Po poměrně dlouhém čase jsem na další Science Café zavítal do Poděbrad. Některé předchozí přednášky jsem totiž absolvoval v Praze a necítil jsem potřebu slyšet je znovu, některé se mi prostě termínem nehodily …

Přednáška byla tentokrát z trochu jiného oboru – skoro bych řekl sociologie – resp. srovnání (zčásti) a z části vyprávění o kultuře  životním stylu amerických indiánů a jejich před kolumbovských civilizací – které se z části udržují dodnes. Hned na začátek je třeba říci, že pod pojmem civilizace/kultura je třeba si představit poměrně širokou škálu úrovní – od pralesních tlup žijících na úrovni lidí doby kamenné, až po poměrně vyspělé kultury Inků a Majů, které ve své době nabyly daleko od úrovně evropských a asijských civilizací.

Možná jedno z nejdůležitějších porovnání naší a jejich civilizace (a dodnes asi není zcela jasné, kdy došlo k rozdělení vývoje/přerušení kontaktů – od Vikingů, přes kontakty Asijskou cestou) je ve vnímání světa a životního cíle – zatímco naše civilizace je poháněna pohledem vpřed a snahou být výš, lepší, silnější, bohatší, jejich je opřena o akceptaci přírody a stavu jako takového. Naše znalosti byly IMHO poměrně násilně přetrhány střety národů a náboženství – symbolické pálení Alexandrijské knihovny a doba temna způsobená nástupem křesťanství u nás znamenaly vždy hluboký kulturní a technologický propad následovaný znovuobjevováním objeveného a vývojem vpřed. Indiáni jako přírodní národy žijí spíše poklidný život a existují zde kultury, které pravděpodobně již mnoho století, možná tisíciletí žijí na stejné úrovni – kterou akceptovali a nemají potřebu “žit lépe” v našem chápání světa. Přednášející to demonstroval i na naší touze “aby se naše děti měli lépe – a stejně tak generací mladých, aby dosáhly výše než rodiče” – v kontrastu s tím u indiánů panuje touha být a žít stejně jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Co musíme obdivovat je znalost přírody a schopnost indiánů z jejich úrovně (možná nižší, ale spíše jiného druhu) čerpat informace pro život. Samozřejmě je v tom i dílo času a možnost věci zkoušet a vylepšovat po mnoho generací (samotný šamanismus je starý už několik desítek tisíc let), ale zároveň i přirozená lidská moudrost – u nás někdy hanlivě označovaná jako “selský rozum”, která u nás mnohdy ustupuje do pozadí ve jménu moderních technik a technologií. Kolik dnešních mladých se při otázce nejprve zamyslí nad odpovědí a raději začne zuřivě “gůglit”?

Náš svět je tak plný různých pravidel a vazeb – což je při jeho složitosti nezbytné. Oproti tomu je život a organizace indiánů podstatně jednodušší, ale zároveň mnohem tvrdší a jejich chyba může znamenat v každém okamžiku fatální výsledek – tedy smrt jedince/vážné ohrožení celého kmene. Tento rozdíl pak ústí ve fakt, že zatímco množství pravidel a zákonitostí v naší společnosti je řádově větší, jsme k jejich dodržování mnohem méně striktní. U indiánů pak existuje spíše málo pravidel, které ale jsou velmi tvrdě dodržovány a kontrolovány – je to samotná otázka přežití.

Pokud bych se měl vrátit k samotnému názvu přednášky, určitě lze říci, že v oblastech poznání přírody jsou američtí indiáni “lepší” – je to věc, kterou žijí a kterou jsme naopak my již téměř zapomenuli (nejen jako jednotlivci, ale jako celá civilizace), zároveň je třeba říci, že způsob poznání, který pohání euro-asijskou civilizaci nám poskytnul mnoho výhod a možnost oprostit se od samotné otázky přežití. Střet naší a indiánské civilizace, který začal po objevu Ameriky 1492 pak – v rovině síly – vyznívá výrazně v náš prospěch. Zároveň se zdá, že naše poznání již dnes dosahuje i té abstrakce a respektu, že existují skupiny lidí (a tato přednáška je toho důkazem), kteří pouze tupě nelikvidují jiné civilizace, ale zamýšlí se nad nimi a hledají poučení z jejich zkušeností a způsobu existence – to je možná, dle mého názoru, větší a důležitější bonus naší civilizace, že jsme schopni se “učit i od nepřítele/soupeře”. Samotný boj o osídlení planety, který se zdá být vložen do našich genů je ostatně bojem o to, kdo je schopnější v “zabíjení a množení se”.

Při pohledu na souboj civilizací americké x evropské bychom si měli i uvědomit, že tiše, ale trvale hoří i další “boj” – mezi civilizací evropskou a asijskou. Uvidíme za pár století, jestli evropská civilizace nebude “zašlapána do země” asijskou a pouze se podivínští Číňané nebudou jezdit dívat do rezervace czechy-mourava na jakýsi podivínský kmen hovořící zvláštní řečí, které skoro nikdo nerozumí.

