Takže znovu a znovu se potkáváme s pozůstatky spoluvlády Strany Zelených (upraveno po diskusi s M.Entlicherem: přesněji řečeno Zelených zákonů z Evropské Unie). Kolik jen se toho již napsalo o podpoře solární energie a zrušení prodeje klasických žárovek … nechápu jen, proč se nepoužije prostý rozum.

Ten nejjednodušší ukazatel energie (a rozumím, že to zelení neradi uslyší) jsou peníze. Proč podporovat solární panely, když na jejich výrobu se, mimo jiné, spotřebovává docela dost energie a jiných zdrojů? Protože nějaký zelený šmudla má pocit, že 20% z obnovitelných zdrojů nás zachrání? Když to bude výhodné, výroce energií to začnou rádi dělat sami. A netřeba je k tomu nějak dotovat! Úplně stejné je to se žárovkami – mám jich doma cca 12 “ekologických”, prostě proto, že se mi to (a beze všech dotací) vyplatí – od spotřeby energie, přes jejich delší výdrž. Jenže dávat si jí do skříňky, kam lezu jednou za týden na pět minut, jsou vyhozené peníze a navíc neekologicky vyplýtvané zdroje, protože tam by stará vydržela 100 let, stejně jako ta ekologická. Podobně na chatě, kde je mizerný proud s koísavým napětím – odpaluje to jednu žárovku za druhou … no tak to bude ekologie, když je budeme pravidelně obměňovat – ty výrobně drahé “ekologické”. Naši zelení poslanci IMHO s vaničkou vylili i dítě a posadili se opět do role “nejmoudřejších”, kteří ví, co je pro nás nejlepší. Pro podobné poslance navrhuji zákon, že ekologicky budou smět WC použít jen jednou denně, protože alespoň bude využito efektivně (a ekologicky) toto spláchnutí. V případě průjmu pak mohou na jedno spláchnutí využít WC 2 a více “zelení poslanci”, v tomto případě možná i posranci.

Nechci zde tvrdit, že ekologie je špatná, ale jako většina věcí je zaslepenost přesně cestou do pekla a vidět jenom ekoloigii je stejně nebezpečné a hloupé jako jí nevidět vůbec. Ta nejlepší ekologie je IMHO u každého z nás – trochu přemýšlet, jestli se ta eko-žárovka vyplatí nebo ne, že třídění odpadu mi zabere minimum času, tak proč ho nedělat, že občas mohu někam dojet na kole místo autem – ještě mi to prospěje, že … nepotřebuji zelené úředníky, kteří jen zdroje spotřebovávají a jsou tak neekologičtí již ze své podstaty.

Až tedy opět uslyšíme o eko-zákonu, který ušetří přírodu a zdroje, zeptejme se, kolik zdrojů a přírody nás to bude stát – až příliš často totiž tito rádoby-ekologové “nechtějí slevu zadarmo”, protože jí vesele zaplatíme my všichni a protože pro ně přeci peníze = zdroje jsou skoro sprosté slovo.

Ostatně ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem se (nedobrovolně) objevil na dvou eko-demonstracích:

1. Zahrazení silnice proti provozu nákladních vozidel … nepustili ani mě na kole, přestože jsem jim vysvětloval, že zrovna já se chovám (tím, že volím místo auta kolo) hodně ekologicky – musel jsem si cestu opravdu skoro prorazit násilím a udělal bych to znovu … zelený blb není menším zlem než blb nezelený.
2. Blokace stavby v Polabí – přes jedny lužní lesy – no když jsem viděl, v čem naši ekomyslitelé přijeli do této oblasti (olej kapající ze staré šunky, kouř z výfuku po nastartování jak Londýnská mlha, pošlapaná louka, …) pak musím říci – ekologie ano, ale 95% ekologů, ani omylem.

