First of all – don’t be surprised reading the text in English – I am trying to learn this language and so I decided to write some blogs not in Czech. In the same place I have to apologize for the language – I am not a beginner but to advanced level is still some way :-).

The choice – for some people chance and nice thing for others a pain. Of course I don’t mean choice whether to take apple or orange, but choice of new job, buying the flat, new car (maybe to live with someone) or so on. The choice, that can change your life without (or with very difficult) second chance, is the subject of my thinking.

In such a moment we usually appreciate friends and people on our side – meaning people listening to you, not necessary giving advices, and people with understanding to your feelings and with respect to your decision. Yes, you can be rude in this moment (to some level), but other people should be tolerant. And other bonuses are people frank to you and frank with condition that can make your decision easier (and probably better). In my case – looking for new job/project is nice to talk to people that are ready to discuss conditions and give some feedback. I am still surprised, that in many companies on Monday means „sometimes“ – just today and rejects two offers for only one reason – they give decision more than week after agreed time. For the start of the cooperation (job) it’s crazy – I mean to start with delay and trying to cheat the other side.

So for other job-seekers I have one recommendation: if you can and have some other option, choose the companies that holds terms and agreed conditions – meaning terms, salary and so on. In situation you are negotiating the job – there is no relation master-slave, but partner-partner with offers: salary (and bonuses) on one side and work on the other. Starting a job as a slave means to stay a slave … even this is a choice, hard enough in some situations.

A opět po čase něco z vědy – tentokrát částečně pro mě vzdálené – stavebnictví, částečně blízké – informační technologie. V každém případě bych nejprve měl asi říci, co pod pojmem „inteligentní budova“ bylo prezentováno. Část asi toho, co si většina z nás dokáže představit – tedy samotnou stavební konstrukci, která minimalizuje nároky na energii (izolace, cirkulace vzduchu, využití přirozeného světla, …), pak samozřejmě také použitelnost budovy pro hendikepované/starší osoby (šíře dveří, schodišť, minimalizace stupňů a schodů, …). Důležitá část však byla věnována využití informačních technologií pro zkvalitnění a zlepšení bydlení. Asi jako nejjednodušší nás napadne regulace vytápění/osvětlení – topit méně v chodbách/ložnicích, případně využívat energii mimo špičky, kdy je nižší tarif. Dále pak zabezpečení – nejen proti vykradení, ale třeba proti požáru, vytopení, … prostě věci, kde čidla jsou známá, napojení na nějaký centrální pult je jistě také dnes již jednoduše realizovatelné, … v podstatě není co řešit. Poslední části je pak biometrické sledování – např. u starších lidí, případně nemocných/handicapovaných. Zde lze říci, že již dnes by asi nebyl problém technologický – náramek sledující tepovou frekvenci/tlak, jestli se osoba pohybuje, případně měřit hladinu cukru v krvi jsme schopni vyrobit – aby počítač tyto data ukládal a vyhodnocoval by také nebyl problém, přeposílat klidně jednou týdně doktorovi … spíše legrační aplikace bez složité logiky.

Takže proč je tohle předmětem bádání – vždyť většina věcí je již vyřešena, stačí je jen spojit dohromady? No odpověď bude podobně krutá, jako již mnohokrát dříve:

1. Nebudeme si nalhávat, ale obavy z „velkého bratra“ jsou zde na místě – odesílání citlivých informací, možnost odchycení obrazu z kamery, … jistě si každý dokáže představit potenciál k zneužití.
2. IMHO důležitější je to nejčastější – peníze. Tento systém je v tuto chvíli poměrně drahý a drahý bude i provoz. Samozřejmě v okamžiku vyřešení a masového nasazení by cena zařízení i samotného monitorování šla do minima. Jenže ten první okamžik je v tuto chvíli značnou hranicí. Pro lidi je to drahá hračka s nejistým ziskem.

