Asi každý, kdo je v pracovním proces déle než 1-2 roky a nepodniká sám zažil stav, kdy se firmě nedaří/prochází krizí. Některé firmy se s tím vyrovnají, některé nikoliv a čeká je BIG-BANG – krach/převzetí/…

Takže když už jsem v pár firmách byl, jaké jsou společné příznaky, že ve firmě něco nefunguje a blíží se krize:

1. Omezení pravomocí – lidé nahoře mají pocit, že ti dole dělají něco nekalého – přebírají jejich pravomocí, ti pod nimi chtějí “zůstat důležití” a proto přebírají pravomocí další úrovně atd. … ve finále pak ředitel podepisuje “nákup toaletního papíru”  a nemá čas firmu řídit 🙂
2. Neochota cokoliv měnit – jakákoliv invence je potlačeno a každý se bojí, že by při tom mohl nastat problém a on by měl díl odpovědnosti – raději se držet toho co funguje i nefunguje než zkoušet něco nového.
3. Nejistota zaměstnanců – většinou proběhne vlna propouštění, která byl a poslední, po ní následuje několik dalších “posledních vln” a propouštění se řídí nejasným klíčem, resp., propouštěni jsou nepohodlní zaměstnanci. A kdo je takový, že nemá nepřítele? Takže se každý bojí, protože neví, jestli přijde další vlna propouštění a jestli se ho nebude týkat.
4. Omezení toku informací – řízení firmy se stává netransparentní, protože každý je potenciálně “agent konkurence” – informace o obchodech/propouštění/strategii se šíří formou fám. Osoby, kterých se věci týkají se je dozví jako poslední a většinou “náhodou” od někoho jiného – propouštěný se to nedozví od nadřízeného, ale od kolegů, kteří to vědí o týden dříve atd.
5. Horší komunikace mezi lidmi a vytváření malých “zájmových skupinek” – lidé se začnou bát o místo a snaží se být “nepostradatelnými” – nejsou ochotni předávat své zkušenosti, zaučovat někoho do pracovních postupů, …
6. Rušení benefitů bez koncepce – management se většinou rozhodne šetřit a místo otázek, co nás to stojí a co z toho získáváme platí jediná “kolik ušetříme” teď hned – že to bude stát později mnohem více už nikoho nezajímá – prost “nechci slevu zadarmo”
7. Rozhodnutí bez koncepce – firma se začne utápět v operačních problémech a ztrácí směrování, takže rozhodnutí se soustředí na krátkodobé cíle – většinou finanční, bez ohledu na dlouhodobější strategii, kterou avíc zná jen top management” a často ani ten ne.
8. Snaha všech urvat “co jde” – všichni začínají cítit příznaky krize a začnou si pro jistotu “hrabat pro sebe” – takže se najednou objeví vadné mobily, notebooky, které je třeba nutně opravit, protože za měsíc už na to možná nebudou peníze/budu si ho chtít odkoupit.
9. Přetlačování se v řešení – obecně se začne nadsazovat – vím, že na projekt potřebuji milion, ale top management vše škrtá o 30% – budu tvrdit,. že potřebuji 1,5 milionu … management zjistí, že lidé nadsazují a začnou škrtat 50% – příště si předkladatel řekne o 2 mil. … management začne srážet 66%, … atd. Vůbec už není jasné co kolik stojí (a málokoho zajímá) co to přinese), takže vše je mnohem náročnější pro rozhodování.
10. Lidé odcházejí z firmy. Postupně začnou někteří lidé firmu opouštět, protože ztratí jistotu a perspektivu. Problémem je, že většinou k tomuto kroku sáhnou lidé, kteří najdou práci jinde a často je to u konkurence.

Zažil jste něco podobného/máte jiné postřehy – neváhejte přidat komentáře a podělit se o svoje zkušenosti.

