A první letošní závod je za mnou … 10 km kros, nebo spíše “kros” v krčáku – rozuměj v Krčském lese. Skoro bych tak mohl říci, že v domácím prostředí, protože do Krčského lesa se jednou týdně dostanu zaběhat když malá cvičí, ale bylo to zrovna v té části, kam už se moc nedostanu, naopak v části, kterou procházím, když jdu pro malou do školky, nebo ze školky do práce 🙂 – takže cca 100m jsem znal velmi dobře. Určitě musím říct, že Krčský les opět překvapil, kolik je tu steziček a cestiček suprových na běhání – kross to nebyl, běželo se výhradně po cestách – štěrk, místy asfalt, nebo udusaná hlína – snad pokud je sníh, musí to být výrazně náročnější. Jinak na trati dva kopce (a dva okruhy, takže čtyřikrát stoupání) a stejně tak klesání – a na to, že je to u Prahy = v rovině docela dlouhé (no řekněme 300m), takže trať celkem náročná. Vzhledem k tomu, že jsem v lednu docela běhal po odpočinku na podzim, kvůli šlachám (nic platné – bolí zase), tak jsem rozhodně žádný dobrý čas nečekal a spolu s tím, že trať jsem neznal, bylo to “hore-dole”, dal jsem si spíše skromný cíl, dát to pod 40 minut (na silnici tragický čas). První kolo za 19:15 – tak akorát, protože jsem měl pocit, že to bude v pohodě i dál. Nicméně v druhém kole byl první kopec opět v pohodě, ale pak přišla krize – nejprve špatný došlap a po cca 100 metrech se ozvala levá šlacha stejně jako v týdnu na trénincích – a radostně jsem zpomalil. Ne výrazně, ale nechtěl jsem nic riskovat, čas byl v pohodě, tak jsem zklidnil tempo, zkrátil krok a říkal si, že poslední 2,5km už doklušu … načež se mi rozvázala tkanička. U takového mazáka (25 let běhám) na 10 km naprosto amatérská chyba – v duši jsem si vynadal, zavázal a pokračoval v klidu dál … v dalším kopci jsem znovu začal dobíhat dvojici, ale téměř přesně na vrcholu se rozvázala tkanička druhá a to už se přiznám jsem rezignoval, zavázal druhou tkaničku a na posledním sběhu jenom pohlídal těch 40 minut – celkem v pohodě … a naštvaný na vlastní neschopnost jsem se raději oblékl a volným tempem vyrazil na kole zpět do Jesenice.

Poučení je jednoduché – celkem se mi dobře běželo, až na tu levou nohu – do kopce dokonce super, sběhy jsou výrazně slabší … ale to už tak prostě je. A hlavně – přes všechny zkušenosti jsem si ani ty tkaničky nezavázal pořádně a 20 vteřin jsem ztratil tak amatérsky jak jen amatérsky lze čas ztratit 🙂 No nic, vzhůru do dalšího tréninku a těším se na Pečky 10km – inventární číslo už mám zajištěno 🙂

There are moments in your life when you get really (and I mean really good) proposals/offer. In any other moment you would agree and accept it without any hesitation and yet you are in a moment you … just can’t. Maybe you dreamed about such an offer maybe you thought about such one and considered it as a perfect opportunity. But the timing is in that moment absolutely against you. All signs of that proposal can lead to positive feeling, all people around (or at lest most of them) would consider you are crazy that you hesitate. And you feel, you have to postpone your decision and accept the risk of loosing this offer.

I got such offer last week and I see lot of pros – many of them I just thought “it would be nice to have/to be/to can” – now I can have them and still I go in risk to loose it. Life is funny as exactly right now I see no other way than to risk it – after I passed one chance (and I do not feel sorry for this one) I got another and … I can loose it too. The proposal, other would catch immediately, other would be happy for that, exactly such proposal is on the table in stake.

What is worse – this proposal can be one of my last chance to get “higher” but it came to soon. And in a moment I recommend others to follow their “first feeling” and go for it, I have to … cheat and try to get some time 🙂 So be it.