Možná bych zde zaspekuloval a zkusil odhadnout, kdo bude tahounem této technologie:

1. Vědci – tomu spíše nevěřím, čím dál více mám pocit, že v ČR je pro vědeckou komunitu byznys skoro sprosté slovo. A to, že by některý z nich navrhnul projekt včetně finančního plánu … mi přijde jako SCI-FI, nebo čestná výjimka.
2. Konzumní uživatel – opět jsem hodně skeptický. Stávající cena a nejistota přínosu omezuje možnost, že by si to lidi vyžádali na trhu.
3. Pojišťovny – na začátku jsem si řekl, jaký by ti pro ně musel být hit – sníží se pojistné plnění, cena léčení v domácím ošetření je mnohem menší (a leckdy efektivnější) než v nemocnici … prostě ušetří mraky peněz. Jenže proč? Realita v ČR – a hádám i ve velké části EU – je taková, že pojišťovny konkurence nikam moc netlačí – prostě si určí pojistné podle vzorce a kdo chce, zaplatí, zbytek má smůlu … pojišťovny tak nejsou příliš tlačeny do snížení nákladů – ony si určují ceny, tudíž výnosy.
4. Stát – tak to by byl horký kandidát, kdyby fungoval. Snížení výdajů na zdravotnictví, nový produkt – pracovní příležitosti, méně peněz by šlo do pojišťoven, … no vidím spíše pozitiva. Jenže to by státní úředník/politik musel být zainteresován na efektivitě státu, což není – i tato cesta je spíše iluze.
5. Komerční firma – tedy trochu poopravím, firma, která bude mít dost síly tohle dovést do produkčního stavu a páky ve státu (lobbing) aby do toho investoval. Vidím to chtě nechtě jako nejpravděpodobnější variantu, která v konečném důsledku přinese užitek , i když se na ní asi pár lidí napakuje „bokem“. Tedy zjištění pár lidí, že by se na tom dalo vydělat – předání kamarádovi politikovi – vypsání zakázky určené pro tuto firmu (rozuměj podmínky nastavit v soutěži tak, aby vítěz byl zřejmý) – osolení ceny a postupný převod teorie do praxe. Pár lidí vydělá hodně peněz, nějaký politik udělá kariéru (a namastí si kapsu z všimného) a do praxe se konečně dostane podobný projekt.

Rád bych se pletl, ale … jen čas ukáže. Ale jak bylo v přednášce zmíněno – Evropa stárne a každá možnost snížit nálady na péči jí může zachránit. Takže o mnohé z nás se prostě místo doktorů a sester budou starat senzory, které dotyčnou lékařskou pomoc zavolají , jen když bude potřeba.

První lednové Science Café v Praze mělo téma hodně aktuální – měření vzdělávání a vývoj úrovně vzdělávání v ČR v porovnání s dalšími zeměmi. Způsob měření je pomocí testů – nejen a, b, c, ale i hodnocení psaného projevu a argumentace. Svým způsobem je pak určitě trochu ovlivněn subjektivním přístupem hodnotitelů, ale zároveň to umožňuje testovat nejen “nabiflované” znalosti, ale také schopnost je použít a zároveň schopnost aplikovat naučené postupy “vědecky” – tedy nejenom podle zkušeností vyslovit nějaké tvrzení – hypotézu, ale také umět navrhnout pokus, které jí potvrzují/vyvracejí. Možná se to někomu bude zdát jako zbytečnost/prkotina, ale tahle činnost tvoří velikou část vědecké práce a také činností jen trochu “samostatných a kreativních”.

Poměrně náročné je i vybrat kvalitní vzorek pro testování – ale to bych asi zacházel příliš do teorie statistiky – důležité je, že to není zcela triviální a jsou stanovena přesná pravidla, která musí být při výzkumu dodržena, aby se stát/resp. vzdělávací systém do hodnocení dostal.