Naše civilizace je tak velikým experimentem, zkoušejícím, jestli demokracie a náš způsob chápání poznání je dostatečně životaschopný. V současnosti se zároveň zdá, že příliš nehrozí naše ohrožení “vnějším nepřítelem” – spíše můžeme sami sebe zlikvidovat různými -ismy a pokusy o popření základů, které nás posunuly až na stávající úroveň.  Relativizují se i výhody a nevýhody – velká slabina otevřenosti a ochoty sdílet informace se v tuto chvíli zdá problematická při pohledu na plagiátorství a kopírování našich znalostí Asií – kopie často bývají i lepší než originál, ale zároveň tato vlastnost exportuje i náš hodnotový žebříček a životní styl. Může se tak stát, že nás Asie “pohltí a převálcuje”, ale za cenu faktu, že převezme náš životní styl a nebude tak naším nástupcem, jako spíše pokračovatelem naší cesty. Tohle vše ale ukáže jenom čas a na cestě bude určitě ještě mnoho křižovatek, které mohou osud civilizací zcela zvrátit … a rozhodovat může i ta nejmenší maličkost a každý z nás.

Dnes (17.11.2010 – možná náhoda, nebo co) jsme si mohli mnozí vyzkoušet, jak moc jsme na mobilech a sítích (ne)závislí. Nevím jak jinde, ale v Kolíně od cc 11:00 nešla/šla velmi špatně síť O2 – aktuálně v 18:05 sice jde, ale jak jsem zjistil pořád s problémy – volání na jeden telefon mi oznámí, že je nedostupný, zatímco z tohoto konkrétního jde volat normálně (oba O2). Asi více mi “znepříjemnilo” život zpoždění SMS – dorazí tak s půlhodinovým zpožděním, což při placení přes internet znamená, že vyplníte formulář pro převod peněz a zhruba 5 minut poté, co vyprší časový limit na zadání SMS klíče vám tento dorazí. Na druhou stranu … zaplatím zítra, žádný problém 🙂

Rozumím, že někdo může být dohodnut “zavoláme si, kde se setkáme” a tohle mu život celkem znepříjemní, na druhou stranu … technika vždy může selhat a zde to na 95% je selhání techniky. Ostatně si ani nepamatuji, kdy naposledy došlo k takhle velkému výpadku, takže bych ani operátora nehanil za špatnou spolehlivost. Naopak za co bych pohaněl je fakt, že na jeho vlastních stránkách o problémech není ani zmíňka – když jsem zjistil, že je problém, vypnul jsem a zapnul mobil, vyzkoušel druhý, druhouu kartu a následně se podíval na jejich web – nic … řekl jsem si, že asi chcípnul mobil a nijak jsem to neřešil – svátek, vyřeším zítra. Vlastně náhodou jsem pak na informačním portálu narazil na info o problémech – to je a) velmi nepřesné, protože “síť se vrací do normálu” znamená, že SMS chodí pořád se zpožděním i dvě hodiny poté a některé telefony se tváří jako nedostupné … b) není to oficiální zpráva O2. Věřím, že v tuto chvíli technici O2 jezdí a řeší problém … co ale dělá PR manažer firmy? Pravděpodobně se válí někde na volném dni a přemýšlí jaká by měla být reklamní kampaň na sv. Valentýna 2011. Zrovna v tuto chvíli bych řekl, že selhal a vedení O2 by se mělo ptát, proč tuhle situaci okamžitě neřešil – nefungující mobilní síť spolu s reklamou na jejich www “kupte si naší chytrou síť” působí hodně komicky. Ale to si už musí vyřešit ve firmě – z mého pohledu prostě oddělení pro komunikaci se zákazníky dne 17.11.2010 u firmy O2 zachrápalo ve velkém a být jejich nadřízeným, zvážím jejich další setrvání na příslušných postech.

Zajímavé je však i sledování diskuze na zpravodajských serverech – zdá se, že bez mobilu si už “ani neťukneme”. Sami naprosto nejsme ochotni si něco plánovat a svazovat se … vše chceme řešit aktuálně jak se nám chce, jak se nám to v tu chvíli hodí – ve stejném okažiku ale všichni spoléháme a čekáme, že něco bude automaticky fungovat. Je to jedna z věcí, která mi v dnešním světě chybí – mnoho lidí chce jistotu a oporu, ale sami nejsou žádnou ochotni poskytnout. Sláva mému okolí a rodině, že mám pár lidí, o které se v případě nouze mohu opřít a mít onen pocit, bezpečného zázemí.

9.11 se uskutečnilo další “sezení” v kavárně Potrvá – Science Café. Týden po předchozím, které bylo v rámci týdne vědy a techniky tak opět v tradiční druhé úterý v měsíci. Když speaker (vlastně speakerka) připomenula, že se jedná o výročí 2 let od prvního potrvá, uvědomil jsem si, že už sem vlastně také přes rok chodím … a jsem tomu rád. Jsou to příjemná posezení a rozšíření si obzoru o témata, která by člověk možná jenom pominul pro nedostatek času. Jestli má někdo jenom trochu zájem o populární vědu, doporučuji se nějakého Science Café zúčastnit.

