Postradatelní – Expendables
Včera jsem shlédl jeden z filmů, který jsem již nějakou dobu měl chuť vidět – Expendables. Tedy jakousi vzpomínku na akční filmy 90-tých let (možná i 80-tých). Film s obsazením, které by před 20-ti lety vyvolal davové šílenství nebude určitě patřit do síně slávy, ale zároveň … IMHO není špatný. Kdo nemá rád akční filmy – prvoplánové, plné akčních a bojových scén, bez hlubokého děje – ať se ani nesnaží shlédnout – přesně takový ten film je. Není to film na hluboké úvahy, ale spíše pohodová akce plná svalů a zbraní u které lze vypnout (nebo je možná nutné vypnout) a ignorovat veletoče, ale soustředit se na akci a pár “hlubokých míst”, kde se říkají obecné pravdy a moudrá slova. Předpokládám, že právě o tohle a o trochu zábavy autorům šlo – vyzdvihnout přátelství a jeho cenu, zavzpomínat na dobu, kdy byli slavní a ukázat, že do starého železa … sice patří, ale pořád něco dokáží. Možná právě to jedno moudro o přátelství a soudržnosti má v tomto kontextu větší váhu než mnoho hlubokých myšlenek u filmů z festivalů, možná právě ona ukázka jak to staříci ještě dokáží roztočit může povzbudit víc než … mnoho filmů ověnčených oceněními.
Co mě potěšilo, je nadsázka a humor ve filmu – opět nenáročný, ale onen rozhovor Stallone-Schwarzenegger je přesně tou ukázkou špičkování se vztahem k předchozí rivalitě mimo film u těchto dvou svalnatců. I Schwarzeneggerův odchod má s realitou něco společného a symbolického.
Takže pokud máte volný večer a nechcete moc přemýšlet, mohu film doporučit. Nečekejte ale nic hlubokého, snad “jen” pohodový film, který staví na faktu, že správný chlap není dokonalý, ale poslouchá svůj rozum a přátele poznáš nejen v dobách zlých, ale hlavně v dobách špatných, kdy najednou stojí vedle tebe – čert ví, jestli je to málo, nebo je to naopak něco co v dnešní době tolik chybí.
Výběh na Kaňk – Vánoce 2010
Klub deportivo letos představil další novinku – po zdařilém běhu Dačického 12-tka (srpen – běh na 12 km) a xTerra triatlonu u Velkého Rybníka (červen) uspořádal výběh na Kaňk – cca 1300 metrů s převýšením něco málo přes 100m. A opět je třeba říci, že se jednalo o mimořádně zdařilou akci – spíše sranda běh s jednoduchou organizací s jasným termínem 24.12. dopoledne má něco do sebe. Běh (skoro schválně neříkám závod) umožní odreagování se od vánočních příprav a zasportovat si s lidmi, kterým pohyb “něco říká”.
Trať je celkem jednoduchá a byla velmi dobře značena – nikde nebylo váhání, na všech křižovatkách jasné šipky. Běží se vlastně pořád do kopce – z Kutné Hory na vrchol Kaňku – nejprve úvozem, překřížit silnici (MP regulovala provoz, takž v pohodě) a pak po lesních cestách. Náročný byl tentokrát a asi v tomto období spíše běžně, terén – sníh, led, bláto, rozbředlý sníh … užili jsme si všeho a tu krátkou trať to docela zkomplikovalo … aspoň já měl pocit, že spíše na běh se musím soustředit na stabilitu a lehký odraz bez proklouznutí. Ale to prostě k zimnímu běhu patří.
Všem účastníkům tedy popřeji tímto hodně štěstí do nového roku a ať jim to běhá. No a snad i na shledanou na dalších sportovních akcích. Organizátorům přeji výdrž a jako loni nabízím pomoc při značení a organizaci akcí – doufám, že čas a zdraví dovolí zúčastnit se xTerry i Dáči.