V poslední době se stále hovoří o ztrátách uměleckého světa porušováním práv ze strany pirátů, hackerů, nelegálních kopií … Z právního hlediska se určitě jedná o krádež – byť okradenému “nic neubude” – jen potenciální zisk. O tom žádná, prostě to krádež je. Na druhou stranu nyní (s malou dcerou) občas zapínám DVD a přístup tvůrců filmů, pohádek, … je (a teď pánové sorry) imbecilita na druhou. Kdo je zvědavý na pohádkách od Disney na 4x reklamu Disney než se dopracuje k pohádce? Když už se tak oháníte zákony, buďte zae féroví a na DVD uveďte pohádky x minut, reklama y minut – možná bychom zjistili, že chcete platit za vlastní propagaci … Sám se živím duševní prací, takže duševní vlastnictví ctím, ale pokud si koupím film a stejně je plný reklamy – byť na začátku, tak sorry, ale nelíbí se mi to – a rovnou tak i přiznám, že občas něco stáhnu, možná starší filmy, ale důvod je v poslední době ne těch 50,100,200, xxx CZK za DVD, ale prostě nechci být otravován “prsením” se jakéhosi producenta. Až si pan producent sedne do auta a před každým rozjetím se mu na tachometrech promítne reklamní film na značku vozu xyz a řekne, jo, přesně tak si auto představuji, až si před zavoláním z mobilu shlédne video propagující jeho výrobce mobilního telefonu a nadšeně tomu zatleská, neřeknu ani popel – ale přesně stejnou kokotinu nám filmový producenti a distributoři DVD předvádějí.

Nebudu zde nabádat k pirátství, ani krádežím, jen zde chci upozornit co si producenti a naše OSA vydobyli za pitomá práva a standard – jestli chtějí zvýšit své prodeje, možná by se měli zamyslet, že jejich výrobek je zboží jako cokoliv jiného (u 90% to s uměním beztak nemá co společného) – a tam je použitelnost jedna z nejdůležitějších vlastností. A pokud použitelnost svého zboží takto idiotsky likvidují, tak dobře jim tak, že si je kupuje málo lidí, za svojí prostoduchost si to zaslouží.

Aaa další cross – skoro si připadám, že opouštím silnici a dávám se na terénní běhy. Tentokrát 5km ve Zbraslavi kolem “Fridolína” – jezevce v místní miniZOO. Ale hádám, že to bylo kratší – v tomhle terénu a kopci bych asi 5km za 21:něco nedal. V každém případě se mi to tentokrát opět líbilo – úvodní krpál, hádám tak jeden kilometr “skoro do nebe”, následně hore-dole pasáž s docela náročným povrchem a poslední sběh dolů, kde jsem asi hodně ztrácel – některé věci se nenaučím.

V každém případě jsem měl o projití trati před závodem ze sběhů celkem hrůzu – velké kameny v listí jsou na kotníky “ideální” povrch. Ale samotný závod mě spíše příjemně překvapil – od začátku se mi běželo dobře a asi jsem běžel a asi jsem se opět zbytečně šetřil. Ten kopec nabyl zase tak dlouhý a při ostrém běhu ani kameny moc nevadily. A pak se dal i ten šutrovitý povrch – svítilo dobře sluníčko, takže bylo krásně vidět. Přesto bylo vidět, že první část byla výrazně rychlejší než ten sběh dolů – tam jsem se hodně trápil. Ale s časem jsem spokojen, umístění ani netuším, ale běh je to určitě zajímavý a věřím, že v případě mokra nebo sněhu to může být hodně náročných cca 4,5 km.

Katolická církev považuje za sedm hlavních hříchů: (jen pro upřesnění bych doplnil, že hlavní je “od hlavy” nikoliv, že by byly považovány za ty nejhorší, spíše za “základní”)

1. Pýchu (superbia, vanity)
2. Lakomství (avaritia, avarice)
3. Závist (invidia, envy)
4. Hněv (ira, wrath)
5. Smilstvo (luxuria, lust)
6. Nestřídmost (gula, gluttony)
7. Lenost (acedia, sloth)

Je třeba hlavně připomenout, že jsou myšleny spíše obrazně, takže pod pýchou musíme vidět spíše nadřazenst a pocit vlastní výjimečnosti, neochotu respektovat ty druhé, pod smilstvem spíše touhu po zážitcích nejen erotických, pod leností neschopnost a neochotu využívat vlastních schopností …

Je až legrační, když se takto o těchto hříších zamyslíme (případně o sedmi ctnostech –  Pokora (humilitas), Štědrost (liberalitas), Přejícnost (humanitas, charitas), Mírumilovnost (patientia), Cudnost (castitas), Střídmost (frenum), Činorodost (industria)) v souvislosti s těmi, kdo je vyslovili. Není právě ono tvrzení o jedinečnosti Krista a jediného “správného boha” onou pýchou a nadřazením vlastního názoru nad ty ostatní, není chování církve a stavba honosných chrámů (převážně v minulosti) oním lakomstvím/nestřídmostí není … Je to zjevně věc pohledu, ale zdá se mi, že církev se nechová zcela dle svých vlastních postulátů a pokud ty platí, nečeká jí cesta do jí vysněného ráje, ale naopak do spodních pater očistce.

