Další z amatérských závodů duatlonu, tentokrát tratě 3-30-1,5. Zajímavostí určitě byl běh po travnaté dráze – dostihové závodiště, takže si člověk mohl připadat, že dře jako kůň, případně letí jako chrt 🙂 Trochu nepříjemný byl povrch na běh – travnatý, ale přeci jen s nerovným povrchem a nerovnostmi od kopyt závodníků. Ocenění určitě zaslouží dopolední program pro děti – závod kolesmánek. To považuji za důležitou součást – učit děti závodit a přitáhnout je ke sportu jako takovému. Když vidím startovní pole, připadá mi, že je velký výpadek u závodníků ve věku 20-30 let – jejich zastoupení bývá hodně malé, spíše je možné narazit na 50-ti leté “pardály”, případně ještě starší.

K trati toho moc nelze co dodat – dva 1,5 km okruhy na začátku pole hodně roztrhaly (to jsem vůbec nečekal – spíše jsem tipoval, že balík vběhne do depa společně a nastane boj). Pak dva 15km okruhy na kole za lehkého větru, který se někde trochu opřel – jel jsem cca 10 km ve trojici a střídal – pak bohužel přišla křeč do lýtka … no ic moc a kolem se přehnala skupinka asi 8-mi závodníků. I zde bylo vidět, jak se vytvořily skupinky 3 a více závodníků, které spolupracovaly. Na jednu stranu je to pochopitelné – kdo na kole jezdí ví, jak je v balíku jízda pohodovější, na druhou stranu je vidět některé závodníky, kteří se 90% trati vezou a netáhnou ani metr. To se ostatně potvrdilo i ke konci kola – křeč přešla a dotáhnul jsem skupinku tří závodníků – když jsem si asi 2 minuty odpočinul (ono dotahovat skupinu není nic jednoduchého), koukal jsem, že už táhne asi taky jenom jeden a další dva se vezou – vystřídal jsem ho a koukal, že opět vystřídat už nechce nikdo … prostě dva se už posledních 7 km “jenom vezli” – musím říct, že mě to trochu nabudilo a rozhodl se risknout “vše” – takže jsem vyzkoušel, kolik jich setřesu – no byl to jenom jeden – dva se drželi nalepení na zadním kole, ale už nikdo nevystřídal, i když jsem zpomalil více než bylo nutné poslední km …

A závěr byl opět jeden okruh po dostihové dráze běhu – samotného mě překvapilo, kolik jsem ještě měl sil a jak se pohodově běželo. Ale ono to opravdu bylo krátké a kolo bez sebemenšího kopečku.

Počasí se určitě vydařilo, a pokud to půjde, zajedu  i za rok (kdo by si nechtěl zahrát na koně iiiaaaaa)- sportu zdar. Snad jedinou drobnost – i zde bylo to “trapné čekání na Godota” – prezentace v 13:00 a start 14:15 – to je přesně ta hodina nervozity, kdy všichni čekají na …?

Přednáška o schizofrenii byla tentokrát úplně nadupaná, takže spousta diváků si ani nesedla. (Poučení pro příště – chodit včas/s předstihem 🙂 nebo být dostatečně drzý). V mém případě jde o hodně vzdálený obor, na druhou stranu, pokud žijete s neuroložkou, je třeba se trochu vzdělávat. Ostatně přednáška určitě patřila k těm zajímavějším a hodně mě mrzí, že jsem musel utéct před koncem dotazů, ale vlaky jsou neúprosné a cesta domů po půlnoci mě nelákala.

Už samotná definice a projevy jsou zajímavé, ale nechci je tu rozebírat – jsem opravdu laik a problematice tolik nerozumím. V každém případě mě zaujalo několik myšlenek, které s hlavním tématem souvisí i trochu vzdáleně:

