Vzpomenul jsem si tento týden na reklamu/osvětovou kampaň ministerstva vnitra, vedenou před několika lety pod názvem “Auto je zbraň” (nebo tak nějak, v mém věku již mám nárok na horší pamě’t). Nebylo to v souvislosti s nehodami a úmrtími lidí na silnici, protože v tomhle ohledu jsme již všichni asi dostatečně otupělí, takže článek v pondělních novinách o počtu úmrtí přejdeme zcela bez povšimnutí/zamumláme si něco o nezodpovědných pirátech.

Jsou ale jiní ohrožení a ještě více – zvířata. Během dvou dnů jsem měl tu smůlu, že jsem viděl a byl v blízkosti dvou nehod auta se zvířátkem. Ani v jednom případě nedošlo ke zranění člověka a hmotná škoda byla pravděpodobně minimální, přesto se nemohu zbavit dojmu, že to byly hodně ošklivé chvíle a byť nebudou figurovat ve statistikách, možná stojí za to se nad nimi zamyslet. První byl sražený vlčák v Červeném Hrádku – přijeli jsme už po nehodě, takže jsme pejska akorát viděli, jak odešel (vláčel za sebou zadní tlapky) ze silnice. Zarážející bylo, že místní se dívali ze zahrádek, ale nikoho nenapadlo něco dělat, ještě horší bylo, když jsem zavolal na policii s nadějí, že zkusí sehnat pomoc (asi veterináře) – linka 112 mě informovala, že to není jejich věc, ať se obrátím na místní/městskou policii. Městská policie (156) se zaradovala, že to je mimo město – tudíž s tím nemají nic společného a ať se obrátím na státní policii (158). Ti sice slíbili, že někoho pošlou, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli “proti nim” 12 km a nikoho jsme nepotkali, mám podezření, že se na  to vykašlali. Heslo Pomáhat a Chránit rozhodně plicii ČR v 95% nepřísluší.

Druhý případ bylo sražení zajíčka na cestě v poli – neměl vůbec šanci – ani řidič to zabrzdit, ani zajíček přežít – srážka drobného tvorečka s velkým autem v rychlosti 60-90 km/h má v podstatě jasný výsledek.

Ani v jednom případě nemohu říct, že by byl někdo konkrétní na vině – první případ jsem vlastně neviděl a v druhém prostě auto ubrzdit asi nešlo. Co je zarážející je otupělost lidí, kteří to vzali jako nutné zlo. Jenom proto, že si “chceme vozit šunky v autě” umírá ročně spousta zvířátek a nikoho to netrápí. Dokonce už ani oficiální orgány nemají zájem řešit následky, ale spíše přemýšlí, jak to hodit na někoho jiného. Člověk jako myslící bytost má neuvěřitelnou sílu a moc měnit svět … bohužel to není v obecném měřítku, doprovázeno odpovídající moudrostí a odpovědností vůči tomuto světu.

Jako perličku na závěr podotknu, že to bylo v týdnu Velikonoc, kdy policie ČR vyhlašovala velikou akci a kontroly všude po silnicích. Najel jsem za víkend více než 300km a … žádného jsem neviděl ani když jsem mu přímo volal 🙂 ale třeba kontrolovali zrovna tam, kde nikdo nejezdí.

I když k tomu titulek svádí, nebudu zde psát o moderním životě a novém dělení/nedělení prací na mužské a ženské. Nečekejte ani rady “jak vyžehlit límečky u košile”, ani doporučení, jak se žehlení vyhnout. Sice si neodpustím doporučení všem klukům, aby se žehlit naučili, protože v samostatnosti a ve schopnosti žít si za své a na své, IMHO je největší síla a zároveň je mohu uklidnit – zvládne to většina holek tzn. nic na tom není. Nejjednodušší postup je požádat maminku (nedoporučuji přítelkyni – hrozí, že se bude předvádět), aby vás to naučila – jí to potěší a vy se naučíte něco co vám někdy v životě může pomoct.

