Možná honosný název – letecká meteorologie – označuje jednu z praktických aplikací fyziky, matematiky do života. Pravděpodobně jen letci (a poučení) ví, že informace o počasí patří k informacím, které se spolu s letovým plánem dostávají před odletem posádce letadla a jsou důležitou součástí rozhodnutí letět/neletět (tedy zpozdit let), případně o změně trasy letu.

Tyto informace pro letecký provoz jsou trochu něco jiného než večerní zprávy “našich rosniček” – používají sice stejné nebo podobné zdroje, ale jsou specifické požadavky na přesnost a zároveň krátkodobostí. Jak jsme se na přednášce dozvěděli maximální délka předpovědi je 36 hodin (ono taky který let by byl delší, že …). Zároveň pro let není ani tak podstatné, jaká bude teplota, což naopak zajímá nás, když přemýšlíme co si obléct, pilota a posádku spíše zajímají rizika a něco, co bych nazval mezní jevy – tedy změny proudů vzduchu, riziko námrazy, bouřky, … které mohou bezprostředně ohrozit let.

Trochu mimo přednášku je jistě úvaha, jak moc dnes dokáží modely nahradit lidské zkušenosti a úvahu – výpočetní síla dnešních počítačů je obrovská, modely poměrně přesné a tato cesta je podpořena i hustou sítí měřících stanic (teplota, tlak, vlhkost). Všechny tyto faktory umožňují provádět modelování počasí na dlouho dopředu. Meteorologie je pak další ukázkou aplikace fyzikálních zákonů a náročné matematiky (jedná se o soustavy parciálních diferenciálních rovnic) spolu s numerickými metodami  s dopadem na náš život. Bohužel zrovna v tomto případě se zde objevuje i nepříjemný faktor “motýlých křídel”/nestability. Tedy situace, kdy malá změna vstupních podmínek vede k velké změně výstupu. Příkladem budiž námraza, kdy je obecně známo, že čistá voda (a ta v mracích bývá) dokáže vydržet v tekutém stavu i při teplotách pod bodem mrazu, ale malý impulz – pevná částice, otřes (tím může být i zvuková vlna) vyvolá následně rychlé “zmrznutí” – letadlo, které vlétne do takto podchlazené mlhy pak může být velmi rychle obaleno silnou vrstvou ledu … a to jistě není příjemná situace. Stejně tak déšť vzniká při ochlazení mraku, ale jeho vznik může být uspíšen podobným impulzem. Právě v tuto chvíli je i dnes potřeba lidský faktor, který dokáže odhadnout možnost vzniku podobných jevů.

Abych provedl trochu osvěty zmíním dva jevy o kterých se hovořilo – vzdušný (větrný) střih – tedy prudkou změnu směru/rychlosti větrů a dohlednost – tedy vzdálenost na kterou jsme (laicky řečeno) schopni rozeznat nějaký předmět.

Na závěr v diskusi padla zmínka o jevech jako tornáda a o snaze ovlivňovat počasí (možná si vzpomenete, že při zahájení Olympijských her v Číně bylo připraveno letectvo “rozehnat mraky”, aby přípravy proběhly dle plánu … spíše legrační příklad, ale ukazuje, že tyto snahy jsou).

Pokud jsem celkem bez problému začal používat seznamy úkolů a mohu říci, že se velmi osvědčily – postupně se věci řeší …

Druhý krok – pomodoro timer je pro mě mnohem náročnější – 25 minut bez přerušení telefonem, kolegou, … něčím je prostě luxus, který je těžko dosáhnout a někdy musím být velmi nepříjemný, abych to dodržel – navíc mi celkem vadí hovor za zády, takže při čtyřech lidech v pracovně to je prostě náročné. Zároveň musím potvrdit, že ono 20-25 minutové “zabrání se do práce” a soustředění prostě většinou problém posune vpřed daleko více než 5 krátkých desetiminutovek přerušovaných něčím. No nic, budu se muset holt více snažit.

Zároveň jsem si při tom všimnul, že problém GTD a ZTD se vůbec netýká jenom jednotlivce, ale stejně tak i skupin, organizací, firem, … Kolikrát jenom kolem sebe vidím chaotické poskakování z problému na problém a řešení prkotin v okamžiku, kdy jsou závažné problémy čekající na vyřešení. Snad každý větší projekt/úkol/cíl by si u organizace i člověka zasloužil na začátku alespoň krátké zamyšlení a uvědomění si, co všechno pro to je třeba splnit. Tento základní kámen (alespoň dle mého názoru) je u tolika problémů opomíjen, že mohu říci – projektové řízení v ČR téměř neexistuje.

