Války bez vítězů
Možná by se velká část historie lidí dala popsat jako historie válek, bojů, soubojů, střetů. Ony střety jsou často motorem pokroku – pokud se podíváme na “studenou válku”, musíme přes její zápory přiznat, že ono vědecké soupeření dokázalo přinést výrazný pokrok a dodnes jsme některé skutky nedokázali zopakovat (jak je to dlouho co člověk stanul na Měsíci … dosud jako jediném mimozemském tělese …). On i vývoj technologií během světových válek byl pozoruhodný a kdo si už dnes přizná, že mnoho z raketové technologie vzniklo v Německu při vývoji “konečné zbraně” V-1, V-2. I letecká technika zažila právě ve válkách bouřlivý rozvoj, takže odsoudit války a střety není tak jednoduché. Ostatně malé souboje stále probíhají – mezi národy, soupeření mezi firmami nám přináší často nižší ceny díky konkurenci. V mnoha případech je sice výsledek dost “pofiderní” – a vyvíjí se technologie, které nikdo příliš nepoužije (kolik lidí dodnes posílá MMS, používá WAP, …)
Ve světle faktu, kolik drobných soubojů dnes a deně probíhá a účastníme se jich je skoro zvláštní, jak málo se dodnes ví o jejich exaktním popisu a teorii v češtině většinou nazývanou teorie her. Ono označení hra je možná trochu zavádějící, protože se opravdu jedná o teorii zabývající se chování jednotlivců/skupin (hráčů) za účelem získání maximálního zisku (počtu bodů/vítězství). Někdy pravidla znají, někdy je jenom odhadují a většinou také neznají přesné podmínky a situaci ostatních hráčů … (použiji dále tradiční značení – hráč, bonus, hra, …).
Zároveň je třeba podotknout, že jsou souboje, války které končí “bez vítězů” a je třeba říct, že mnohé ani moc jinak končit nemohou – pokud spolu začnou bojovat dva lidé v partnerském vztahu … nutně mají buďto za cíl druhého zválcovat a podmanit si, případně vztah rozbít. Pokud nemají tento cíl, pak prostě … nemohou vyhrát, protože již samotný tento souboj, který nahradil kooperaci, znamená prohru. Může to být i souboj (hra) se zaměstnavatelem ohledně mzdy – do okamžiku komunikace slušné je vše v pohodě a maximálně může končit nedohodou/nesouhlasem. Pokud se diskuse převede v zájemné osočování/otevřený střet, … oba již prohráli, protože dlouhodobě si lze jen těžko představit další fungování bez vzájemného podezírání “kdy to na mě zase zkusí”. Ve všech případech bývá mnohem úspěšnější strategie “udělat ze svého cíle cíl těch druhých” – protože v tu chvíli na něm všichni začnou pracovat. Předpokládá to samozřejmě alespoň přibližně stejné chápání situace a elementárně kompatibilní cíle.
V každém případě je na základě jednoduchých příkladů možno ukázat, jaká strategie bývá úspěšnější a jaká ne. Problém, který asi způsobuje nechuť k teorii her je jen “abstraktní a přibližný” popis reality, který se může zdát příliš zjednodušující. Zároveň zde často ono “tento vliv zanedbáme” funguje a zkušený analytik dokáže vybrat ony podstatné jevy a vlivy. Stejně tak známý příklad “dilema zloděje” ukazuje jenu pravdu – jakkoliv se v určité situaci zdá, že boj (vyostření sporu, nespolupráce, nazvěme to jak chceme) jeví pro dotyčného lépe (výhodněji), v dlouhodobém horizontu může být osudný. Abych tu en teoreticky neplkal – je to příklad, kdy dva lupiči jsou chyceni a vyslýcháni bez možnosti kontaktu a vědí, že výsledek podle jejich odpovědí bude následující
- Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude mluvit – dostane zloděj A i zloděj B 5 let vězení
- Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude zatloukat – zloděj A bude propuštěn, zloděj B dostane 10 let
- Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude mluvit – zloděj A dostane 10 let, zloděj B bude propuštěn
- Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude zatloukat – oba dostanou po dvou letech.
