Jak jsme obsadili Slovensko
Předem se omlouvám všem, kterých se to týká přímo (lékaři na Slovensku), ale věta předáka slovenských lékařských odborů a působení cizí armády jako za okupace v roce 1968 mě neskutečně pobavila. Pravdou je, že za tento výrok by IMHO měl dotyčný absolvovat psychiatrické vyšetření a je smutné, že takový jedinec je v čele poměrně silné organizace, ale pohled na naše špičky – politické i v ekonomickém sektoru asi potvrdí, že není výjimkou.
Z tohoto pohledu musí být hrdá naše armáda – z hlediska její historie to bude jedna z mála akcí samostatné české armády (mimo akce v rámci nějakých seskupení), kdy odchází “vítězně z bojiště”. Ať tak či tak, není to akce, která by krizi vyřešila, spíše to bylo symbolické (opět asi ne z pohledu těch x pacientů, které ošetřili) gesto z naší strany a zároveň můžeme říci, že je armáda prostě na nějakou akci připravena a není to jen 1) fáze – tvrdíme, že není problém, 2) fáze – tvrdíme, že by to mohl být problém, ale nemusí nás znepokojovat, 3) fáze – vidíme, že je to problém, ale okolnosti nedovolují akci, 4) fáze – vidíme, že to byl problém, ale na jakoukoliv akci už je pozdě. Tento postup má naše (a asi nejen naše) státní správa tak propracovaný, že mě hodně překvapila rychlost reakce. Dnešní stažení “cizích armád”, jak se vyjádřil milý pan nejvyšší odborář v bílém plášti je tak tečkou za událostičkou, která ale leccos ukázala (aspoň jak to vidím já):
- Mnoho odborářů u nás i jinde je už naprosto “mimo mísu” a můžeme je směle srovnat s politiky, kteří žijí ve světě mimo realitu.
- ČSSD se svým komentářem o stávkokazích ukázala, že je přesně mimo realitu – o žádnou stávku nešlo, nebylo co kazit 🙂 Ale Bohoušek si alespoň přihřál svojí místní polívčičku a šplhnul si u českých odborářů.
- Slovenští politici se nebáli využít institut “stav nouze” k vyřešení problému, který rozhodně nebyl živelnou pohromou, která přichází nečekaně ze dne na den.
- Lékaři předvedli, že “průměrný doktor” je stejný “vyčůránek” jako “průměrný dělník, vědec, učitel, zedník, …” – prostě se hodili marod. Opravdu si myslím, že se mohli usmát, dva měsíce (kdy smí být vyhlášen stav nouze) akceptovat tento stav a pak si zachovat čistý štít. Takhle sice opticky vyhráli, ale jsem zvědav, kolik pojišťoven se podívá, kdo lékařům potvrdil pracovní neschopnost a dotyčném praktickému lékaři zkomplikují další smlouvu na lékařskou praxi – přiznám se, že pokud bych měl dva doktory a s jedním nepotřeboval uzavřít smlouvu, přihlédl bych i k tomuto faktoru.
- Ten neuvěřitelný bordel ve státem/krajem/obcemi/župami řízených institucích – vždyť udávaný počet nemocničních lékařů se měnil skoro každý den a rozptyl byl v řádu tisíců … podobně je to s platy – nikdo není schopen říct, kolik je základ, kolik odměny, kolik služby.
- Lékaři se stali neuvěřitelně segregovanou skupinou – mnoho výroků lékařů ukazuje na to, že žijí ve svém světě, zlobí se, že jejich problémy nikdo nevidí a nechápe … jenže oni za hranice nemocnice (chce se mi říci na špičku svého nosu) nevidí většinou taky.
- No a že ve společnosti je x% závistivých lemplů, které uráží, když si někdo řekne o vyšší peníze – to se jenom potvrdilo.
- Jak mi vadila akce v ČR Děkujeme odejděte, musím ocenit, že čeští odboráři alespoň pochopili důležitost veřejného mínění – najali si na to PR agenturu, která jim IMHO první fázi “vyhrála”.
