V poslední době jezdím méně vlakem a po dnešní zkušenosti musím říct … je to dobře. Za poslední měsíc jsem vlakem jel čtyřikrát a třikrát z toho zpoždění. Jednou si za to, pravda, mohu sám – vlak měl avizovanou výluku. Ale druhé dva případy jsou poměrně legrační a vypovídají o systému ČD více než dlouhé rozbory. Dnes ráno byla výluka kolem Libně – následek nehody. Asi nic příjemného, ale v životě se to stane. Zároveň je třeba říci, že to byla nehoda ze včerejška – dnes se odstraňovaly následky. Přestože to nebyla “okamžitá nehoda”, kdy pochopím zmatek a neinformovanost, přesto se ukázalo, že na Kolínském nádraží nikdo “nic neví” – cedule ukazovaly nesmyslné časy zpoždění a na přímý dotaz na informacích přišla odpověď – “no my nevíme, já se ani nemohu podívat, kde ten vlak je …” Co k tomu říci – snad i za Rakousko-Uherska byl systém funkčnější a vlaky jezdily lépe. Co je ještě horší, že v době moderních informačních technologií nejsou ČD schopny rozeslat informaci na stanice o zpoždění a nastavit sledování vlaku tak, aby informace o zpoždění byly reálné – pokud je totiž vlak 50km daleko a na ceduli svítí, že by měl být ve stanici za 5 minut … je to informace, která má hodnotu zápornou – jenom mate.

Nemám to za zlé pracovníkům v Kolíně, ve vlaku – oni postupují podle nějakého systému. Asi by mohli projevit iniciativu a zavolat do prahy na stanici – zjistit polohu vlaku, ale to není systém a trvale to fungovat nebude. Komu to zazlívám je vedení ČD – pokud vím, nejsou ve funkci  měsíc, dva, abychom je museli omlouvat a hájit – v tuto chvíli bych tak jejich působení v oblasti osobní dopravy musel hodnotit jako působení spolku retardovaných jedinců, kterým bych nesvěřil ani řízení skladu s kancelářskými sponami. Je legrační jak se dříve p. Bárta na ministerstvu dopravy prsil jak “zatočí s dodavateli staveb” – pokud vím z předchozí práce, moc se mu to nepovedlo a ve firmách které přímo mohl ovlivnit (kdopak je asi majoritním akcionářem ČD) panuje bordel jako dříve. Více a více to pak zapadá do obrazu Napoleonka, který do vlády a politiky vstoupil jen z podnikatelských důvodů – jen kvůli penězům. Bohužel podobné je to i u dalších ministrů (nejen stávající Bártovy loutky, ale i těch předcházejících od doby “Pádla”) – všichni se nechali od top managementů “opít rohlíkem” a jenom konzervují stávající nefunkční stav.

Možná by tak, místo diskusí o Bátorovi a štěkání na sebe přes média, měli páni ministři zvednout své tlusté pr…zadky a zkusit si procestovat zemi, kterou spravují vlakem (nemyslím vládním, ale obyčejným) – myslím, že by o ČR zjistili za dva dny více než za měsíc konzultací se svými poradci, kteří sledují svoje zájmy. A pokud se nebudou schopni dohodnout a budou bojkotovat vládu kvůli jednomu úředníkovi … jak moc si páni váží naší země a pravomocí jim svěřeným? Jsem voličem stávající koalice, ale raději vládu ČSSD, která bude (byť blbě) vládnout, než spolek rozhádaných kašpárků, jak se prezentuje nyní tato vláda. Čekal bych ostatně, že i p. Nečas jako šéf vlády sedne s oběma stranami sporu a řekne – pánové, buďto budeme nadále vládnout a teď se dohodnou podmínky, nebo to pojďme odpískat. Bohužel se zdá, že odvaha něco říct a akceptovat i důsledky, které to ponese, naši politiku nadobro opustila.

Blaničtí rytíři, proč spíte, když jeden zastydlý nácek v klotovém rukávu dokáže takhle ochromit běžný chod vlády. To bude opravdu ještě hůře?

Obecně si myslím, že může být. Ač pravicově a spíše konzervativně orientovaný, myslím si, že na stávku mají pracující nárok -daný ostatně zákonem. Druhou stranou mince je fakt, že stávka JE zákonem regulována a musí splňovat některé podmínky – v tomto ohledu si dokonce myslím, že naše soudnictví “chrápe jak je jeho zvykem” a nikdy se o tohle nezajímalo – možná by nebylo od věci odbory občas usměrnit a v případě nelegálnosti stávky je nechat zaplatit škody = poslat pravděpodobně do konkurzu.