Včerejší Science Café (pro neznalé neformální povídání o vědeckých, někdy i pseudovědeckých otázkách v kavárně Potrvá v Praze) se týkalo kryptologie – a to především jejího vývoje a obecného pohledu na tuto vědu/obor. Musím říct, že mě velmi potěšilo samotné zamyšlení nad kryptologií, jejím vývopjem a definicí, stejně jako zdůraznění jejich aplikací. Dnes již sice u šifrování (které je jen částí kryptografie) necítíme příliš něco magického jako v minulosti, ale stále je spojeno s tajnými službami, agenty atd., alespoň pro část veřejnosti. Velmi zajímavé bylo pojednání právě o historii šifrování ve středověku a informace o šifrování např. dopisů mistra Jana Husa, případně šifrování zpráv z první a druhé světové války. Ostatně kdo by neznal legendu o Enigmě – šifrovacím stroji Německa, které bylo dlouho legendou. Druhá část se dotkla moderního vývoje souvisejícího s rozvojem počítačů a lehce se i dotkla budoucnosti – tedy očekávaného nástupu kvantových počítačů, který by mohl kryptologii podstatně ovlivnit, protože pro některé úlohy umožňuje rychlé řešení inverzní (obrácené operace). Je to jeden z principů moderní kryptologie, kdy využijeme toho, že násobení dvou velkých čísel je relativně jednoduchá operace, zatímco rozložení čísla (dekompozice – tedy zjištění těch dvou či více, které se násobily) je pro dostatečně velké číslo úloha velmi náročná, případně jiné matematické úlohy, která má jeden směr triviální a inverzí směr velmi složitý. V této souvislosti je nutné podotknout, že stále nejpoužívanější a asi i nejúspěšnější metoda na rozlomení šifer je tzv. brute-force tedy zkoušení všech cariant a vzhledem k rozvoji rychlosti počítačů to tak asi i zůstane.

Pohled do budoucnosti je v této a i ostatních oblastech poněkud komplikovaný i s ohledem na předpovědi technologické singularity – tedy bodu v budoucnosti s explozivním rozvojem technologie a vědění. Ale to je asi na samostatné zamyšlení a povídání, které by vyžadovalo velkou dávku invence a nezávislý pohled na rozvoj civilizace jako takové.

Za důležitou součást lze považovat i další aplikace kryptologie – tedy možnosti tzv. otisku (hash), neboli jakéhosi podpisu informace a dále autentikaci. Pod otiskem si představme krátkou informaci, která je pro daný soubor “jedinečná” – tedy jakési razítko, které nám umožní říci – ano, tento soubor je v pořádku – dostali jsme od dodavatele otisk, ze souboru jsme ho spočítali – jsou stejné, je to soubor od dodavatele a je v pořádku. používá se při přenosech dat k ověření bezchybnosti přenosu, ale i jinde. Srovnání s otiskem prstů u člověka je velmi trefné, stejně jako v kavárně zmíněné vlastnosti – získat hash je velmi jednoduché, ale vygenerovat ho (něco říci o souboru) z něj je skoro nemožné. To je stejné i u otisku prstu, který sejmeme velmi snadno, ale najít člověka s ním dokážeme jen postupným porovnáním v databázi otisků. Ovšem ono rozhodnutí máme otisk a člověka (soubor) – odpovídají si – je velmi jednoduché. Podobně autentikace se dnes používá velmi masivně – od kreditních karet, přes elektronické bankovnictví, až po certifikáty a kódování telefonních rozhovorů v mobilech.

V přednášce mi trochu chyběla pasáž o veřejném klíči – padla zde o něm zmínka, ale princip nebyl objasněn a je to myšlenka, kterou považuji za přelomovou. Prostě rozdělení klíče na dva – veřejný a privátní, které umožní oba kódování a dekódování a z privátního se lehce vygeneruje veřejný, ale naopak z veřejného lze jen velmi obtížně (tedy pokud možno nelze) vygenerovat privátní, to posunulo kryptologii ne o krok, ale o skok. Umožní to nejen autentikaci člověka s privátním klíčem – pokud zprávu dekódujeme s veřejným víme, že byla zakódována tím, kdo má privátním (a za předpokladu, že ten je jen jeden tedy víme, že ho zakódoval majitel privátního klíče), ale i zpětné posílání zpráv šifrovasných veřejným klíčem např. “agenty z pole”, které ale dekóduje jen majitel privátního klíče – tedy např. cenrála tajné služby. Aplikací je samozřejmě více, ale princip zůstává podobný.