V dnešních novinách mě pobavila zmína o manažerech z ČSA a problémem personálních agentur s jejich umístěním na trhu práce. Je to krátká zprávička, ale možná více než mnoho dlouhých analýz vypovídá o krizi, kterou ekonomika právě prochází – samotní personalisté přiznávají, že působení těchto manažerů bylo spíše omylem a jejich kvalifikace je prostě nulová. No a co … je spoustu pracovních míst, kde jí prostě nepotřebují – mohou jít dělat kopáče, skladníky, pomocné dělníky, na pokladnu supermarketů, … vždyť žijeme v tržním prostředí, tak nechť trh rozhodne na co tito takymanažeři mají. Fakt, že někdo se považuje za top manažera přece nic neznamená. Pokud dotyčný prokázal svojí neschopnost, je čas jít prostě od válu. A samotný fakt, že to tito lidé nejsou schopni/ochotni akceptovat dokazuje, že o trhu a ekonomice vědí … kulové. Důsledky pak pociťujeme všichni – v Případě toho nejvyššího “podrždeštníka” Tvrdíka pak tedy se zadostiučiněním mohu říci, že ČSSD, která ho do ČSA nominovala si to v letošních volbách vyžrala i s úroky, kdy jí, podobně jako dříve ČSA poslal ke dnu – nedá mi to než připomenout “kdo s čím zachází, s tím i schází”. Straničtí funkcionáři podlehli přesvědčení, že loajalita a kecy na stranických mítincích jsou dostatečnou kvalifikací tohoto člověka a doplatili na to velmi tvrdě. K pobavení mnoha dalších teď nechají (i pana Tvrdíka) dělat složité analýzy a bloumat o příčinách neúspěchu – možná by přiznání, že kamapaň byla prostě vedena neschopně, bylo mnohem levnější. Jenže přiznat svojí neschopnost … to tyto takymanažery ani nenapadne.

V této souvislosti je dobré si všimnout, že tohle je jedna z klíčových příčin současné krize – krize řízení. Tak jako v historii byla krize šlechty – po době, kdy se jí stali ti nejlepší, co si vybojovali svoje postavení se projevil efekt dědění léna a ztráty vlivu evolučního výběru, nyní pozorujeme něco podobného u managementu.

1. Čím dál více manažerů se do svých pozic dostává přes známé (někdy svoje, někdy rodičů, někdy ze stranické minulosti). Jen si sami vezměte management ve svojí firmě – kolik z nich se vypracovalo svojí schopností a kolik z nich bylo dosazeno někým jiným na základě konexí, případně mají svoje posty ještě získané z doby socialismu, kdy byli prověřeni jako kvalitní kádrové persony? Velké množství pak tvoří i relativně mladí manažeři “exceloví mágové”, kteří dokázali přesvědčit majitele, že přes excelové grafy lze řídit ekonomiku …
2. Naprosto se u managementu vytráci odpovědnost – pohřbil jsem jednu firmu – nevadí, půjdu řídit jinou, jsem přeci manažer 🙂 Určitě znáte tyhle týpky – mají v CV “Ředitel společnosti” (v lepším případě managing director, či podobný slint), ale rozhodně nedodají jak se jejich firmě pod nimi vedlo – prostě chtějí v manažeření (managementem to nazvat úmyslně nechci) vesele pokračovat a personální agentury + majitelé jim to žerou.
3. Noblesa a “Calocaghatia” – bude to znít jako klišé, ale kdo se nedokáže postarat sám o sebe a svoje tělo … povětšinou se nedokáže postarat ani o mnoho dalšího. Uslintaní, upocení a nevkusně oblečení manažeři se většinou snaží tvrdit, jak se místo o sebe starají o firmu. Prdlačky – nestarají se v 95% ani o jedno – funí svým životem a funí po většinou i svým postavením, kde místo snahy něco udělat hledají důvody, proč to udělat nešlo/nebylo vhodné. (Nemluvím o lidech se zdravotními obtížemi – to je něco jiného, ale těch bude tak 5-10%.)
4. Život na dluh u managementu – ano to je jedna z nejhorších příčin krize a vidíme jí i zde. Skoro každý manažer se jako první zajímá o své prebendy – ne o to, co je třeba dokázat, jaké ma firma problémy, nechce nejprve firmu pozvednout a ukázat co umí, ale … koupit si firemní vůz, telefon, bonusy, … a teprve pak zjišťuje, co pro ně má vlastně udělat. Někdy se to označuje babymanagement – chci hračku a neptám se, kde se vezme. Kolik jen času tráví manažeři výběrem svého vozu, přemýšlením jaký mobil si pořídit, jestli půjdou na firemní večeři do té či oné restaurace …
5. Historicky držený mýtus v mnoha profesích, že managerem v jejich oblasti musí být odborník na tuto oblast – příkladem dříve bylo mnoho firem, kde ředitelem strojírenské firmy musel být strojař (je to pravda lepší než soustružník, jak se razilo za socialismu, ale není to zase tak velký rozdíl). Dnes to vidíme ještě ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, … proboha proč by měl být ministr kultury umělec? Je snad kvalifikací na řízení ministerstva/divadla titul “zlatý slavík” – těžko, už jen proto, že asi nebude jenom zpívat. Podobně nechápu, proč si v nemocnicích pořád myslí, že primář a tedy špičkový lékař (jsem optimista) by měl řídit oddělení – od ekonomiky, přes personální otázky – a tedy mrhat svůj čas na věci, které se nikdy neučil a také je v velmi často neumí. Proč si tohle nepřiznat a nerozdělit funkce na provozní a odborné (samozřejmě, že se budou prolínat) – odborné musí řešit odborník, provozní by měl spíš řešit někdo se zkušenostmi řízení firmy/lidí – a oba by měli mezi sebou komunikovat.