Nicméně zpět k žehlení, které jsem měl na  mysli – žehlení lyží. A tady budu naopak tvrdit, že to je činnost, kterou v 98% vykonávají kluci. Ostatně ono fandovství a správný sportovní zápal je možná právě trochu odraz toho klukovství a bláznovství, které holkám v jejich praktičnosti často chybí. Takže vzhůru na lyže – a to obojí, sjezdovky i běžky. Možná si spousta lidí poklepe na čelo “vždyť je po sezoně”. Ano samozřejmě, že je po sezoně – a proto, aby se dobře lyžovalo i v té příští na stejných lyžích je vhodné se o ně trochu postarat. Pokud se někdo podívá na skluznici a zjistí, že je “chlupatá” – fakt nevím jak to lépe nazvat, ale prostě z ní lezou takové vlásky skluznice, je to právě proto, že jste se na to v minulých (po minulých) sezonách vykašlali a skluznice vyschla. Vosk totiž neslouží jen pro zlepšení skluzu, ale také pro ochranu skluznice a její “zalepení” proti vysychání. Vosk totiž zateče do oněch mikroskopických (o jak to zní vznešeně a vědecky) trhlinek a zacelí je. Takže jak na to:

1. Smývačem vosků řádně omyjeme (vytřeme hadrem) skluznici a odstraníme zbytky vosku – hlavně na běžeckých lyžích. Pokud je vosku hodně – např. klistr ještě z loňska – stáhneme největší vrstvu škrabkou.
2. Naneseme sjezdový vosk (pro znalce glider) – dost se doporučuje nějaký měkký – třeba žlutý swix a to ve vrstvě – klidně ho přiložíme k žehličce a pokapeme skluznici – ne celou, ale pár kapek určitě neuškodí.
3. A žehlíme – existují žehličky speciálně na lyže, klidně si je kupte, ale stará žehlička z bazaru (koupil jsem za 50 CZK) poslouží podobně – teplota někde mezi “jednou a dvěma tečkami”. Upozorňuji, že žehlička by měla na vosku “plavat” – pokud drhne, je vosku málo a přidejte. Jemně tedy zažehlíme pomalými tahy, aby se vytvořila vrstvička na celé ploše – žehlíme pomalu a trochu se vracíme – vosk postupně zatéká do spár. Je docela fajn nechat před procesem lyže na slunci – jsou ohřáté a vosk má tendenci zatéct hlouběji.
4. Po skončení je můžeme uložit – nejlépe položit skluznicí nahoru na dva špalíky, případně viz odkaz na sport servis Montana na konci – tam je doporučení.
5. Pokud chcete konkurovat L. Bauerovi, tak vězte, že jemu už teď připravují lyže na další sezonu – vosk vykartáčují, znovu nanesou a ve speciálních ohřívacích vacích nechávají zatékat dále do skluznice – tento postup přes léto opakují několikrát. Nevěšte hlavu, není to nutné a pokud už si to chcete zkusit, žádné speciální vyhřívací vaky nepotřebujete – stačí vosk stáhnout škrabkou, vyleštit mosazným kartáčem (prodává se na lyže ve sportu) a nanést znovu vosk – vyhřívací box spolehlivě nahradí autobox na lyže dejte ho na slunce a lyže do něj – v létě bude vevnitř přibližně teplota doporučená profíky – stačí dva tři dny nechat ležet na zahradě a jste za profíka. My normální se na to vykašleme – to 1% skluzu nám za to nestojí 🙂
6. Na začátku nové sezony je třeba vosk stáhnout škrabkou – na lyže a následně vykartáčovat viz bod 5 – odstraní se přebytečný vosk a kluznice je připravena na nové výzvy.
7. Pokud si to chcete zjednodušit, zajděte do ski-servisu, udělají vám to tak za 300 včetně nabroušení hran 🙂 ale my staromilci si s tím rádi pohrajeme.

Takže já jsem dnes žehlil … a s mimořádnou radostí, protože je to příležitost zavzpomínat si na sezonu právě proběhlou a těšit se na sezonu příští.

Skol

Jiný popis jsem již uváděl na stránkách Sport servisu Montana (sekce zajímavosti).