Co říci závěrem? Seminář se rozhodně pobavil a byl pochopitekný snad pro každého – pokud budete mít druhé úterý v měsíci čas, tak v Praze doporučuji nahlédnout do programu a případně navštívit další téma. Organizátorům patří dík.

Podobně jako pozdrav, usednutí, podání ruky má i samotné jednání nějaká pravidla, která jsou stanovena částečně zvyklostmi, částečně společností (firmou, okolím, …). Asi každý se jistě dostal do situace, kdy zaváhal, jestli má být tím, kdo začne/vyvolá jednání o nějakém problému. Nicméně ten první bývá v mnoha případech znevýhodněn – nebo naopak. Zjevně tím dává najevo, že má na řešení zájem, často, že ho potřebuje řešit co nejdříve, … to může být nevýhoda, ale někdy i výhoda. Podívejte se třeba, jak často rozhoduje, kdo první položí na stůl otázku platu – ten, kdo jako první “odpoví”/řekne svojí představu nastavil laťku, ten druhý se jí již bude snažit posunout jenom tam, kam potřebuje, na druhou strnu už to bude mnohem obtížnější. Proto při přijímacích pohovorech personalista/přijímající tuto otázku pokládá poměrně brzo, místo toho, aby sám s návrhem přišel. Berme to jako ukázkový příklad – tedy dohoda o platu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. I zde existují úhybné manévry – v okamžiku odsouhlasení platu, kde má zaměstnanec pocit, že to šlo až podezřele snadno (málo se ocenil) lze následně jednat o to tvrději o jiných benefitech. Nebo naopak, pokud přestřelil, pak lze přejít k benefitům a s platem couvat, protože “s tímhle jsem nepočítal”. V každém případě doporučuji soudnost a navrhnout něco, co se v okolí vyskytuje, něco co víme, že máme reálnou šanci získat jinde, …

Ale to byla odbočka – k té prvotní otázce, kdo má samotné jednání vyvolat … pravidlo je jednoduché – ten, kdo v daném okamžiku má z rozdílu “úspěšné jednání” x “nejednání/neúspěšné jednání” větší profit. Takže pokud umíte něco, co je jedinečné, ale nový zaměstnavatel nabízí o 5% vyšší plat, s tím, že jiného asi nesežene, je na něm, aby začal. Pokud naopak cítíte, že jste jeden z mnoha a nové místo Vám přinese velký bonus, neváhejte a oslovte zaměstnavatele sami. Podobné je to samozřejmě u změny platu – pokud cítíte, že máte šanci na lepší pozici jinde, neváhejte oslovit zaměstnavatele a říci si o víc, stejně tak ale zaměstnavatel musí zvážit, jestli by případným odchodem zaměstnance hodně neztratil a v tu chvíli s ním jednat aktivně.

V každém případě musí být jednání férové a čestné – při jednání o platu i o místu jednají dva “obchodní” partneři – jeden nabízí svoje schopnosti (práci) a chce za to zisk (peníze), druhý chce práci a nabízí zisk (peníze). Žádná podřízenost v tu chvíli neplatí – něco mám a něco chci, ty jsi na tom stejně => jednáme jako rovný s rovným. Ne namyšleně, ne ustrašeně. Ta jako zaměstnanec bez práce je nezaměstnaný a má problém, stejně i zaměstnavatel bez zaměstnanců má problém. Ostatně generál bez armády má většinou menší hodnotu než prostý voják, protože umí “jen” velet, ale nemá komu.

Vzhledem k tomu, že jsem se na sjezdovky letos postavil po dlouhé době poprvé (loni to bylo spíše jen takové zkoušení) – krom toho na nové lyže, mohu poreferovat o svých zkušenostech a to hned ještě srovnat lyžování v Alpách a v Čechách. Konkrétně tedy Rakouské středisko Hochkoenig (u Zell am See) a Krkonošský Špindlerův Mlýn – snad trochu s nadhledem, pokud možno bez emocí a nekritickém obdivování všeho zahraničního, ale zároveň bez obhajoby „našince“.