No a výsledky … nedá se říci, že by to byla katastrofa, ale není od ní daleko. Možná horší než samotný výsledek je trend, kdy z nadprůměrné země (především v matematice a analytických úlohách) jsme se od roku 2000 do roku 2009 dostali na chvost a naše zhoršení je jedno z největších mezi testovanými zeměmi. (Výzkum se týkal studentů po prvním stupni ZŠ.) To je opravdu neradostné a je na místě se zamyslet, proč se tohle stalo a především co udělat pro návrat ke špičce. Možná ještě více alarmující je fakt, že téměř čtvrtina absolventů druhého stupně má schopnost porozumět psanému tetu tak malou, že jsou hodnoceni jako “pro život zcela nevybaveni”. Divme se pak, že se daří různým podvodníkům – spousta lidí prostě nedokáže pochopit “co vlastně podepisují”.

A co tedy s tím? Několik receptů bylo zmíněno.

1. Jasně stanovit základní etalon, co musí absolvent kterého stupně umět (a samozřejmě ponechat i jistou volnost pedagogům)
2. Podporovat obecně vzdělávání a to především na nižších stupních, protože to co se zde zanedbá se se studenty “táhne dále”.
3. Zvážit rozdělení – nadaných na víceletá gymnázia ze ZŠ – tady se přiznám, že nejsem zastáncem, rozumím, že odchod nadaných žáků zbytku uškodí, ale … nechceme mít zase všechny v průměru.
4. Dodat profesi pedagoga opět úroveň a podporovat pedagogy v dalším rozvoji.
5. Paradoxně je možná nejdůležitější najít osobu, která bude mít dost síly a podpory reformy školství provést – charismatického vůdce, který dokáže ostatní přesvědčit a neskončí v půli jak je u rychloministrů zvykem.

Důležité tedy je neposlechnout nadpis a nezačít brečet, ale něco dělat … při tom přeji anšim dalším ministrům školství hodně štěstí a síly.

Na závěr bych se snad mohl jen omluvit pořadatelům a přednášející, že jsem prchnul před koncem diskuze … jenže představa zmeškání vlaku a cesta až půlnočním mě vůbec nelákala …

Včera jsem shlédl jeden z filmů, který jsem již nějakou dobu měl chuť vidět – Expendables. Tedy jakousi vzpomínku na akční filmy 90-tých let (možná i 80-tých). Film s obsazením, které by před 20-ti lety vyvolal davové šílenství nebude určitě patřit do síně slávy, ale zároveň … IMHO není špatný. Kdo nemá rád akční filmy – prvoplánové, plné akčních a bojových scén, bez hlubokého děje – ať se ani nesnaží shlédnout – přesně takový ten film je. Není to film na hluboké úvahy, ale spíše pohodová akce plná svalů a zbraní u které lze vypnout (nebo je možná nutné vypnout) a ignorovat veletoče, ale soustředit se na akci a pár “hlubokých míst”, kde se říkají obecné pravdy a moudrá slova. Předpokládám, že právě o tohle a o trochu zábavy autorům šlo – vyzdvihnout přátelství a jeho cenu, zavzpomínat na dobu, kdy byli slavní a ukázat, že do starého železa … sice patří, ale pořád něco dokáží. Možná právě to jedno moudro o přátelství a soudržnosti má v tomto kontextu větší váhu než mnoho hlubokých myšlenek u filmů z festivalů, možná právě ona ukázka jak to staříci ještě dokáží roztočit může povzbudit víc než … mnoho filmů ověnčených oceněními.

Co mě potěšilo, je nadsázka a humor ve filmu – opět nenáročný, ale onen rozhovor Stallone-Schwarzenegger je přesně tou ukázkou špičkování se vztahem k předchozí rivalitě mimo film u těchto dvou svalnatců. I Schwarzeneggerův odchod má s realitou něco společného a symbolického.

Takže pokud máte volný večer a nechcete moc přemýšlet, mohu film doporučit. Nečekejte ale nic hlubokého, snad “jen” pohodový film, který staví na faktu, že správný chlap není dokonalý, ale poslouchá svůj rozum a přátele poznáš nejen v dobách zlých, ale hlavně v dobách špatných, kdy najednou stojí vedle tebe – čert ví, jestli je to málo, nebo je to naopak něco co v dnešní době tolik chybí.

