musím udělat v práci, doma, potřebuji na ně internet, telefon, ostatní – pokud si pak ráno zobrazíte jen úkoly “práce” – víte co máte dnes udělat. Ovšem pořád platí – jednodušší = lepší – tedy žádné komplikované zdroje/místa, zvolit jich tak cca 5 a poslední “ostatní”. Podobně priority třeba 3 vysoká, normál, nízká …
- Jeden trik proti ZTD – vytvořte si projekt “život”/”ostatní” … no nazvěte si ho jak chcete a tam sypte … no prostě to ostatní s vědomím, že konec projektu život – moc dosáhnout sice nechceme, ale jeho úkoly plnit ano 🙂
- Pokud někde propadne termín – do poznámky si napište důvod (a případně přeplánujte) – můžete na něco/někoho čekat, objeví se komplikace, … ale zároveň se zamyslete, jestli je to náhoda, nebo se to dalo čekat a tedy i plánovat.
- Dodržujte strukturu úkolů – takovou jaká Vám vyhovuje – ale konzistentěn. Já třeba držím strukturu: termín – projekt – priorita – zdroj – popis.
- Večer opět doporučím “skouknout” notýsek – pokud je vyškrtáno vše z dne, je to fajn
- Dělejte to poctivě – děláte to pro sebe a ne pro nikoho jiného – takže si pište i úkoly, které nechcete dělat – dáte jim termín a už “vás to tlačí” udělat a odškrtnout.
- dalšímu kroku přejděte až ve chvíli, kdy tohle prostě funguje …
Energetické šílenství
Takže znovu a znovu se potkáváme s pozůstatky spoluvlády Strany Zelených (upraveno po diskusi s M.Entlicherem: přesněji řečeno Zelených zákonů z Evropské Unie). Kolik jen se toho již napsalo o podpoře solární energie a zrušení prodeje klasických žárovek … nechápu jen, proč se nepoužije prostý rozum.
Ten nejjednodušší ukazatel energie (a rozumím, že to zelení neradi uslyší) jsou peníze. Proč podporovat solární panely, když na jejich výrobu se, mimo jiné, spotřebovává docela dost energie a jiných zdrojů? Protože nějaký zelený šmudla má pocit, že 20% z obnovitelných zdrojů nás zachrání? Když to bude výhodné, výroce energií to začnou rádi dělat sami. A netřeba je k tomu nějak dotovat! Úplně stejné je to se žárovkami – mám jich doma cca 12 “ekologických”, prostě proto, že se mi to (a beze všech dotací) vyplatí – od spotřeby energie, přes jejich delší výdrž. Jenže dávat si jí do skříňky, kam lezu jednou za týden na pět minut, jsou vyhozené peníze a navíc neekologicky vyplýtvané zdroje, protože tam by stará vydržela 100 let, stejně jako ta ekologická. Podobně na chatě, kde je mizerný proud s koísavým napětím – odpaluje to jednu žárovku za druhou … no tak to bude ekologie, když je budeme pravidelně obměňovat – ty výrobně drahé “ekologické”. Naši zelení poslanci IMHO s vaničkou vylili i dítě a posadili se opět do role “nejmoudřejších”, kteří ví, co je pro nás nejlepší. Pro podobné poslance navrhuji zákon, že ekologicky budou smět WC použít jen jednou denně, protože alespoň bude využito efektivně (a ekologicky) toto spláchnutí. V případě průjmu pak mohou na jedno spláchnutí využít WC 2 a více “zelení poslanci”, v tomto případě možná i posranci.
Nechci zde tvrdit, že ekologie je špatná, ale jako většina věcí je zaslepenost přesně cestou do pekla a vidět jenom ekoloigii je stejně nebezpečné a hloupé jako jí nevidět vůbec. Ta nejlepší ekologie je IMHO u každého z nás – trochu přemýšlet, jestli se ta eko-žárovka vyplatí nebo ne, že třídění odpadu mi zabere minimum času, tak proč ho nedělat, že občas mohu někam dojet na kole místo autem – ještě mi to prospěje, že … nepotřebuji zelené úředníky, kteří jen zdroje spotřebovávají a jsou tak neekologičtí již ze své podstaty.
Až tedy opět uslyšíme o eko-zákonu, který ušetří přírodu a zdroje, zeptejme se, kolik zdrojů a přírody nás to bude stát – až příliš často totiž tito rádoby-ekologové “nechtějí slevu zadarmo”, protože jí vesele zaplatíme my všichni a protože pro ně přeci peníze = zdroje jsou skoro sprosté slovo.
Ostatně ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem se (nedobrovolně) objevil na dvou eko-demonstracích:
- Zahrazení silnice proti provozu nákladních vozidel … nepustili ani mě na kole, přestože jsem jim vysvětloval, že zrovna já se chovám (tím, že volím místo auta kolo) hodně ekologicky – musel jsem si cestu opravdu skoro prorazit násilím a udělal bych to znovu … zelený blb není menším zlem než blb nezelený.
- Blokace stavby v Polabí – přes jedny lužní lesy – no když jsem viděl, v čem naši ekomyslitelé přijeli do této oblasti (olej kapající ze staré šunky, kouř z výfuku po nastartování jak Londýnská mlha, pošlapaná louka, …) pak musím říci – ekologie ano, ale 95% ekologů, ani omylem.
LinkedIn