Pokud mohu pozorovat, většina projektů je řízena s tím, že chceme dosáhnout “něčeho velmi obecného” – pravděpodobně s vizí, že se to těžko měří a nebude nikdo později řešit, jestli byl projekt úspěšný nebo ne. Věc jako harmonogram prací – klidně načmáraný na nástěnku v kanceláři a odškrtávání milníků (splněných úkolů) + jeho postupné změny – posouvání, doplňování/mazání dalších úkolů – to je v našich podmínkách snad sci-fi.

Ono je to vlastně pochopitelné – v ČR je nyní u moci (na vedoucích postech) generace 40-50-níků, která tohle nikdy nestudovala a je v této oblasti “samouky”. Často lidé s velmi vysokou odborností hřeší právě na svoje odborné znalosti z oboru, ale o managementu a řízení “nemají páru”. Těžko jim vyčítat, že to nestudovali, ale lze říci, že mnozí z nich se ani nyní nesnaží. Po svých podřízených skoro automaticky vyžadují další vzdělávání, ale sami tu svojí nejpotřebnější odbornost – vést a řídit – zanedbávají naprosto fatálním způsobem.

Ostudou mladších generací je fakt, že je ještě nepřeválcovala. Bohužel je to dáno “zatuchlostí a malostí” českého obchodního rybníčku, kde je nejčastější taktikou “já na bráchu, brácha na mě”. Začíná to už u státních/obecních zakázek, kde nejčastěji oslovenými firmami jsou ty, které patří “Pepovi od vedle”, nebo které “dali patřičné všimné”. A stejné je to u velkých firem – i zde si lidé jen na trochu vyšších postech dohazují zakázku jeden druhému, protože firma to zaplatí.

Za této situace je potěšující fakt, že velké firmy postupně klesají ve významu a rozvíjí se mnoho drobnějších firem, které přestáli krizi, často lépe než ty velké, které mají silnější základy (možná, že shnilé, ale základy). Všem těmto malým firmám: Hodně štěstí.

Po roce a opět na konci sezony jako jeden z posledních běhů je pro mě 10 km v Pečkách. Trať v parku (12,5 okruhů už sice je náročné na zatáčky) je příjemná – cesta měkká, žádný asfalt, místo kde se kdysi běhala i “velká” pečeská desítka (myslím tím jarní tradiční závod). Je příjemné, že tenhle závod je pro zvané s malou publicitou, takže se pravidlně schází parta skoro stejných tváří a pravidelně se můžeme poměřit, jak na tom kdo jsme na konci sezony. Snad ani nemám pocit, že by všichni běželi na 100% – spíše se běží pro radost a pro ověření kondice. (Abych to upřesnil, samozřejmě se závodí a není to výklus, ale jsou prostě závody a závody.)

Letos byla poměrně slušná účast 47 běžců (alespoň č.47 bylo ve startovním poli nejvyšší), ale chyběly závodníci poloprofesionálové – snad již odpočívají před další sezonou. Asi spíše tomu bych přičetl, že se mi podařilo doběhnout na druhém místě – i když zároveň přiznám, že tentokrát mě i ten čas hodně potěšil – vlastně jsem zaběhl jednu z nejlepších letošních desítek a to na této trati považuji za úspěch. Krom toho musím říct, že se mi běželo fakt dobře a kilometry mi ubíhaly velmi rychle. Co je na tomhle závodu zvláštní je předbíhání o jedno a více kol – přeci jen jsou tu značné rozdíli ve věku a výkonosti závodníků a jedno kolo je něco málo přes tři minuty, takže již od třetího kola začnou ti nejrychlejší postupně předbíhat pomalejší závodníky o kolo. Moc se mi líbí, když vidím, jak se vzájemně povzbuzují, stačí prohodit jen ono známé “dávej”, nebo “dobrý, pojď” a dát tak najevo, že se tu potkali běžvi s rozdílnou výkoností, ale podobným cílem – zaběhat si pro radost a zdraví. Je tady také vidět ta super atmosféra známých lidí – mnozí předbíhaní o kolo slyší toho za sebou a uhýbají lidem, kteří honí vteřinky. Bylo to loni a bylo to i letos – všem za to děkuji a jsem rád, že se na tomhle mohu účastnit.

No letos se už opravdu s během spíše končí – poslední tři běhy mi vyšly, takže sezonu mohu zhodnotit “začátek katastrofa, konec dobrý …” uvidíme za rok – i tady na podzim v Pečkách, pokud čas a zdraví dovolí.

A na závěr doplňuji výsledky:

Nadpis se mi vybavil jako připomínka jednoho scénáře (pro staré forbesáky … z které to hry?), který se v životě občas vyskytne. Prostě stav, kdy není možné střetu/rozhodnutí možné utéct, není se možné před ním schovat. Je možné se jedině rozhodnout, nebo … se rozhodnout, že se nerozhodneme. A možná obě varianty jsou ty špatné. Co je horší, pokud to je situace, kterou znáte a víte, že jste již jednu variantu zkusili s žalostným výsledkem … a ve stejném okamžiku víte, že ta druhá povede také k problémům, jen možná jiného typu. Má člověk dát na svojí “zkušenost” (přeci jen situace není zcela identická), nebo znovu poslechnout instinkt?