Českobrodská Vánoční Desítka 2010
Po roce znovu zimní počasí a běh v Českém Brodě. Trať už asi nemá čím překvapit – těch 5 km tam a 5 km zpět už většina z nás běžela tolikrát … že už si počítáme patníky do obrátky. Zima to trochu ozvláštní růzností povrchů – loňský drsný mráz letos vystřídalo příjemných -6 stupňů … na dýchání fajn, nepříjemný byl úsek asi 2km (tam a další 2km zpět) se sněho-soli. Sníh napůl rozpuštěný solí je něco na běh nechutného – žádná opora a i boty s relativně hlubokým vzorkem mají tendenci “nabrat sníh do vzorku” a ustřelit …
Naopak začátek byl slušný, téměř suchý asfalt a opět konec byl už tvrdý sníh, kde se běželo dobře. Potěšilo mě, že se řasy rozšířily a startovní pole bylo mnohem širší než loni. I tradiční buchta k čaji v cíli byla … bohužel jsem tentokrát musel odmítnout, vzhledem k nějaké nevolnosti jsem měl pocit, že by se rychle “vrátila do placu”.
Je to jeden z posledních běhů v každém roce a vždy obdivuji ochotu lidí organizovat podobnou akci těsně před Vánocemi, kdy máme všichni dost starostí … i policie hlídala příjezdy aut, takže jsme mohli v klidu běžet a jenom se vyhýbat stojícím/čekajícím autům.
Jediný smutný fakt je cesta z Kolína do Brodu – po měsíci zimy ta silnice (první třídy) vypadá jak Drážďany po náletu spojenců – jestli vše ostatní dosud chválím, tak zde by bylo na místě zjistit, kdo tuhle silnici letos/loni opravoval a … nechat ho na pískovišti plácat bábovičky. Jestli letos sještě přijdou mrazy, pravděpodobně bude problém tuto silnici projet bez utržené nápravy (samozřejmě pokud nemáte off-road) – dříve jsem slyšel, že se to vyřeší, až bude dálnice a zmenší se objem nákladní dopravy na státovce Praha – Kolín. Dálnice je, nákladní doprava se IMHO celkem zmenšila na této trase (občas tam jezdím) … a silnice se zhoršila 🙂 Vůbec si nedovedu představit vyjet tam na silničním kole …
Science Cafe Poděbrady 2010/12 – Raketoplány 3. jinak
Včerejší přednáška (16.12.2010) v Poděbradech pro mě byla trochu výjimečná – jednak jsem se po celkem dlouhé době potkal s kolegou z VŠ, takže jsme ještě před samotnou přednáškou příjemně “pokecali v restauraci v Poděbradech”, jednak je pro mě (a asi i pro kamaráda) téma související s vesmírem a jeho dobýváním hodně zajímavé.
Přestože se vlastně nejednalo o astronomii a astrofyziku, ale o technologii z několika pohledů. A použiju určitě ten pohled přednášejícího, protože si myslím, že je poměrně zdařilý a dobře vystihuje situaci a evoluci raketoplánů. Abych situaci uvedl, tak celý projekt začal v době po Apollu – tedy po programu, který byl velmi úspěšný, prestižní a proklatě drahý – výsledkem byl požadavek na prostředek, který bude schopen dopravit do vesmíru (možná lépe řečeno na oběžnou dráhu) lidi a materiál a po návratu bude znovupoužitelný. Stávající rakety se sice vrátily, ale spíše jen malá část – větší byla odhozena a shořela v atmosféře … provoz byl proklatě drahý. Ale popořádku:
- Technologie
Ať se nám dnes technologie zdá být zastaralá, na svojí dobu to bylo asi to nejlepší, co mělo lidstvo k dispozici – od motorů, přes elektroniku, až po samotný plášť, který musel vydržet extrémní přetížení i sestup do atmosféry (a pokud možno neshořet 🙂 Dnes je jasné, že spoustu věcí by šlo dělat mnohem levněji, efektivněji a spolehlivěji, jenže ten koncept je 40 let starý – podívejme se na to, co bylo tehdy k dispozici. Při této představě je třeba říci, že celková koncepce a úspěšný (s výhradami) průběh programu je ukázkou velkého úsilí a musím sám za sebe složit poklonu NASA. - Ekonomika