1. Schizofrenie jako obrana před “ztrátou filtru”. Tedy příčina, kdy lidem nefunguje přirozený filtr informací (člověk nevidí stěnu, ale spoustu cihel spojených maltou, některé popraskané a … pro stromy nevidí les) – lidé tedy mají mozek zahlušen zbytečnými informacemi a ztrácí se – schizofrenie je pak jakýmsi obraným mechanismem, kdy se uzavírají do sebe a snaží se tak omezit tyto podněty – i možnosti léčby a stimulace mechanizmů filtrů je určitě zajímavá a věřím, že na tomto poli farmacie má svojí budoucnost (a hodně peněz)
2. Hypotézy o vlivu virových onemocnění (třeba i matek při vývoji plodu …) jsou určitě zajímavé a slouží spíše jako podnět k uvažování obecně o nemocech v širším měřítku – z pravděpodobnosti onemocnění u dvojčat – sourozenců, … je zjevný vliv genů, ale ne 100%, spíše se jedná o dispozice k problémům, které mohou být vnějšími vlivy stimulovány nebo potlačeny. I zde má určitě medicína veliký prostor k včasnému zjištění těchto predispozic a případně preventivním akcím.
3. Souvislost mezi schizofrenií a poškozením “sociálního mozku” – tedy oblastí v mozku, které dáváme do souvislosti s naší schopností “vcítění se a pochopení jednání ostatních lidí” – opět to ukazuje na problém lidí žijících ve svém světě a nechápajících počínání těch ostatních.
4. A na závěr jsem si nechal asi to, co mě zaujalo nejvíce i když to se schizofrenii tolik nesouvisí – tedy “vývoj grupovosti”, jak jsem si to pro sebe nazval – tedy od primátů přes pračlověka vývoj skupin ve kterých se vzájemně jedinci ubezpečují o svém loajalitě k tomu druhému – u opic prováděné “vybírání blech” mezi jednotlivými členy tlupy. Tento postup pravděpodobně přestal být s rostoucí velikostí skupiny použitelný – abych se s každým ujistil, že jsme stále přátelé, zabíralo čím dál více času. Musel tedy (pravděpodobně) vzniknout jiný mechanismus, jak se vzájemně “okamaráďovat” – jednou z možností je, že tímto mechanismem byla řeč. Docela mě pobavilo, že ono přátelské pokecání s kamarádem může být atavismem mající odraz ve vybírání blech – možná proto si občas potřebujeme “pokecat”.

Tak za měsíc snad zase v “Potrvá” nashle.

V Praze v Kongresovém centru na Vyšehradě probehlo 14. + 15. září 2010 setkání Developers days pořádané českou pobočkou Microsoft – možná důležitější byla část pro partnery, ale já jsem se účastnil části a bloku pro vývojáře, resp. web a cloud.

Jestliže buzz -word minulých měsíců bylo social-network (sociální síť pokud chcete česky), pak cloud computing je buzz-word dneška a věřím, že i budoucnosti. Na jednu stranu se rozhodně nejedná o novinku, zároveň se přikloním k názoru, že ještě chvilku toto téma bude aktuální. Nebudu tvrdit, že jsem v této oblasti expertem, zároveň jí rozhodně sleduju, protože má IMHO budoucnost. V tuto chvíli jsou vlastně dva hlavní rivalové Microsoft (a jeho Azure, o kterém byl vlastně téměř celý blok) x Google a jeho Google App Engine. Je to trochu změna předchozí situace, kdy proti sobě stál Microsoft a na druhé straně nějaká skupina lidí, spíše neobchodní (ať už v případě LINUXu, ať už v případě web prohlížeče, kdy dlouho byl hlavním soupeřem Firefox). V tuto chvíli tedy proti sobě na tomto poli stojí dvě velmi silní firmy, které se rozhodně mají o co opřít.