Ale popořádku – nejprve to lyžování obecně. Na nových (a vzhledem k mým schopnostem zjevně zbytečně kvalitním lyžím) se jezdí parádně – prostě těžší dřevěné jádro, velmi tuhé v torzi a s ostrými hranami – to vše dovolí strašně moc. Někdy až snad příliš a především v dlouhém carvingovém oblouku mají lyže tendenci se rozletět jako blesk. Zároveň musím říct, že se na nich dá jezdit i „po staru“, tedy krátké agresivní oblouky – je to sice velmi namáhavé, především na stehna, ale zase má člověk daleko větší kontrolu a možnost vyhnout se plotnám a nánosům hlubokého sněhu. Zároveň je třeba si zvyknout na jízdu v předklonu, kdy hrany opravdu drží i na ledě a menší vrstvou sněhu projedou, aniž by si toho lyžař vůbec všimnul. Daní za to jsou poměrně tvrdé boty (ale zase velmi dobře ovládají lyži) a lyže jak šutr – 5,8 kg hmotnost lyží s vázáním se na delší vzdálenost pronese. Nabudu zakrývat, že běžky jsou mi bližší, ale jako odreagování a při hezkém počasí je i den na sjezdovkách příjemným relaxem. Čím mohu potěšit všechny – sjezdové lyžování se IMHO nezapomíná, podobně jako jízda na kole – pokud tedy pár let nejezdíte, žádný strach a klidně to vyzkoušejte. Na poprvé klidně doporučím půjčovny lyžařského vybavení – je jich spousta a za relativně malý peníz dostanete lyže a boty sice ne špičkové, ale většinou s nabroušenými hranami a když nesáhnete po té nejlevnější výpůjčce (rozdíl bývá třeba 10 Euro na den a na tom šetřit nedoporučuji), tak dostanete rozumný standard.

A zpátky k porovnání Alpy x Krkonoše – na běžkách to mohu porovnat jen těžko, v Alpách jsme měli smůlu na sníh, takže byl otevřen jen jeden okruh na bruslení – a díky sněhové situaci to byl průměr. Faktem je, že bylo vidět i navezený umělý sníh na trať a byla upravena. Bohužel pořád platí, že technika a síly jsou super, ale přírodu to nedožene. A běžet 13x jeden okruh, byť s nádherným výhledem do okolí a na vrcholky hor, člověka už večer trochu nudí. Zároveň bylo vidět, že o tratě i v těch mizerných podmínkách prostě někdo pečuje. Úplný opak byl v Krkonoších o dva týdny později – nádherné počasí na hřebenech, dostatek sněhu, ale trasy … no nic moc upravené. Krkonoše začínají být pověstné tím, že si každé středisko (Mísečky, Špindl, Janské Lázně, …) upraví pár okruhů u sebe, ale o propojení se nestarají. Vrcholem jsou majitelé některých horských penzionů, kteří projedou po běžecké trase rolbou bez uhlazovače za sebou – jízda za nimi je jízdou po oranici. Zjevně nepochopili, že o dost klientů přicházejí – už těším se na jejich nářky o vlivu krize na cestovní ruch v jejich oblasti. V každém případě doporučuji všem stáž dva týdny v Jizerkách (a zde budu skoro nekritický) – mekka českých běžkařů je prostě upraveností tras někde jinde.

I srovnání sjezdovek je náročné – v Alpách se dalo za den jezdit stále někde jinde, po červené, černé, modré dle libosti a za 4 dny na sjezdovce jsem nejdéle čekal asi 5 minut, jinak se povětšinou dojelo „na sedqačku“/“na kotvu“ a okamžitě jelo. Ve Špindlu je prostě 10-15 minut standard a jezdí se na dvou sjezdovkách – kratší čekání bylo na Hromovce, ale zase sjezdovka byla lépe upravena na Svatém Petru. Upravenost sjezdovek mě trochu zklamala v Alpách – zjevně jsme tam byli mimo hlavní sezonu a přejet rolbou po obědě sjezdovku a srovnat ji by rozhodně neuškodilo – ráno bylo lyžování parádní, odpoledne už bylo daleko náročnější. Nepříjemností v Alpách byla i první sjezdovka nad parkovištěm, kde jsme většinou byli – černá. Takže poslední sjezd k autu absolvovali všichni po ní a večer s plochami ledu a naopak s vrstvami sněhu to pro mnohé bylo náročné. Sice si nemohu stěžovat, ale viděl jsem několik začátečníků, kteří toho měli po dni na lyžích plné zuby, jak se tam hodně vytrápili. Ostatně jeden den, kdy jsme se rozhodli sjet jinam, byla poslední jízda (sjezdovka resp. několik navazujících sjezdovek) cca 16km převážně po modré a červené hodně náročná i pro středně dobré lyžaře.