V každém případě by se, možná, každý z nás měl zamyslet nad těmito sedmi hříchy/symboly a říci si, zda-li se ho nedopouští, případně proč tak dělá. Mnoho z nás určitě nebude všechy považovat za hříchy (je opravdu tak špatné chtít si užívat života, hromadit majetek, …). Spíše než onen jednotlivý výraz (smilstvo, nestřídmost) tam musíme vidět obecnou vlastnost, obecné chování – jistě si každý chceme život “užít”, jen bychom měli možná přemýšlet, co za to naopak dáváme okolnímu světu. Pokud to někomu vyhovuje, určitě může vesele shromažďovat majetek, ale zároveň by měl pomyslet s jistou mírou solidarity na ostatní. Určitě se dokážeme rozčílit a pocítit hněm … ale neměl by se přeměnit v nenávist a pomstu jen pro vlastní dobrý pocit. Můžeme i jiným závidět, ale mělo by to vést spíše k tomu snažit se to také získat a “být lepším, schopnějším”, než k touze, aby o to on přišel. …

Tento text jsem psal před šesti lety … a koukám, že ho ani nemusím upravovat – stále si myslím, že to hlavní (a nejlepší) co pro sebe i tento svět můžeme dělat je snažit se být sami sebou a starat se o svoje nejbližší okolí. Pokud nebude v pořádku naše rodina, okruh nejbližší přátel, pracovní kolektiv … je nám kulový platné, že jse pořádek ve státě. Toto svoje okolí si tak musíme pěstovat a chránit a teprve na jeho základě budovat další propojení a hodnoty.

Jako nepoučitelný jsem si asi tři týdny po Kunraticích dal běh lyžařů v Senohrabech – když už tam bydlí a podílí se na organizaci kamarád Jirka, cítil jsem povinnost akci podpořit. Kross na 8km jsem sice od začátku považoval za dobrodružství, ale co už … “copak chceme žít věčně?” V každém případě jsem po týdnu s rýmou cítil, že pořádné vypocení tělu rozhodně pomůže 🙂 První překvapení na mě čekalo večer před závodem, když jsem zjistil, že nejsem přihlášen i když jsem do té chvíle byl přesvědčen o opaku … ale volným míst bylo dost, takže jsem vyrazil na “registraci na místě”. Další nemilé překvapení byl déšť, který od rána pršel – na trati se docela podepsal.

Protože jsem jel na registraci na místě, musel jsem dorazit do 11:30 a start byl až (můj 13:48) – takže po získání čipu a čísla jsem se rozhodl projít si trať – nové maratonky mají ještě jakž-takž vzorek, tak jsem šel v nich a trochu jsem věřil, že v nich i poběžím. Ale bakno na trati mě rozhodně přesvědčilo vzít si trail “zetorky” – na několika místech bylo takové krázné jílové bahýnko, které klouzalo jak na ledě. Kdyby nebylo bahna, tak trať je super – sběhy, výběhy, rovné pasáže, lesní cesty, pěšinky – pořád se to střídá, skrz krátká údolíčka i po širokých cestách … prostě super trať, kde se běžec nenudí. Díky bahnu pro mě hlavně sběhy byly hooodně náročné. No v každém případě jsem zpět na startu zvážil, že se jdu přezout – doběhl jsem k autu, počkal až se přiblíží start (mezitím se znovu rozpršelo) a vyrazil. Kolega mi dokonce nedal před startem ani koláč, abych se neunavil před závodem (to si ještě vyříkáme) … takže jsem spolu s dvojicí spolustartujících (start intervalově po 20s trojice) vyrazil. Během prvních dvou kilometrů mě dohnala trojice “vlčáků” a naopak jsem předběhl x lidí – bylo vidět, že rozdíly jsou veliké a při běhu dolů jsem viděl, jak ztrácím … naopak do kopců jsem předbíhal v pohodě ostatní. Trochu jsem zaváhal kolem 4-tého kilometru – bahno za potokem bylo opravdu výživné, ale pak už se běželo celkem dobře, spíše mě překvapil závěr – poslední 2 km utekly strašně rychle a celkem jsem cítil, že “jsem dobře rozdýchán a mohl bych pokračovat” … no nic, příště asi začnu zrychlovat dříve.