Abych alespoň trochu přiblížil, o co se jedná, cloud computing je vlastně provoz vlastní aplikace nejen na zařízení jiné strany – pronajmout počítač si mohu i dnes – ale na jeho aplikačním serveru. Druhá strana (v tomto případě Microsoft) nám tedy nabízí operační systém + databázi + úložiště dat (jiné než relační databáze) + další služby. Za další služby si můžeme představit nástroje např. na komunikaci s bankou, odesílání mailů, práci s obrázky, … tedy vysokoúrovňové funkce, které se často používají a nikdo se nechce starat o navazování SMTP spojení pro odeslání mailu, jeho kompozici, … prostě chceme dát jméno, hlavičku, od koho, obsah a odeslat. Microsoft toto doplňuje o některé vlastní (nebo partnerské) aplikace, které již v cloudu běží a které lze již nyní použít pro firmu. Záměrně jsem použil ten dodatek pro firmu – z celé konference je totiž vidět, že marketingové zaměření MS je firemní klientela. Google jde zatím (alespoň se mi zdá) trochu jiným směrem a svoje prostředí představil a tlačí spíše vývojářům a drobným firmám – umožňuje rychlý start-up s limitními zdroji, který je zdarma, rozvíjí velkou komunitu vývojářů, … Uvidíme, kdo odhadl lépe situaci (já svého favorita mám, ale nebudu prozrazovat). U Microsoftu je mi velmi příjemné, že mnoho svých aplikací již takto nabízí jako náhradu (někdy plnohodnootnou, někdy ne) za stávající aplikace. Možnost pronajmout si Sharepoint server, Exchange je super pro začínající firmy a ukázka Office pro cloud ukazuje, že to Microsoft opravdu myslí vážně.

Když jsem poslouchal rozhovory ve svém okolí – developeři, správci firemní IT struktury, byl vidět veliký rozdíl – developeři jásají nad možností aplikační platfirmy, kde se o nic nemusí starat (žádného správce dbf serveru, serverů) nepotřebují …. Na druhou stranu u správců HW je vidět pochopitelná nervozita – železo ve firmě by se vlastně smrsklo na sadu terminálů a aplikace by běžely mimo jen s připojením na net. Já se přidám k vývojářům a přiznám se, že beru tuto technologii “všemi deseti”. Obavy, že to může “někde spadnout”, “kleknout připojení k síti”, … jsou na místě, ale skoro za větší riziko považuji zdechnutí PC u někoho v kanceláři, případně pád serveru konkrétní firmy. Asi nejčastějším problémem je výměna PC – v případě cloud řešení se vymění za jiný s jedinou podmínkou – nainstalovaný prohlížeč. Žádný přenos dat, žádná instalace dalšího SW a řešení licencí, …

Pokud má někdo pocit, že se ho to netýká, plete se – kolik lidí již dnes používá email na google (gmail), google docs a jiné aplikace, které byly dříve desktopové? V cloudu již žijeme, teď je třeba se s tím “naučit žít”.

Tuto neději jsem si zajel kratší duatlon v Čáslavi – 6-25-3 (běh-kolo-běh) a pokud jsem kdy zažil perfektně zorganizovaný závod, bylo to zde. Určitě tomu napomohla relativně malá účast – do 50-ti závodníků, ale i ukázka, že zaběhnutý závod může proběhnout jednoduše, hladce, … prostě v pohodě.

Fungovalo všechno – přihlášení před závodem i na místě – přidělení čísla v rozumném předstihu, že jsem si ještě stihnul projít trasu běhu (3km okruh parkem) – krátká rozprava těsně před startem a start bez zbytečného zdržování téměř přesně v deklarovaných 10:00. I vyhlášení hned po závodě, kdy výsledky byly vytištěny pro závodníky ještě na místě bylo dobře udělané – začalo vlastně chvilku po doběhnutí posledního závodníka … a zase, žádné protahování, ale vyhlášení výsledků a tombola. Prostě takhle si představuji organizaci závodu, který je určen pro amatéry a pár závodníků, na nic si nehraje, ale zázemí je pro sport perfektní. Organizátorům tímto děkuji.

Líbila se mi i trať – park v Čáslavi je na běh super – žádný asfalt, ale cestička (místy štěrková), hodně zatáček, drobné ale krátké výběhy, prostě pestré a příjemné. Ty tři kilometry tam uletí jenom tím jak je pořád co sledovat. Pro mě byly trochu náročnější seběhy po kořenech, ale určitě se daly seběhnout i se “skleněnými kotníky”, ale trochou pozornosti. 25 km na kole je možné rozdělit 9km mírně do kopce (samozřejmě ne nonstop) – 8km “nahoru dolů” a 8km mírně z kopce. Ta prostřední část sice není povrch optimální, ale naopak první a poslední jsou po asfaltu téměř bez děr. Provoz byl minimální, takže opravdu klid na závodění. Snad jediná tři nepřehledná místa – výjezd ze stadionu, sjezd na mostek někde kolem 15-tého km a výjezd z vedlejší na cca 17-tém km. I tady bylo vše jednoduché – na dvou místech stála policie (začátek a vjezd na hlavní) a na jednom jeden z pořadatelů (jeden byl ještě kousek po startu u díry v silnici) – ukázali, případně přibrzdili auta … myslím, že nikdo nebyl omezen a naopak závod proběhl bezpečně a bez problémů. Vzhledem k tratím navíc bylo třeba být na místě relativně krátkou dobu (odhaduji tak hodinku) – přesně tohle mi přijde jako služba policie veřejnosti “Pomáhat a chránit”. Závěrečný běh po stejné trati byl sice už náročnější, ale to vědomí, že “už jste skoro v cíli” pomáhá.