Zvíře to má jednodušší – v podstatě volí v takovém okamžiku jednu z variant běhej/bojuj. V nás bohužel převažuje “racionální” (i když v tomto případě si tím nejsem jist) myšlení, které velí  to zkusit obejít, zkusit nějakou jinou cestičku, o které již dopředu tušíme, že to není ta pravá, ale finální rozhodnutí/střet tím na čas oddálíme. Co na tom, že za čas budeme v horší pozici, nastane problém ještě horší? Jsme naučeni se spíše střetům vyhýbat, (skoro) nevratná řešení oddalovat. I tohle je dědictví předchozích generací – neustále si krýt záda a žít opatrnicky. Zároveň je to i neochota si někdy přiznat, že – když už cituji – You can’t always get what you want – nebo spíše ne všechno a musí si každý říct, co je pro něho důležité a tomu občas podřídit i to ostatní … je to těžké, protože “to chci taky” je silný argument a pokud není jasná souvislost, neradi se toho vzdáváme. Nicméně “honit se za mnoha cíli” často znamená nezískat nic.

Kolik jen znám lidí, kteří v životě chtěli něco “velkého”, ale pořád bylo spousta drobností, které chtěli také a dali jim v jistém okamžiku přednost, protože “ono se to pak nějak udělá”. Kolik jen z nich těm mnoha drobnostem nakonec obětovalo svůj největší sen. Mnozí měli štěstí a nemuseli, mnozí to štěstí neměli a svůj sen již jenom sní s vědomím, že nebude naplněn.

A dilema tedy pořád zní … bojovat nebo utíkat … nebo se tvářit, že tady nejsem a netýká se mě to? Jaké štěstí, že v duši vlka na tu třetí variantu místo není, takže … pojďme na život vycenit zuby, třeba se lekne … a pokud ne, no pak prostě “no way to run, no way to hide”.

Dobrou zprávou je, že asi platí heslo “where there’s a will there’s a way” :-), ovšem špatnou zprávou je, že na něco jedna vůle nestačí 🙁

24. 10. se běžel krátký (aspoň pro 10 km běžce) skoro sprint v Českém Brodě – překvapila mě celkem malá účast. Na konec října bylo celkem příjemné počasí (hádal bych tak 10 stupňů (pro přesnost nad nulou), bez deště a uprostřed města nebyl cítit ani vítr, který jinak docela foukal. Trať byla zajímavá především “kroužením” – na 3250m bylo nutné oběhnout 5 koleček – tedy po 650 metrech. Tento typ mi sice nevyhovuje – zatáčky fakt nemusím – ale zase je to něco jiného. Pochválím tentokrát startovní pole – rozběh byl v pohodě a nikdo se zbytečně nedral dopředu, aby na úzké trati následně vytuhnul a ostatní ho předbíhali. Za perlu spíše je třeba považovat procházející paní v parku, která se první trojice tak lekla, že když uslyšela dupot dalších, uskočila do strany, přímo do cesty jednomu běžci … konec jsem neviděl, ale pak jsem slyšel, že k žádné nehodě nedošlo, vzájemně se omluvili jeden druhému a bylo to … Cesta byla z velké části asfalt, případně štěrk, pouze v zatáčkách (abychom si to řádně užili) bylo listí, které celkem klouzalo, dvakrát jsem měl namále a málem chytal zajíce.

Sám za sebe musím říct, že se mi běželo celkem dobře – už pravda cítím konec sezony, ale zase to bylo hodně krátké. Čekal jsem, že ke konci budu zpomalovat – nějak se toho zlozvyku nemohu zbavit – ale tentokrát jsem odolal sprintu jednoho ze závodníků v posledním kole a doběhl, tak jak jsem kroužil celý závod, pro bramboru. Hodně mě to potěšilo, snažím se trochu změnit styl běhu a po trénincích cítím únavu jinak zatěžovaných svalů, ale pořád to jde – trochu doufám, že příští sezona by mohla vycházet lépe (nebo aspoň stejně jako tahle). A taky už se blíží změna náčiní – kolo a tretry se vymění za běžky a boty sice běžecké, ale přeci jen trochu uzpůsobené na zimní počasí 🙂

Český Brod určitě doporučím, kdo se nechce trápit na tratích 10+ km, je to pohodovka. Organizace klidná a jednoduchá – registrace těsně před startem a vyhlášení opět těsně po doběhu … žádné vymýšlení, přišli jsme si zaběhat a tak jsme si zaběhali.

Sportu zdar

Propozice a výsledky na webu Triatlon Český Brod.