Tentokrát se tedy jednalo o téma klimatologie, které dnes najdeme snad všude – o globálním oteplování “plká” kdekdo. Ve většině případů to s vědou a zdravím rozumem nemá nic společného – bral jsem proto tohle jako možnost poslechnout si to od lidí, pro které je to práce, koníček a kteří se tomu věnují na nějaké úrovni a ne jen jako možnosti přiživit se u dotací/získat nějaké voličské hlasy. Sám bych se přidal spíše na stranu pana prezidenta Klause, že globální oteplování má dnes blíže k cucání dotací než k vědě. Tím nechci říci, že by neexistoval vliv člověka na podnebí (klima), jen si nemyslím, že je nutné vše podřídit omezení toho vlivu. Průměrná teplota ostatně v minulosti kolísala i bez vlivu lidí (doby ledové – doby meziledové) a téměř jistě tedy existují samoregulující mechanismy, které dokáží v případě nárůstu průměrné teploty tento trend obrátit. To o co se IMHO my musíme snažit je nezatěžovat tento systém zbytečně a zároveň se ho snažit poznat a vědecky popsat. Druhou věcí zmíněnou přednášejícími je také nutnost se na změny připravit a minimalizovat jejich negativní dopad.

Zde bych asi měl udělat odbočku a podotknout, že obecně zaměňované jsou termíny počasí a podnebí – no asi hodně zjednodušeně řečeno počasí je aktuální stav – tedy krátkodobí, tak podnebí (klima) jsou nějaké dlouhodobé průměrné veličiny – především teplota a srážky (řekněme v ročním úhrnu).

Ale zpět ke klimatu a extremalitám – není na škodu si přiznat, že oteplení (byť globální) na nás má vliv poměrně nízký – kdo dokáže zaznamenat zvýšení roční průměrné teploty o 1 stupeň? To co ale výrazně můžeme zaznamenat, budou průvodní jevy/následky této změny. Může to být nárůst síly větru (bohužel pro toto v tuto chvíli nejsou k dispozici dlouhodobější spolehlivá měření – na rozdíl od teploty a srážek) a tedy nárůst počtu silných větrů, může to být zvýšení četnosti povodní a jejich (nevím jak to lépe nazvat) zkoncentrování – to co pozorujeme v posledních letech, kdy na určité malé oblasti spadne velké množství srážek v krátkém čase, zatímco v relativně blízkém okolí téměř žádné. Právě toto je příčinou mnoha škod a lokálních rychlých záplav.

S čím bychom se měli smířit je fakt, že ať už se rozhodneme tvrdě minimalizovat vliv lidí, nebo ho budeme jen pomalu omezovat, tyto změny ještě nějaký čas budou trvat, protože většina jevů “má výrazné zpoždění” a třeba rozpad plynů se skleníkovým efektem je v horizontu spíše desetiletí … tyto změny, které dnes provedeme pocítí (v dobrém i ve zlém) tedy především naše děti … Neznamená to, že bychom na to měli rezignovat a určitě stojí za to se o omezení exhalací snažit a dohadovat se na míře tohoto omezení. Nicméně v tuto chvíli je možná podstatné se připravit na následky dosavadního vlivu.

V rámci ČR je asi největším “strašákem” voda – tedy záplavy, kroupy, nárazové přívaly sněhu, … přeci jen hurikány u nás (zatím) tolik nehrozí. Ani tady si neodpustím poznámku, že ono zatím je celkem podstatné, protože zvýšení průměrné teploty je vlastně “napumpování energie do systému” a ta se může právě do kinetické (tedy silných větrů) IMHO transformovat, mohlo by se tedy teoreticky stát, že hurikány poznáme v budoucnosti (tedy skoro jistě ne krátkodobé) i u nás. U vody jsme si však na problémy “zadělali” sami – zkulturnění krajiny v 19. století (v jeho druhé polovině) totiž drasticky snížilo její schopnost absorbovat dešťové srážky – lokální průtrž se tedy v minulosti často zarazila na velmi malém území, zatímco dnes “se projde” podstatně větší oblastí doprovázená strženou zeminou – to jsou ty nepříjemně bahnem zaplavené sklepy. Proti těmto povodním nepomohou žádné hráze. Takže zpět ke smíšeným lesům, k polím s mezemi, k pěstování vhodných plodin, k přirozeným bariérám (meze) a … věcem, které jsme ve jménu pokroku téměř zlikvidovali 🙂

Jedna z drobných poznámek – i zde platí, že ani jedna z cest (omezení vlivu/adaptace na následky) není samospasitelná a cesta IMHO vede jen přes kombinaci obou – neměli bychom systém, kterému zatím zcela nerozumíme pokoušet, ale zároveň se musíme připravit na to, že se vyvíjí (i bez našeho vlivu) a měli bychom minimalizovat negativní dopady tohoto vývoje.

Nadpis se mi vybavil jako připomínka jednoho scénáře (pro staré forbesáky … z které to hry?), který se v životě občas vyskytne. Prostě stav, kdy není možné střetu/rozhodnutí možné utéct, není se možné před ním schovat. Je možné se jedině rozhodnout, nebo … se rozhodnout, že se nerozhodneme. A možná obě varianty jsou ty špatné. Co je horší, pokud to je situace, kterou znáte a víte, že jste již jednu variantu zkusili s žalostným výsledkem … a ve stejném okamžiku víte, že ta druhá povede také k problémům, jen možná jiného typu. Má člověk dát na svojí “zkušenost” (přeci jen situace není zcela identická), nebo znovu poslechnout instinkt?