Abych jen nechválil – opět podotknu, že povolení jízdy v háku se stalo standardem, ale … no rozhodně nejsem jeho příznivcem. Duatlon a triatlon beru jako individuální sporty, kde se IMHO každý má poprat sám s tratí i sebou.

V každém případě blahopřeji všem závodníkům i pořadatelům k výsledkům a organizaci. Za rok zdar. Díky i doprovodu – za rok snad i závodícímu a blahopřání bráchovi, že se přesvědčil a vyrazil na start.

Tak tohle bude oříšek – jeden z nejhorších problémů – roztěkanost. Doporučené řešení je tzv. pomodoro časovač. Přeneseně řečeno “minutka na vajíčko”. Postup je jednoduchý, ale o to náročnější na sebekázeň.

1. Nastavit si časovač na určený čas – doporučuje se cca 20-30 minut (nejčastěji jsem viděl hodnotu 25 minut, ale asi bude záležet na každém z nás). Po tuto dobu pracovat na konkrétním úkolu …
2. Práci v tomto intervalu nepřerušovat, nevěnovat se ničemu jiném – žádný web, žádné maily, žádné bloumání – prostě makat na konkrétním úkolu (moderně tásku 🙂
3. Pokud už musím přerušit práci (prostě příroda zavolá, tornádo, šéf, pohledná kolegyně, …) časovač vypnu a zapnu ho znovu OD ZAČÁtku v okamžiku, kdy se znovu dávám do práce.
4. Po uplynutí intervalu (minutka cinkne, …) si  dávám cca 5 minut pauzu (moderně break 🙂 – email, protáhnout se, web, … cokoliv, ale nemyslet na problém – snaha o dosažení nového pohledu “proč to proboha dělám takhle, …)
5. A znovu zapínám časovač na daný interval a vrhám se do práce.
6. Tenhle koloběh práce – pauza opakuji 3-4 krát a následuje čtvrthodina odpočinku. Lze také přejít na další úlohu, proběhnout seznam úkolů, …

Jestli se to někomu zdá easy, zkuste si to – skoro u každé duševní činnosti to vyžaduje šílenou sebekázeň – nerozptylovat se a stejně tak na problém během pauzy nemyslet …

But go on – let’s try it. Right now, right here

Po dvou týdnech mohu shrnout následovně:

1. Opravdu mám pocit, že jsem vyřešil dost věcí, které jsem předtím odkládal
2. Hodně pomůže, pokud máte nějaký pravidelný režim – něco co denně dodržujete a “úkolovníček” k tomu přidat – já třeba denně ráno cvičím – takže po cvičení kouknu do notýsku na úkoly – mozek prokrvený a aspoň vím, co mě ten den (asi) čeká – krom toho má hned po cvičení člověk pocit “že z nejhoršího je venku” 🙂
3. Pokud neplatí bod 2) zkuste to jako “první věc, když přijdu do práce” třeba spolu s ranním čajem/kávou
4. Doporučuji na začátku projekty rozdělit “spíše více” … na cca 5-10
5. Podobně doporučuji úkoly navrhovat krátké – něco co prostě uděláte do hodiny – delší úkoly mají tendenci být odkládány – není na ně chuť
6. Použijte (aspoň pro začátek) to nejjednodušší co máte – notes na psaní úkolů, maximálně outlook úkoly/co nejjednodušší ToDo aplikaci/službu – žádné “Project managery” atd.
7. Zkuste si (třeba po týdnu) úkoly trochu organizovat – prioritu, místo/zdroj – to se mi hodně osvědčilo – úkoly, které musím udělat v práci, doma, potřebuji na ně internet, telefon, ostatní – pokud si pak ráno zobrazíte jen úkoly “práce” – víte co máte dnes udělat. Ovšem pořád platí – jednodušší = lepší – tedy žádné komplikované zdroje/místa, zvolit jich tak cca 5 a poslední “ostatní”. Podobně priority třeba 3 vysoká, normál, nízká …
8. Jeden trik proti ZTD – vytvořte si projekt “život”/”ostatní” … no nazvěte si ho jak chcete a tam sypte … no prostě to ostatní s vědomím, že konec projektu život – moc dosáhnout sice nechceme, ale jeho úkoly plnit ano 🙂
9. Pokud někde propadne termín – do poznámky si napište důvod (a případně přeplánujte) – můžete na něco/někoho čekat, objeví se komplikace, … ale zároveň se zamyslete, jestli je to náhoda, nebo se to dalo čekat a tedy i plánovat.
10. Dodržujte strukturu úkolů – takovou jaká Vám vyhovuje – ale konzistentěn. Já třeba držím strukturu: termín – projekt – priorita – zdroj – popis.
11. Večer opět doporučím “skouknout” notýsek – pokud je vyškrtáno vše z dne, je to fajn
12. Dělejte to poctivě – děláte to pro sebe a ne pro nikoho jiného – takže si pište i úkoly, které nechcete dělat – dáte jim termín a už “vás to tlačí” udělat a odškrtnout.
13. dalšímu kroku přejděte až ve chvíli, kdy tohle prostě funguje …

Takže znovu a znovu se potkáváme s pozůstatky spoluvlády Strany Zelených (upraveno po diskusi s M.Entlicherem: přesněji řečeno Zelených zákonů z Evropské Unie). Kolik jen se toho již napsalo o podpoře solární energie a zrušení prodeje klasických žárovek … nechápu jen, proč se nepoužije prostý rozum.

Ten nejjednodušší ukazatel energie (a rozumím, že to zelení neradi uslyší) jsou peníze. Proč podporovat solární panely, když na jejich výrobu se, mimo jiné, spotřebovává docela dost energie a jiných zdrojů? Protože nějaký zelený šmudla má pocit, že 20% z obnovitelných zdrojů nás zachrání? Když to bude výhodné, výroce energií to začnou rádi dělat sami. A netřeba je k tomu nějak dotovat! Úplně stejné je to se žárovkami – mám jich doma cca 12 “ekologických”, prostě proto, že se mi to (a beze všech dotací) vyplatí – od spotřeby energie, přes jejich delší výdrž. Jenže dávat si jí do skříňky, kam lezu jednou za týden na pět minut, jsou vyhozené peníze a navíc neekologicky vyplýtvané zdroje, protože tam by stará vydržela 100 let, stejně jako ta ekologická. Podobně na chatě, kde je mizerný proud s koísavým napětím – odpaluje to jednu žárovku za druhou … no tak to bude ekologie, když je budeme pravidelně obměňovat – ty výrobně drahé “ekologické”. Naši zelení poslanci IMHO s vaničkou vylili i dítě a posadili se opět do role “nejmoudřejších”, kteří ví, co je pro nás nejlepší. Pro podobné poslance navrhuji zákon, že ekologicky budou smět WC použít jen jednou denně, protože alespoň bude využito efektivně (a ekologicky) toto spláchnutí. V případě průjmu pak mohou na jedno spláchnutí využít WC 2 a více “zelení poslanci”, v tomto případě možná i posranci.

Nechci zde tvrdit, že ekologie je špatná, ale jako většina věcí je zaslepenost přesně cestou do pekla a vidět jenom ekoloigii je stejně nebezpečné a hloupé jako jí nevidět vůbec. Ta nejlepší ekologie je IMHO u každého z nás – trochu přemýšlet, jestli se ta eko-žárovka vyplatí nebo ne, že třídění odpadu mi zabere minimum času, tak proč ho nedělat, že občas mohu někam dojet na kole místo autem – ještě mi to prospěje, že … nepotřebuji zelené úředníky, kteří jen zdroje spotřebovávají a jsou tak neekologičtí již ze své podstaty.