Včerejší přednáška (16.12.2010) v Poděbradech pro mě byla trochu výjimečná – jednak jsem se po celkem dlouhé době potkal s kolegou z VŠ, takže jsme ještě před samotnou přednáškou příjemně “pokecali v restauraci v Poděbradech”, jednak je pro mě (a asi i pro kamaráda) téma související s vesmírem a jeho dobýváním hodně zajímavé.

Přestože se vlastně nejednalo o astronomii a astrofyziku, ale o technologii z několika pohledů. A použiju určitě ten pohled přednášejícího, protože si myslím, že je poměrně zdařilý a dobře vystihuje situaci a evoluci raketoplánů. Abych situaci uvedl, tak celý projekt začal v době po Apollu – tedy po programu, který byl velmi úspěšný, prestižní a proklatě drahý – výsledkem byl požadavek na prostředek, který bude schopen dopravit do vesmíru (možná lépe řečeno na oběžnou dráhu) lidi a materiál a po návratu bude znovupoužitelný. Stávající rakety se sice vrátily, ale spíše jen malá část – větší byla odhozena a shořela v atmosféře … provoz byl proklatě drahý. Ale popořádku:

1. Technologie
   Ať se nám dnes technologie zdá být zastaralá, na svojí dobu to bylo asi to nejlepší, co mělo lidstvo k dispozici – od motorů, přes elektroniku, až po samotný plášť, který musel vydržet extrémní přetížení i sestup do atmosféry (a pokud možno neshořet 🙂 Dnes je jasné, že spoustu věcí by šlo dělat mnohem levněji, efektivněji a spolehlivěji, jenže ten koncept je 40 let starý – podívejme se na to, co bylo tehdy k dispozici. Při této představě je třeba říci, že celková koncepce a úspěšný (s výhradami) průběh programu je ukázkou velkého úsilí a musím sám za sebe složit poklonu NASA.
2. Ekonomika
   Naopak tohle je katastrofa a to naprostá – cena vynesení jednoho kilogramu na oběžnou dráhu a celkové náklady překročily původní plány o řády … asi nejde čekat, že by se původní plány dodržely, ale ten skok prostě je děsivý. V tuhle chvíli musíme přiznat, že podobný projekt by asi neustála žádná soukromá firma a nové programy soukromých raketoplánů jsou určitě řízeny jinak (a pokud ne lépe, nemají šanci přežít) – dnes se ukázalo, že univerzální stroj (člověk a náklad) je neefektivní, protože prostor s nákladem se zabezpečuje “jako pro člověka” – enormní náklady, které jsou skoro zbytečné, i ona znovupoužitelnost je hodně relativní – raketoplán je po každém letu “rozebrán a znovu složen” – opět náklady zcela mimo původní plány. Množství startů je opět o řád jinde než plán – proti desítkám startů ročně se jedná o několika startech ročně – fixní náklady rozpuštěné na start jsou zase násobné. K tomu je třeba přičíst, že existují firmy, které vyráběly díly na raketoplán … na nic jiného, jenže protože ho možná budeme potřebovat, výrobní linku je nutné udržovat (včetně lidí) připravenou – “co kdybychom ten díl znovu potřebovali vyrobit” … jen těžko si jde představit ekonomicky větší hloupost …
3. Bezpečnost
   Zhruba 140 startů a dvě nehody s posádkami (14 mrtvých) – to i naše silnice jsou bezpečnější. Samozřejmě jde o projekt na hranici lidských možností (míněno technologií), ale přesto je dnes již to riziko těžko akceptovatelné.
4. Symbolika
   Tenhle pohled doplním soukromě – IMHO ať chceme nebo ne, raketoplán je symbolem jisté epochy dobývání vesmíru a jedné asi trochu slepé uličky … jenže v životě kdyby neplatí. Původní myšlenka znovupoužitelnosti nosiče je nejen krásná, ale podle nových projektů se prostě uchytila. Projekt raketoplánů narazil na jiná rozhodnutí, která se možná dnes jeví špatná, ale byly dělány v jistou dobu, v jistou situaci – byl bych s kritikou opatrný. V každém případě je dnes symbolem velkého projektu, který byl řízen vládou a který byl nosným programem cest do vesmíru po mnoho let. Svým způsobem se obávám, že to možná je jeden z posledních podobných (rozsahem) projektů západního světa – otěže dnes poměrně jasně přebírá Čína a později možná Indie, v naší části světa pak komerční firmy. V euroatlantické části světa, zdá se, přichází doba, kdy NASA (a podobné instituce) bude spíše distributorem peněz mezi různé projekty a bude si kupovat (a tím koordinovat vývoj) služby u soukromých subjektů. Raketoplány naopak zůstanou symbolem státního (se všemi klady i zápory) molochu.