Pokud se na to podíváme z pohledu zloděje A – sobecky by měl mluvit (pokud i B promluví, dostane 5 let místo 10-ti, kdyby sám zatloukal, pokud bude B zatloukat, bude doknce volný proti 2 letům, kdyby zatloukal). Zároveň … dvojice “virtuálně” kooperujících zlodějů, která bude zatloukat bude dostávat po dvou letech vězení proti těm sobeckým, kteří budou dostávat po pěti letech … Svůj malý boj tedy mluvící zloděj vyhraje, ale ve válce prohrává.
Poučení pro nás – velmi často je lepší snažit se hledat společnou řeč a ústupky OBOU stran, proti sobeckému a na první pohled racionálnějšímu prosazování sebe sama. I v situaci, kdy se zdá, že druhá strana není ochotna ustoupit a tlačí druhého do kouta, doporučuji tedy neustále otevírat možnost komunikace (a klidně se přitom připravovat na boj). Zároveň je vhodné ptát se, kdo všechno ve hře hraje – otevřeně i jenom z pozadí a jak co nejvíce hráčů přesvědčit (nebo to přímo zařídit), aby můj prospěch byl i v jejich zájmu … budou to ti nejlepší spojenci. Přemýšlej tedy nejen o svém užitku, ale i o užitku těch druhých … proměnit boj ve spolupráci je první (a často rozhodující) vítězství, kterého lze dosáhnout.
Závěrem jedno ze starých přísloví/mouder (Čína – “Umění Války”), které však doporučuji zvážit při každé hře/boji:
Když nemůžeš vyhrát, nebojuj.
Science Cafe Poděbrady 2010/11 – V čem jsou amazonští indiáni lepší
Po poměrně dlouhém čase jsem na další Science Café zavítal do Poděbrad. Některé předchozí přednášky jsem totiž absolvoval v Praze a necítil jsem potřebu slyšet je znovu, některé se mi prostě termínem nehodily …
Přednáška byla tentokrát z trochu jiného oboru – skoro bych řekl sociologie – resp. srovnání (zčásti) a z části vyprávění o kultuře životním stylu amerických indiánů a jejich před kolumbovských civilizací – které se z části udržují dodnes. Hned na začátek je třeba říci, že pod pojmem civilizace/kultura je třeba si představit poměrně širokou škálu úrovní – od pralesních tlup žijících na úrovni lidí doby kamenné, až po poměrně vyspělé kultury Inků a Majů, které ve své době nabyly daleko od úrovně evropských a asijských civilizací.
Možná jedno z nejdůležitějších porovnání naší a jejich civilizace (a dodnes asi není zcela jasné, kdy došlo k rozdělení vývoje/přerušení kontaktů – od Vikingů, přes kontakty Asijskou cestou) je ve vnímání světa a životního cíle – zatímco naše civilizace je poháněna pohledem vpřed a snahou být výš, lepší, silnější, bohatší, jejich je opřena o akceptaci přírody a stavu jako takového. Naše znalosti byly IMHO poměrně násilně přetrhány střety národů a náboženství – symbolické pálení Alexandrijské knihovny a doba temna způsobená nástupem křesťanství u nás znamenaly vždy hluboký kulturní a technologický propad následovaný znovuobjevováním objeveného a vývojem vpřed. Indiáni jako přírodní národy žijí spíše poklidný život a existují zde kultury, které pravděpodobně již mnoho století, možná tisíciletí žijí na stejné úrovni – kterou akceptovali a nemají potřebu “žit lépe” v našem chápání světa. Přednášející to demonstroval i na naší touze “aby se naše děti měli lépe – a stejně tak generací mladých, aby dosáhly výše než rodiče” – v kontrastu s tím u indiánů panuje touha být a žít stejně jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.