Naopak tohle je katastrofa a to naprostá – cena vynesení jednoho kilogramu na oběžnou dráhu a celkové náklady překročily původní plány o řády … asi nejde čekat, že by se původní plány dodržely, ale ten skok prostě je děsivý. V tuhle chvíli musíme přiznat, že podobný projekt by asi neustála žádná soukromá firma a nové programy soukromých raketoplánů jsou určitě řízeny jinak (a pokud ne lépe, nemají šanci přežít) – dnes se ukázalo, že univerzální stroj (člověk a náklad) je neefektivní, protože prostor s nákladem se zabezpečuje “jako pro člověka” – enormní náklady, které jsou skoro zbytečné, i ona znovupoužitelnost je hodně relativní – raketoplán je po každém letu “rozebrán a znovu složen” – opět náklady zcela mimo původní plány. Množství startů je opět o řád jinde než plán – proti desítkám startů ročně se jedná o několika startech ročně – fixní náklady rozpuštěné na start jsou zase násobné. K tomu je třeba přičíst, že existují firmy, které vyráběly díly na raketoplán … na nic jiného, jenže protože ho možná budeme potřebovat, výrobní linku je nutné udržovat (včetně lidí) připravenou – “co kdybychom ten díl znovu potřebovali vyrobit” … jen těžko si jde představit ekonomicky větší hloupost … - Bezpečnost
Zhruba 140 startů a dvě nehody s posádkami (14 mrtvých) – to i naše silnice jsou bezpečnější. Samozřejmě jde o projekt na hranici lidských možností (míněno technologií), ale přesto je dnes již to riziko těžko akceptovatelné. - Symbolika
Tenhle pohled doplním soukromě – IMHO ať chceme nebo ne, raketoplán je symbolem jisté epochy dobývání vesmíru a jedné asi trochu slepé uličky … jenže v životě kdyby neplatí. Původní myšlenka znovupoužitelnosti nosiče je nejen krásná, ale podle nových projektů se prostě uchytila. Projekt raketoplánů narazil na jiná rozhodnutí, která se možná dnes jeví špatná, ale byly dělány v jistou dobu, v jistou situaci – byl bych s kritikou opatrný. V každém případě je dnes symbolem velkého projektu, který byl řízen vládou a který byl nosným programem cest do vesmíru po mnoho let. Svým způsobem se obávám, že to možná je jeden z posledních podobných (rozsahem) projektů západního světa – otěže dnes poměrně jasně přebírá Čína a později možná Indie, v naší části světa pak komerční firmy. V euroatlantické části světa, zdá se, přichází doba, kdy NASA (a podobné instituce) bude spíše distributorem peněz mezi různé projekty a bude si kupovat (a tím koordinovat vývoj) služby u soukromých subjektů. Raketoplány naopak zůstanou symbolem státního (se všemi klady i zápory) molochu.
Jak dál? Dobrá otázka a odpověď asi byla naznačena – do vesmíru se dostávají další státy, především asijské. Zdá se, že mezinárodní spolupráce není tak jednoduchá a všespasitelná jak se dosud zdálo … ISS ukazuje příliš mnoho problémů. I situace dnes, kdy USA končí s lety raketoplánů a vlastně nemají “jak se dostat na oběžnou dráhu” – používají tedy nákup dopravy od Ruska, které okamžitě zvedlo ceny, ukazuje na spolupráci spíše dvou soupeřů, kteří spolupracují “jen když se mi to hodí”, než o vážně míněnou kooperaci. Velkou perspektivu zde má určitě soukromý sektor- technologie se zlevnily a NASA/jiné instituce jsou ochotné platit – je zde prostor vydělávat peníze a to už mnozí zavětřili. Nejde jen o vesmírnou turistiku, ale o možnost pronajímat dopravní kapacitu jiným – vynášení satelitů, lidí, materiálu … a tak jako vláda USA používá dopravní letadla na lety po světě, bude možná stejně běžné za pár let, doprava částí vesmírné stanice na orbit soukromou firmou – už se těším na taxametr a ceník kilogramu na nižší oběžnou dráhu/vyšší oběžnou dráhu s příplatkem za bussiness class/economy slevy 🙂
Závěrem je třeba říciu, že raketoplány IMHO svojí roli splnily – možná už nikdy nepoletí, ale … létaly a patří mezi výrazné etapy cesty člověka do kosmu.
Science Café Praha – 2010/12 – “a zase ty kolapsy”
Tak letos poslední posezení Science Café v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.
Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).
V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.
Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂
Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.
Vánoční trhy v Drážďanech
Pokud chcete nasát předvánoční atmosféru (a možná i trochu svařáku), je poměrně dobrou příležitostí vánoční trh. Pověstné trhy jsou v Praze na “Staromáku”, ve Vídni a pak v mnoha německých městech.