P.S. výsledky z mojí kategorie (zbytek na webu Tri Český Brod) – tímto se omlouvám i pořadateklům, že jsem na vyhlášení nepočkal, ale nějak jsem cítil, že chladnu a na matfyzu se holt počítat člověk nenaučí, takže jsem měl za to, že jsem čtvrtý …

Muži do 39 let (r.n. 1971 a mladší) 3.250 m

Pořadí St. číslo Příjmení a jméno R. nar. TJ, klub (bydliště) Čas

1. 18 Miler Jiří 1975 AC Mladá Boleslav 10:14

2. 54 Hejduk Zdeněk 1989 TJ Sokol Kolín – Atletika 10:40

3. 83 Němec Jan 1973 Kolín 11:18

4. 30 Herda Jan 1983 Dobřichov 11:28

5. 74 Miler Pavel 1979 Sokol Kolín 11:50

6. 89 Slavík Jiří 1976 Atletika Český Brod 11:52

7. 67 Rokos Jakub 1976 Vršovice 12:15

8. 29 Kučera Martin 1983 Kolín 13:30

Na včerejší přednášce o agilním programování jsem pravda byl jako člověk pracující převážně ve “one-man show” akcích, zároveň ale s chutí poznat něco nového z řízení projektů, na kterém jsem se již také několikrát podílel. Obecně je tento nový (relativně – pro někoho to již je zaběhnutá věc) přístup buzz-word posledních let. Hlavně mnoho programátorů na to dobře slyší, protože se odbourávají složité vyplňování formulářů, psaní dokumentace na vše, … prostě spousta věcí, které jsou považovány za zbytečné a za zdržující od práce. Rozhodně nejsem fanda striktních metodologií a vyplňování půlhodinových time-sheetů, na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že metody agilního vedení projektu nemusí fungovat všude. Zde podotknu, že jsem od “agilního programování” přešel k “agilnímu managementu” – nevidím důvod, proč stejné metody nepoužívat v obecném řízení projektu. Jenže stejně tak nevidím mnoho důvodů, proč by metody fungující u normálních projektů neměly fungovat u projektů softwarových. Nebo snad mají “svoje špecifíka”? Ano mají, ale základ bývá opravdu stejný. Agilní metody proto beru spíše jako doplnění klasického postupu, případně modifikaci a zdůraznění některých věcí, které jsme dříve (v zájmu přesnosti a procesního řízení opomíjeli). Základní myšlenky lze vzít z “Agile Manifesto“:

1. “Individuals and interactions over processes and tools” – tedy vyjádření, že pocity lidí jsou důležitější naž nástroje. Je důležité spíše naučit lidi komunikovat, než je nutit vyplňovat kdejaké reporty a formuláře …
2. “Working software over comprehensive documentation” – tady je třeba souhlasit, ale IMHO s upozorněním, že extrémní varianta – “dokumentaci píšeme až ji potřebujeme” – má svoje úskalí a psát si postupnou dokumentaci, k třídám, metodám považuji za dobrý mrav …
3. “Customer collaboration over contract negotiation” – ano to podepisuji beze zbytku – je lépe zákazníka brát jako partnera – informovat ho o problémech a hledat SPOLEČNĚ řešení je určitě lepší než se na konci začít nad smlouvou hádat, jestli je bod splněn nebo nesplněn.
4. “Responding to change over following a plan” – tedy raději reagovat na změny (požadavku zákazníka, změna prostředí), než striktně dodržovat rozpočet a časový harmonogram. IMHO hodně souvisí s bodem tři, kdy je lépe si sednout se zákazníkem a vysvětlit, že jeho nový požadavek prostě bude stát více času/peněz a znát jeho názor, dohodnout se, jestli je to pro něho přijatelné, … než si říct “na to není čas, budeme dělat až jako změnu po předání díla”.

V každém případě mám pocit, že agilní metody a jejich rady mohou vývoj obohatit i když nebudou přijaty jako celek. Co bych vyzdvihnul je určitě “retrospektiva” – tedy kolečko (pořádané ráno), kdy každý člen teamu řekne, co dělal minulý den, co se chystá dělat dnes a jestli mu něco dělá problém. Mám pocit, že to prostě dá lidem krátkou představu o projektu jako celku a jeho stavu …

SCRUM

Asi bych se měl zmínit i o SCRUMu – nevím, jestli to nazvat metodou, nebo metodolofií – obecně jde o způsob vývoje (třeba software) založení na krátkých cyklech (záleží na projektu, ale pokud jsem mluvil s lidmi, tak nejčastější je cca 5 pracovních dní) nazývaných sprinty. V podstatě se jedná o cyklus

1. Vyber funkčnost, která se v tomto sprintu bude implementovat. Z množiny požadavků tedy zvolení těch “které mají být na konci sprintu hotovy.”
2. Implementace funkčnosti
3. Revize funkčností a předvedení zákazníkoci – jeho zpětná vazba
4. Běž na krok č. 1

Co je důležité?