Co musíme obdivovat je znalost přírody a schopnost indiánů z jejich úrovně (možná nižší, ale spíše jiného druhu) čerpat informace pro život. Samozřejmě je v tom i dílo času a možnost věci zkoušet a vylepšovat po mnoho generací (samotný šamanismus je starý už několik desítek tisíc let), ale zároveň i přirozená lidská moudrost – u nás někdy hanlivě označovaná jako “selský rozum”, která u nás mnohdy ustupuje do pozadí ve jménu moderních technik a technologií. Kolik dnešních mladých se při otázce nejprve zamyslí nad odpovědí a raději začne zuřivě “gůglit”?
Náš svět je tak plný různých pravidel a vazeb – což je při jeho složitosti nezbytné. Oproti tomu je život a organizace indiánů podstatně jednodušší, ale zároveň mnohem tvrdší a jejich chyba může znamenat v každém okamžiku fatální výsledek – tedy smrt jedince/vážné ohrožení celého kmene. Tento rozdíl pak ústí ve fakt, že zatímco množství pravidel a zákonitostí v naší společnosti je řádově větší, jsme k jejich dodržování mnohem méně striktní. U indiánů pak existuje spíše málo pravidel, které ale jsou velmi tvrdě dodržovány a kontrolovány – je to samotná otázka přežití.
Pokud bych se měl vrátit k samotnému názvu přednášky, určitě lze říci, že v oblastech poznání přírody jsou američtí indiáni “lepší” – je to věc, kterou žijí a kterou jsme naopak my již téměř zapomenuli (nejen jako jednotlivci, ale jako celá civilizace), zároveň je třeba říci, že způsob poznání, který pohání euro-asijskou civilizaci nám poskytnul mnoho výhod a možnost oprostit se od samotné otázky přežití. Střet naší a indiánské civilizace, který začal po objevu Ameriky 1492 pak – v rovině síly – vyznívá výrazně v náš prospěch. Zároveň se zdá, že naše poznání již dnes dosahuje i té abstrakce a respektu, že existují skupiny lidí (a tato přednáška je toho důkazem), kteří pouze tupě nelikvidují jiné civilizace, ale zamýšlí se nad nimi a hledají poučení z jejich zkušeností a způsobu existence – to je možná, dle mého názoru, větší a důležitější bonus naší civilizace, že jsme schopni se “učit i od nepřítele/soupeře”. Samotný boj o osídlení planety, který se zdá být vložen do našich genů je ostatně bojem o to, kdo je schopnější v “zabíjení a množení se”.
Při pohledu na souboj civilizací americké x evropské bychom si měli i uvědomit, že tiše, ale trvale hoří i další “boj” – mezi civilizací evropskou a asijskou. Uvidíme za pár století, jestli evropská civilizace nebude “zašlapána do země” asijskou a pouze se podivínští Číňané nebudou jezdit dívat do rezervace czechy-mourava na jakýsi podivínský kmen hovořící zvláštní řečí, které skoro nikdo nerozumí.
Naše civilizace je tak velikým experimentem, zkoušejícím, jestli demokracie a náš způsob chápání poznání je dostatečně životaschopný. V současnosti se zároveň zdá, že příliš nehrozí naše ohrožení “vnějším nepřítelem” – spíše můžeme sami sebe zlikvidovat různými -ismy a pokusy o popření základů, které nás posunuly až na stávající úroveň. Relativizují se i výhody a nevýhody – velká slabina otevřenosti a ochoty sdílet informace se v tuto chvíli zdá problematická při pohledu na plagiátorství a kopírování našich znalostí Asií – kopie často bývají i lepší než originál, ale zároveň tato vlastnost exportuje i náš hodnotový žebříček a životní styl. Může se tak stát, že nás Asie “pohltí a převálcuje”, ale za cenu faktu, že převezme náš životní styl a nebude tak naším nástupcem, jako spíše pokračovatelem naší cesty. Tohle vše ale ukáže jenom čas a na cestě bude určitě ještě mnoho křižovatek, které mohou osud civilizací zcela zvrátit … a rozhodovat může i ta nejmenší maličkost a každý z nás.