- Radovat se lze i z Pyrrhova vítězství – bude zajímavé sledovat, jak budou splněny požadavky a jestli právě tato akce neodstartuje revizi počtu lůžek na Slovensku a potažmo také lékařských míst – pokud se udával počet lékařů 5-6000 proti cca 8 u nás, je tam nějaký nepoměr – možná tedy pár stávkujících lékařů bude mít za čas možnost (tedy vlastně nutnost) opravdu si hledat lepší ocenění za hranicemi. Možná tedy celá akce odstartuje revizi zdravotnictví a zefektivnění toku peněz – nejen plýtvání léky, ale i dalšími prostředky, včetně personálních.
Jen dovětek – zrovna jsem četl vyjádření o postupu vlád ČR a SR (rozuměj vyslání 30 lékařů) a padala tam slova o cituji “formování neoliberální (pravicové) internacionály”. Musím říct, že mnoho SVK doktorů a odborářů nemá žádný problém, pokud dokáží z “prdu dělat vědu” a hledat si problémy zástupné. Je to i ukázkou, že mezi vzděláním a IQ sice je jistá úměra, ale i mezi vzdělanými nalezneme lidi s IQ houpacího koně.
17.11. Den boje za svobodu – připomínka 1989
Letošní výročí ve zprávách možná bude opět trochu změna – minulé roky bylo 90% zpráv věnováno připomínce listopadu 1989 a Sametové revoluce. Letos je daleko více pozornosti věnováno krizi EU, zdražování, … kladení věnců a vzpomínání na listopad 1989 dostalo daleko méně prostoru. Možná budu označen za kacíře, ale myslím, že právě tohle symbolizuje rok 1989 více než co jiné. Disidenti budou určitě tvrdit, že byla poražena ideologie … jenže IMHO to byla poražena ekonomika a rozdíl výkonnosti východ x západ prostě dosáhl takového rozdílu, že to (především v rámci Evropy) nebylo udržitelné bez použití síly a na tu nebyla pro změnu vůle.
A právě poslední zprávy – ekonomická krize v Evropě a plánované zdražování ukazují ten největší problém. Příliš jsme si mysleli, že stačí změnit ideologii a politiku a “máme vyhráno”. Problém je, že jsme zároveň chtěli mít ony ekonomické bonusy – přiblížit se životu na západě. Jenže ten 1) v tu dobu žil na dluh, který se provalil dnes a z části byl zaplacen naopak dříve poválečnou generací, která makala a dokázala obnovit Evropu (moje poklona především Německu), 2) naše ekonomika zdaleka nedorostla jejich výkonnosti.
Dnes však vidíme, že většině lidí je naprosto ukradeno, kdo a jak jim vládne, pokud … mají chléb a hry. A nyní najednou zjišťujeme, že chleba je jenom na obrázcích a hrát si sami neumíme a na hračky nemáme. Tohle je možná ten největší všech spojených socialistů a marketérů, kteří nám vnutili pocit, že na něco máme nárok … protože to chceme. Možná přišel čas dokončit revoluci a přiznat si, že právo máme jenom na to, na co si vyděláme. Teprve pak IMHO revoluce skončí úspěchem.
Science Café Praha – 2010/12 – “a zase ty kolapsy”
Tak letos poslední posezení Science Café v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.
Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).
V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.
Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂
Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.