Jak dál? Dobrá otázka a odpověď asi byla naznačena – do vesmíru se dostávají další státy, především asijské. Zdá se, že mezinárodní spolupráce není tak jednoduchá a všespasitelná jak se dosud zdálo … ISS ukazuje příliš mnoho problémů. I situace dnes, kdy USA končí s lety raketoplánů a vlastně nemají “jak se dostat na oběžnou dráhu” – používají tedy nákup dopravy od Ruska, které okamžitě zvedlo ceny, ukazuje na spolupráci spíše dvou soupeřů, kteří spolupracují “jen když se mi to hodí”, než o vážně míněnou kooperaci. Velkou perspektivu zde má určitě soukromý sektor- technologie se zlevnily a NASA/jiné instituce jsou ochotné platit – je zde prostor vydělávat peníze a to už mnozí zavětřili. Nejde jen o vesmírnou turistiku, ale o možnost pronajímat dopravní kapacitu jiným – vynášení satelitů, lidí, materiálu … a tak jako vláda USA používá dopravní letadla na lety po světě, bude možná stejně běžné za pár let, doprava částí vesmírné stanice na orbit soukromou firmou – už se těším na taxametr a ceník kilogramu na nižší oběžnou dráhu/vyšší oběžnou dráhu s příplatkem za bussiness class/economy slevy 🙂

Závěrem je třeba říciu, že raketoplány IMHO svojí roli splnily – možná už nikdy nepoletí, ale … létaly a patří mezi výrazné etapy cesty člověka do kosmu.

Tak letos poslední posezení Science Café  v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.

Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).

V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.

Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂

Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.

Pokud chcete nasát předvánoční atmosféru (a možná i trochu svařáku), je poměrně dobrou příležitostí vánoční trh. Pověstné trhy jsou v Praze na “Staromáku”, ve Vídni a pak v mnoha německých městech.

Loni jsme navštívili Prahu, letos padla volba na Dresden v Německu. V porovnání s Prahou jsou trhy “velká akce” s tradicí. Praha má poměrně hezkou část na Staroměstském náměstí, zbytek už spíše připomíná obyčejnou tržnici. Ale zase Staroměstské náměstí má nádherné kouzlo a ukázky některých řemesel s možností typických vánočních jídel z Čech a Moravy mají nádhernou atmosféru. Drážďanské trhy jsou větší, vietnamské cetky tam neuvidíte, ale přeci jen je to už “továrna” na vánoční atmosféru. Je to hezký zážitek – krásně voní svařené víno, punč, cukroví, klobásy … zní koledy. Na druhou stranu po dvou-třech hodinách možná zjistíte, že všude narážíte na lidi a že stánky jsou jeden jako druhý. Klidu si tedy moc neužijete, ale spíše zjistíte, co bude hitem v ozdobách letošních vánočních svátků.

Co mohu určitě pochválit je zajištění trhů – parkoviště nalezne snad každý – šipky s počtem volných míst na jednotlivá parkoviště nelze přehlédnout. I čistota je obdivuhodná – ne že by nikde nebyl papírek, ale vzhledem k množství lidí, stánků s občerstvením, je tu téměř naprostý pořádek.