Den bez mobilu
Dnes (17.11.2010 – možná náhoda, nebo co) jsme si mohli mnozí vyzkoušet, jak moc jsme na mobilech a sítích (ne)závislí. Nevím jak jinde, ale v Kolíně od cc 11:00 nešla/šla velmi špatně síť O2 – aktuálně v 18:05 sice jde, ale jak jsem zjistil pořád s problémy – volání na jeden telefon mi oznámí, že je nedostupný, zatímco z tohoto konkrétního jde volat normálně (oba O2). Asi více mi “znepříjemnilo” život zpoždění SMS – dorazí tak s půlhodinovým zpožděním, což při placení přes internet znamená, že vyplníte formulář pro převod peněz a zhruba 5 minut poté, co vyprší časový limit na zadání SMS klíče vám tento dorazí. Na druhou stranu … zaplatím zítra, žádný problém 🙂
Rozumím, že někdo může být dohodnut “zavoláme si, kde se setkáme” a tohle mu život celkem znepříjemní, na druhou stranu … technika vždy může selhat a zde to na 95% je selhání techniky. Ostatně si ani nepamatuji, kdy naposledy došlo k takhle velkému výpadku, takže bych ani operátora nehanil za špatnou spolehlivost. Naopak za co bych pohaněl je fakt, že na jeho vlastních stránkách o problémech není ani zmíňka – když jsem zjistil, že je problém, vypnul jsem a zapnul mobil, vyzkoušel druhý, druhouu kartu a následně se podíval na jejich web – nic … řekl jsem si, že asi chcípnul mobil a nijak jsem to neřešil – svátek, vyřeším zítra. Vlastně náhodou jsem pak na informačním portálu narazil na info o problémech – to je a) velmi nepřesné, protože “síť se vrací do normálu” znamená, že SMS chodí pořád se zpožděním i dvě hodiny poté a některé telefony se tváří jako nedostupné … b) není to oficiální zpráva O2. Věřím, že v tuto chvíli technici O2 jezdí a řeší problém … co ale dělá PR manažer firmy? Pravděpodobně se válí někde na volném dni a přemýšlí jaká by měla být reklamní kampaň na sv. Valentýna 2011. Zrovna v tuto chvíli bych řekl, že selhal a vedení O2 by se mělo ptát, proč tuhle situaci okamžitě neřešil – nefungující mobilní síť spolu s reklamou na jejich www “kupte si naší chytrou síť” působí hodně komicky. Ale to si už musí vyřešit ve firmě – z mého pohledu prostě oddělení pro komunikaci se zákazníky dne 17.11.2010 u firmy O2 zachrápalo ve velkém a být jejich nadřízeným, zvážím jejich další setrvání na příslušných postech.
Zajímavé je však i sledování diskuze na zpravodajských serverech – zdá se, že bez mobilu si už “ani neťukneme”. Sami naprosto nejsme ochotni si něco plánovat a svazovat se … vše chceme řešit aktuálně jak se nám chce, jak se nám to v tu chvíli hodí – ve stejném okažiku ale všichni spoléháme a čekáme, že něco bude automaticky fungovat. Je to jedna z věcí, která mi v dnešním světě chybí – mnoho lidí chce jistotu a oporu, ale sami nejsou žádnou ochotni poskytnout. Sláva mému okolí a rodině, že mám pár lidí, o které se v případě nouze mohu opřít a mít onen pocit, bezpečného zázemí.
Science Cafe Praha 11/2010 – klimatologie a extremality počasí
9.11 se uskutečnilo další “sezení” v kavárně Potrvá – Science Café. Týden po předchozím, které bylo v rámci týdne vědy a techniky tak opět v tradiční druhé úterý v měsíci. Když speaker (vlastně speakerka) připomenula, že se jedná o výročí 2 let od prvního potrvá, uvědomil jsem si, že už sem vlastně také přes rok chodím … a jsem tomu rád. Jsou to příjemná posezení a rozšíření si obzoru o témata, která by člověk možná jenom pominul pro nedostatek času. Jestli má někdo jenom trochu zájem o populární vědu, doporučuji se nějakého Science Café zúčastnit.