Po několika letech jsem se znovu dostal do Adršpašských skal – místa, kde se točí tolik českých pohádek. Letos ale pro změnu na začátku jara a musím říci, že mě to příjemně překvapilo. Z poslední návštěvy před třemi lety si pamatuji mraky turistů (převážně z Polska), letos v době těsně po zimě jsme se s přítelkyní potulovali po skalních městech skoro osamoceně – v sobotu jsme si kolem jedenácté hodiny kupovali vstupenky do skal (v Adršpachu, v Teplicích ani nikdo nebyl, kdo by lístky prodával – chodí se volně) a to s pořadovými čísly 3,4 – takže před náma šla asi jediná dvojice (nebo dva osamělí cestovatelé). Příčinou asi bylo nic moc počasí a fakt, že cesta byla na mnoha místech docela obtížná – sníh, led na kamenných schodech, … až nepoužitelná. Na tomto místě bych doporučil opravdu kvalitní obuv – průchod Vlčí roklí je skoro dobrodružný zážitek a je nutné se přebrodit asi 15 metrů potokem, takže nepromokavé boty rozhodně nejsou na škodu.

Příroda je v tohle období nádherná – probouzí se po zimě a zbytky sněhu (teda někde spíše vrstvy) dokreslují atmosféru – viz fotky. Je to zcela jiné než v létě/na podzim a má to jinou atmosféru. Krásné jsou i potůčky a potoky – díky většímu množství vody jsou mnohem zajímavější než v létě, navíc zbarvené po jarním tání do oranžovo-hněda tvoří krásnou barevnou mozaiku.

Pro lidi od Prahy asi budou šokem městečka a služby – je to chudý kraj a náměstí/vesnice tomu odpovídají, pozůstatky starých obchodních center (určitě to býval kdysi Pramen), opravena jen malá část budov, ostatní celkem chátrají a najít slušnou kavárnu dá docela práci (výjimkou je určitě Náchod, který má naopak náměstí velmi pěkné). Jenže už na druhý pohled to není tak špatné – penzion Dita, kde jsme bydleli sice není moderní, ale majitel neuvěřitelně vstřícný a příjemný. Z celého penzionu byla cítit pohoda, klid a snaha o dobré ubytování v mezích možností. Málokdy se vidí důvěra – věci leží ve sklepě, vemte si co potřebujete a napište to na papírek, no konci to srovnáme 🙂 Stejně tak musím pochválit restaurace – jak večeře u Kamínku, tak Zátiší v Adršpachu bylo klidné a příjemné a jídlo bylo super (a podotknu, že za lidové ceny).

Pokud tedy hledáte pohodové výlety a nezarazí vás rozmary přírody, potok přes cestu, ledová skluzavka, pak je Adršpach na jaře to pravé – sezona tu začíná až v červnu a do té doby je tu klid  a můžete se nechat unášet v romantických myšlenkách, jaké to tu bylo před lety. Daní za to je absence stánků s občersvením, zavřené lodičky na jezeře a těžší terén. Ale možná je to lepší než řada stánků s hadříky, které najdete na každé tržnici.

Takže pokud máte zájem, šťastnou cestu a hezké počasí na cesty.

Snad ani psát se mi nechce, jak jsem si těchto 10 km protrpěl. Jinak mám Českobrodskou Pečeť velmi rád – je to pozvolných 5km mírně (velmi mírně) do kopce a zpět naopak velmi mírně z kopce – téměř pravidelně “týden po Pečkách”. Je to mnohem menší běh, ale běží se kolem Podviničního rybníka po silničce x-té třídy. Dost často zde jsou nějaké nástrahy ve formě sněhu při zimním běhu loni v prosinci, bláto loni na jaře, piliny na cestě od čistění lesa asi před dvěma lety a letos pro změnu díry v silnici “jak na mamuta”. Přesto se na každý ročník těším a chodím sem velmi rád – je tu pohoda, klid a běží se sice po asfaltce, ale od druhého kilometru v lese – v moc hezkém prostředí.

Letos byla téměř ideální teplota – kolem 14-ti stupňů (podotýkám Celsia), ale hned po startu začalo pršet (po doběhu samozřejmě přestalo). Musím říct, že jsem to skoro vůbec nevnímal, protože od druhého kilometru mě začaly trápit šlachy a to do té míry, že jsem se tím protrápil až do cíle a ani jsem si běh pořádně nevychutnal. Nejhorší bylo to zjištění v cíli, že skoro nejsem unaven a plíce by v pohodě běžely, ale skoro se nemohu odrazit. Prostě pech a krize, kterou mám snad podruhé v životě a kdykoliv mám pocit, že jsem v pohodě, po třech km běhu/deseti km na kole  nemohu skoro napnout “achilovky”.