Loni jsme navštívili Prahu, letos padla volba na Dresden v Německu. V porovnání s Prahou jsou trhy “velká akce” s tradicí. Praha má poměrně hezkou část na Staroměstském náměstí, zbytek už spíše připomíná obyčejnou tržnici. Ale zase Staroměstské náměstí má nádherné kouzlo a ukázky některých řemesel s možností typických vánočních jídel z Čech a Moravy mají nádhernou atmosféru. Drážďanské trhy jsou větší, vietnamské cetky tam neuvidíte, ale přeci jen je to už “továrna” na vánoční atmosféru. Je to hezký zážitek – krásně voní svařené víno, punč, cukroví, klobásy … zní koledy. Na druhou stranu po dvou-třech hodinách možná zjistíte, že všude narážíte na lidi a že stánky jsou jeden jako druhý. Klidu si tedy moc neužijete, ale spíše zjistíte, co bude hitem v ozdobách letošních vánočních svátků.
Co mohu určitě pochválit je zajištění trhů – parkoviště nalezne snad každý – šipky s počtem volných míst na jednotlivá parkoviště nelze přehlédnout. I čistota je obdivuhodná – ne že by nikde nebyl papírek, ale vzhledem k množství lidí, stánků s občerstvením, je tu téměř naprostý pořádek.
Takže pokud máte volný víkendový den a chcete se pokoukat na vánoční výzdobu, dát si trochu svařeného vína a originální německou klobásu … Drážďany mohu doporučit jako variantu blízko hranic. Nečekejte ale pohodový trh, spíše davy lidí a útok na vaši peněženku a chuťové buňky.
Malý black-out v Kolíně
Včera večer (9.12.2010) v části Kolína cca 1/2 hodiny večer nešel proud … banální událost, která nám ale ukazuje, jak jsme čím dál více na dodávkách “síťových služeb” závislí. Ta půlhodina byla celkem legrační – nic nám vlastně s přítelkyní příliš nechybělo, naopak jsme měli možnost si v klidu popovídat při svíčce. (Zároveň rozumím, že pokud měl někdo rozdělanou práci, prádlo v pražce, pekl cukroví v el. troubě, asi to nebylo nic příjemného …)
V každém případě byla sranda sledovat po zapnutí náběh jednotlivých zařízení – a vzhledem k tomu, že problém asi nebyl jen “nahodit pojistky” – mohli jsme si to projít několikrát. Elektřinu totiž zapínali a opět padala po pár vteřinách asi 5-krát. Takže zavržení ledničky, pípání faxu, který chce nastavit čas, nabíhání routeru pro připojení, modemu pro VoIP telefon, digitální mikrovlnka, počítač, externí pevný disk na zálohy … legračních pár vteřin, kdy se malá domácnost “probouzí” a jednotlivá zařízení si jedno druhé “osahává své okolí” a nastavuje se.
Samotného mě trochu zamrazilo při představě, kolik nastavení a konfigurací v té domácnosti už je a představa, že to asi budu někdy stěhovat … a část přenastavovat. Ovšem ještě horší by byla varianta, že ten proud nepůjde měsíc, dva … kolik jen blbostí by nešlo a kolik věcí, které dnes bereme jako samozřejmost, by se stalo luxusem.
Ve stejný okamžik si vzpomenu na život na chatě, kde kromě světla (a to se dá svíčkou nahradit) bylo akorát rádio a to jsem klidně oželel – zároveň však každý večer po desáté hodině, kdy se zhasínalo veřejné osvětlení bylo na obloze nádherné “video” noční oblohy a pokud byla jasná noc … pohled na hvězdy, který dnes ve městě je luxusem. Možná to byla i připomínka, kolik že věcí běží zbytečně a mohli bychom je vypnout, aniž by to mělo velký vliv na kvalitu života a ušetřit tak něco málo elektřiny, potažmo pak naší přírody … ono zapnout přístroj jednou ručně míst jenom “hmátnou po dálkovém ovladači” zase tolik námahy nestojí 🙂
Takže si zase užijme další black-out a zkusme si chvíli bez “všech těch vymožeností naší civilizace”.
Je stávka řešení/cesta k němu?