Takže pokud máte volný víkendový den a chcete se pokoukat na vánoční výzdobu, dát si trochu svařeného vína a originální německou klobásu … Drážďany mohu doporučit jako variantu blízko hranic. Nečekejte ale pohodový trh, spíše davy lidí a útok na vaši peněženku a chuťové buňky.

Včera večer (9.12.2010) v části Kolína cca 1/2 hodiny večer nešel proud … banální událost, která nám ale ukazuje, jak jsme čím dál více na dodávkách “síťových služeb” závislí. Ta půlhodina byla celkem legrační – nic nám vlastně s přítelkyní příliš nechybělo, naopak jsme měli možnost si v klidu popovídat při svíčce. (Zároveň rozumím, že pokud měl někdo rozdělanou práci, prádlo v pražce, pekl cukroví v el. troubě, asi to nebylo nic příjemného …)

V každém případě byla sranda sledovat po zapnutí náběh jednotlivých zařízení – a vzhledem k tomu, že problém asi nebyl jen “nahodit pojistky” – mohli jsme si to projít několikrát. Elektřinu totiž zapínali a opět padala po pár vteřinách asi 5-krát. Takže zavržení ledničky, pípání faxu, který chce nastavit čas, nabíhání routeru pro připojení, modemu pro VoIP telefon, digitální mikrovlnka, počítač, externí pevný disk na zálohy … legračních pár vteřin, kdy se malá domácnost “probouzí” a jednotlivá zařízení si jedno druhé “osahává své okolí” a nastavuje se.

Samotného mě trochu zamrazilo při představě, kolik nastavení a konfigurací v té domácnosti už je a představa, že to asi budu někdy stěhovat … a část přenastavovat. Ovšem ještě horší by byla varianta, že ten proud nepůjde měsíc, dva … kolik jen blbostí by nešlo a kolik věcí, které dnes bereme jako samozřejmost, by se stalo luxusem.

Ve stejný okamžik si vzpomenu na život na chatě, kde kromě světla (a to se dá svíčkou nahradit) bylo akorát rádio a to jsem klidně oželel – zároveň však každý večer po desáté hodině, kdy se zhasínalo veřejné osvětlení bylo na obloze nádherné “video” noční oblohy a pokud byla jasná noc … pohled na hvězdy, který dnes ve městě je luxusem. Možná to byla i připomínka, kolik že věcí běží zbytečně a mohli bychom je vypnout, aniž by to mělo velký vliv na kvalitu života a ušetřit tak něco málo elektřiny, potažmo pak naší přírody … ono zapnout přístroj jednou ručně míst jenom “hmátnou po dálkovém ovladači” zase tolik námahy nestojí 🙂

Takže si zase užijme další black-out a zkusme si chvíli bez “všech těch vymožeností naší civilizace”.

Naše společnost se poslední zhruba století začala vyznačovat jedním důležitým faktem … nemáme problém s přežitím. Ještě před pár generacemi byl život z velké části bojem o přežití – možná ne v dobách míru a hojnosti, ale každá katastrofa (přírodní, válka, epidemie, …) přinášela hrozbu hladomoru a problémy většiny populace s přežitím. Dnes to již není pravda – tedy v bohatém severu – již tyto problémy řeší spíše okrajová část populace. Zároveň tento pokrok přinesl jeden zajímavý jev … máme dost času na “blbosti”. Nemám sice iluze o tom, že by se dříve žilo jen efektivně, ale množství blbostí, které každý den děláme je neuvěřitelné.

Vezměme si jenom množství informací, které dostáváme každý den – noviny, internet, reklama, … jenže v jaké kvalitě? Všimli jste si, jak již spoustu informací bereme “s rezervou”. Takže ty nejlepší, nejvýhodnější, ideální, … či jaké všechny věci zcela přehlížíme. Naučili jsme se filtrovat informace, takže již sami nejsme často i poznat, jestli opravdu něco není skvělé, super, … Je dnes tak těžké rozlišit, která informace je brána vážně a která je jen “naoko”.