V každém případě to bylo hezké dopoledne a tiše doufám, že příští běh bude lépe … životem je třeba jít s optimismem, v nejhorším si každý zvykne 🙂 Na doběhu je asi vidět, že bahno jsme měli skoro všude … ale to je spíše zpestření než překážka.

Všem běžcům zdar.

Po měsíci se v Poděbradech konala další přednáška “Science Café” – příjmená posezení s populárně-vědeckými přednáškami jsou rozhodně dobrý nápad a v Praze již našly své zájemce, kteří chodí buďto pravidelně, nebo podle tématu, které je jim blízké. Témata Poděbrad musím pochválit – z mého pohledu byla posledně astronomie i tentokrát robotika/umělá inteligence velmi zajímavé. I místo bylo IMHO zvoleno velmi dobře – kavárna je velká a měl jsem pocit, že i akustika je tam slušná – pro příště bych možná navrhl přednášejícímu, mluvit bez mikrofonu – pokud mu to hlasový fond dovolí, asi by to šlo odpřednášet bez problému (možná až ke konci, kdy přeci jen pár lidí začalo u stolků diskutovat mezi sebou).

Věc, kterou však musím hodně pohanět je organizace – vím, že je to nevděčná práce ve volném času, ale když už, zasloužila by si trochu pozornosti a přípravy – zahájení se zpožděním se nejen zopakovalo, ale zpoždění se ještě zvětšilo – dokonce překročilo “tolerovatelnou” akademickou čtvrthodinku a svědčí o pohrdání časem přednášejícího i posluchačů ze strany organizátora. Podobně “odfláknuté” bylo představení přednášejícího – nečekal bych oficiální tituly a životopis, ale “jméno a no vždyť si to přečtete na slidech” nesvědčí moc o dobrých mravech – řekl bych, že si ne to ten rozdíl mezi nevkusem a nedbalou elegancí, který se zde přehoupl do nevkusu, ale to může být jen můj subjektivní dojem.

Samotná přednáška se soustředila na popis učení se a řekl bych, že se zadařilo nastínit základní principy učení se robotů – příště bych se asi nebál více teorie, aspoň náznak formálních zápisů by možná celou přednášku naopak oživil a ukázal, že matematika a matematická logika není jen “blouznění pár vědců na akademii”, které nikdo nevyužije. Ukázky byly dobře zvolené a dokládaly, že se jedná o oblast výzkumu s velkým využitím v praxi a to už (alespoň předpokládám) v blízké budoucnosti.

Kdybych měl přednášku doplnit, určitě bych se snažil trochu více rozvést teorii neuronových sítí a jejich učení se kalkulací přenosu vah v jednotlivých vrstvách sítě – přesun signálu. A samozřejmě pak základní pravidla evoluce, které jsou aplikovány v evolučním učení, která byla jen “mírně nakousnuta” – onen princip – silnější ve smyslu přizpůsobenější prostředí má větší šanci se rozmnožit a předat tak dál své geny = zvětšit jejich zastoupení v následující generaci, spolu s mutacemi/náhodným vychýlením z rovnovážného stavu by si asi pár slov zasloužilo. Ona kombinace dvou protichůdných vlivů – “silnější vyhrává” stabilizuje populaci k lokálnímu minimu a naopak “náhodné mutace” umožní velkou změnu – evoluční skok, tak tato kombinace vytváří motor založený na překvapivě jednoduché zákonitosti a zároveň velmi efektivní.

Pro příště přeji nám všem zájemcům o vědu (byť tu zpopularizovanou) stejně šťastnou ruku organizátorů při výběru tématu a snad trochu přesnější hodinky na rukách pořadatele.