Obecně si myslím, že může být. Ač pravicově a spíše konzervativně orientovaný, myslím si, že na stávku mají pracující nárok -daný ostatně zákonem. Druhou stranou mince je fakt, že stávka JE zákonem regulována a musí splňovat některé podmínky – v tomto ohledu si dokonce myslím, že naše soudnictví “chrápe jak je jeho zvykem” a nikdy se o tohle nezajímalo – možná by nebylo od věci odbory občas usměrnit a v případě nelegálnosti stávky je nechat zaplatit škody = poslat pravděpodobně do konkurzu.
Legrační na stávce dnešní je fakt, že stávkují lidé ze státní správy aniž by tak přesně věděli za co … mají již snad svoje nové smlouvy/tarify podle kterých budou tito lidé placeni? Skoro bych se vsadil, že ne a pak je to stávka především zastrašovací. A s tou již souhlasit nemohu. Odboráři se ostatně v tomto chovají podobně jako různí rádobysocialisté jako děti, tedy podle hesla “my chceme”. Obecně se domnívám, že daleko čitelnější cestou je podání výpovědi – prostě za těchto podmínek nejsem ochoten pracovat. To je naprosto legitimní a čistý způsob, na který bohužel většina odborářů a zaměstnanců “nemá koule”, jak by řekl jeden z předchozích zaměstnavatelů. Píšu bohužel – především pro zaměstnance, protože ono nastavení jasných pravidel a otevřené konfrontace nabídky a poptávky by IMHO pomohlo především jim.
Zároveň mi přijde legrační kolik hrdinů vykřikujících o zbabělosti těch co stávku nepodpoří se teď našlo – povětšinou těch samých “hrdinů”, kteří neměli odvahu předstoupit před svého zaměstnavatele/nadřízeného a vyříkat si to s ním z očí do očí. Jak jsou teď hrdí a odvážní … když mají za zadkem dav. Jak teď horují za zdvižení (hrdé zdvižení, abych byl přesný) hlav, když dosud “ohýbali hřbet”. Je legrační vidět, jak dav dokáže probudit emoce – stejné u chuligánů ze Sparty, kteří v davu cítí beztrestnost, jako o státních (nebo stádních) zaměstnanců.
Nechci zde tvrdit, že stávka je a priori špatná, dokonce si myslím, že spousta požadavků je oprávněná … jen forma, která byla zvolena, se mi zdá nešťastná. Ekonomika na tom není dobře, nebude na tom dobře ani za rok a velmi pravděpodobně ani za dva – málokdo zpochybňuje fakt, že je třeba šetřit – jenomže málokdo to chce začít dělat u sebe. V komerční sféře je to jednoduché – firmy, které to neudělali jdou do kytek, případně jim klesají zisky, pokud na tom dosud byly etradobře. Ve státní správě … se vyráží do stávky. V tuto chvíli bych doporučil jediné – stávka musí trvat dlouho … týden, dva, měsíc … aspoň tak dlouho, abychom zjistili, které státní zaměstnance vlastně potřebujeme (ty budeme muset zaplatit a IMHO lépe než dosud), a které můžeme nechat “stávkovat dle libosti”, jenže o tohle zjištění pravděpodobně spousta odborářů nemá zájem … hádejte proč – no protože to jsou velmi často ti “hrdinové”, kteří věří, že to za ně vybojuje dav.
GTD krok 3 – milestones
Po nějaké době jsem přikročil k dalšímu kroku – milestones.
Princip je opět až krutě jednoduchý – stanovíme si cíle na časová období a doporučuji zvolit den a týden. Cílů by mělo být málo, mělo by být jasně poznatelné splnil/nesplnil a … to je asi vše.
Zní to strašně jednoduše a fakt to tak jednoduché je – v pondělí ráno/v neděli večer si prostě vklidu sedneme podíváme se (pokud máme) na cíle z minulého týdne – splněny O.K. vyškrtneme, nesplněny – zkusíme se zamyslet proč a sepsat si na to pár bodů, případně se zamyslet, jestli úkol trvá, co musíme změnit, abychom tento cíl dosáhli následují týden. No a doplníme další cíle na následující týden.
Úplně stejný proces provedeme ráno/večer (jak se komu hodí – já volím ráno ve vlaku) a stanovíme si menší cíle na tento den.