Legrační na stávce dnešní je fakt, že stávkují lidé ze státní správy aniž by tak přesně věděli za co … mají již snad svoje nové smlouvy/tarify podle kterých budou tito lidé placeni? Skoro bych se vsadil, že ne a pak je to stávka především zastrašovací. A s tou již souhlasit nemohu. Odboráři se ostatně v tomto chovají podobně jako různí rádobysocialisté jako děti, tedy podle hesla “my chceme”. Obecně se domnívám, že daleko čitelnější cestou je podání výpovědi – prostě za těchto podmínek nejsem ochoten pracovat. To je naprosto legitimní a čistý způsob, na který bohužel většina odborářů a zaměstnanců “nemá koule”, jak by řekl jeden z předchozích zaměstnavatelů. Píšu bohužel – především pro zaměstnance, protože ono nastavení jasných pravidel a otevřené konfrontace nabídky a poptávky by IMHO pomohlo především jim.

Zároveň mi přijde legrační kolik hrdinů vykřikujících o zbabělosti těch co stávku nepodpoří se teď našlo – povětšinou těch samých “hrdinů”, kteří neměli odvahu předstoupit před svého zaměstnavatele/nadřízeného a vyříkat si to s ním z očí do očí. Jak jsou teď hrdí a odvážní … když mají za zadkem dav. Jak teď horují za zdvižení (hrdé zdvižení, abych byl přesný) hlav, když dosud “ohýbali hřbet”. Je legrační vidět, jak dav dokáže probudit emoce – stejné u chuligánů ze Sparty, kteří v davu cítí beztrestnost, jako o státních (nebo stádních) zaměstnanců.

Nechci zde tvrdit, že stávka je a priori špatná, dokonce si myslím, že spousta požadavků je oprávněná … jen forma, která byla zvolena, se mi zdá nešťastná. Ekonomika na tom není dobře, nebude na tom dobře ani za rok a velmi pravděpodobně ani za dva – málokdo zpochybňuje fakt, že je třeba šetřit – jenomže málokdo to chce začít dělat u sebe. V komerční sféře je to jednoduché – firmy, které to neudělali jdou do kytek, případně jim klesají zisky, pokud na tom dosud byly etradobře. Ve státní správě … se vyráží do stávky. V tuto chvíli bych doporučil jediné – stávka musí trvat dlouho … týden, dva, měsíc … aspoň tak dlouho, abychom zjistili, které státní zaměstnance vlastně potřebujeme (ty budeme muset zaplatit a IMHO lépe než dosud), a které můžeme nechat “stávkovat dle libosti”, jenže o tohle zjištění pravděpodobně spousta odborářů nemá zájem … hádejte proč – no protože to jsou velmi často ti “hrdinové”, kteří věří, že to za ně vybojuje dav.

Možná by se velká část historie lidí dala popsat jako historie válek, bojů, soubojů, střetů. Ony střety jsou často motorem pokroku – pokud se podíváme na “studenou válku”, musíme přes její zápory přiznat, že ono vědecké soupeření dokázalo přinést výrazný pokrok a dodnes jsme některé skutky nedokázali zopakovat (jak je to dlouho co člověk stanul na Měsíci … dosud jako jediném mimozemském tělese …). On i vývoj technologií během světových válek byl pozoruhodný a kdo si už dnes přizná, že mnoho z raketové technologie vzniklo v Německu při vývoji “konečné zbraně” V-1, V-2. I letecká technika zažila právě ve válkách bouřlivý rozvoj, takže odsoudit války a střety není tak jednoduché. Ostatně malé souboje stále probíhají – mezi národy, soupeření mezi firmami nám přináší často nižší ceny díky konkurenci. V mnoha případech je sice výsledek dost “pofiderní” – a vyvíjí se technologie, které nikdo příliš nepoužije (kolik lidí dodnes posílá MMS, používá WAP, …)
Ve světle faktu, kolik drobných soubojů dnes a deně probíhá a účastníme se jich je skoro zvláštní, jak málo se dodnes ví o jejich exaktním popisu a teorii v češtině většinou nazývanou teorie her. Ono označení hra je možná trochu zavádějící, protože se opravdu jedná o teorii zabývající se chování jednotlivců/skupin (hráčů) za účelem získání maximálního zisku (počtu bodů/vítězství). Někdy pravidla znají, někdy je jenom odhadují a většinou také neznají přesné podmínky a situaci ostatních hráčů … (použiji dále tradiční značení – hráč, bonus, hra, …).
Zároveň je třeba podotknout, že jsou souboje, války které končí “bez vítězů” a je třeba říct, že mnohé ani moc jinak končit nemohou – pokud spolu začnou bojovat dva lidé v partnerském vztahu … nutně mají buďto za cíl druhého zválcovat a podmanit si, případně vztah rozbít. Pokud nemají tento cíl, pak prostě … nemohou vyhrát, protože již samotný tento souboj, který nahradil kooperaci, znamená prohru. Může to být i souboj (hra) se zaměstnavatelem ohledně mzdy – do okamžiku komunikace slušné je vše v pohodě a maximálně může končit nedohodou/nesouhlasem. Pokud se diskuse převede v zájemné osočování/otevřený střet, … oba již prohráli, protože dlouhodobě si lze jen těžko představit další fungování bez vzájemného podezírání “kdy to na mě zase zkusí”. Ve všech případech bývá mnohem úspěšnější strategie “udělat ze svého cíle cíl těch druhých” – protože v tu chvíli na něm všichni začnou pracovat. Předpokládá to samozřejmě alespoň přibližně stejné chápání situace a elementárně kompatibilní cíle.
V každém případě je na základě jednoduchých příkladů možno ukázat, jaká strategie bývá úspěšnější a jaká ne. Problém, který asi způsobuje nechuť k teorii her je jen “abstraktní a přibližný” popis reality, který se může zdát příliš zjednodušující. Zároveň zde často ono “tento vliv zanedbáme” funguje a zkušený analytik dokáže vybrat ony podstatné jevy a vlivy. Stejně tak známý příklad “dilema zloděje” ukazuje jenu pravdu – jakkoliv se v určité situaci zdá, že boj (vyostření sporu, nespolupráce, nazvěme to jak chceme) jeví pro dotyčného lépe (výhodněji), v dlouhodobém horizontu může být osudný. Abych tu en teoreticky neplkal – je to příklad, kdy dva lupiči jsou chyceni a vyslýcháni bez možnosti kontaktu a vědí, že výsledek podle jejich odpovědí bude následující

1. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude mluvit – dostane zloděj A i zloděj B 5 let vězení
2. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude zatloukat – zloděj A bude propuštěn, zloděj B dostane 10 let
3. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude mluvit – zloděj A dostane 10 let, zloděj B bude propuštěn
4. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude zatloukat – oba dostanou po dvou letech.

Pokud se na to podíváme z pohledu zloděje A – sobecky by měl mluvit (pokud i B promluví, dostane 5 let místo 10-ti, kdyby sám zatloukal, pokud bude B zatloukat, bude doknce volný proti 2 letům, kdyby zatloukal). Zároveň … dvojice “virtuálně” kooperujících zlodějů, která bude zatloukat bude dostávat po dvou letech vězení proti těm sobeckým, kteří budou dostávat po pěti letech … Svůj malý boj tedy mluvící zloděj vyhraje, ale ve válce prohrává.

Poučení pro nás – velmi často je lepší snažit se hledat společnou řeč a ústupky OBOU stran, proti sobeckému a na první pohled racionálnějšímu prosazování sebe sama. I v situaci, kdy se zdá, že druhá strana není ochotna ustoupit a tlačí druhého do kouta, doporučuji tedy neustále otevírat možnost komunikace (a klidně se přitom připravovat na boj). Zároveň je vhodné ptát se, kdo všechno ve hře hraje – otevřeně i jenom z pozadí a jak co nejvíce hráčů přesvědčit (nebo to přímo zařídit), aby můj prospěch byl i v jejich zájmu … budou to ti nejlepší spojenci. Přemýšlej tedy nejen o svém užitku, ale i o užitku těch druhých … proměnit boj ve spolupráci je první (a často rozhodující) vítězství, kterého lze dosáhnout.

Závěrem jedno ze starých přísloví/mouder (Čína – “Umění Války”), které však doporučuji zvážit při každé hře/boji:

Když nemůžeš vyhrát, nebojuj.

V dnešních novinách mě pobavila zmína o manažerech z ČSA a problémem personálních agentur s jejich umístěním na trhu práce. Je to krátká zprávička, ale možná více než mnoho dlouhých analýz vypovídá o krizi, kterou ekonomika právě prochází – samotní personalisté přiznávají, že působení těchto manažerů bylo spíše omylem a jejich kvalifikace je prostě nulová. No a co … je spoustu pracovních míst, kde jí prostě nepotřebují – mohou jít dělat kopáče, skladníky, pomocné dělníky, na pokladnu supermarketů, … vždyť žijeme v tržním prostředí, tak nechť trh rozhodne na co tito takymanažeři mají. Fakt, že někdo se považuje za top manažera přece nic neznamená. Pokud dotyčný prokázal svojí neschopnost, je čas jít prostě od válu. A samotný fakt, že to tito lidé nejsou schopni/ochotni akceptovat dokazuje, že o trhu a ekonomice vědí … kulové. Důsledky pak pociťujeme všichni – v Případě toho nejvyššího “podrždeštníka” Tvrdíka pak tedy se zadostiučiněním mohu říci, že ČSSD, která ho do ČSA nominovala si to v letošních volbách vyžrala i s úroky, kdy jí, podobně jako dříve ČSA poslal ke dnu – nedá mi to než připomenout “kdo s čím zachází, s tím i schází”. Straničtí funkcionáři podlehli přesvědčení, že loajalita a kecy na stranických mítincích jsou dostatečnou kvalifikací tohoto člověka a doplatili na to velmi tvrdě. K pobavení mnoha dalších teď nechají (i pana Tvrdíka) dělat složité analýzy a bloumat o příčinách neúspěchu – možná by přiznání, že kamapaň byla prostě vedena neschopně, bylo mnohem levnější. Jenže přiznat svojí neschopnost … to tyto takymanažery ani nenapadne.