Krize … ale čeho
V dnešních novinách mě pobavila zmína o manažerech z ČSA a problémem personálních agentur s jejich umístěním na trhu práce. Je to krátká zprávička, ale možná více než mnoho dlouhých analýz vypovídá o krizi, kterou ekonomika právě prochází – samotní personalisté přiznávají, že působení těchto manažerů bylo spíše omylem a jejich kvalifikace je prostě nulová. No a co … je spoustu pracovních míst, kde jí prostě nepotřebují – mohou jít dělat kopáče, skladníky, pomocné dělníky, na pokladnu supermarketů, … vždyť žijeme v tržním prostředí, tak nechť trh rozhodne na co tito takymanažeři mají. Fakt, že někdo se považuje za top manažera přece nic neznamená. Pokud dotyčný prokázal svojí neschopnost, je čas jít prostě od válu. A samotný fakt, že to tito lidé nejsou schopni/ochotni akceptovat dokazuje, že o trhu a ekonomice vědí … kulové. Důsledky pak pociťujeme všichni – v Případě toho nejvyššího “podrždeštníka” Tvrdíka pak tedy se zadostiučiněním mohu říci, že ČSSD, která ho do ČSA nominovala si to v letošních volbách vyžrala i s úroky, kdy jí, podobně jako dříve ČSA poslal ke dnu – nedá mi to než připomenout “kdo s čím zachází, s tím i schází”. Straničtí funkcionáři podlehli přesvědčení, že loajalita a kecy na stranických mítincích jsou dostatečnou kvalifikací tohoto člověka a doplatili na to velmi tvrdě. K pobavení mnoha dalších teď nechají (i pana Tvrdíka) dělat složité analýzy a bloumat o příčinách neúspěchu – možná by přiznání, že kamapaň byla prostě vedena neschopně, bylo mnohem levnější. Jenže přiznat svojí neschopnost … to tyto takymanažery ani nenapadne.
V této souvislosti je dobré si všimnout, že tohle je jedna z klíčových příčin současné krize – krize řízení. Tak jako v historii byla krize šlechty – po době, kdy se jí stali ti nejlepší, co si vybojovali svoje postavení se projevil efekt dědění léna a ztráty vlivu evolučního výběru, nyní pozorujeme něco podobného u managementu.
- Čím dál více manažerů se do svých pozic dostává přes známé (někdy svoje, někdy rodičů, někdy ze stranické minulosti). Jen si sami vezměte management ve svojí firmě – kolik z nich se vypracovalo svojí schopností a kolik z nich bylo dosazeno někým jiným na základě konexí, případně mají svoje posty ještě získané z doby socialismu, kdy byli prověřeni jako kvalitní kádrové persony? Velké množství pak tvoří i relativně mladí manažeři “exceloví mágové”, kteří dokázali přesvědčit majitele, že přes excelové grafy lze řídit ekonomiku …
- Naprosto se u managementu vytráci odpovědnost – pohřbil jsem jednu firmu – nevadí, půjdu řídit jinou, jsem přeci manažer 🙂 Určitě znáte tyhle týpky – mají v CV “Ředitel společnosti” (v lepším případě managing director, či podobný slint), ale rozhodně nedodají jak se jejich firmě pod nimi vedlo – prostě chtějí v manažeření (managementem to nazvat úmyslně nechci) vesele pokračovat a personální agentury + majitelé jim to žerou.
- Noblesa a “Calocaghatia” – bude to znít jako klišé, ale kdo se nedokáže postarat sám o sebe a svoje tělo … povětšinou se nedokáže postarat ani o mnoho dalšího. Uslintaní, upocení a nevkusně oblečení manažeři se většinou snaží tvrdit, jak se místo o sebe starají o firmu. Prdlačky – nestarají se v 95% ani o jedno – funí svým životem a funí po většinou i svým postavením, kde místo snahy něco udělat hledají důvody, proč to udělat nešlo/nebylo vhodné. (Nemluvím o lidech se zdravotními obtížemi – to je něco jiného, ale těch bude tak 5-10%.)