V první fázi doporučím si dávat na den 2, maximálně tři cíle a na týden maximálně do pěti. Po pár týdnech uritě zlepšíme odhad, co za ýden/den zvládneme a co je moc. Že se ne vždy vše podaří je realita, ale měli bychom si sami pro sebe říct, proč se to nepovedlo – děláme to pro sebe, je lepší si přiznat, že jsem “dnes neměl svůj den achatoval s kamarádem”, než vymýšlet důvody a lhát sám sobě – i zde platí věta “kdo chce, udělá, kdo nechce, hledá důvody proč to nejde.”
Jako druhou radu přidám věc zmíněnou snad ve všech GTD příručkách – snažte se co nejvíce udělat ráno – neodkládat to.
Společenství lži
Naše společnost se poslední zhruba století začala vyznačovat jedním důležitým faktem … nemáme problém s přežitím. Ještě před pár generacemi byl život z velké části bojem o přežití – možná ne v dobách míru a hojnosti, ale každá katastrofa (přírodní, válka, epidemie, …) přinášela hrozbu hladomoru a problémy většiny populace s přežitím. Dnes to již není pravda – tedy v bohatém severu – již tyto problémy řeší spíše okrajová část populace. Zároveň tento pokrok přinesl jeden zajímavý jev … máme dost času na “blbosti”. Nemám sice iluze o tom, že by se dříve žilo jen efektivně, ale množství blbostí, které každý den děláme je neuvěřitelné.
Vezměme si jenom množství informací, které dostáváme každý den – noviny, internet, reklama, … jenže v jaké kvalitě? Všimli jste si, jak již spoustu informací bereme “s rezervou”. Takže ty nejlepší, nejvýhodnější, ideální, … či jaké všechny věci zcela přehlížíme. Naučili jsme se filtrovat informace, takže již sami nejsme často i poznat, jestli opravdu něco není skvělé, super, … Je dnes tak těžké rozlišit, která informace je brána vážně a která je jen “naoko”.
Naopak druhá strana – ta která informaci podává se dnes více než na její obsah soustředí na dvě věci – musí to zajímat a nemělo by to být právně napadnutelné. I proto je všechno giga, skvělé, … Některé případy dnes již podchycujeme zákonem – viz banky, které musí u půjčky uvádět rpsn, tedy odpovídající roční úrokovou sazbu pro možnost porovnání, povinnost v obchodech uvádět i cenu za kg (např. u potravin) a dalším adeptem jsou IMHO stávající závody ve “zlevňování” automobilů – jak bombastické ceny … jenže s hvězdičkou a dovětkem, cena platí při leasingu, půjčce, … tedy při nějaké akci, která vás většinou nezajímá a v podání dotyčné firmy zdraží věc na cenu “před slevou”.
Není to ale jen reklama – kolik jen předvolebních slibů jsme již slyšeli a dnes jsme tak daleko, že se sice ne zcela otevřeně, ale ani to nikdo už moc nepopírá, ví, že to jsou jen sliby před volbami, které přeci nikdo nepočítá, že by plnil … (nevím jak přesně to jeden z našich předních politiků řekl).
Důsledek je ten, že stále více informací máme zdánlivě lehce k dispozici, jenže je musíme neustále ověřovat a hodnotit – na diskusních fórech, konkrétním dotazem a žádostí o přesnou kalkulaci ceny, s přáteli, … někdy dokonce nejsme schopni rozlišit, co je a co není pravda … 9 z 10 lidí aby se z toho zbláznilo (abych použil slogan blízký reklamním agentům). Naprosto jsme degradovali jazyk, písmo z prostředků na komunikaci a sdělení informace na prostředek k manipulování s druhými. Viva doba, kdy “slovo muže” mělo větší váhu.
Budujme si tedy dnes a denně svoje okolí, které podává relevantní informace a stejně se k němu chovejme – možná zjistíme, co času máme na smysluplnější věci než jen pořád zjišťovat “jak je to doopravdy”.Oceňme i firmy/společnosti, které mají historii a které se historicky chovají korektně – sleva 10% za nejistotu je hodně drahá sleva. V každém případě nám hrozí, že společnost zcela přestane fungovat, protože žádná informace nebude brána vážně … a možná se pak znovu objeví i ten hladomor a boj o holé přežití – zatím je to jen ve světě informací, kdo ví jak daleko je to k boji v životě reálném.
LinkedIn