Služby dnes lze srovnat jak cenově – již jsme Rakousko skoro dohnali – tak kvalitou a dostupností, kde mám pocit, pořád mírně zaostáváme. Začíná to čekáním na vlek a končí jídlem, které má u nás až příliš velký cenový rozptyl. V Alpách rozhodně není levno, ale je téměř jedno, do kterého pubu vlezete – na sjezdovce, dole, na vrcholu jsou ceny téměř vyrovnané. U nás pořád spousta podnikatelů těží z toho, že když už někdo vleze do restaurace a má hlad, tak vyšší ceny přejde. Není tedy výjimka dva stánky se stejnou polévkou za cenu 30,- a 60 CZK deset metrů od sebe … I když i zde musím chválit – chata Na Rovince – to prostě nemá chybu, ceny, personál, jídlo.

Co závěrem? Jestli jedete na 5 a více dní, jeďte do Alp – zvláště pokročilí lyžaři si to prostě užijí a zaplatit o 10-20% víc se, dle mého názoru, vyplatí. Na víkend bych se tam ale netrmácel – dobře zalyžovat se dá i v Čechách, a když budete mít štěstí na počasí, může to být super tam i tam. Takže SKOL všem.

Jak často se lidé dostávají do jednání a mluví a mluví. České přísloví říká “mluviti stříbro, mlčeti zlato”. Ale je to vždy pravda? Samozřejmě netřeba planě plkat a je třeba také druhému naslouchat, ale… celkem často se v poslední době setkávám s postojem protistrany, kdy stále očekává návrhy, ale sama je částečně odmítne, nicméně se svým nepřijde. V horším případě prostě vyčkává, s čím přijdu, co navrhnu a s tím se snaží vyjednávat… je to v obchodě/jednání častý přístup, nicméně funguje poměrně dobře, pokud je mezi partnery (obchodními, životními,…) nastolena důvěra. V opačném případě to prostě přinese pocit neupřímnosti a neochoty “dát slovo a stát si za ním”. V podobném případě považuji vyčkávací taktiku za velmi kontraproduktivní a všem doporučuji naprosto otevřít karty a vyhnout se co nejvíce podezření, že něco skrývám, případně, že se snažím ještě druhého přechytračit.

Strategie a taktika, možná lépe řečeno přístup k, jednání a vyjednávání je třeba přizpůsobit situaci, bez ohledu na to, kdo jí způsobil, nebo ci jí způsobilo. Pokud je pohodová situace, začátek jednání, je možné vyjednávat, je možné zkoušet. Pokud se jednání dostane do situace vzájemné nedůvěry, doporučuji naopak, využít jakoukoliv možnost tuto důvěru obnovit a dát najevo svojí ochotu vzájemná stanoviska přiblížit. (Opravdu těžko se lze přibližovat k žádnému názoru/návrhu).  Často prostě nevědomky (nebo i vědomky)  dostáváme druhou stranu do situace, kdy nemá na co reagovat a má možnost volit jen ústup/útěk (a zase ta klasická poučka o našem jednoduchém chování) – tedy ustoupit a pravděpodobně začít ústupovou cestu až … (a sám netuší kam), nebo přijít s agresivním vyjednáváním. A obě varianty jsou svým způsobem špatné. První vede většinou ke stupňování požadavků první strany, druhý prostě zkomplikuje jakékoliv další jednání, protože … ne prostě protože teď už se jedná tvrdě.