- Život na dluh u managementu – ano to je jedna z nejhorších příčin krize a vidíme jí i zde. Skoro každý manažer se jako první zajímá o své prebendy – ne o to, co je třeba dokázat, jaké ma firma problémy, nechce nejprve firmu pozvednout a ukázat co umí, ale … koupit si firemní vůz, telefon, bonusy, … a teprve pak zjišťuje, co pro ně má vlastně udělat. Někdy se to označuje babymanagement – chci hračku a neptám se, kde se vezme. Kolik jen času tráví manažeři výběrem svého vozu, přemýšlením jaký mobil si pořídit, jestli půjdou na firemní večeři do té či oné restaurace …
- Historicky držený mýtus v mnoha profesích, že managerem v jejich oblasti musí být odborník na tuto oblast – příkladem dříve bylo mnoho firem, kde ředitelem strojírenské firmy musel být strojař (je to pravda lepší než soustružník, jak se razilo za socialismu, ale není to zase tak velký rozdíl). Dnes to vidíme ještě ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, … proboha proč by měl být ministr kultury umělec? Je snad kvalifikací na řízení ministerstva/divadla titul “zlatý slavík” – těžko, už jen proto, že asi nebude jenom zpívat. Podobně nechápu, proč si v nemocnicích pořád myslí, že primář a tedy špičkový lékař (jsem optimista) by měl řídit oddělení – od ekonomiky, přes personální otázky – a tedy mrhat svůj čas na věci, které se nikdy neučil a také je v velmi často neumí. Proč si tohle nepřiznat a nerozdělit funkce na provozní a odborné (samozřejmě, že se budou prolínat) – odborné musí řešit odborník, provozní by měl spíš řešit někdo se zkušenostmi řízení firmy/lidí – a oba by měli mezi sebou komunikovat.
Smutné je to, že největší vliv na ekonomiku dnes má stát – zastupovaný právě těmi funícími politiky, kteří povětšinou ani netuší, co to management je – a banky, které jsou přímo rájem babymanažerů a excelových mágů … I proto si myslím, že krize ještě neskončila, resp. její další (a horší) vlna nás ještě čeká. Odstranili jsme, po vzoru západní kultury, její následky, ale příčiny … o těch si jen šeptáme.
Krize firem – příznaky
Asi každý, kdo je v pracovním proces déle než 1-2 roky a nepodniká sám zažil stav, kdy se firmě nedaří/prochází krizí. Některé firmy se s tím vyrovnají, některé nikoliv a čeká je BIG-BANG – krach/převzetí/…
Takže když už jsem v pár firmách byl, jaké jsou společné příznaky, že ve firmě něco nefunguje a blíží se krize:
- Omezení pravomocí – lidé nahoře mají pocit, že ti dole dělají něco nekalého – přebírají jejich pravomocí, ti pod nimi chtějí “zůstat důležití” a proto přebírají pravomocí další úrovně atd. … ve finále pak ředitel podepisuje “nákup toaletního papíru” a nemá čas firmu řídit 🙂
- Neochota cokoliv měnit – jakákoliv invence je potlačeno a každý se bojí, že by při tom mohl nastat problém a on by měl díl odpovědnosti – raději se držet toho co funguje i nefunguje než zkoušet něco nového.
- Nejistota zaměstnanců – většinou proběhne vlna propouštění, která byl a poslední, po ní následuje několik dalších “posledních vln” a propouštění se řídí nejasným klíčem, resp., propouštěni jsou nepohodlní zaměstnanci. A kdo je takový, že nemá nepřítele? Takže se každý bojí, protože neví, jestli přijde další vlna propouštění a jestli se ho nebude týkat.
- Omezení toku informací – řízení firmy se stává netransparentní, protože každý je potenciálně “agent konkurence” – informace o obchodech/propouštění/strategii se šíří formou fám. Osoby, kterých se věci týkají se je dozví jako poslední a většinou “náhodou” od někoho jiného – propouštěný se to nedozví od nadřízeného, ale od kolegů, kteří to vědí o týden dříve atd.
- Horší komunikace mezi lidmi a vytváření malých “zájmových skupinek” – lidé se začnou bát o místo a snaží se být “nepostradatelnými” – nejsou ochotni předávat své zkušenosti, zaučovat někoho do pracovních postupů, …
- Rušení benefitů bez koncepce – management se většinou rozhodne šetřit a místo otázek, co nás to stojí a co z toho získáváme platí jediná “kolik ušetříme” teď hned – že to bude stát později mnohem více už nikoho nezajímá – prost “nechci slevu zadarmo”
- Rozhodnutí bez koncepce – firma se začne utápět v operačních problémech a ztrácí směrování, takže rozhodnutí se soustředí na krátkodobé cíle – většinou finanční, bez ohledu na dlouhodobější strategii, kterou avíc zná jen top management” a často ani ten ne.