• Dodržet čas – raději si přiznat, že něco nestihneme, ale sprint po dané časové jednotce ukončit a funkčnost, kterou jsme neudělali vrátit do “zásobníku práce”.
• Funkčnosti vybírat s přihlédnutím k názorům zákazníka.
• Na konci vždy něco zákazníkovi ukázat – team i zákazník musí cítit, že projekt postupuje!
• Po předvedení diskutovat s teamem i zákazníkem a nebát se požadavky ze zásobníku práce přidávat, měnit, odebírat …
• Pracovat JEN na tom co jsme na začátku sprintu vybrali (snad jedině pokud dokončíme vybrané, lze přidat další …)

Oproti klasice (watterfall) není plán dopředu tak rozpracován a přizpůsobuje se změně požadavků zákazníka, je možná trochu náročnější odhad času a ceny (neprovádí se na začátku tak podrobná analýza). Důležitá je zkušenost a schopnost dodržet tento rytmus …

Přednáška se konala v rámci cyklu na ČVUT a mohu ho doporučit.

Je to týden, co jsem se vrátil z týdne v Alpách – konkrétně Bad Gastein. Za legrační peníze jsem se tam ocitl na jeden týden a protože blázni, starci a děti mívají velké štěstí, prožil jsem tam nádherný týden babího léta, kdy na začátku října bylo teplo skoro na šortky. Krom jediného dne téměř bez mráčku – slunečno, krásně. Spoustu věcí je na dovolených důležitých, ale spolucestující a počasí … udělá asi nejvíce. Krom toho mohu pochválit i ubytování – apartmán byl dostačující i když si dovedu představit, že by byl větší – zjevně byl určen pro dva-tři lidi, ale ve čtyřech nebyl problém, hlavně díky tomu, že jsme tam pouze spali 🙂

Co říci k Rakousku – to co asi každý ví: služby jsou nadstandardní a mohu říci, že nikde jsme asi nezažili nějaký problém, ale také drahé. Především restaurace, muzea, … není to už takový rozdíl jako před lety, ale dráž tam prostě ještě pořád je. Na druhou stranu je veliká pravděpodobnost, ž za ty peníze dostanete kvalitní protihodnotu. Tento fakt je v Alpách ještě markantnější – prostě hezká místa si řeknou “hezké ceny”. V každém případě je možnost tohle trochu otupit a vyplatí se poinformovat se na internetu/v hotelu/v informačních centrech. Lze např. koupit tzv. Salzburg card – vstup na spoustu míst jednou zdarma po dobu jednoho týdne (tuším existuje i na delší období) – pro období podzimu, jara určitě doporučuji – stejně na většinu míst jdete jednou, takže spoustu lanovek máte následně zdarma (nahoru a dolů) a třeba aquaparků je tolik, že je každý den můžete střídat. Některá místa pravda nejsou free, ale jen se slevou, v každém případě těch 43 Euro utratíte jinak v pohodě za jeden-dva dny. Takže pokud chcete jenom trochu něco využít, neváhejte – pro srovnání lanovka nahoru-dolů stojí cca 20 Euro …

A k jednotlivým místům:

Bad Gastein

No lázeňské městečko – hezké až kýčovité. Vodopád uprostřed města je fajn, ale že bych ho musel vidět každý den … takže jednou, dvakrát je tady hezká procházka – domy upravené, čisto, nicméně celý týden tu asi nevydržíte. Jeden den ale zaskočte do městských lázní – je tam jeden venkovní bazén na plavání a několik termálních na “prohřátí kostí” a samozřejmě vířivky a sauny.

Sport Gastein

Vlastně jenom parkoviště cca 7km nad Bad Gastein – parkoviště a startovací místo na turistiku. Upozorňuji, že cesta sem je autem zpoplatněna a projíždíte několika tunely a tady se “i mouchy otáčejí” – prostě jak přijedete, tak se vrátíte – dál už cesta autem nevede. Lze sem dojet i autobusem a asi bych to doporučil – jezdí pravidelně v cca hodinových intervalech. Odtud lze vyrazit snad na všechny strany, a jestli máte rádi horskou turistiku, budete nadšeni – vřele doporučuji.

Kaprun – přehrady a elektrárna

Krásný výlet na celý den -lze autobusem nebo pěšky – doporučuji si jednu cestu (nehoru) projít – objevíte pohledy, které vám cestou autobusem uniknou – krásné výhledy na přehrady a průzračnou vodu. A pokud někoho aspoň trochu bere technika, musí obdivovat stavbu jako celek – od nákladní lanovky, kterou se můžete za příslušný peníz svézt, až po hráze a tunely. Pokud zvolíte obě cesty pěšky, připravte se, že je to na celý den a “bez flákání”.

Hřebenovka nad Dorf Gasteinem

Tak to je něco “must to see”. Opravdu super výhledy a krásná příroda na obě strany. A pokud budete mít štěstí, uvidíte krásné moře inverzních oblaků pod sebou a v dáli zasněžené vrcholy včetně Grossglockneru. Nahoru/dolů můžete vyjet lanovkou a pak už se jen toulat po hřebenu, případně si do některého údolí trochu sejít.