Je bohužel v dnešní době čím dál větším zvykem “schovávat se jeden za druhého”  – tedy onoho, jo to já nemohu, protože ten s tím nesouhlasí, ten by s tím nesouhlasil, je to věc někoho jiného. Obzvláště u řídících a vedoucích pracovníků je normální očekávat, že jsou schopni o něčem rozhodnout s něčím konkrétním přijít. Jestliže se opakovaně dostaví rozhodnutí až po nátlaku, pak… mi nezbývá než konstatovat, že takový člověk není člověkem na svém místě. Resp. akceptoval dobrou pozici (plat, bonusy,…) bez svých pravomocí/odpovědnosti – v jistém smyslu to může znamenat a většinou také znamená „akceptoval peníze za svojí čest/hrdost“. Je mnoho situací, kdy je to normální a běžné (ale netvrdím, že správné) a odpovědné vůči něčemu jinému (rodině, jiné činnosti, kterou to financuje, přátelům,… ). Ovšem zároveň je třeba vzít jako realitu, že dotyčný stojí před volbou bohatství/čest a maximálně jedno z toho. Je svobodná volba každého zvolit bohatství, je svobodná volba každého zvolit čest. Nelze dokonce IMHO jednoznačně říct, co je správné – minimálně v teoretické rovině si každý asi dovedeme představit extrémní případy, kdy je správně a) nebo za b). Ovšem nic to nemění na situaci, kdy si každý musí uvědomit, že zvolil a) čest, za kterou “si prachy nekoupí”, b) peníze, za které “si čest koupit nelze”.

Do okamžiku, kdy klidně usínáme, je všechno v pořádku – ne rodině, ne přátelům, ne morálce, ne bohům, ne…, nikomu a ničemu se nemusíme zcela zodpovídat, jen sami sobě. Proto je ten okamžik, kdy naše vlastní svědomí je klidné a dovolí nám spát IMHO tím jediným a správným lakmusovým papírkem, které ukazuje na správné rozhodnutí.

Tak dobrou noc… všem.

Čas od času člověk zjistí, že se necítí zcela O.K. – práce, komunita lidí kolem něj, … cokoliv. Prostě vidí věci kolem sebe, které se navršily v nějakých souvislostech a najednou cítí, že jsou tam spíše jako dědictví minulosti než jako něco co by tam mělo být/co tam chce. Můj známý často říkal, že v podnikání si jednou za rok den sedne k dobré kávě (a v jeho případě cigaretám) a projde si v duchu svojí firmu s co největším odstupem – co děláme dobře a co špatně.K jeho smůle to na jednu stranu vidí, na druhou stranu sám přiznává, že má příliš málo odvahy (a motivace) mnoho z těch špatných věcí napravit.

Zkusme každý udělat něco podobného – něco jako novoroční předsevzetí – a jednou za rok si prostě sednout a přemýšlet, co je v práci, ve vztahu špatné, co by jsme chtěli změnit … důležité je přiznat svůj podíl a vědět taky jak to změnit. Obecné návrhy “měli bychom více šetřit” jsou u tohoto jednání nanic. Ale zjištění, že každý měsíc platíme službu, kterou vlastně ani nevíme kdo užívá … přestaneme jí platit, že objednávky zadává někdo na marketingu, protože to dělal předtím na obchodě a tak nějak to s ním přešlo … ne musí to dělak někdo z obchodu, atd. to má hodnotu. Velmi často jsem při svém podnikání zjistil, že těhle “historických úchylek” má asi každý dost.

Mohou to být jen drobnosti … placení služby v bance, kterou jsem 5 let nepoužil, může to být zjištění, že práce (zaměstnání) už mě nenaplňuje a je čas hledat něco jiného/zkusit v tom stávajícím najít něco nového – na tom snad ani nezáleží, jde možná spíše o to vystoupit ze stereotypu a každodenní rutiny a … udělat prostě něco pro sebe a ty kolem sebe.

Tak co, máte sami nějaké své “historické úchylky”, které stojí za to odstranit?

P.S. Rozhodně se jich nezbavujte najednou – mnoho z nich je fajn a navíc mnohdy jsem sám zjistil, že měly svůj význam, který jsem jen v tu chvíli neviděl, a vrátil jsem se k nim 🙂 Krom toho člověk bez chybiček je … strašně nudný.