Zvíře to má jednodušší – v podstatě volí v takovém okamžiku jednu z variant běhej/bojuj. V nás bohužel převažuje “racionální” (i když v tomto případě si tím nejsem jist) myšlení, které velí  to zkusit obejít, zkusit nějakou jinou cestičku, o které již dopředu tušíme, že to není ta pravá, ale finální rozhodnutí/střet tím na čas oddálíme. Co na tom, že za čas budeme v horší pozici, nastane problém ještě horší? Jsme naučeni se spíše střetům vyhýbat, (skoro) nevratná řešení oddalovat. I tohle je dědictví předchozích generací – neustále si krýt záda a žít opatrnicky. Zároveň je to i neochota si někdy přiznat, že – když už cituji – You can’t always get what you want – nebo spíše ne všechno a musí si každý říct, co je pro něho důležité a tomu občas podřídit i to ostatní … je to těžké, protože “to chci taky” je silný argument a pokud není jasná souvislost, neradi se toho vzdáváme. Nicméně “honit se za mnoha cíli” často znamená nezískat nic.

Kolik jen znám lidí, kteří v životě chtěli něco “velkého”, ale pořád bylo spousta drobností, které chtěli také a dali jim v jistém okamžiku přednost, protože “ono se to pak nějak udělá”. Kolik jen z nich těm mnoha drobnostem nakonec obětovalo svůj největší sen. Mnozí měli štěstí a nemuseli, mnozí to štěstí neměli a svůj sen již jenom sní s vědomím, že nebude naplněn.

A dilema tedy pořád zní … bojovat nebo utíkat … nebo se tvářit, že tady nejsem a netýká se mě to? Jaké štěstí, že v duši vlka na tu třetí variantu místo není, takže … pojďme na život vycenit zuby, třeba se lekne … a pokud ne, no pak prostě “no way to run, no way to hide”.

Dobrou zprávou je, že asi platí heslo “where there’s a will there’s a way” :-), ovšem špatnou zprávou je, že na něco jedna vůle nestačí 🙁

Shodou okolností (asi to bude souviset s tím, že žiji se slečnou ze Slovenska) jsem za poslední dva roky navštívil už tři slovenské svatby. A musím přiznat, že je to něco úplně jiného než svatba u nás – tedy především v Čechách, na Moravě to asi bude jiné. Především zvyky mě celkem zaujaly a trochu jsem i přemýšlel o jejich vzniku/symbolice. Některé mi přišly vtipné/opodstatněné, u některých se nemohu (podobně jako u některých českých) ubránit dojmu, že už jet to jen divadlo, které v tuto dobu nemá žádný význam a celou akci spíše degraduje. Ale to je určitě věc názoru a navíc jsem se setkal s více variantami některých tradic, takže možná jinde …

Rozbíjení a zametání talíře

Známe i v Čechách, ale moc jsem se tady nesetkal s tím, že by ostatní svatebčané nějak výrazně komplikovali to zametání a symbolicky tak „učili“ novomanžele spolupráci a naznačovali, že život jim bude klást překážky, které musí společně překonat – moc se mi to líbilo, dávám palec nahoru.

Polévka z jednoho talíře

Zvláštní, ale u nás se jí celá polévka jednou lžící, kdy se „krmí vzájemně“ a ukazují tak jeden druhému, že jsou připraveni se jeden o druhého v nouzi postarat … na Slovensku šlo spíše o symbolických pár lžiček. V každém případě to oceňuji – palec nahoru.

Odobierka – odebírání

Tenhle zvyk jsem viděl ve dvou variantách a u nás jsem ho neviděl/neslyšel jsem o něm.

1. Ženich přichází požádat rodiče o jejich dceru a odvádí si jí z jejich domu/bytu (tedy těsně před obřadem) – tuhle variantu nechápu, povětšinou spolu novomanželé již nějakou dobu žijí a přijde mi to jako zbytečné divadlo – palec dolů.
2. Ženich a nevěsta předstupují před rodiče a žádají je o požehnání/přání štěstí do života a samozřejmě jim děkují za výchovu – následně pak rodiče přijímají nevěstu/ženicha do rodiny. V tomto případě se mi to líbilo a beru to jako vyjádření díků rodičům a symbolické propojení rodin manžela a nevěsty – palec nahoru.

Půlnoční tanec

Ani tenhle zvyk jsem v Čechách nezaznamenal – manželé těsně po půlnoci (většinou v místních krojích) tančí se svatebčany, kteří si za tanec s nimi platí – novomanželé si tak „vytančí“ nějaké peníze a protože je tanec poměrně dlouhý, připomene jim to, že se v životě celkem „zapotí“. Ve variantě, kdy tancují oba (někde tančí jen nevěsta) mi to přijde velmi hezké jak symbolicky ukázat jejich vůli společně se starat o něco a zároveň jako možnost hostů jim nějak přispět – palec nahoru. Závěrečná otázka „koho je nevěsta“ a boj manžela propracovat se přes řetěz ostatních k nevěstě pak jeho ochotu za ní bojovat.