Aquapark v Bad Hofgastein

Pokud jste s dětmi neváhejte – bobogán se jim určitě bude líbit – a pokud netrpíte klaustrofobií, tak vám taky, včetně černého tunelu, který bych popsal slovy: malá černá roura, kam prudce zajedete do téměř absolutní tmy, pak vám začne prskat voda do očí, že je stejně musíte zavřít a než se stihnete pokřižovat, vyplivne vás to dole na dojezd … Jinak opět spousta vířivek, sauny, plavecký bazén (ten nic moc – lesklé stěny nejsou moc vidět …), prostě na relax po turistice/lyžích ideální.

A jinak

Je tu prostě spousta hezkých míst a prostor na turistiku po horách. V každém případě doporučuji pevnou obuv – nejsou to Krkonoše – a rezervní oblečení. My měli velké štěstí, že jsme nezmokli, ale počasí se může rychle změnit a ač se to nezdá, dva km ve větru, zimě uprostřed hor mohou být osudné – je tu mnoho výstupů a sestupů kde metr vedle vás je sráz dolů a … najdou vás až za rok zjara. Nicméně cesty jsou poměrně dobře značené – proti našim zvyklostem časově (jako na Slovensku) – a podotknu výstupy spíše podceněné – 3 hodiny na cely jde celkem v poho ujít za dvě, sestupy jsme naopak občas přetáhli. Všem tedy zkuste, uvidíte a šťastnou cestu.

Jeden z posledních a nejhezčích běhů sezony – “drozdík” doma v Kolíně. Kdo zná trať v Borkách na Zálabí, asi mi dá za pravdu, že – pokud je sucho – je to krásných 4,2 km, které jsou pestré a relativně rychlé. Dva a kus okruhu na atletickém oválu, následně kousek po asfaltu a pak krásný proběh kaštanovou alejí a lesem až po závěr opět asfalt + kolo na oválu. Letos vše zpestřeno pohledem na téměř dokončený nový ovál hned vedle toho staršího po kterém se vybíhá a finišuje.

Když se podívám na svoje časy, je to posledních 10 let +/- skoro totéž, někdy lépe, jindy hůře. Letos mě docela potěšil čas cca 14:49 – asi jeden z nejlepších, které jsem tady běžel. Je sice třeba říct, že podmínky byly letos naprosto super – ideální teplota, téměř bezvětří a sucho v lesním terénu – udělá možná více než forma a trénink. Svým způsobem se také již stávám “inventářem” tohoto běhu – díval jsem se, že se jednalo o můj již 11.-tý start.

Pokud by si někdo tuto trať chtěl vyzkoušet, má možnost ještě o Silvestra – mírně pozměněná a zkrácená na 3km může být hezkým rozloučením s koncem roku a vstupem do nového – bohužel jsem teď asi dva roky byl mimo Kolín, ale pokud zde budu, na tuhle trať se určitě přijdu podívat.

Samotný běh je tradiční – již 84.-tý ročník a domácí atmosféra běhu, který si pořadatelé uchovávají a zároveň si nehraje na nic víc, než na zaběhání v hezké atmosféře pro zdraví – sejdou se tu proto nejen poloprofesionálové, ale i hodně místních běžců, kterým více než o čas jde o pohyb jako takový.

Takže na Silvestra/za rok nashle v Borkách.

A výsledky:

Shodou okolností (asi to bude souviset s tím, že žiji se slečnou ze Slovenska) jsem za poslední dva roky navštívil už tři slovenské svatby. A musím přiznat, že je to něco úplně jiného než svatba u nás – tedy především v Čechách, na Moravě to asi bude jiné. Především zvyky mě celkem zaujaly a trochu jsem i přemýšlel o jejich vzniku/symbolice. Některé mi přišly vtipné/opodstatněné, u některých se nemohu (podobně jako u některých českých) ubránit dojmu, že už jet to jen divadlo, které v tuto dobu nemá žádný význam a celou akci spíše degraduje. Ale to je určitě věc názoru a navíc jsem se setkal s více variantami některých tradic, takže možná jinde …

Rozbíjení a zametání talíře

Známe i v Čechách, ale moc jsem se tady nesetkal s tím, že by ostatní svatebčané nějak výrazně komplikovali to zametání a symbolicky tak „učili“ novomanžele spolupráci a naznačovali, že život jim bude klást překážky, které musí společně překonat – moc se mi to líbilo, dávám palec nahoru.

Polévka z jednoho talíře

Zvláštní, ale u nás se jí celá polévka jednou lžící, kdy se „krmí vzájemně“ a ukazují tak jeden druhému, že jsou připraveni se jeden o druhého v nouzi postarat … na Slovensku šlo spíše o symbolických pár lžiček. V každém případě to oceňuji – palec nahoru.