Každý rok poslední běh před vánočními svátky absolvuji (už čtvrtým rokem) v Českém Brodě. Jejich Vánoční desítka je snad každý rok jiná a každý rok zajímavá. Srovnávat roční časy je skoro zbytečné, protože každý rok je trať jiná. Trať je jinak stejná jako na jaře – 5 km mírně do kopce (velmi mírně) po asfaltové cestě, na začátku obcí a podél rybníka, poslední dva km lesem. A zpět naopak 5 km mírně zkopce. Tento zimní běh jsem zažil už snad ve všech kombinacích – od skoro jarního počasí Slunce a +10 stupňů, přes 20 cm břečku a teplotu těsně nad nulou (asi nejhorší) po letošní mrazivou (kolem -8 C) s prvními dvěma km posolené břečky a dalšími třemi uježděného sněhu. Musím se přiznat, že mi ten sníh vyhovoval skoro více než rozsolená sněhová břečka do první vesnice. Ale vvšichni měli stejné podmínky, takže se stejně jako každý rok jednalo o povedený (velmi povedený) závod, možnost potkat se s podobně “šílenými” lidmi, kteří neváhají jít běhat v mrazu, v dešti, ve větru, … a těsně před svátky trochu odpomoci očekávanému energetickému příjmu. Děkuji tímto pořadatelům, že se zhostí nevděčné organizace a připravují pro nás “závodníky” možnost sepotkat a společně potrápit tělo.

Zároveň zdravím všechny další běžce a přeji jim touto cestou hezké svátky a do nového roku ať nám to všem běhá a hlavně ať se nám vyhýbají zdravotní problémy a zranění – běhu zdar.

Tak po shlédnutí výsledků mohu říct, že jsem spokojen i s časem – na teplotu -12C to dopadlo IMHO velmi dobře a Sudějovu jsem ostudu neudělal :-). Fotografii po doběhu přikládám …

Včerejší přednáška v kavárně Potrvá se opět dotkla evoluce … ostatně když už je rok s výročím 200 let od narození Charlese Darwina (12. února 1809 – 19. dubna 1882), je to stylové.

Určitě je třeba si říct, že evoluce jako taková je založena na jednoduchém principu – 1. generace – 2. reprodukují se ti “úspěšní” – 3. nová generace s dědičnou informací obsahující více genů těch úspěšných. Ze statistického hlediska se tedy dá předpokládat, že bude více přežívat gen/schopnost, která zvětšila šanci se rozmnožit. Je to jednoduché, až primitivní, ale zdá se, že velmi efektivní.

Sám o sobě tento jednoduchý princip dává větší šanci vylepšením, na druhou stranu se zjevně evoluce nevyvýjí lineárně jenom směrem vpřed – existují úkroky, kroky zpět. Mnoho se objevuje několikrát, znovu zaniká, případně se objevuje podobně na různých místech – příkladem může být často zmiňované oko, které se u primátů i hlavonožců vyvinulo zcela odlišnou cestou a přeci jen má docela dost společného. Za zmínku určitě stojí fakt, že lidské oko má rozhodně k dokonalosti daleko, spíše se dá říci, že se moc nepovedlo.

Za zmínku stojí i fakt, že motorem evoluce často bývají “katastrofy” – standardně se totiž vývoj pohybuje vpřed spíše pomalu – přeci jen se ty výhody pro další zachování svého genomu projevují ve velké populaci pomalu … naopka v okamžiku, kdy drasticky zůžíme populaci, v malém množství mají mutace daleko větší šanci a rychlost prosazování (naopak je i větší riziko, že se prosadí nějaká porucha – ty ale mají často za následek konec druhu a proto o nich ani nevíme. Ostatně zdá se, že i člověka “nakopla” jedna z katastrof – konkrétně výbuch sopky (supervulkánu, abychom byly přesnější), který zmenšil populaci tehdejších hominidů a urychlil jejich vývoj. Vedlejším efektem je, že jsme náchylní k některým chorobám.

Dalším poznatkem je “nekonečnost” evoluce – protože je to hra mezi druhy, nemůže nastat, že by byl jeden “ideální” a vývoj ukončil – ty ostatní se totiž přizpůsobuje a jemu se mění okolí – mění se tedy i ta samotná definice pojmu “ideální” – přesněji by asi bylo adaptovaný na prostředí. Jinými slovy adaptovat se lze, ale protože okolí se mění, nelze zůstat staticky adaptován.