Až tedy opět uslyšíme o eko-zákonu, který ušetří přírodu a zdroje, zeptejme se, kolik zdrojů a přírody nás to bude stát – až příliš často totiž tito rádoby-ekologové “nechtějí slevu zadarmo”, protože jí vesele zaplatíme my všichni a protože pro ně přeci peníze = zdroje jsou skoro sprosté slovo.

Ostatně ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem se (nedobrovolně) objevil na dvou eko-demonstracích:

1. Zahrazení silnice proti provozu nákladních vozidel … nepustili ani mě na kole, přestože jsem jim vysvětloval, že zrovna já se chovám (tím, že volím místo auta kolo) hodně ekologicky – musel jsem si cestu opravdu skoro prorazit násilím a udělal bych to znovu … zelený blb není menším zlem než blb nezelený.
2. Blokace stavby v Polabí – přes jedny lužní lesy – no když jsem viděl, v čem naši ekomyslitelé přijeli do této oblasti (olej kapající ze staré šunky, kouř z výfuku po nastartování jak Londýnská mlha, pošlapaná louka, …) pak musím říci – ekologie ano, ale 95% ekologů, ani omylem.

Letos musím říci rovnou, že těžká – proti loňsku jsem si sice polepšil pozicí – přeci jen bylo již něco zkušeností s tratí a to se hodně pozná, na druhou stranu, pokud jsem si mohl představit špatné podmínky … splnily se snad do puntíku.Ostatně dlouho jsem letos váhal, jestli jet – nakonec jsem vyrazil, protrpěl a teď jsem rád. Je to prostě zkušenost a ochota překousnout trať i nepřízeň.

Ale popořádku:

1. Příprava – zadní plášť na kolo „DRY+“ tedy na suchý a spíše pevný povrch … no prostě kvůli jednomu závodu kupovat nic na těžký terén a mokro asi nebudu. Nicméně tento + skoro sedřený přední, to byla lahůdka. Jinak si myslím, že jsem nic nezanedbal, nepodcenil
   
2. Plavání – to nejlehčí na začátek … voda sice studená, ale rozhodně se to dalo v pohodě vydržet, takže těch 500 m bulo IMHO brnkačka. Ostatně stojí asi za zamyšlenou, že původní triatlon se ořezal nejvíce na plavání, kde závodníci tráví cca 10minut, na kole přes dvě hodiny a na běhu kolem 50-ti minut – pro všechny je to stejné, ale mám pocit, že plavání to degraduje (a přiznávám, že jsem plavec – vadí mi to). V tomto případě by tomu slušela tak tři kolečka, aby se zachovalo zdání olympijského 1,5-40-10 (a to je kolo MTB výrazně horší než silnička). Ale takové jsou tratě, je třeba to přijmout/nezúčastnit se, což by byla škoda – říkám to spíše jako námět na zamyšlení.
   
3. Kolo – tak jestli loni mi přišlo drsné, letos bylo horší – tak 15km z těch 42 bych za sebe nazval extrém – hned první sjezd korytem s kameny a hlavně pak lesní cesty rozježděné lesní technikou … pro lidi ze silnice a zpevněných cest jako já utrpení – tomu odpovídala skutečnost, že jsem se s některými potkal i 4-krát – do kopce předjížděl z kopce jsem byl předjížděn. Fakt nechápu, jak se na tom udrží. I když je fakt, že v lehkém dešti, husté mraky + les = šero, jsem viděl hodně špatně, i to mě dost vytrápilo. Ale realitou je, že sjezdy a terén prostě neumím a ztrácím. Za úspěch považuji jediný pád a to hodně lehký – spíše seskočení z kola …
   
4. Běh – 9 km nahoru dolů – jestliže jsem relativně v pohodě vystoupal na Melechov, pak nastala krize – to padání dolů mě letos dostalo – krom toho jsem zde hodil nádhernou rybu na zem, když na rozbahněné trávě nohy jezdily lépe než na ledě … a bahno jsem měl opravdu snad všude. V každém případě sice horší čas než loni, ale spokojenost, s naraženým bokem jsem poslední 4km už spíše odkulhal – to se na čase trochu podepsalo.
   