Odobierka – odebírání

Tenhle zvyk jsem viděl ve dvou variantách a u nás jsem ho neviděl/neslyšel jsem o něm.

1. Ženich přichází požádat rodiče o jejich dceru a odvádí si jí z jejich domu/bytu (tedy těsně před obřadem) – tuhle variantu nechápu, povětšinou spolu novomanželé již nějakou dobu žijí a přijde mi to jako zbytečné divadlo – palec dolů.
2. Ženich a nevěsta předstupují před rodiče a žádají je o požehnání/přání štěstí do života a samozřejmě jim děkují za výchovu – následně pak rodiče přijímají nevěstu/ženicha do rodiny. V tomto případě se mi to líbilo a beru to jako vyjádření díků rodičům a symbolické propojení rodin manžela a nevěsty – palec nahoru.

Půlnoční tanec

Ani tenhle zvyk jsem v Čechách nezaznamenal – manželé těsně po půlnoci (většinou v místních krojích) tančí se svatebčany, kteří si za tanec s nimi platí – novomanželé si tak „vytančí“ nějaké peníze a protože je tanec poměrně dlouhý, připomene jim to, že se v životě celkem „zapotí“. Ve variantě, kdy tancují oba (někde tančí jen nevěsta) mi to přijde velmi hezké jak symbolicky ukázat jejich vůli společně se starat o něco a zároveň jako možnost hostů jim nějak přispět – palec nahoru. Závěrečná otázka „koho je nevěsta“ a boj manžela propracovat se přes řetěz ostatních k nevěstě pak jeho ochotu za ní bojovat.

Niekde totiž, keď sa dotancuje – ukončí sa vykrúcanka a muž sa dostane k žene, cez horu chlapov, ktorí ju nechcú dať, tak niekedy aj po tejto bitke musí za ňu zaplatiť a pridať niečo k vyzbieraným peniazom, ale pri plátaní kápky platí vtedy ženám (no to sa tiež pridá k vyzbieranému) …

Starejší

Těžko popsat, ale jedná se o osobu, která může být jedním z hostů/přizvaný člověk, který svatbu „organizuje“ – stará se o zábavu, rozbíjí talíř, vyhlašuje půlnoční tanec, … hodně ovlivní celkový dojem ze svatby. Tady hodně záleží na zvolené osobě – pokud je to někdo z rodiny, musí mít přirozenou autoritu a schopnost organizace, pokud je to přizvaný „profesionál“, měl by si s novomanželi odsouhlasit průběh a formu jeho vystupování/celé svatby. A hlavně by měl svojí roli přijmout zodpovědně a vést svatbu – setkal jsem se s variantou, kterou bych pracovně nazval „kašpárek“ – někomu seto možná líbilo (včetně mě), ale někdo asi čekal něco „na úrovni“, setkal jsem se i s variantou „tichý muž“, který moc neorganizoval, a vyskytly se trapné pauzy, kdy svatba čekala na … něco, případně novomanželé netušili, co se od nich čeká v danou chvíli. Tak nevím, dobrá volba asi může zábavu zvednout, špatná může dojem hodně zhoršit. Bez palce.

Odčepčení (nebo spíše Začepčení – tedy nevěsta hde “pod čepec”, novomanžel “pod pantofel”, i když tam už většinou je …)

I tenhle zvyk mi trochu unikl – nevěsta má na hlavě čepec, který je „děravý“ a manžel platí rodině nevěsty – peníze „záplatují“ díry … byla to legrace, ale asi mi unikla pointa. Bez palce

Začepčenie nevesty
Zvyčajne sa o polnoci koná začepčenie a pokladá za vyvrcholenie svadby. Touto hodinou mladomanželia ukončia deň, ktorý začínali ako slobodní a do nového dňa už vstupujú viazaní manželskou zmluvou (sobášom).
Aby to aj navono…k bolo vidieť, predstavoval to akt snímania symbolov slobodných = u nevesty je to vienok a u ženícha pierko, (ktorý sa u nevesty niekedy nahrádzal čepcom – preto ten názov začepčenie), ktoré zvyčajne predajú prvému družbovi a družici, ktorí by do roka a do dňa mali tiež zmeniť svoj stav. Ale v mnohých prípadoch sa to predáva iným mladým, kde to má ten istý význam.
Aby tento akt vyznel slávnostne, vznikali rôzne scénky spojené s piesňami a hovoreným slovom vo veršoch. Pôsobí to krásne, slávnostné a zároveň dojímavo. Mladí sa samozrejme skor bránia, nechcú si zobrať symbol slobody, ale pod nátlakom to “vzdajú” :O)