Naopak druhá strana – ta která informaci podává se dnes více než na její obsah soustředí na dvě věci – musí to zajímat a nemělo by to být právně napadnutelné. I proto je všechno giga, skvělé, … Některé případy dnes již podchycujeme zákonem – viz banky, které musí u půjčky uvádět rpsn, tedy odpovídající roční úrokovou sazbu pro možnost porovnání, povinnost v obchodech uvádět i cenu za kg (např. u potravin) a dalším adeptem jsou IMHO stávající závody ve “zlevňování” automobilů – jak bombastické ceny … jenže s hvězdičkou a dovětkem, cena platí při leasingu, půjčce, … tedy při nějaké akci, která vás většinou nezajímá a v podání dotyčné firmy zdraží věc na cenu “před slevou”.

Není to ale jen reklama – kolik jen předvolebních slibů jsme již slyšeli a dnes jsme tak daleko, že se sice ne zcela otevřeně, ale ani to nikdo už moc nepopírá, ví, že to jsou jen sliby před volbami, které přeci nikdo nepočítá, že by plnil … (nevím jak přesně to jeden z našich předních politiků řekl).

Důsledek je ten, že stále více informací máme zdánlivě lehce k dispozici, jenže je musíme neustále ověřovat a hodnotit – na diskusních fórech, konkrétním dotazem a žádostí o přesnou kalkulaci ceny, s přáteli, … někdy dokonce nejsme schopni rozlišit, co je a co není pravda … 9 z 10 lidí aby se z toho zbláznilo (abych použil slogan blízký reklamním agentům). Naprosto jsme degradovali jazyk, písmo z prostředků na komunikaci a sdělení informace na prostředek k manipulování s druhými. Viva doba, kdy “slovo muže” mělo větší váhu.

Budujme si tedy dnes a denně svoje okolí, které podává relevantní informace a stejně se k němu chovejme – možná zjistíme, co času máme na smysluplnější věci než jen pořád zjišťovat “jak je to doopravdy”.Oceňme i firmy/společnosti, které mají historii a které se historicky chovají korektně – sleva 10% za nejistotu je hodně drahá sleva. V každém případě nám hrozí, že společnost zcela přestane fungovat, protože žádná informace nebude brána vážně … a možná se pak znovu objeví i ten hladomor a boj o holé přežití – zatím je to jen ve světě informací, kdo ví jak daleko je to k boji v životě reálném.