V této souvislosti je dobré si všimnout, že tohle je jedna z klíčových příčin současné krize – krize řízení. Tak jako v historii byla krize šlechty – po době, kdy se jí stali ti nejlepší, co si vybojovali svoje postavení se projevil efekt dědění léna a ztráty vlivu evolučního výběru, nyní pozorujeme něco podobného u managementu.

1. Čím dál více manažerů se do svých pozic dostává přes známé (někdy svoje, někdy rodičů, někdy ze stranické minulosti). Jen si sami vezměte management ve svojí firmě – kolik z nich se vypracovalo svojí schopností a kolik z nich bylo dosazeno někým jiným na základě konexí, případně mají svoje posty ještě získané z doby socialismu, kdy byli prověřeni jako kvalitní kádrové persony? Velké množství pak tvoří i relativně mladí manažeři “exceloví mágové”, kteří dokázali přesvědčit majitele, že přes excelové grafy lze řídit ekonomiku …
2. Naprosto se u managementu vytráci odpovědnost – pohřbil jsem jednu firmu – nevadí, půjdu řídit jinou, jsem přeci manažer 🙂 Určitě znáte tyhle týpky – mají v CV “Ředitel společnosti” (v lepším případě managing director, či podobný slint), ale rozhodně nedodají jak se jejich firmě pod nimi vedlo – prostě chtějí v manažeření (managementem to nazvat úmyslně nechci) vesele pokračovat a personální agentury + majitelé jim to žerou.
3. Noblesa a “Calocaghatia” – bude to znít jako klišé, ale kdo se nedokáže postarat sám o sebe a svoje tělo … povětšinou se nedokáže postarat ani o mnoho dalšího. Uslintaní, upocení a nevkusně oblečení manažeři se většinou snaží tvrdit, jak se místo o sebe starají o firmu. Prdlačky – nestarají se v 95% ani o jedno – funí svým životem a funí po většinou i svým postavením, kde místo snahy něco udělat hledají důvody, proč to udělat nešlo/nebylo vhodné. (Nemluvím o lidech se zdravotními obtížemi – to je něco jiného, ale těch bude tak 5-10%.)
4. Život na dluh u managementu – ano to je jedna z nejhorších příčin krize a vidíme jí i zde. Skoro každý manažer se jako první zajímá o své prebendy – ne o to, co je třeba dokázat, jaké ma firma problémy, nechce nejprve firmu pozvednout a ukázat co umí, ale … koupit si firemní vůz, telefon, bonusy, … a teprve pak zjišťuje, co pro ně má vlastně udělat. Někdy se to označuje babymanagement – chci hračku a neptám se, kde se vezme. Kolik jen času tráví manažeři výběrem svého vozu, přemýšlením jaký mobil si pořídit, jestli půjdou na firemní večeři do té či oné restaurace …
5. Historicky držený mýtus v mnoha profesích, že managerem v jejich oblasti musí být odborník na tuto oblast – příkladem dříve bylo mnoho firem, kde ředitelem strojírenské firmy musel být strojař (je to pravda lepší než soustružník, jak se razilo za socialismu, ale není to zase tak velký rozdíl). Dnes to vidíme ještě ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, … proboha proč by měl být ministr kultury umělec? Je snad kvalifikací na řízení ministerstva/divadla titul “zlatý slavík” – těžko, už jen proto, že asi nebude jenom zpívat. Podobně nechápu, proč si v nemocnicích pořád myslí, že primář a tedy špičkový lékař (jsem optimista) by měl řídit oddělení – od ekonomiky, přes personální otázky – a tedy mrhat svůj čas na věci, které se nikdy neučil a také je v velmi často neumí. Proč si tohle nepřiznat a nerozdělit funkce na provozní a odborné (samozřejmě, že se budou prolínat) – odborné musí řešit odborník, provozní by měl spíš řešit někdo se zkušenostmi řízení firmy/lidí – a oba by měli mezi sebou komunikovat.

Smutné je to, že největší vliv na ekonomiku dnes má stát – zastupovaný právě těmi funícími politiky, kteří povětšinou ani netuší, co to management je – a banky, které jsou přímo rájem babymanažerů a excelových mágů … I proto si myslím, že krize ještě neskončila, resp. její další (a horší) vlna nás ještě čeká. Odstranili jsme, po vzoru západní kultury, její následky, ale příčiny … o těch si jen šeptáme.