Tento víkend (13.3.2010) se běžel již tradiční běh “pečeská desítka”. Za posledních 19 let jsem vynechal asi dvakrát, takže již mohu tvrdit, že jsem, v podstatě, inventář závodu. A protože jsem jich už pár běžel, mohu i srovnávat, jak se tento závod vyvíjel. Už asi málokdo si pamatuje start cca 50-ti běžců, kroužících po parku (děje se na podzim při “rodinném běhu”) – bylo to fajn, ale stávající počty už to prostě neumožňují. Byla to doba přihlašování se u stolku ve škole a převlékáním venku. Poslední dva ročníky se počet běžců dostal přes 350 a organizace již vypadá zcela jinak. Je to stejný a přece jiný závod než před těmi 19-ti lety. Organizaci a to za všechny ročníky musím pochválit – nepamatuji, že by nastal větší problém a to je u tolika ročníků skoro neuvěřitelné – na lidech je vidět, že se na závod těší a že ho připravují jako tradici a jako “svojí” událost, na kterou jsou hrdí. A to od registrace přes lidi kolem trati až po paní, které na konci rozdávají (skoro bych se vsadil) doma pečené buchty a hroký čaj. Kdo to nezkusil, nepochopí, kolik lidí je třeba pro organizaci takového závodu a kolik času je to stojí.

Nicméně jaký byl tento ročník? Asi se s většinou shodnu, že náročný – prvních 5km vítr v zádech a pak “skoro zastavení se”. Těch pět kilometrů zpět, pokud se nestřídalo ve skupině, bylo náročných. Teplota byla naštěstí snesitelná a nepršelo, jinak by to asi byl jeden z nejnáročnějších ročníků, které pamatuji. Sám za sebe jsem opět zjistil, že každý rok je znát a malinko více to bolí. Letošní zima moc běhu nepřála, takže mám více najeto na rotopedu než naběháno. Nicméně s časem jsem spokojen – co je horší je upadající chuť bojovat – už několikátý závod mám pocit, že chybí ona chuť dostat ze sebe všechno a  po doběhnutí nejsem odrovnán, jak by se na závod slušelo. Uvidíme za týden v Brodě. Třeba v sobě najdu znovu chuť běžet celou trať “co to dá”.

A těším se i na další běhy – povětšinou menší a mladší – běhy, které si z Peček (a hlavně organizátorů) mohou vzít příklad – tady je běhat radost. Pečkám přeji za rok lepší počasí a zase velkou účast. Druhý víkend v březnu je pro mnohé z nás již určen pro tuto událost a pokud se něco nestane, doufám, že s většinou běžců se za rok zase sejdeme na startu.

Vlastně již ke konci zimy jsme se vydali do dalšího střediska – Pece pod Sněžkou. Musím říct, že to vlastně i pro mě byla premiéra, na sjezdovkách jsem tu ještě nikdy nebyl a na běžkách jenom na vrcholu kolem Zahrádek, Pražské a Kolínské boudy, kde jezdívám trasu z Černé Hory.

Hledání ubytování na poslední chvíli bylo asi standardní – končí hlavní sezona, takže penziony docela obsazené a je třeba říci, že poměrně drahé – při vzpomínce na články o minimu turistů a dopadech krize na náš cestovní ruch nemohu poznamenat, že pokud služby nebudou odpovídat cenám, ani raketový růst ekonomiky to nezachrání. Nakonec jsme ovšem našli apartmán na jednu noc za přijatelnou cenu a podle fotek vypadal příjemně. Byl v centru Pece, pokud to tak lze nazvat a jmenuje se Eden (záměrně dělám reklamu). Nejprve jsme ovšem vyrazili na běžky – první nepříjemnost. Bylo obsazeno hlavní parkoviště u vleků, takže jsme auto nechali až dole (vlastně vedle apartmánů) a šli jsme pěšky skoro 2 km k vlekům. Vyvezli jsme se na Hnědý Vrch a vyrazili směr chata na Rozcestí. Vzhledem k pokročilé době jsme se však hned zastavili na Lyžařské boudě a před stoupáním na Liščí horu si dali lehký oběd – chata ani neurazila, ani není nijak výjimečně dobrá. Prostě pokud máte hlad/chcete se ohřát, je to v pohodě, ale asi to nebude místo, které by vám nějak utkvělo v paměti. Ceny na Krkonoše standardní – nijak přemrštěné, ale taky nic levného. I obsluha byla usměvavá, příjemná, ale … docela pomalá. Dál jsme tedy pokračovali směr Rozcestí, Výrovka a sjezd dolů do Pece. Kdyby bylo počasí určitě hezký a lehký výlet na 3 hodinky. Tentokrát docela fučelo a bylo pod mrakem s lehkým sněžením – cestou dolů jsme celkem vymrzli. Jak je v Krkonoších (nehezkým) zvykem – stopy nic moc.