5. Depa – v klidu v pohodě. Snad jen ponožka se na běhu shrnula – to už by si člověk jako já měl pohlídat – odřená pata budiž poučením pro příště …
   

V každém případě je to hezký a náročný závod,který v případě deště je hodně náročný. Tedy pro neterénní jezde jako já. Bylo vidět, že MTB-čkaři prostě jedou v pohodě. Sám bych se přimlouval za jinou trať kola – místy mi ta cesta rozježděná lesní technikou přišla hodně drsná, na druhou stranu je hezká. Výjezdy, sjezdy, štěrk, kameny, kolem řeky, lesní cesty, polní cesty … prostě je tam vše a je to pestré, takže raději zkusím zapracovat na sobě J. Co bych možná změnil je rozprava – tu bych udělal u rybníka – následný přesun je pak zdlouhavý a … no prostě bych se mu vyhnul. Ale jinak klobouk dolů před organizací – depa vzorná, tekutin dostatek a trať značená … na jedničku. Snad jen dvakrát, třikrát jsem na kole zaváhal a jednou na běhu – to považuji za skvělé na takto členité trati … jestli se chce někdo učit, tak ať se jede učit sem.

Takže díky a pokud bude zdraví sloužit a budu moci, za rok zdar.

Oficiální stránka xTerra Melechov.

Getting Thing Done patří mezi “moderní” metody řízení času. Do uvozovek dávám spíše proto, že je to takové shrnutí (alespoň jak jsem ho poznal) postupů, zvyků, metod, které jsou již dlouho známy. Zde jsou zdokumentovány a popsány Best Practices – tedy doporučení, od zkušenějších, jak to dělat – od časových horizontů, přes třídění až po např. způsob zapisování.

Vsuvka: omlouvám se za tolik anglicismů – ale je to oblast hojně používaná v IT a manažery … ti dávají rádi najevo jak jsou Free, Coll a In, jsou to úplní frikulíni  a jejich řeč má za následek používání těchto názvů i v češtině. V tomto případě mi to tolik nevadí jako rozhovor typu … tak zítra musím ten svůj badžet prezentovat na mítinku a pak si odčekovat svoje tásky, které mám v tudů listu od svého sjůprvajzra – potom můžeme zajít na lanč a třeba na šoping než vyrazím na bajk … brrr nevím co to je, ale čeština nikoliv 🙂

Pro mnoho lidí je IMHO náročné začít “najednou” s metodikou popsanou na x desítkách stránek – i můj případ. Nicméně asi mnoho jiných má pocit jako já, že neustálé přeskakování mezi úkoly (správně bych měl možná napsat svičovat tásky), nesystematičnost a zapomínání stojí čas, úsilí a peníze. Takže jsem si řekl, že kromě toho času a nadšení nemohu nic ztratit, když postupně vyzkouším některé postupy … POSTUPNĚ.

Tedy krok první – ToDo listy. Vytvořil jsem si seznam projektů (myšleno velkých, ucelených úkolů), které zrovna dělám, mám za ně odpovědnost + jeden obecný – pracovně jsem si ho nazval “Život”, kam házím věci, které prostě někdy chci/musím udělat – teď tam mám třeba návštěvu lékaře. Každý projekt má dost úkolů, které jsem si k nim připsal – měly by být IMHO krátké/konzistentní – tedy věc, kterou uděláte najednou. Docela dobrá věc je ještě si tyto úkoly označit – třeba tím, kde se musí udělat – práce/doma/telefonát/email/internet – když pak dorazím do práce, projedu prostě jenom věci označené do práce, seřadím podle termínu (případně priority) a jedu …

Abych trochu technicky doplnil, používám částečně google tasks (napojený na outlook) a na projekty nainstalovaný taskfreak na vlastní doméně. Nicméně čím dál víc mám pocit, že čím jednodušší nástroj, tím možná lépe, takže ten nejjednodušší ToDo seznam, případně tužka a sešit vykonají asi podobnou službu, někdy možná i lépe.