Niekde totiž, keď sa dotancuje – ukončí sa vykrúcanka a muž sa dostane k žene, cez horu chlapov, ktorí ju nechcú dať, tak niekedy aj po tejto bitke musí za ňu zaplatiť a pridať niečo k vyzbieraným peniazom, ale pri plátaní kápky platí vtedy ženám (no to sa tiež pridá k vyzbieranému) …

Starejší

Těžko popsat, ale jedná se o osobu, která může být jedním z hostů/přizvaný člověk, který svatbu „organizuje“ – stará se o zábavu, rozbíjí talíř, vyhlašuje půlnoční tanec, … hodně ovlivní celkový dojem ze svatby. Tady hodně záleží na zvolené osobě – pokud je to někdo z rodiny, musí mít přirozenou autoritu a schopnost organizace, pokud je to přizvaný „profesionál“, měl by si s novomanželi odsouhlasit průběh a formu jeho vystupování/celé svatby. A hlavně by měl svojí roli přijmout zodpovědně a vést svatbu – setkal jsem se s variantou, kterou bych pracovně nazval „kašpárek“ – někomu seto možná líbilo (včetně mě), ale někdo asi čekal něco „na úrovni“, setkal jsem se i s variantou „tichý muž“, který moc neorganizoval, a vyskytly se trapné pauzy, kdy svatba čekala na … něco, případně novomanželé netušili, co se od nich čeká v danou chvíli. Tak nevím, dobrá volba asi může zábavu zvednout, špatná může dojem hodně zhoršit. Bez palce.

Odčepčení (nebo spíše Začepčení – tedy nevěsta hde “pod čepec”, novomanžel “pod pantofel”, i když tam už většinou je …)

I tenhle zvyk mi trochu unikl – nevěsta má na hlavě čepec, který je „děravý“ a manžel platí rodině nevěsty – peníze „záplatují“ díry … byla to legrace, ale asi mi unikla pointa. Bez palce

Začepčenie nevesty
Zvyčajne sa o polnoci koná začepčenie a pokladá za vyvrcholenie svadby. Touto hodinou mladomanželia ukončia deň, ktorý začínali ako slobodní a do nového dňa už vstupujú viazaní manželskou zmluvou (sobášom).
Aby to aj navono…k bolo vidieť, predstavoval to akt snímania symbolov slobodných = u nevesty je to vienok a u ženícha pierko, (ktorý sa u nevesty niekedy nahrádzal čepcom – preto ten názov začepčenie), ktoré zvyčajne predajú prvému družbovi a družici, ktorí by do roka a do dňa mali tiež zmeniť svoj stav. Ale v mnohých prípadoch sa to predáva iným mladým, kde to má ten istý význam.
Aby tento akt vyznel slávnostne, vznikali rôzne scénky spojené s piesňami a hovoreným slovom vo veršoch. Pôsobí to krásne, slávnostné a zároveň dojímavo. Mladí sa samozrejme skor bránia, nechcú si zobrať symbol slobody, ale pod nátlakom to “vzdajú” :O)

Potom nasleduje plátanie kápky (kápka je pokrývka hlavy vydatých žien) – svadobný obradový akt založenia čepca /kápky na hlavu mladuchy.
Tento obrad symbolicky potvrdzoval zmenu stavu mladuchy. V tradičnej svadbe bol jedným z obradových vrcholov. Znamenal prijatie mladuchy medzi vydaté ženy a dospelých členov spoločenstva. Bolo záležitosťou výlučne žien, nebývali prítomné ani družice. Po úprave účesu (mladá deva nosila – vrkoč so stuhou) založila mladuche čepiec krstná matka, niekde matka alebo svokra. Ženy dostali za čepčenie pohostenie alebo peniaze, ktoré im musel vyplatiť ženích (kúpa nevesty). – u nás sa kápka pláta, je to háčkovaný čepiec- teraz už len tyl zdobený farebnou výšivkou a teda je i čiastočne deravá, no a symbolicky sa musia tieto diery zaplátať a nevesta sa vykúpiť.

Zvedání novomanželů

Ani tento zvyk jsem úplně nepochopil – pokud bych ho měl popsat tak přátelé (alespoň 6 – může být záminkou pro pozvání statných jinochů – hlavně musí být silní, IQ klidně může být nižší, tudíž jsem i já našel své uplatnění) novomanželů je zdvihnou na lavici/židlích a ti si ve výšce připijí – nějak jsem měl vnitřně pocit, že je to připomenutí novomanželům, že jdou do svaku manželského, ale s přáteli kolem sebe se jim bude žít lépe a neměli by na ně zapomínat – no v každém případě mě to pobavilo – dávám palec nahoru.

Určitě budou i další zvyky, ale tyhle mi utkvěly v paměti … pokud znáte další, komentáře jsou tu pro Vás J

Přednáška o schizofrenii byla tentokrát úplně nadupaná, takže spousta diváků si ani nesedla. (Poučení pro příště – chodit včas/s předstihem 🙂 nebo být dostatečně drzý). V mém případě jde o hodně vzdálený obor, na druhou stranu, pokud žijete s neuroložkou, je třeba se trochu vzdělávat. Ostatně přednáška určitě patřila k těm zajímavějším a hodně mě mrzí, že jsem musel utéct před koncem dotazů, ale vlaky jsou neúprosné a cesta domů po půlnoci mě nelákala.