Smutné je to, že největší vliv na ekonomiku dnes má stát – zastupovaný právě těmi funícími politiky, kteří povětšinou ani netuší, co to management je – a banky, které jsou přímo rájem babymanažerů a excelových mágů … I proto si myslím, že krize ještě neskončila, resp. její další (a horší) vlna nás ještě čeká. Odstranili jsme, po vzoru západní kultury, její následky, ale příčiny … o těch si jen šeptáme.

Pro mnoho je slovo statistika možná hrůza z vysoké školy, pro mnohé jakási odnož matematiky, pro mnohé tabulky výsledků fotbalových teamů, počty branek, … Setkáváme se s ní skoro pořád při hledání nějakých obecných pravidel, trendů ve věcech, které se na první pohled zdají náhodné, nepředvidatelné, podivné. Hovoříme o ní samozřejmě, bereme jí jako argument – “podle výsledků výzkumu veřejného mínění …”, “roční pookles HDP …”, “míra nezaměstnanosti dosáhla …”, “inflace se pohybuje okolo …”, “průměrná mzda vzrostla …”. Jenže víme vlastně co nám ta čísla říkají a jestli závěry, které z nich děláme nejsou naprosto nesmyslné? Kolik lidí by alespoň přibližně dokázalo říct, z čeho se skládá Hrubý Domácí Produkt a jak se liší od Hrubého Vnitrostátního produktu? Kdo má představu, co se vlastně skrývá za spotřebitelským košem, pomocí něhož se měří míra inflace?

O tom, jak si lze se statistikou hrát by šlo určitě napsat mnohé – od nejjednodušších formulací “máme již celou polovinu loňského zisku” x “v tuto chvíli máme pouhou polovinu z loňského zisku”, přes neuvedení zdroje dat – vzorku, otázky. O tom, že lidé odpovídají podle pořadí otázek různě, vědí všichni statistici. Stačí se nejprve zeptat na toleranci a antirasismus a následně na vztah k romům a skoro všichni budou kladní/neutrální. Naopak pokud budou nejprve otázky ohledně zvýšené kriminality menšin a následně vztah k romům … dočkáme se určitě jiných odpovědí. Stejně tak u voleb záleží jaké volby zvolíme – většina lidí raději zaškrtává něco ve středu, takže volby do půl hodiny, hodinu, dvě hodiny, více než dvě hodiny povedou k jiným výsledkům (hlavně průměru) než hodinu, dvě hodiny, 5 hodinm více než pět hodin.

Opatrně tedy při čtení čísel a statistik – např. fakt, že HDP pokleslo o 2 procenta je asi nepopiratelný (pokud pomineme puntičkáře hádající se o promile), ale pro konkrétního obyvatele ČR to nemusí znamenat vůbec nic. Volební průzkumy berme taky s rezervou – dělal se na nějakou objednávku (někoho) a dělali ho lidé s nějakou preferencí.