Výhodou bylo, že jsme naopak sjeli přímo k apartmánům kolem bobové dráhy. A tam, pro změnu, velmi milé překvapení – příjemní lidé, ochotní (pomohli i vynést věci z auta), prostě super. Takže jsme si dali něco teplého a vyrazili na večerní lyžování – majitelé chaty nás tam dokonce dovezli – prostě lidi, kteří pochopili, že se tam budeme možná vracet a pokud tak chtěli aby to bylo k nim.

Večerní lyžování nádhera – upravená sjezdovka Javor, docela dobře osvětlena. Štěstí jsme měli na podmínky – mírné mrholení, lehký mráz – prostě 3 hodiny lyžovačka bez čekání na příjemné sjezdovce – nádherný zážitek. Dobré je, že ze sjezdovky lze po cestičce na lyžích sjet až do centra Pece – k apartmánu jsme to pak měli tak 250m. A po lyžování jsme poměrně rychle “odpadli” v útulném pokoji.

Druhý den dopoledne jsme opět vyrazili na sjezdovky – viz fotky – bylo nádherně. Nepříjemné bylo, že ráno fungovaly jen dvě kasy, takže na permanentku se čekalo 20 minut – to mi přijde docela dost a možná by si to měli majitelé vleků uvědomit. Ale jinak se den vydařil – sjezdovka byla upravena, počasí skvělé, lidí málo – snad až na chvilku před polednem jsme nečekali déle než 5 minut.

Co říci závěrem? Pec je fajn středisko, ale musíte přijmout, že je zde hodně cizinců, kteří zvedají ceny. Pokud najdete rozumné ubytování je to super, jinak ceny jsou prostě Krkonošské a musíte občas hledat, kde se dá najíst za rozumné peníze. O sjezdovky se tu starají dobře až skvěle a příliš se nečeká. Naopak běžecké tratě jsou prostě zanedbané – Krkonoše prostě běžkařům nepřejí. Ale pokud budete mít štěstí, tak výhled na Sněžku určitě stojí za to vyzkoušet i Pec pod Sněžkou.

Skol

Skončily olympijské hry 2010, naše výprava se vrátila a můžeme už na ně jen vzpomínat. Z mého pohledu musím říci, že to byly jedny z těch zajímavějších OH – sice jsem, vzhledem k časovému posunu, neviděl celý ani zahajovací, ani uzavírací ceremoniál, ale přesto jsem viděl aspoň kousky mnoha sportů.

Sám za sebe bych vystoupení našich sportovců hodnotil jako úspěch. Dokonce velký úspěch – alespoň jako celku. Rychlobruslařska Sáblíková dokázala ustát roli favoritky s grácií a odstupem třídy – vlastně se jelo o to, jestli jí se podaří a pak už se “závodilo o druhé místo” (nechci se dotknout dalších závodnic – výkon druhé němky na 5km byl nádherný), naši hokejisti … prostě patří do širší špičky, ale chybí jim “náboj” – tady spíše než hráče bych se zeptal realizačního teamu, co se dělo – při hře mi trenér přišel jako muž bez emocí, který nedokázal mužstvo nabudit … ale to se asi stane, Bauer ukázal, že patří do top špičky, možná mu chybělo trochu štěstí, ale přesto ve všech závodech bojoval o medaili – kolik jiných to může říst, a běžecká štafeta, to byl sen a ukázka směsi štěstí, bojovnosti, nadšení a teamové práce, slalomářka Záhrobská zajela svojí jistotu a také potvrdila, že prostě do špičky patří. Ani ostatní IMHO nezklamali, ale zajeli výkony odpovídající jejich aktuální situaci – ve sportu to prostě někdy vyjde, někdy ne.