Už samotná definice a projevy jsou zajímavé, ale nechci je tu rozebírat – jsem opravdu laik a problematice tolik nerozumím. V každém případě mě zaujalo několik myšlenek, které s hlavním tématem souvisí i trochu vzdáleně:

1. Schizofrenie jako obrana před “ztrátou filtru”. Tedy příčina, kdy lidem nefunguje přirozený filtr informací (člověk nevidí stěnu, ale spoustu cihel spojených maltou, některé popraskané a … pro stromy nevidí les) – lidé tedy mají mozek zahlušen zbytečnými informacemi a ztrácí se – schizofrenie je pak jakýmsi obraným mechanismem, kdy se uzavírají do sebe a snaží se tak omezit tyto podněty – i možnosti léčby a stimulace mechanizmů filtrů je určitě zajímavá a věřím, že na tomto poli farmacie má svojí budoucnost (a hodně peněz)
2. Hypotézy o vlivu virových onemocnění (třeba i matek při vývoji plodu …) jsou určitě zajímavé a slouží spíše jako podnět k uvažování obecně o nemocech v širším měřítku – z pravděpodobnosti onemocnění u dvojčat – sourozenců, … je zjevný vliv genů, ale ne 100%, spíše se jedná o dispozice k problémům, které mohou být vnějšími vlivy stimulovány nebo potlačeny. I zde má určitě medicína veliký prostor k včasnému zjištění těchto predispozic a případně preventivním akcím.
3. Souvislost mezi schizofrenií a poškozením “sociálního mozku” – tedy oblastí v mozku, které dáváme do souvislosti s naší schopností “vcítění se a pochopení jednání ostatních lidí” – opět to ukazuje na problém lidí žijících ve svém světě a nechápajících počínání těch ostatních.
4. A na závěr jsem si nechal asi to, co mě zaujalo nejvíce i když to se schizofrenii tolik nesouvisí – tedy “vývoj grupovosti”, jak jsem si to pro sebe nazval – tedy od primátů přes pračlověka vývoj skupin ve kterých se vzájemně jedinci ubezpečují o svém loajalitě k tomu druhému – u opic prováděné “vybírání blech” mezi jednotlivými členy tlupy. Tento postup pravděpodobně přestal být s rostoucí velikostí skupiny použitelný – abych se s každým ujistil, že jsme stále přátelé, zabíralo čím dál více času. Musel tedy (pravděpodobně) vzniknout jiný mechanismus, jak se vzájemně “okamaráďovat” – jednou z možností je, že tímto mechanismem byla řeč. Docela mě pobavilo, že ono přátelské pokecání s kamarádem může být atavismem mající odraz ve vybírání blech – možná proto si občas potřebujeme “pokecat”.

Tak za měsíc snad zase v “Potrvá” nashle.

Tak tohle bude oříšek – jeden z nejhorších problémů – roztěkanost. Doporučené řešení je tzv. pomodoro časovač. Přeneseně řečeno “minutka na vajíčko”. Postup je jednoduchý, ale o to náročnější na sebekázeň.

1. Nastavit si časovač na určený čas – doporučuje se cca 20-30 minut (nejčastěji jsem viděl hodnotu 25 minut, ale asi bude záležet na každém z nás). Po tuto dobu pracovat na konkrétním úkolu …
2. Práci v tomto intervalu nepřerušovat, nevěnovat se ničemu jiném – žádný web, žádné maily, žádné bloumání – prostě makat na konkrétním úkolu (moderně tásku 🙂
3. Pokud už musím přerušit práci (prostě příroda zavolá, tornádo, šéf, pohledná kolegyně, …) časovač vypnu a zapnu ho znovu OD ZAČÁtku v okamžiku, kdy se znovu dávám do práce.
4. Po uplynutí intervalu (minutka cinkne, …) si  dávám cca 5 minut pauzu (moderně break 🙂 – email, protáhnout se, web, … cokoliv, ale nemyslet na problém – snaha o dosažení nového pohledu “proč to proboha dělám takhle, …)
5. A znovu zapínám časovač na daný interval a vrhám se do práce.
6. Tenhle koloběh práce – pauza opakuji 3-4 krát a následuje čtvrthodina odpočinku. Lze také přejít na další úlohu, proběhnout seznam úkolů, …

Jestli se to někomu zdá easy, zkuste si to – skoro u každé duševní činnosti to vyžaduje šílenou sebekázeň – nerozptylovat se a stejně tak na problém během pauzy nemyslet …

But go on – let’s try it. Right now, right here

Jestli je něco v životě vyčerpávajícího, tak je to stereotyp – takový ten stav duše, kdy se ráno probudíte a skoro přesně dokážete říct, co budete ten den dělat, protože je to stejné jako včera, předevčírem, … Ale nejen to, ani vaše problémy a cíle se nemění. Nejčastěji je důvodem fakt, že se neřeší (problémy) a nedosahují (plány). Asi každý máme v tu chvíli tendenci se omlouvat, vypouštět přemoudřelé fráze a věty, proč jsme neudělali/neuděláme to či ono. Někdy se v novinách setkáme i s psychologickým článkem o krizi středního (staršího, mladšího) věku. Spíše než to, je to IMHO spíše pohodlnost a zaseknutost ve vlastní pozici (ve vlastních zákopech). V takové chvíli mohu jenom doporučit pokecat si o všem a o ničem s někým … trochu cizím a hlavně co nejvíce “jiným”.