Tentokrát se tedy jednalo o téma klimatologie, které dnes najdeme snad všude – o globálním oteplování “plká” kdekdo. Ve většině případů to s vědou a zdravím rozumem nemá nic společného – bral jsem proto tohle jako možnost poslechnout si to od lidí, pro které je to práce, koníček a kteří se tomu věnují na nějaké úrovni a ne jen jako možnosti přiživit se u dotací/získat nějaké voličské hlasy. Sám bych se přidal spíše na stranu pana prezidenta Klause, že globální oteplování má dnes blíže k cucání dotací než k vědě. Tím nechci říci, že by neexistoval vliv člověka na podnebí (klima), jen si nemyslím, že je nutné vše podřídit omezení toho vlivu. Průměrná teplota ostatně v minulosti kolísala i bez vlivu lidí (doby ledové – doby meziledové) a téměř jistě tedy existují samoregulující mechanismy, které dokáží v případě nárůstu průměrné teploty tento trend obrátit. To o co se IMHO my musíme snažit je nezatěžovat tento systém zbytečně a zároveň se ho snažit poznat a vědecky popsat. Druhou věcí zmíněnou přednášejícími je také nutnost se na změny připravit a minimalizovat jejich negativní dopad.
Zde bych asi měl udělat odbočku a podotknout, že obecně zaměňované jsou termíny počasí a podnebí – no asi hodně zjednodušeně řečeno počasí je aktuální stav – tedy krátkodobí, tak podnebí (klima) jsou nějaké dlouhodobé průměrné veličiny – především teplota a srážky (řekněme v ročním úhrnu).
Ale zpět ke klimatu a extremalitám – není na škodu si přiznat, že oteplení (byť globální) na nás má vliv poměrně nízký – kdo dokáže zaznamenat zvýšení roční průměrné teploty o 1 stupeň? To co ale výrazně můžeme zaznamenat, budou průvodní jevy/následky této změny. Může to být nárůst síly větru (bohužel pro toto v tuto chvíli nejsou k dispozici dlouhodobější spolehlivá měření – na rozdíl od teploty a srážek) a tedy nárůst počtu silných větrů, může to být zvýšení četnosti povodní a jejich (nevím jak to lépe nazvat) zkoncentrování – to co pozorujeme v posledních letech, kdy na určité malé oblasti spadne velké množství srážek v krátkém čase, zatímco v relativně blízkém okolí téměř žádné. Právě toto je příčinou mnoha škod a lokálních rychlých záplav.
S čím bychom se měli smířit je fakt, že ať už se rozhodneme tvrdě minimalizovat vliv lidí, nebo ho budeme jen pomalu omezovat, tyto změny ještě nějaký čas budou trvat, protože většina jevů “má výrazné zpoždění” a třeba rozpad plynů se skleníkovým efektem je v horizontu spíše desetiletí … tyto změny, které dnes provedeme pocítí (v dobrém i ve zlém) tedy především naše děti … Neznamená to, že bychom na to měli rezignovat a určitě stojí za to se o omezení exhalací snažit a dohadovat se na míře tohoto omezení. Nicméně v tuto chvíli je možná podstatné se připravit na následky dosavadního vlivu.