Asi každý, kdo podnikal má nějaké historické projekty, které jsou v různých stádiích – některé jenom „v šuplíku“, tedy  ve stádiu úvah, třeba zjištění prvních informací o trhu, … Další třeba započal, udělal si rozpočty, koupil doménu v případě webových projektů, ale prostě málo času, nebo nedostatek nadšení pro ně způsobil, že opět nepostoupily dál. No a určitě je i pár takových „otazníků“ – použijme terminus technicus BSC matice – tedy projekty, které započaly, nějak si žijí, není čas/chuť/síla se o ně starat a je to takové „třeba se k tomu někdy vrátím, třeba ne“, možná se to rozjede samo, nebo až dokončím něco důležitějšího (často výnosnějšího).

Má smysl se k těmto projektům vracet? Má cenu je udržovat? Zrovna nedávno jsem udělal menší inventuru – mám pár věcí, u kterých bych určtě věděl, jak je pošťouchnout dopředu, ale prostě čas na to není. Pokud má někdo zkušenosti s projekty, které takto po letech otevřel a začlo se jim dařit, svěřte se.

Můj soukromý názor je, že 90% podobných projektů nikdy nedospěje dál, ale pokud je energie na jejich udržení minimální, nebo nulová, asi nemá smysl je hned rušit. Na druhou stranu by si asi měl každý stanovit hranici – pokud se k projektu nevrátím po dobu řekněme 5 let, asi nemá smysl ho „udržovat ve stádiu hibernace“.

Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.

1. Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
2. Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
3. To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
4. Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě  a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
5. Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
   1. Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
   2. Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
   3. IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.

Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.

Stále častěji se setkávám ve smlouvách s návrhem fixace ceny místo na CZK na EMU (tedy euro) – některý z dodavatelů to nabízí jako výhodu, některý jako pojistku, některý jako požadavek mateřské firmy. Souvisí to s kolísáním koruny vůči euru, které se za poslední čtvrtrok měnilo v rozmezí přibližně 25-30 CZK/EMU. Po zpevnění CZK na podzim minulého roku přichází v tuto chvíli vystřízlivění a pokles. O důvodech můžeme asi jen spekulovat, ostatně stejně jako investoři. Resp. můžeme se ptát, co je motivovalo na podzim k nákupu CZK a dnes naopak ke zbavování se této změny. Proti nim máme tu výhodu, že víme některé skutečnosti, které oni v danou dobu netušili a naopak tu nevýhodu, že se ekonomice nevěnujeme a některé informace tedy nezaregistrujeme/nezajímají nás. Takže jaké byly ony informace a signály:

1. Naše ekonomika na podzim rostla (nebo se to tak zdálo) a téměř všichni politici, analytici, … nás ubezpečovali, že nás se krize netýká/jen velmi málo.
2. Zadluženost obyvatelstva je, v porovnání s EU/USA, poměrně malé.

Tyhle informace pravděpodobně v mnohých investorech vyvolaly pocit bezpečí CZK a náznak ostrůvku stability. Jaké ale přišly (přicházejí) informace po novém roce:

1. Naše ekonomika roste méně, než jsme si mysleli, nezaměstnanost roste, …
2. Ekonomika je z velké části závislá na exportu a to automobilového průmyslu do EU – no horší kombinaci si asi nelze představit.
3. Zadlužení není vysoké, ale struktura nic moc (zadlužení jsou většinou ti chudší a zranitelnější) – kdo kdy pracoval ve vymahačský firmách, ví svoje …

Finančníci pozdě, ale přeci pochopili, že krize se ČR týká a velmi pravděpodobně docela dost. ČNB se sice snaží paniku tišit, ale změny úrokových sazeb jsou dočasné řešení a řekl bych, že brzo sama rezignuje a soustředí se na svůj hlavní cíl – kontrolovat inflaci (což není problém – ta klesá, jak je v době krize normální), protože ani celá ČNB nemůže vzdorovat ekonomice jako celku …

Takže vítejme v realitě.