- Snaha všech urvat “co jde” – všichni začínají cítit příznaky krize a začnou si pro jistotu “hrabat pro sebe” – takže se najednou objeví vadné mobily, notebooky, které je třeba nutně opravit, protože za měsíc už na to možná nebudou peníze/budu si ho chtít odkoupit.
- Přetlačování se v řešení – obecně se začne nadsazovat – vím, že na projekt potřebuji milion, ale top management vše škrtá o 30% – budu tvrdit,. že potřebuji 1,5 milionu … management zjistí, že lidé nadsazují a začnou škrtat 50% – příště si předkladatel řekne o 2 mil. … management začne srážet 66%, … atd. Vůbec už není jasné co kolik stojí (a málokoho zajímá) co to přinese), takže vše je mnohem náročnější pro rozhodování.
- Lidé odcházejí z firmy. Postupně začnou někteří lidé firmu opouštět, protože ztratí jistotu a perspektivu. Problémem je, že většinou k tomuto kroku sáhnou lidé, kteří najdou práci jinde a často je to u konkurence.
Zažil jste něco podobného/máte jiné postřehy – neváhejte přidat komentáře a podělit se o svoje zkušenosti.
Košický zlatý poklad
Ke své hanbě musím přiznat, že do Národního Muzea jsem zavítal po téměř osmi letech. Tentokrát mě přilákala (kromě přítelkyně) výstava Košického zlatého pokladu. Sama hisotrie tohoto pokladu je určitě zajímavá a vzhledem k faktu, že v ní nechybí něco romantiky a tajemna (původního majitele pokladu neznáme) je rozhodně zajímavá. V případě této výstavy je to podpořeno IMHO velmi dobře provedenou expozicí.
Takže hned na začátku můžete zvolit postup – dokumentární film -> samotná výstava, nebo výstava -. dokumentární film. Zvolili jsme druhou variantu a asi bych jí i doporučil – pokud nejste líní si přečíst základní info na informačních tabulích, nebudete tápat a projdete do půl hodiny celou expozici se všemi důležitými informacemi. Tabule doporučuji přečíst – je to jen pár řádků textu a dají alespoň základní kostru objevení a pravděpodobného uložení pokladu. Pro nás čechy je určitě zajímavé si všimnout, kolik mincí pochází z tehdejších Čech, ražených převážně v Kutné Hoře. Ale poklad má svojí hodnotu určitě především v množství různých mincí.
Na výstavě si určitě něco najde i ekonom – původní mince ještě měly opravdu zlatý základ … množství mincí odpovídalo hodnotě zlata v nich … “Zlatý standard” – jak krásný to naoko byl lék na inflaci – nebylo zlato => nebylo z čeho razit mince => král/vládce se musel uskromnit. Jenže už tehdy byly pravidla proto, aby se obcházela a mince se razily z méně ryzího zlata/menší hmotnosti zlata … a následně devalvovaly. (To samé platilo pro stříbrné mince).
K zamyšlení určitě stojí i okolnosti uložení pokladu (pokud je tedy správná úvaha o jeho uložení). Ty asi nejlépe pochopíme z dokumentárního filmu, který je takovým oddechovým povídáním – možná nám dojde, že krize a války byly v hisotrii běžnější než dosud a fakt, že letos nepojedeme na dovolenou je krize v porovnání s loupením a válčením jen “trapnou epizodou okresního formátu”.
Takže závěrem – neváhejte a vyražte – výstava je v budově bývalého federálního shromáždění někdy do ledna 2010 a stojí za tu hodinku. Uvidíte tam alepoň zlatý řetěz, který byste asi nechtěli nosit každý den na krku 🙂
Kolapsy a krize
Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.
- Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
- Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
- To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
- Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
- Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
- Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
- Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
- IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.
Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.