V rámci ČR je asi největším “strašákem” voda – tedy záplavy, kroupy, nárazové přívaly sněhu, … přeci jen hurikány u nás (zatím) tolik nehrozí. Ani tady si neodpustím poznámku, že ono zatím je celkem podstatné, protože zvýšení průměrné teploty je vlastně “napumpování energie do systému” a ta se může právě do kinetické (tedy silných větrů) IMHO transformovat, mohlo by se tedy teoreticky stát, že hurikány poznáme v budoucnosti (tedy skoro jistě ne krátkodobé) i u nás. U vody jsme si však na problémy “zadělali” sami – zkulturnění krajiny v 19. století (v jeho druhé polovině) totiž drasticky snížilo její schopnost absorbovat dešťové srážky – lokální průtrž se tedy v minulosti často zarazila na velmi malém území, zatímco dnes “se projde” podstatně větší oblastí doprovázená strženou zeminou – to jsou ty nepříjemně bahnem zaplavené sklepy. Proti těmto povodním nepomohou žádné hráze. Takže zpět ke smíšeným lesům, k polím s mezemi, k pěstování vhodných plodin, k přirozeným bariérám (meze) a … věcem, které jsme ve jménu pokroku téměř zlikvidovali 🙂
Jedna z drobných poznámek – i zde platí, že ani jedna z cest (omezení vlivu/adaptace na následky) není samospasitelná a cesta IMHO vede jen přes kombinaci obou – neměli bychom systém, kterému zatím zcela nerozumíme pokoušet, ale zároveň se musíme připravit na to, že se vyvíjí (i bez našeho vlivu) a měli bychom minimalizovat negativní dopady tohoto vývoje.
Science Cafe Praha 11/2010 – letecká meteorologie
Možná honosný název – letecká meteorologie – označuje jednu z praktických aplikací fyziky, matematiky do života. Pravděpodobně jen letci (a poučení) ví, že informace o počasí patří k informacím, které se spolu s letovým plánem dostávají před odletem posádce letadla a jsou důležitou součástí rozhodnutí letět/neletět (tedy zpozdit let), případně o změně trasy letu.
Tyto informace pro letecký provoz jsou trochu něco jiného než večerní zprávy “našich rosniček” – používají sice stejné nebo podobné zdroje, ale jsou specifické požadavky na přesnost a zároveň krátkodobostí. Jak jsme se na přednášce dozvěděli maximální délka předpovědi je 36 hodin (ono taky který let by byl delší, že …). Zároveň pro let není ani tak podstatné, jaká bude teplota, což naopak zajímá nás, když přemýšlíme co si obléct, pilota a posádku spíše zajímají rizika a něco, co bych nazval mezní jevy – tedy změny proudů vzduchu, riziko námrazy, bouřky, … které mohou bezprostředně ohrozit let.
Trochu mimo přednášku je jistě úvaha, jak moc dnes dokáží modely nahradit lidské zkušenosti a úvahu – výpočetní síla dnešních počítačů je obrovská, modely poměrně přesné a tato cesta je podpořena i hustou sítí měřících stanic (teplota, tlak, vlhkost). Všechny tyto faktory umožňují provádět modelování počasí na dlouho dopředu. Meteorologie je pak další ukázkou aplikace fyzikálních zákonů a náročné matematiky (jedná se o soustavy parciálních diferenciálních rovnic) spolu s numerickými metodami s dopadem na náš život. Bohužel zrovna v tomto případě se zde objevuje i nepříjemný faktor “motýlých křídel”/nestability. Tedy situace, kdy malá změna vstupních podmínek vede k velké změně výstupu. Příkladem budiž námraza, kdy je obecně známo, že čistá voda (a ta v mracích bývá) dokáže vydržet v tekutém stavu i při teplotách pod bodem mrazu, ale malý impulz – pevná částice, otřes (tím může být i zvuková vlna) vyvolá následně rychlé “zmrznutí” – letadlo, které vlétne do takto podchlazené mlhy pak může být velmi rychle obaleno silnou vrstvou ledu … a to jistě není příjemná situace. Stejně tak déšť vzniká při ochlazení mraku, ale jeho vznik může být uspíšen podobným impulzem. Právě v tuto chvíli je i dnes potřeba lidský faktor, který dokáže odhadnout možnost vzniku podobných jevů.
Abych provedl trochu osvěty zmíním dva jevy o kterých se hovořilo – vzdušný (větrný) střih – tedy prudkou změnu směru/rychlosti větrů a dohlednost – tedy vzdálenost na kterou jsme (laicky řečeno) schopni rozeznat nějaký předmět.