Co mě však trochu znechutilo bylo potvrzení přesunu sportu z lidové zábavy (myšleno sportovní ne sezení u televize) právě k “cirkusu”. Dnes je to prostě obchod a zaměstnání, kde se setkají špičkové superstar a vydělávají peníze. Jednou z ukázek byl běh žen – na jednu stranu bylo to místo pádu jedné závodnice opravdu nebezpečné a měla tam být ochranná síť (jenže kdo neudělá chybu – prostě to pořadatelé přehlédli), na druhou stranu žalovat je za nezískání medaile – nevím, přijde mi to divné. I některé řeči našich běžkařů o 50km s možností měnit lyží a zvýhodnění silných teamů – ty silné teamy prostě budou vždy ve výhodě, někdy menší, někdy větší a profesionál by si měl tyhle řeči asi odpustit.

Úplný úlet je však současná snaha politiků svézt se na vlně popularity sportu před volbami. Idiotská podpora “sportovce”, který si, s prominutím, nevidí přes pupek na pindíka, ve prospěch něčeho je až komická. Místo aby podpora šla do menších středisek a přitáhla ke sportu mládež, bude se zase podporovat profi sport, který si beztak vydělá peníze sám. Návrhy na zdanění velkých firem ve prospěch sportu už, dle mého názoru, hraničí s žádostí o svěrací kazajku. Za této situace navrhuji, aby strany, které mají více než 20% a tvoří tak v politice oligarchii platili 5% ze svých příspěvků a sponzorských darů ve prospěch podpory potápění na poušti – bude to mít stejný smysl a možná to uškodí méně. Jenom to ukázalo, že u velkých krásných věcí zákonitě vzniknou i velké ošklivé pitomosti, které se na nich budou snažit přiživit.

Takže závěrem sportu, ne SPORTu zdar – ať je více malých sportovišť a více lidí sportuje pro radost, pro pocit vnitřního uspokojení z pohybu, ze sounáležitosti s dalšími přáteli sportovci … a z těchto ať vyroste i pár těch špičkových, kteří budou dělat cirkusy jako byl Vancouver.

Na úvod varuji všechny ekology, anti-ekology, pseudoekology i normální lidi, že text níže napsaný je třeba brát s nadsázkou a humorem – jsou sice myšleny smrtelně vážně, ale přesto jsou jen pustou legrací a jak by řekla jedna, mně blízká osoba, “táráním” – i když se proti tomu hned ohrazuji, protože 1) nevím co to je, 2) to nikdy nedělám.

U příležitosti jednoho bezvýznamného výročí, které dnes nastalo jsem se rozhodl ukončit spekulace ohledně vývoje v poznávání globálního oteplování a ozonové díry. Jak jsme si asi všichni všimli, za několik posledních pár let mírně stoupala průměrná roční teplota. Samozřejmě ne monotónně, ale s výkyvy. Vysvětlení prosím nehledejte ani v množství CO2 v atmosféře, ani změnou aktivit Slunce, ani v množství dalších skleníkových plynů. Spekulace o vlivu člověka na tento jev se objevuje dlouho a já jí teď konečně mohu potvrdit – ovšem nikoliv ve smyslu lidstva, ale je to můj vliv. Tak jak stárnu, tak každým rokem narozeninový dort obsahoval více svíček a to množství produkovalo takové množství tepelné energie, že autoregulace naší planety nevydržela a projevilo se to na onom nárůstu průměrné teploty. Nelinearita pak je způsobena tím, že jsem svíčky sfoukával a v podstatě náhodný jev byl rychlost postupného uhasínání svíček, jako zdroj tepla. Letošní krutá zima je pak důsledkem mého rozhodnutí, narozeninový dort již letos nedělat – toto rozhodnutí je konečné, již nejen vzhledem k nervozitě vědců z toho, že nejsou schopni tento klimatický jev uspokojivě vysvětlit, ale především z čistě praktických důvodů – hostům se již z toho vedra dělalo nevolno a zapalovat to množství svíček nebyla jednoduchá práce ani s plamenometem.