Může to být přesně onen bod, kdy si každý uvědomí, že jeho problém, který se zdá náročný, nechce se mu do něj, ubíjí ho,… , je vlastně z pohledu někoho jiného banalita a že to vlastně opravdu banalita je, jen se na ní je nutné podívat s nadhledem. A zároveň si třeba uvědomí, že nemusí řešit některé problémy, které dusí někoho jiného. Třeba si i začne vážit některých “drobností”, které bere jako samozřejmost, ale které samozřejmostí být nemusí. Možná si uvědomí, že jeho vybírání práce a přebírání nabídek je legrační v porovnání s někým, kdo žádnou nemůže sehnat, možná se zamyslí i nad svým předchozím jednání a “pohledem jiného” si uvědomí věci, které udělal dobře, věci které udělal špatně (a především proč …) možná … No je to prostě ten pohled trochu zvenčí – podobně jako ve vědě a odborné práci není od věci si poslechnout odborníka z jiné oblasti a zkusit jeho znalosti/postupy aplikovat na vlastní problémy.

Ostatně s výhodou tohoto tříbení názorů se setkáváme velmi často i v profesní praxi – jak moc se v posledních letech mluví o agilním programování (řízení projektů), o ToDo listech, řazení úkolů, dělení problémů na menší, … Ale když se podíváme na řízení velkých firem v minulosti, najdeme tam základy (ovšem často velmi propracované) těchto metod a postupů již hluboko v minulosti – od Fordova dělení pracovních činností, přes řazení úkolů “na nástěnce do vláčků”, které se dnes honosně nazývá APP – mimochodem zkuste se zeptat některého z vedoucích, co ta značka znamená 🙂 hádám, že málokdo bude vědět, že se někdy jedná o Advanced Project Planning, případně Advanced Procurement Planning.

Co je u podobného povídání, přístupu nejdůležitější? Slovy klasika (tady Matrixu) “free your mind” možná přesněji uvolnit a otevřít svojí mysl a dopředu nezavrhovat jiné názory. To je možná někdy to nejtěžší – vybabrat se ze svého stereotypu (v myšlení) a přijmout jiný pohled. Třeba se jím ani neřídit, jen ho spíše přijmout jako jiný a to slovo podtrhuji – ne lepší, ne horší, ale prostě jiný.

Takže nezbývá než popřát hodně podnětů k zamyšlení a schopnost a ochotu nejen slyšet toho druhého, ale také ho poslouchat a dokázat akceptovat jiné názory a jiný pohled na svět.

Je to otázka, kterou si většina z nás určitě položila – jít do zaměstnání, nebo se snažit podnikat na vlastní triko – založit si živnost (nebo jinou formu – od s.r.o., a.s., spol. s r.o., k.s., …). A každý určitě občas zalitoval, že není v tom “druhém táboře” – rozuměj mezi zaměstnanci, pokud je živnostník a naopak. Protože i mě se blíží rozhodnutí, co dělat, tedy kam se zařadit, přemýšlím o tom. Mám tu výhodu, že jsem si už obojí zkusil a mohu tedy porovnávat. Samozřejmě, že každý má trochu jiné zkušenosti, ať už v živnosti, nebo v zaměstnání, ale obecně lze říci, že

Výhody podnikání

1. Volnost – nikdo (kromě zákazníků) Vás nenutí vstávat a dorazit do zaměstnání, jestli si zrovna chcete uvařit kávu, …
2. Možnost velkého zisku – pokud se bude dařit, je šance na velké zisky.
3. Máte přehled, co děláte a proč to děláte (tedy měli byste mít, pokud to tak v živnosti není, je něco špatně).
4. Velmi často máte možnost dělat opravdu to, co chcete dělat – od oprav kol, po kreslení na plátna, nebo třeba poskytovat lidem nevšední zážitky – někomu se to asi “přejí”, ale má šanci to trochu měnit, přesouvat těžiště podnikání, …
5. Je možnost slušného růstu – když se “kšeft” rozjede, proč nezaložit “es-er-óčko” a nerozjet to ve větším?