Na závěr v diskusi padla zmínka o jevech jako tornáda a o snaze ovlivňovat počasí (možná si vzpomenete, že při zahájení Olympijských her v Číně bylo připraveno letectvo “rozehnat mraky”, aby přípravy proběhly dle plánu … spíše legrační příklad, ale ukazuje, že tyto snahy jsou).
GTD krok 2 – zkušenosti a retro
Pokud jsem celkem bez problému začal používat seznamy úkolů a mohu říci, že se velmi osvědčily – postupně se věci řeší …
Druhý krok – pomodoro timer je pro mě mnohem náročnější – 25 minut bez přerušení telefonem, kolegou, … něčím je prostě luxus, který je těžko dosáhnout a někdy musím být velmi nepříjemný, abych to dodržel – navíc mi celkem vadí hovor za zády, takže při čtyřech lidech v pracovně to je prostě náročné. Zároveň musím potvrdit, že ono 20-25 minutové “zabrání se do práce” a soustředění prostě většinou problém posune vpřed daleko více než 5 krátkých desetiminutovek přerušovaných něčím. No nic, budu se muset holt více snažit.
Zároveň jsem si při tom všimnul, že problém GTD a ZTD se vůbec netýká jenom jednotlivce, ale stejně tak i skupin, organizací, firem, … Kolikrát jenom kolem sebe vidím chaotické poskakování z problému na problém a řešení prkotin v okamžiku, kdy jsou závažné problémy čekající na vyřešení. Snad každý větší projekt/úkol/cíl by si u organizace i člověka zasloužil na začátku alespoň krátké zamyšlení a uvědomění si, co všechno pro to je třeba splnit. Tento základní kámen (alespoň dle mého názoru) je u tolika problémů opomíjen, že mohu říci – projektové řízení v ČR téměř neexistuje.
Pokud mohu pozorovat, většina projektů je řízena s tím, že chceme dosáhnout “něčeho velmi obecného” – pravděpodobně s vizí, že se to těžko měří a nebude nikdo později řešit, jestli byl projekt úspěšný nebo ne. Věc jako harmonogram prací – klidně načmáraný na nástěnku v kanceláři a odškrtávání milníků (splněných úkolů) + jeho postupné změny – posouvání, doplňování/mazání dalších úkolů – to je v našich podmínkách snad sci-fi.
Ono je to vlastně pochopitelné – v ČR je nyní u moci (na vedoucích postech) generace 40-50-níků, která tohle nikdy nestudovala a je v této oblasti “samouky”. Často lidé s velmi vysokou odborností hřeší právě na svoje odborné znalosti z oboru, ale o managementu a řízení “nemají páru”. Těžko jim vyčítat, že to nestudovali, ale lze říci, že mnozí z nich se ani nyní nesnaží. Po svých podřízených skoro automaticky vyžadují další vzdělávání, ale sami tu svojí nejpotřebnější odbornost – vést a řídit – zanedbávají naprosto fatálním způsobem.
Ostudou mladších generací je fakt, že je ještě nepřeválcovala. Bohužel je to dáno “zatuchlostí a malostí” českého obchodního rybníčku, kde je nejčastější taktikou “já na bráchu, brácha na mě”. Začíná to už u státních/obecních zakázek, kde nejčastěji oslovenými firmami jsou ty, které patří “Pepovi od vedle”, nebo které “dali patřičné všimné”. A stejné je to u velkých firem – i zde si lidé jen na trochu vyšších postech dohazují zakázku jeden druhému, protože firma to zaplatí.
Za této situace je potěšující fakt, že velké firmy postupně klesají ve významu a rozvíjí se mnoho drobnějších firem, které přestáli krizi, často lépe než ty velké, které mají silnější základy (možná, že shnilé, ale základy). Všem těmto malým firmám: Hodně štěstí.
LinkedIn