Jestliže jsem si až donedávna myslel, že během posledních sněmů jsme dosáhli až na dno ukázek politikaření a intrik, pak mě včerejší sněm ukázal, jak hluboce jsem se pletl. A zároveň musím přiznat, že přestože povahou spíše konzervativní člověk, musím v tuto chvíli souhlasit s voláním po nových tvářích a výměně lidí ve vedení stran – divadlo, které bylo předvedeno na sněmu ODS v Kolíně bylo nechutné, maloměšťácké a předvedli ho především lidé “ve straně starší” a s politickými funkcemi, ale IMHO naprosto bez odpovědnosti k programu a myšlence ODS.

Nevím mnoho ze zákulisí a mnoho řečí bylo jen v náznacích, takže opravdu netuším, o co se přesně jednalo ve stávajícím vedení, ale mohu jen komentovat formu, jakou vše bylo předvedeno. Takže:

1. Pokud chci zpochybnit členství někoho, je předvedení tohoto těsně před volbou kandidátky podpásové a malicherné – jestliže tento člověk ve stejném projevu mluví o nezahořknutí, vzhledem k předchozím událostem v ODS, spíše to vypadá, že jenom kecal.
2. Mám-li informace o spáchání trestného činu, jsem povinen je podat u orgánů činných v trestním řízení a ne to vytáhnout, opět těsně před volbou kandidáta, na sněmu.
3. Když už se řeší technické věci ohledně nových lidí v ODS, pak je třeba je řešit bez emocí a pečlivě. Výsledek, kdy jsem chvíli byl nepřítomným členem podepsaným na prezenční listině, následně nečlenem, následně zpochybněným členem ODS působil komicky.
4. Pokud spolu 5 lidí nějakou dobu zasedá v jednom orgánu a není se schopno dohodnout ani na tom, jestli byl nebo nebyl řádně svolán, jestli byl nebo nebyl někdo pozván … je na místě, aby tento orgán požádal znovu o důvěru a sepsal si, alespoň pro příště, postupy fungování.

Suma sumárum mohu říci toto – doufám, že včerejší sněm byl úlet dotyčných lidí, protože pokud se tímto style spravuje město, pak chápu, že obchvat se staví až letos, přestože jeho plány jsou hotové již 20 let a zadluženost Kolína je taková jaká je a pokud se takto spravuje parlament EU, pak rozumím, že Evropa prochází ekonomickou krizí, jakou prochází. (Prosím berte v nadsázce – vím, že příčiny jsou jiné). Zároveň těmto lidem musím doporučit, aby zkusili své štěstí v obchodě – myslím si, že zjistí, že tímto způsobem pracovat v komerční sféře (tedy bez lobování v politice) znamená velmi rychle zkrachovat. Mnohá jednání byla včera jen snůškou plků naprosto bez snahy řešit situaci – mám na mysli volební řád, hlasování nových členů i další věci – byla to téměř ukázka neschopnosti dotyčných lidí se dohodnout a jejich “zaprděnosti” ve svých pozicích.

Abych jen nekritizoval – v ODS zůstávám a chci být jejím členem, ale zároveň říkám, že to co bylo včera předvedeno, není důstojné pravicové konzervativní politiky, ale hospodského povalečství a užvaněnosti. Zároveň jsem kolem sebe viděl hodně lidí, kteří chtěli problémy řešit s rozumem a měl jsem pocit, že jim jde o myšlenku a o to co je třeba udělat. Jim děkuji – bylo to ono světýlko v tunelu politikaření a intrik.

Píšu toto veřejně s vědomím, že se některým lidem nebude líbit, co vše se dostane ven, ale píši a zveřejňuji to s myšlenkou, že jedině pokud přiznáme své chyby a leccos si vyříkáme veřejně, máme šanci zbavit se pověsti strany tunelářů, kmotrů a kariéristů.

Tak jsem se včera večer (rozuměj asi před měsícem, kdy jsem blog začal psát) kouknul na facebook a příspěvky lidí, které mám v přátelích (a nejsou v ignoru). Nemohu se zbavit dojmu, ale z aktivit jednotlivých lidí mám následující pocit:

• jsou lidé, kteří tam jednou, dvakrát za týden napíší, co dělají, kde byli, … prostě aby dali někomu na jevo jak se mají, co si myslí, co chtějí
• pár je takových (většinu mám v ignoru), že mají potřebu sdělovat světu i tu největší koninu, kterou dělají – vařím si kávu – právě jsem dopila kávu – jdu si umýt hrnek od kávy – jdu na toaletu …
• politici, kteří v posledním měsíci hýří hláškami co dělají, kam jedou, co chtějí prosadit, kde budou v televizi … zjevně v pocitu, že před volbami to někoho zajímá
• lidé, kteří zásadně sdílejí kdejakou pitomost – od článků ze zpravodajských serverů až po kliby z youtube. Někdy je to zábavné, ale v 90% spíše nezajímavé

Má to nějakou pointu? Asi ano – prvotně byl facebook zřízen jako místo pro shromáždění přátel, komunikaci s lidmi ze svého (pracovního, osobního, …) okolí. V dnešní době se ale stává daleko spíše místem reklamních kampaní (od firemních – kolik jen firem má svůj fcb účet jako osobní, přes politickou až po antikampaně ala vajíčka na Paroubka). Na jednu stranu je to zjevné zneužití původní myšlenky a popularity, na druhou stranu … fcb to prostě umožňuje a co není zakázáno … to někdo začne dělat.