Nevýhody podnikání

1. Staráte se o vše (alespoň ze začátku) ve velké většině sami – málokterý zaměstnanec tohle pochopí, dokud si nemusí zařídit tohle povolení, podat daňové přiznání, jednat s dodavateli, zajišťovat prostory a pronájem, … tisíce drobností, které jsou hodně náročné a znamenají dělat něco jiného než chcete (pokud nejste úřední masochista :-).
2. Často vkládáte vlastní prostředky do podnikání – riskujete jejich ztrátu. Ono se to jeví jako drobnost, ale u mnoha typů podnikání se bez nějakého “výrobního prostředku” (tím může být počítač, soustruh, tranzit, pronajatý prostor, …) prostě neobejdete a v 99% to není zadarmo.
3. Čas – alespoň z počátku se připravte, že to není za 8hodin práce, ale většina živnostníků prostě pracuje od nevidím do nevidím (výjimky, které vydělávají na nějakém nápadu jsou spíše raritou …). Ani dovolenou vám nikdo nezaplatí – na ní si prostě musíte vydělat během zbytku roku.
4. Musíte jednat se zákazníky (a většinou dodavateli). A připravte se na to, že to bývá celkem opruz – mnozí zákazníci mají naprosto nereálné představy, případně neradi platí za obdržené zboží/služby – a vymáhání dluhů, to je pro většinu lidí ztráta času a ještě k tomu hodně nepříjemná – někdy až moc.
5. Ono to prostě nemusí vyjít – je to riziko a i když máte nápad, jste schopní, někdy máte smůlu a neprorazíte – pokud postavíte zájezdní restauraci u krásného potůčku v klidné přírodě a za rok Vám tam vybudují dálnici, máte prostě velkou smůlu (teda pokud ten projekt už nebyl schválen v době, kdy jste se rozhodovali o té hospodě … pak jste spíš blázen, že jste si to nezjistili).

Takže jak se rozhodnout – každý musí uvážit. Včetně odpovědnosti ke svému okolí, jestli chce jít do většího rizika (s možností většího zisku), nebo chce větší jistotu. Zároveň je třeba alespoň trochu tohle projít s okolím a zajistit si alespoň morální podporu (nebo se připravit na nepodporu, pokud “narazíte”). Zamyslete se, jestli máte dost disciplíny a sebekázně na podnikání – ochotu tomu věnovat čas a nečekat zisky první měsíc, pokračovat v práci i když se nedaří. V tom všem musíte k sobě být upřímní a nenamlouvat si, že “ono to nějak půjde”. Zamyslet se a připravit se na různé alternativy – známý citát “nejlepší způsob jak předvídat budoucnost je plánovat ji” to jen podtrhuje.

Když už padne rozhodnutí podnikat – pak vzhůru do toho s elánem a chutí (znovu podotknu NE bez rozmyslu).

Ať tak či tak – hodně štěstí.

Na letošní dovolené jsem měl opět možnost porovnávat a “testovat” restaurace, kavárny – tentokráte v severní Moravě a v Litomyšli. A musím říci, že po loňské hrůze západních Čech, kde člověk “nicht Deutsch” byl brán většinou jako socka nehodná obsloužení, letošní rok … zkušenosti moc neopravil. Když bych to shrnul, tak restaurace a kavárny snad žijí dojmem, že host je něco samozřejmého a mohou si dělat co chtějí. Samozřejmě jsou výjimky – restaurace na náměstí ve Zlatých Horách – skvělé jídlo, příjemná obsluha a porce, které by nesnědl snad nikdo – především oblohu musím pochválit – spousta různé zeleniny a opravdu super. Úplným protikladem pak restaurace u muzea ve Velkých Losinách – 45 minut čekat na zeleninový salát a pak dodat vysvětlení, že to šlo postupně a teprve teď se na nás dostala řada … tak velká ta restaurace IMHO není a tolik hostů tam nebylo.

Zvláštním fenoménem se v ČR stávají VIP restaurace – rozuměj drahé restaurace. Ty si natisknou zlatým písmem jídelní lístek (v jejich případě Menu) a začnou se tvářit jako “nóbl podniky” – jenže k tomu patří prostě všechno – od obsluhy, přes úpravu jídla, čistotu prostředí, … až po toho pana vrchního. Příkladem byl hotel v Litomyšli pod zámkem – není špatný, jídlo bylo dobré, ale výběr jídel mizerný a řekl bych, že celkově prostředí cenám neodpovídá. Je to jeden z potvrzených poznatků – vyhýbat se restauracím u muzeí, zámků, … povětšinou si totiž zvykli, že “vždycky někdo přijde”, takže bývají a) předražené, b) mizerná obsluha.

Ale abych jen nehaněl, je naopak na mnoha místech vidět, že se začínají prosazovat restaurace malé, které se o hosty starají příkladně, případně jen malé bufety – od restaurace ve Zlatých Horách, přes kiosek na Švýcárně … i hotel na Červenohorském Sedle mohu pochválit – sice takové “studené prostředí”, ale všichni příjemní, a super jídlo, klid k posezení.

Nejhorší je, že zatímco doma už člověk ví, kde se dá dobře posedět a najíst se, na dovolené je to vždy “sázka do loterie” – lze jenom doporučit podívat se na restauraci jako celek a všimnout si i drobností a podle toho se rozhodnout jestli je to “ta pravá” – tedy od čistého a přehledného menu, přes personál až po čistotu na stolech …

Restauracím doporučím – nechávejte na stole jeden jídelní lístek – co když by si ještě někdo chtěl něco doobjednat, ať má možnost. A pokud nestíháte vy, nebo kuchyně – klidně to příchozím řekněte. To je prostě normální a stane se – někomu to vadit nebude a posedí, ale otrávit hosta čekáním na jídelní lístek, jídlo, zaplacení … to je špatná vizitka.