Závěr: Cílem celého je

1. Co nejméně přeskakovat mezi různými úkoly – proto by měl jeden úkol být krátký a dát se udělat najednou – zamezí se onomu přemýšlení, když se k něčemu vrátíte po 10-ti minutách “co já jsem to vlastně už udělal a jak jsem to myslel …”
2. Nezapomínat na důležité úkoly – když si jednou za (třeba týden) projedete svoje úkoly narazíte na věci, které by měly být hotovy a připomenete si je. POdmínkou samozřejmě je, abyste je zaznamenávaly – seznam úkolů byl úplný …
3. Nemuset neustále myslet “co všechno mám udělat” – vezmu seznam a vím co mám udělat – opět pokud si tam úkoly zodpovědně zapisuji.

Give it a try.

Jestli je něco v životě vyčerpávajícího, tak je to stereotyp – takový ten stav duše, kdy se ráno probudíte a skoro přesně dokážete říct, co budete ten den dělat, protože je to stejné jako včera, předevčírem, … Ale nejen to, ani vaše problémy a cíle se nemění. Nejčastěji je důvodem fakt, že se neřeší (problémy) a nedosahují (plány). Asi každý máme v tu chvíli tendenci se omlouvat, vypouštět přemoudřelé fráze a věty, proč jsme neudělali/neuděláme to či ono. Někdy se v novinách setkáme i s psychologickým článkem o krizi středního (staršího, mladšího) věku. Spíše než to, je to IMHO spíše pohodlnost a zaseknutost ve vlastní pozici (ve vlastních zákopech). V takové chvíli mohu jenom doporučit pokecat si o všem a o ničem s někým … trochu cizím a hlavně co nejvíce “jiným”.

Může to být přesně onen bod, kdy si každý uvědomí, že jeho problém, který se zdá náročný, nechce se mu do něj, ubíjí ho,… , je vlastně z pohledu někoho jiného banalita a že to vlastně opravdu banalita je, jen se na ní je nutné podívat s nadhledem. A zároveň si třeba uvědomí, že nemusí řešit některé problémy, které dusí někoho jiného. Třeba si i začne vážit některých “drobností”, které bere jako samozřejmost, ale které samozřejmostí být nemusí. Možná si uvědomí, že jeho vybírání práce a přebírání nabídek je legrační v porovnání s někým, kdo žádnou nemůže sehnat, možná se zamyslí i nad svým předchozím jednání a “pohledem jiného” si uvědomí věci, které udělal dobře, věci které udělal špatně (a především proč …) možná … No je to prostě ten pohled trochu zvenčí – podobně jako ve vědě a odborné práci není od věci si poslechnout odborníka z jiné oblasti a zkusit jeho znalosti/postupy aplikovat na vlastní problémy.

Ostatně s výhodou tohoto tříbení názorů se setkáváme velmi často i v profesní praxi – jak moc se v posledních letech mluví o agilním programování (řízení projektů), o ToDo listech, řazení úkolů, dělení problémů na menší, … Ale když se podíváme na řízení velkých firem v minulosti, najdeme tam základy (ovšem často velmi propracované) těchto metod a postupů již hluboko v minulosti – od Fordova dělení pracovních činností, přes řazení úkolů “na nástěnce do vláčků”, které se dnes honosně nazývá APP – mimochodem zkuste se zeptat některého z vedoucích, co ta značka znamená 🙂 hádám, že málokdo bude vědět, že se někdy jedná o Advanced Project Planning, případně Advanced Procurement Planning.

Co je u podobného povídání, přístupu nejdůležitější? Slovy klasika (tady Matrixu) “free your mind” možná přesněji uvolnit a otevřít svojí mysl a dopředu nezavrhovat jiné názory. To je možná někdy to nejtěžší – vybabrat se ze svého stereotypu (v myšlení) a přijmout jiný pohled. Třeba se jím ani neřídit, jen ho spíše přijmout jako jiný a to slovo podtrhuji – ne lepší, ne horší, ale prostě jiný.

Takže nezbývá než popřát hodně podnětů k zamyšlení a schopnost a ochotu nejen slyšet toho druhého, ale také ho poslouchat a dokázat akceptovat jiné názory a jiný pohled na svět.