Nuž tedy vzhůru, jaký bude náš následovník vzešlý z našeho druhu?

film o Čachtické paní (jinak uherské hraběnce Alžbětě Bátkory) ze sloveské produkce jsem viděl více než rok po premiéře a sledoval jsem ho se značnou nervozitou, protože po shlédnutí filmu Jánošík, který k ní byl přirovnán jsem měl ze slovenské kinematografie smíšené pocity. Tentokrát musím naopak převážně chválit. Film představuje hraběnku jako “normální” ženu – na svojí dobu vzdělanou a moudrou, která byla oblopena věcmi, kterým mnozí neporozuměli (především pro svojí nevzdělanost, případně hloupost) a proto se staly základem pověsti o kruté Čachtické paní. Samozřejmě jde jen o film a nikoliv rekonstrukci faktů, ale byl IMHO velmi dobře zvolen tento přístup na místo amerického horroru o kruté upírce. Film má určitě spád a snaží se postavy vykreslovat s jejich dobrými i špatnými vlastnostmi, s jejich omyly i pozitivními činy.

Abych jenom nechválil … role mnicha vědce měla asi sloužit k zdůraznění myšlenky “nejprve se dívej a snaž pochopit a pak teprve suď”, ale její předloha ve filmu Van Helsing (aspoň jsem o tom přesvědčen) do filmu naprosto nezapadla – byl to “americký komiks uprostřed Babičky od Boženy Němcové” – měl asi i odlehčit atmosféru, ale jediné čeho, dle mého názoru, dosáhl je zesměšnění celého filmu a odebrání zdání reality. Druhou výtku bych měl k českému dabingu … byl pravda dobrý, ale … zbytečný – řekl bych, že film ve Slovenštině by působil věrohodněji a problém s porozuměním by nenastal.

Takže kdo neviděl, doporučuji. Na rozdíl od “Jánošíka”, který se snažil o podobný přístup (představit hrdinu/hrdinku jako člověka bez mýtů) je to IMHO film podařený a sledoval jsem ho s napětím.

Pro mnoho je slovo statistika možná hrůza z vysoké školy, pro mnohé jakási odnož matematiky, pro mnohé tabulky výsledků fotbalových teamů, počty branek, … Setkáváme se s ní skoro pořád při hledání nějakých obecných pravidel, trendů ve věcech, které se na první pohled zdají náhodné, nepředvidatelné, podivné. Hovoříme o ní samozřejmě, bereme jí jako argument – “podle výsledků výzkumu veřejného mínění …”, “roční pookles HDP …”, “míra nezaměstnanosti dosáhla …”, “inflace se pohybuje okolo …”, “průměrná mzda vzrostla …”. Jenže víme vlastně co nám ta čísla říkají a jestli závěry, které z nich děláme nejsou naprosto nesmyslné? Kolik lidí by alespoň přibližně dokázalo říct, z čeho se skládá Hrubý Domácí Produkt a jak se liší od Hrubého Vnitrostátního produktu? Kdo má představu, co se vlastně skrývá za spotřebitelským košem, pomocí něhož se měří míra inflace?

O tom, jak si lze se statistikou hrát by šlo určitě napsat mnohé – od nejjednodušších formulací “máme již celou polovinu loňského zisku” x “v tuto chvíli máme pouhou polovinu z loňského zisku”, přes neuvedení zdroje dat – vzorku, otázky. O tom, že lidé odpovídají podle pořadí otázek různě, vědí všichni statistici. Stačí se nejprve zeptat na toleranci a antirasismus a následně na vztah k romům a skoro všichni budou kladní/neutrální. Naopak pokud budou nejprve otázky ohledně zvýšené kriminality menšin a následně vztah k romům … dočkáme se určitě jiných odpovědí. Stejně tak u voleb záleží jaké volby zvolíme – většina lidí raději zaškrtává něco ve středu, takže volby do půl hodiny, hodinu, dvě hodiny, více než dvě hodiny povedou k jiným výsledkům (hlavně průměru) než hodinu, dvě hodiny, 5 hodinm více než pět hodin.

Opatrně tedy při čtení čísel a statistik – např. fakt, že HDP pokleslo o 2 procenta je asi nepopiratelný (pokud pomineme puntičkáře hádající se o promile), ale pro konkrétního obyvatele ČR to nemusí znamenat vůbec nic. Volební průzkumy berme taky s rezervou – dělal se na nějakou objednávku (někoho) a dělali ho lidé s nějakou preferencí.