Z obecného hlediska mi fcb přijde jako neuvěřitelný fenomén – mnoho lidí si svojí identitu na net téměř komplet přesunulo (a přikrášlilo/poupravilo) – oznamují nám své vztahy, své pocity, kde byli … mnoho lidí toho již začalo zneužívat – od cílených kampaní, po vykrádání bytů, když zjistí, že je někdo na dovolené … nic z toho samo o sobě neříká o tom, jestli je fcb dobrý nebo špatný, ale že je populární. A z mého pohledu také trochu nebezpečný pro mladé – žijí již na netu skoro stejně jako v reálu – dávají si přes net i “kopačky” – je to tak snadné to napsat, ale jsou věci, které by IMHO měly zůstat u onoho z očí do očí a na rovinu – mobily (a SMS) byly první krok, fcb je další. Kdo ví, třeba bude brzo normální požádat dívku o ruku přes vzkaz na stěně a následná organizace svatby pomocí veřejné události … ale možná tím trochu ztratíme romantiky.

Abych ale jen nežehral – fcb je v mnoha ohledech super – přidat fotky, označit kamarády z výletu, pokecat jaké to bylo … proč ne. Do událostí si zapsat běhy, závody, … semináře – super věc. Takže i zde platí staré snámé – dobrý sluha, ale zlý pán (míněno fcb).

Včerejší oblastní sněm ODS proběhl v již téměř klasické režii. Začínám mít pocit, že politik už není homo sapiens, ale vznikl homo politikus. To si opravdu politici myslí, že většinu občanů zajímá, jestli v parlamentu sedí Josef Modrý, nebo Aneta Oranžová? Příprava na volební kampaň není dnes již diskuzí o tom, co lidem vysvětlovat, co chceme a jak dosáhnout, ale větší část je věnována rozpočtu na lízátka pro občany a přemýšlení, jestli budou větším lákadlem na setkání balónky nebo tužky. Ano, je důležité dostat se do kontaktu s lidmi, je důležité “prolomit bariéru”, ale jenom potud, pokud jim máme co říct, tedy přesněji řečeno něco víc než “volte nás”. Včera jsem (díky svému lajdáctví) byl spíše host, ale přeci jen pár postřehů, když se budu snažit trochu se vžít do role voliče:

• je mi opravdu zcela jedno, jestli je parlament modrý, oranžový nebo fialový, zajímá mě co dělá
• živnostník: hodně by mi pomohlo, kdyby daňové přiznání bylo na jednu A4 – stávajících x příloh s vyplňováním kdečeho má jediný efekt prudění a poskytování možnosti výdělku poradcům (často pracovnicím FÚ)
• živnostník: vyplňuji třikrát totéž – FÚ, Sociální Správa, Zdravotní pojišťovna – to si v roce 2010 nemohou tyto instituce informace předat elektronicky?
• mladá rodina: dostupnost škol, školek pro děti, sportoviště pro ně
• důchodci, ale i ostatní: jasně stanovený standard zdravotní péče a samozřejmě její dostupnost – těžko odhadnu jak ostatní, ale 30-60-90 CZK poplatek mně osobně nevadí, pokud budu mít pocit, že mi v nemocnici chtějí pomoci a nepřemýšlí jen, kolik ušetřit na papíru do tiskáren a naopak jak z pojišťoven vyrazit co nejvíce
• obecně 95% lidí by určitě uvítalo jednodušší systém – téměř v čemkoliv – od žádosti o nevím co přes vyřizování věcí pro státní správu po samotný právní řád – psal jsem už mnohokrát, že věta “neznalost zákona neomlouvá” se stala prázdným klišé – nevěřím, že existuje už i právník, který by mohl tvrdit, že zná všechny platné zákony
• s předchozím bodem asi souvisí i touha, aby lidé dělali svojí práci/úlohu a necpali se/nebyli cpáni někam jinam – od obecní policie, která má imho na starosti především zajišťování pořádku ve městě, ale místo toho se mnohde soustřeďuje na vybírání pokut za rychlost, přes města, která se stále nezbavila svých bytů a fungují jako realitky – většinou navíc blbě řízené, jenom proto, že se tam našel nějaký macho, který si touto pravomocí masturbuje svoje ego. Začít mohou (budu trochu populistický) i poslanci, kteří mají příspěvek na dopravu, který využívají pro cokoliv jiného. Ostatně vůbec nechápu, proč má být nějaká část výhod osvobozena od daně – za práci má náležet mzda a ne další požitky – opět se v zájmu něčích výhod vnesl do systému komplikující prvek
• 95% lidí – politici, neotravujte nás – vaše předvolební kampaně sklouzly do takové žumpy, že vámi pomlouvaní novináři mohou vedle vás být vzorem ctností. Jestli se chcete urážet mezi sebou, věnujte tomu jeden den týdně v parlamentu – budeme tam vodit malé děti, aby viděli “elitu národa”.