Potom nasleduje plátanie kápky (kápka je pokrývka hlavy vydatých žien) – svadobný obradový akt založenia čepca /kápky na hlavu mladuchy.
Tento obrad symbolicky potvrdzoval zmenu stavu mladuchy. V tradičnej svadbe bol jedným z obradových vrcholov. Znamenal prijatie mladuchy medzi vydaté ženy a dospelých členov spoločenstva. Bolo záležitosťou výlučne žien, nebývali prítomné ani družice. Po úprave účesu (mladá deva nosila – vrkoč so stuhou) založila mladuche čepiec krstná matka, niekde matka alebo svokra. Ženy dostali za čepčenie pohostenie alebo peniaze, ktoré im musel vyplatiť ženích (kúpa nevesty). – u nás sa kápka pláta, je to háčkovaný čepiec- teraz už len tyl zdobený farebnou výšivkou a teda je i čiastočne deravá, no a symbolicky sa musia tieto diery zaplátať a nevesta sa vykúpiť.

Zvedání novomanželů

Ani tento zvyk jsem úplně nepochopil – pokud bych ho měl popsat tak přátelé (alespoň 6 – může být záminkou pro pozvání statných jinochů – hlavně musí být silní, IQ klidně může být nižší, tudíž jsem i já našel své uplatnění) novomanželů je zdvihnou na lavici/židlích a ti si ve výšce připijí – nějak jsem měl vnitřně pocit, že je to připomenutí novomanželům, že jdou do svaku manželského, ale s přáteli kolem sebe se jim bude žít lépe a neměli by na ně zapomínat – no v každém případě mě to pobavilo – dávám palec nahoru.

Určitě budou i další zvyky, ale tyhle mi utkvěly v paměti … pokud znáte další, komentáře jsou tu pro Vás J

Asi jeden z posledních letošních duatlonů – opět zjevný “hobík”, tedy převážně pro nás amatéry. Na pohled krátké tratě 5-25-2,5km jsou přeci jen okořeněny tím, že se jedná o MTB trať kola.

Samotný běh jsou na začátku dva lesní okruhy po 2,5 km  – krásná lesní cesta, místy trochu kořeny a kameny, ale to k lesní cestě patří. Výhodou, proti silnicím, je fakt, že se pořád něco mění – rovinka, zatáčka, krátký seběh, zatáčka, … takže když si cestu před závodem projdete, případně ve druhém kole už máte zhruba přehled, kde na trati jste, kolik vás ještě čeká. Opravdu pochvala i značení – snad na jediném místě bych šipku posunul o dva tři metry blíž – zatáčel jsem poměrně prudce kolem stromu :-). Hezké to bylo i při závěrečném okruhu po kole – jednak jsem měl pocit, že jsem se na kole moc nevyšťavil, jednak ten měkký lesní povrch je na běh opravdu příjemný. A taky je to vědomí, že se jedná o poslední 2,5 km motivující k rychlému běhu.

Dva cyklistické okruhy pro mě byly určitě náročnější – MTB prostě není pro mě “to pravé ořechové”. Především v prvním kole to bylo opatrnější, protože jsem trať neznal a musím říct, že na několika místech dokázala překvapit. Určitě se to nedá srovnávat s xTerrou, ale i tak tam bylo několik míst, kde se dalo lehnout – úsek písku asi dva km po startu byl nepříjemný už tím, že se do něj vjelo po prudké zatáčce … tam jsem tedy měl problémy. Cesta po hrubém štěrku kousek za ním mě taky docela vyklepala a přední kolo poměrně živě poskakovalo po kamenech – v obou kolech jsem viděl, jak na ostatní ztrácím, když jsem je naopak následně do kopce dojížděl. Asi ten terén budu muset více trénovat. Polní cesta mi kupodivu celkem vyhovovala, přestože to na drnech docela skákalo, mel jsem pocit, že je se tam dá jet svižně a měl jsem kolo pod kontrolou. Naopak zhruba uprostřed byl opět malý kousek písku, kde mi mi přední kolo celkem odcestovalo do stran – pravdou je, že vzorek na předním kole již dávno odešel “do věčných lovišť”. Dlouhá asfaltka byla pak sice hodně rozbitá, ale pořád to byl pevný povrch, který mi vyhovuje. Poslední km byl sice přes les, ale kořenů nebylo mnoho a dalo se to zvládnout. Trochu mě zamrzelo druhé kolo, když jsem se těšil, že zrychlím (už bude méně překvapení), pot slušně zmáčel brýle a jízda naslepo přinesla opět zbrzdění.

Naoak v závěrečném běhu jsem ocenil, že to kolo nebylo na doraz a běželo se mi výborně.

V každém případě to byla slušně zorganizovaná akce a bylo vidět, že se lidé přijeli hlavně pobavit při sportu. Zhruba 55-60 účastníků si trať určitě užilo a z hlasů po závodě jsem měl pocit, že většina za rok chce opět dorazit. Organizátorům tedy je třeba poděkovat a za rok zdar.

Oficiální stránky duatlonu mělník.