Možná by se velká část historie lidí dala popsat jako historie válek, bojů, soubojů, střetů. Ony střety jsou často motorem pokroku – pokud se podíváme na “studenou válku”, musíme přes její zápory přiznat, že ono vědecké soupeření dokázalo přinést výrazný pokrok a dodnes jsme některé skutky nedokázali zopakovat (jak je to dlouho co člověk stanul na Měsíci … dosud jako jediném mimozemském tělese …). On i vývoj technologií během světových válek byl pozoruhodný a kdo si už dnes přizná, že mnoho z raketové technologie vzniklo v Německu při vývoji “konečné zbraně” V-1, V-2. I letecká technika zažila právě ve válkách bouřlivý rozvoj, takže odsoudit války a střety není tak jednoduché. Ostatně malé souboje stále probíhají – mezi národy, soupeření mezi firmami nám přináší často nižší ceny díky konkurenci. V mnoha případech je sice výsledek dost “pofiderní” – a vyvíjí se technologie, které nikdo příliš nepoužije (kolik lidí dodnes posílá MMS, používá WAP, …)
Ve světle faktu, kolik drobných soubojů dnes a deně probíhá a účastníme se jich je skoro zvláštní, jak málo se dodnes ví o jejich exaktním popisu a teorii v češtině většinou nazývanou teorie her. Ono označení hra je možná trochu zavádějící, protože se opravdu jedná o teorii zabývající se chování jednotlivců/skupin (hráčů) za účelem získání maximálního zisku (počtu bodů/vítězství). Někdy pravidla znají, někdy je jenom odhadují a většinou také neznají přesné podmínky a situaci ostatních hráčů … (použiji dále tradiční značení – hráč, bonus, hra, …).
Zároveň je třeba podotknout, že jsou souboje, války které končí “bez vítězů” a je třeba říct, že mnohé ani moc jinak končit nemohou – pokud spolu začnou bojovat dva lidé v partnerském vztahu … nutně mají buďto za cíl druhého zválcovat a podmanit si, případně vztah rozbít. Pokud nemají tento cíl, pak prostě … nemohou vyhrát, protože již samotný tento souboj, který nahradil kooperaci, znamená prohru. Může to být i souboj (hra) se zaměstnavatelem ohledně mzdy – do okamžiku komunikace slušné je vše v pohodě a maximálně může končit nedohodou/nesouhlasem. Pokud se diskuse převede v zájemné osočování/otevřený střet, … oba již prohráli, protože dlouhodobě si lze jen těžko představit další fungování bez vzájemného podezírání “kdy to na mě zase zkusí”. Ve všech případech bývá mnohem úspěšnější strategie “udělat ze svého cíle cíl těch druhých” – protože v tu chvíli na něm všichni začnou pracovat. Předpokládá to samozřejmě alespoň přibližně stejné chápání situace a elementárně kompatibilní cíle.
V každém případě je na základě jednoduchých příkladů možno ukázat, jaká strategie bývá úspěšnější a jaká ne. Problém, který asi způsobuje nechuť k teorii her je jen “abstraktní a přibližný” popis reality, který se může zdát příliš zjednodušující. Zároveň zde často ono “tento vliv zanedbáme” funguje a zkušený analytik dokáže vybrat ony podstatné jevy a vlivy. Stejně tak známý příklad “dilema zloděje” ukazuje jenu pravdu – jakkoliv se v určité situaci zdá, že boj (vyostření sporu, nespolupráce, nazvěme to jak chceme) jeví pro dotyčného lépe (výhodněji), v dlouhodobém horizontu může být osudný. Abych tu en teoreticky neplkal – je to příklad, kdy dva lupiči jsou chyceni a vyslýcháni bez možnosti kontaktu a vědí, že výsledek podle jejich odpovědí bude následující

1. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude mluvit – dostane zloděj A i zloděj B 5 let vězení
2. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude zatloukat – zloděj A bude propuštěn, zloděj B dostane 10 let
3. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude mluvit – zloděj A dostane 10 let, zloděj B bude propuštěn
4. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude zatloukat – oba dostanou po dvou letech.

Pokud se na to podíváme z pohledu zloděje A – sobecky by měl mluvit (pokud i B promluví, dostane 5 let místo 10-ti, kdyby sám zatloukal, pokud bude B zatloukat, bude doknce volný proti 2 letům, kdyby zatloukal). Zároveň … dvojice “virtuálně” kooperujících zlodějů, která bude zatloukat bude dostávat po dvou letech vězení proti těm sobeckým, kteří budou dostávat po pěti letech … Svůj malý boj tedy mluvící zloděj vyhraje, ale ve válce prohrává.

Poučení pro nás – velmi často je lepší snažit se hledat společnou řeč a ústupky OBOU stran, proti sobeckému a na první pohled racionálnějšímu prosazování sebe sama. I v situaci, kdy se zdá, že druhá strana není ochotna ustoupit a tlačí druhého do kouta, doporučuji tedy neustále otevírat možnost komunikace (a klidně se přitom připravovat na boj). Zároveň je vhodné ptát se, kdo všechno ve hře hraje – otevřeně i jenom z pozadí a jak co nejvíce hráčů přesvědčit (nebo to přímo zařídit), aby můj prospěch byl i v jejich zájmu … budou to ti nejlepší spojenci. Přemýšlej tedy nejen o svém užitku, ale i o užitku těch druhých … proměnit boj ve spolupráci je první (a často rozhodující) vítězství, kterého lze dosáhnout.

Závěrem jedno ze starých přísloví/mouder (Čína – “Umění Války”), které však doporučuji zvážit při každé hře/boji:

Když nemůžeš vyhrát, nebojuj.