Závěrem si neodpustím trochu výzvu – něco málo měsíc před volbami – nechci nikomu říkat, koho má volit, ale pojďte volit. Je to právo a možnost vyjádřit svůj názor, ať už chcete návrat k sociální politice, ať už chcete změnu v politice, ať už chcete podpořit třeba fialovo-béžové. Važme si toho práva, protože na mnoha místech pořád není samozřejmostí a pro stávající politiky je nejlepší ono tupé stádo, které raději drží “hubu a krok” a nadává nad šálkem kávy/sklenicí piva. Těch deset minut stojí za to věnovat jenom tomuto právu.

A pro politiky: zkuste někdy zapomenout na to, kolik bude před volbami stát vylepení všech plakátů, guláš pro příchozí a zaplacení populárního baviče XYZ a zkuste raději prezentovat něco “z vlastní tykve” – je to sice těžší, ale zase to bude levnější. A pokud to bude něco pro stát a nikoliv jenom snaha pomluvit ty druhé, možná získáte i nějaké body.

Pro mnoho je slovo statistika možná hrůza z vysoké školy, pro mnohé jakási odnož matematiky, pro mnohé tabulky výsledků fotbalových teamů, počty branek, … Setkáváme se s ní skoro pořád při hledání nějakých obecných pravidel, trendů ve věcech, které se na první pohled zdají náhodné, nepředvidatelné, podivné. Hovoříme o ní samozřejmě, bereme jí jako argument – “podle výsledků výzkumu veřejného mínění …”, “roční pookles HDP …”, “míra nezaměstnanosti dosáhla …”, “inflace se pohybuje okolo …”, “průměrná mzda vzrostla …”. Jenže víme vlastně co nám ta čísla říkají a jestli závěry, které z nich děláme nejsou naprosto nesmyslné? Kolik lidí by alespoň přibližně dokázalo říct, z čeho se skládá Hrubý Domácí Produkt a jak se liší od Hrubého Vnitrostátního produktu? Kdo má představu, co se vlastně skrývá za spotřebitelským košem, pomocí něhož se měří míra inflace?

O tom, jak si lze se statistikou hrát by šlo určitě napsat mnohé – od nejjednodušších formulací “máme již celou polovinu loňského zisku” x “v tuto chvíli máme pouhou polovinu z loňského zisku”, přes neuvedení zdroje dat – vzorku, otázky. O tom, že lidé odpovídají podle pořadí otázek různě, vědí všichni statistici. Stačí se nejprve zeptat na toleranci a antirasismus a následně na vztah k romům a skoro všichni budou kladní/neutrální. Naopak pokud budou nejprve otázky ohledně zvýšené kriminality menšin a následně vztah k romům … dočkáme se určitě jiných odpovědí. Stejně tak u voleb záleží jaké volby zvolíme – většina lidí raději zaškrtává něco ve středu, takže volby do půl hodiny, hodinu, dvě hodiny, více než dvě hodiny povedou k jiným výsledkům (hlavně průměru) než hodinu, dvě hodiny, 5 hodinm více než pět hodin.

Opatrně tedy při čtení čísel a statistik – např. fakt, že HDP pokleslo o 2 procenta je asi nepopiratelný (pokud pomineme puntičkáře hádající se o promile), ale pro konkrétního obyvatele ČR to nemusí znamenat vůbec nic. Volební průzkumy berme taky s rezervou – dělal se na nějakou objednávku (někoho) a dělali ho lidé s nějakou preferencí.

Tak se nám po několika letech vrací problém s tituly. Je celkem komické, že to je zrovna v oblasti právnické fakulty – tedy školy, která má připravovat lidi pro povolání pracujícím se zákony = pravidla. Je až s podivem, jak se za pár let změnila morálka … a politici jsou jen ukázkou toho vrcholku. Před pár lety se za lež rychle odstoupilo, dnes se vesele kecá, kecá a vymlouvá. výmluv má hned každý jako … jako správný právník.