Když už jsem konečně uvolnil vysvětlení globálního oteplování, musím objasnit i další jev – ozonovou díru. Zapomeňte na freony a podobné nesmysly vědců a pseudovědců – ani oni nedokázali pochopit realitu, přestože měli velké vodítko v tom, že se ozonová díra v posledních letech spíše zmenšuje. Ano i zde se musím přiznat, příčinou byla moje zvýšená “plynatost v dětství”, která se s narůstajícím věkem upravila (pro pomalejší – v mládí jsem občas měl prdíky).

Ve světle těchto odhalení je možné zrušit další konference a jednání o omezení exhalací, protože situace se vyřeší sama.

Omlouvám se všem, kteří tato témata berou vážně, ale po zjištění jak vesele se ve vědecké sféře o tomto problému lhalo a falšovalo, kolik politiků si na tomto problému dělá kariéru, jak se různí vykukové snaží přes dotace do ekologie vycucat státní rozpočty, kolik lidí je ochotno platit za nápisy BIO (i když BIOlogii nesnáší) a ECO (a narušují tím ECOnomii), jsem prostě neodolal. Jen čas ukáže, jestli se ekologie stane novým náboženstvím, stejně úspěšným jako křesťanství, nebo se prosadí lidé myslící racionálně bez předsudků a posunou tuto oblast opět směrem ke zdravému rozumu. Tedy hodně štěstí ekologům a mor a neštovice na ekoteroristy.

Nechci tu popisovat, co každý najde na oficiálních stánkách střediska, spíše napsat pár dojmů z jednoho dne. A na úvod zdůrazním jednoho dne na sjezdovce – to je tak málo … strašně moc udělá počasí, množství lidí, nálada. Ale ke středisku – jeho nespornou výhodou je dostupnost. Z větších středisek je asi nejblíže ze směru od Jičína – vlastně je to konec Vrchlabí, přes které se do většiny ostatních středisek jede. Nelze ho minout, protože poutače visí už asi 1km před parkovištěm a odbočka je dobře značena. Vyrazili jsme s přítelkyní už ráno, takže mě překvapilo, že 8:25 bylo parkoviště již tak z poloviny zaplněno. Vyrazili bychom i dřív, kdybychom věděli, že provoz začíná v 8:00 – ne stránkách je 8:30 a info o dřívějším provozu jsme si nevšimli, možná tam ani není. Každopádně si doporučuji přivstat – ty první dvě hodiny do cca 10:30-11:00 je lyžování nejlepší. Trochu mě zklamalo, že povrch nebyl (alespoň pocitově) přes noc upraven rolbou, ale nebyl špatný – plotny a nánosy sněhu začaly vznikat až před polednem, do té doby to bylo velmi dobré. Ráno má tu výhodu, že lidí je na sjezdovce málo – hlavně při srovnání s Alpami už kolem poledne nastane “Václavák” a slalom mezi ostatními lyžaři. Zlozvyk lehnout si uprostřed sjezdovky a odpočinout se zakořenil i zde, převážně u snowboardistů. Docela mě překvapilo množství lyžařských škol/skupinek a především fakt, že elementární zásadu – “Před rozjezdem se podívám, jestli nevjedu do cesty lyžaři přijíždějícímu shora” – nedodržoval i jeden z instruktorů.

Drobnou nepříjemností je fakt, že z parkoviště je to ještě cca 500m k pokladnám a vleku, kam následně šplháte po docela dlouhých schodech. Nahoru v pohodě, dolů to s lyžáky není žádná legrace. Naopak pochválit je třeba fakt, že je to středisko pro rodiny a je tu možnost volby sjezdovek od začátečnických (loučky kolem Bubákova) až po červenou a černou sjezdovku Žalý. Kdo není navíc citlivka a nebojí se kotvy, může jezdit dolní část sjezdovky Žalý v podstatě bez čekání – nerozumím, proč se všichni hnali na sedačku, kde se 15-20 minut čekalo a horní část rozhodně nebyla tak skvělá. Odhadem jsme (podotýkám v neděli) za dopoledne – tedy cca 3,5 hodiny lyžování dali tak 15 jízd a to včetně čaje a odpočinku. Takže pokud si někdo chce aktivně zalyžovat, doporučuji kotvu na Žalý a přivstat si na dopolední jízdu. Rád bych zkusil i noční jízdu, ale to snad někdy příště a klidně i v jiném středisku.

Skol