Je to smutné, ale je to realita – morálka a slušnost lidí upadá “ve velkém”. Politici jsou jedni z nás, a proto nejsou jiní. Vždyť skoro všichni se, místo přiznání viny a pochybení, raději vymlouváme a hledáme pro sebe omluvy. Chlubící se hvězdičky showbyznysu/supersportovci tím, jak nedodržují pravidla (třeba dopravní), noviny doporučující obcházení zákonů (“Jak si zvednout mateřskou”) atd. Jako bychom už všichni zapomněli, že zákony jsou tu vytvořeny pro nás, aby ochránily nějaký řád a ty slabší, aby vytvořily určitá pravidla … dnes je bereme jako zlo, které je třeba co nejvíce ošidit.

Neštěstí je, že je to opravdu téměř celospolečenský jev – od studentů snažících se opsat písemku/domácí úkol, přes matky na mateřské snažící se o co největší příspěvky, až po politiky ve vrcholných funkcích. Snad každý kdo studoval VŠ ví, že vystudovat jí při práci za 2 roky (mluvím o magisterském/ing studiu) je v podstatě nesmysl, který poruší jen opravdu výjimeční jedinci. Stejně každý asi pamatuje většinu svých pedagogů a student, který si na ně nevzpomene, je mu k smíchu. Bohužel taky každý víme o svých chybkách … a raději je možná promineme i těm politikům, abychom měli pocit, že “tak se to přeci dělá”.

Jestli ještě zbyla nějaká čest mezi studenty, pak, až rychlokvašení absolventi Plzeňských práv znovu zajdou na svojí fakultu – měli by IMHO stávající studenti na ně počkat a dát jim rajčaty a klidně fackou najevo, jak tito “takyprávníci” poškodili čest školy a tedy i hodnotu studia ostatních studentů. Podle hesla – chováš se jak malý spratek, tak s tebou jako s malým frackem budeme jednat.

Na státu, který by měl být garantem nějaké úrovně vzdělání a hodnoty titulu, by mělo být uvážení, že tato fakulta selhala jako celek (omlouvám se těm slušným, ale byli příliš slabí) a jako takovou ji pravděpodobně zrušit/odebrat akreditaci. Je mi líto stávajících studentů, ale tato škola bude těžko svojí pověst napravovat a ze stávajícího se zdá, že to nebyly výjimky … (pokud samozřejmě šetření neprokáže opak)

V jistém čase ve mně uzrálo rozhodnutí vstoupit do strany a podpořit myšlenky, které mi jsou blízké, s kterými souhlasím. Částečně i proto, abych se nestal jen jedním z “vždy nespokojených” plkalů, částečně snad z nějaké chuti něco pro tyto názory udělat. Ne nemám v tuto chvíli ambice někam kandidovat, ale přeci jen mám pocit, že mám názory na obecné věci a obecný přehled i zkušenosti, které mohu nabídnout a formovat nějaké názory, případně pomáhat s jejich realizací. I proto jsem vyplnil přihlášku a po drobných peripetiích se stal členem ODS.

Asi po měsíci jsem byl pozván na sněm místní organizace a … musím říci, že jsem zažil neuvěřitelné zklamání a rozčarování. Vždycky jsem měl ten názor, že místní organizace by měly být jakýmsi zdrojem myšlenek a místem, kde je možné hovořit o ideách, o programu, o způsobu jak tyto obhajovat a prosazovat. Chápu, že ve “vyšších sférách” politiky už jde často hlavně o tu politiku, přijímají se kompromisy, … Ale místní organizace – to je místo, kde by mělo jít hlavně o reálné věci z okolí, případně o nastínění názorového směru ve smyslu “podpora jednoduššího daňového systému s omezením výjimek, prosazování vyrovnaného rozpočtu, …”. Jenže to co jsem slyšel bylo … v podstatě jen hovoření o technice moci. Cílem lidí jakoby přestalo být prosadit nějaké myšlenky, ale jediný jasně zmíněný cíl bylo “obstát ve volbách”. Strany už na nejnižších úrovních snad zapomněly, že volební výsledek a získané mandáty nejsou CÍL, ale PROSTŘEDEK k prosazování nějakých myšlenek. Cítil jsem to ve velké politice, ale síla s jakou jsem toto cítil i v místním združení mě opravdu překvapila. To, že výsledek voleb zajímá poslance … no už jen proto, že je to jeho živobytí, chápu. Ale co je tak skvělého pro běžného člena, že strana získá o mandát více/méně?

Nechtěl jsem na sněmu hovořit … ani jsem na to nebyl vnitřně překvapen, ale musím říci, že strany (pokud je to i jinde stejné) stojí před jediných úkolem – z míst na výrobu moci se znovu změnit na místa pro prosazování myšlenek. Jinak důvěru nikoho asi nezískají. Rád bych viděl poslance, který předstoupí před své voliče s tím, co jsem slyšel … “Dejte nám hlas … náš cíl je vyhrát volby”.