Takže uvidíme za rok, jestli bude podobné bahýnko, nebo trochu tvrdší trať, ale v každém případě tento kross doporučím – sice hodně běžců, ale příjemná atmosféra a krásná trať … 8km je tak akorát. A pokud máte malého běžce, závody jsou i pro děti (letos měla Klárka bohužel vystoupení, takže zpívala v Jesenici – tam jsem ostatně hned po závodu prchnul).

Den po útocích v Paříži čteme mnoho komentářů o válce s teroristy, čteme a vidíme mnoho projevů solidarity (od nasvícených věží do barev francouzské trikolory, po soustrastné telefonáty a dopisy). Nevím proč, ale přijde mi to neskutečně alibistické a sorry “Evropské”. Jeden z největších problému (dle mého názoru) Evropy je v tuto chvíli nedůslednost a alibismus. Pokud již máme mluvit o válečném stavu, musíme být připraveni válku začít – ne slovní, ale opravdu vyslat bojové jednotky proti IS. Za daného rozložení sil by síla (zlomek síly) NATO musel stačit. Musíme zapomenout na příjmy ze zbrojení – pokud se tedy prokáže, že firma prodává zbraně do IS, měla by být potrestána (a ve válečném stavu by se to asi rovnalo velezradě – management takové firmy by nakráčel bručet na x let natvrdo a místo iPhonu by dostal do rukou lopatu). Musíme být připraveni, že válka nás něco bude stát – a to i z osobní svobody ve prospěch “fízlování a sledování” (je mi to nepříjemné, ale nevidím moc jinou cestu). A musíme si zároveň přiznat, že válka prostě bolí … jinak je to jen slovní exhibice, kterou v tuto chvíli politici předvádějí.

Zároveň bychom měli přiznat, že je to útok na Evropu jako místo relativní svobody a tolerance – a to si tak musíme držet. Neměli bychom teď podlehnout laciným řešením “všichni muslimové do táborů”, zbourat všechny mešity … ne, nemyslím si, že to by byla cesta. Ale ve stejný okamžik musíme stejně bránit SVOJE právo – a nacionální útoky proti evropanům trestat stejně přísně jako exemplární tresty některých rasistických útoků (proti menšině). Kdo z nás by si nevzpomněl na tresty pro rasistické urážky cikánů – stejně rasistické jsou mnohé útoky na “gádže”. Ne přísnější, ale stejné ty tresty musí být, abychom potvrdili Evropu jako místo, kde se hodnota člověka měří jeho schopností a ne barvou pleti nebo národností. Takže konec rasistů, ale i “sluníčkářů” – za krádež musí být stejný trest pro “árijce v bílé košili” jako pro “špinavého čmouda ze země xy”. To je ta největší hodnota, kterou máme (nebo se tak tváříme) a která IMHO z Evropy udělala místo kulturní a ekonomicky velmi silné.

Sám jsem zvědav, jestli po emotivních vyjádření politiků těsně po útocích za měsíc něco bude, nebo to bude další příklad alibistických keců – jestli ano, tak prohráváme 🙁 a to bohužel zaslouženě.

Tak dnes 8.11.2015 jsem si zaběhl svojí první Velkou Kunratickou. Za nádherného počasí – jsem překvapen, že to musím na listopad napsat, ale ono bylo až MOC teplo. Téměř 19C slunečno a vítr v lese nebyl vůbec cítit. Prostě nádhera. Trať téměř suchá (v sobotu ráno déšť) – po suchém létu až podzimu žádné překvapení. Čas 15:45 – no nic moc, ale na silničáře a jednoho z posledních startujících jsem docela spokojen, předbíhal jsem davy lidí, pokud by se mi nerozvázala tkanička a v jednom úseku se nezasekl za běžcem přede mnou (tam fakt předbíhat nešlo), myslím, že by to bylo lepší, ale i takhle “za mě dobrý”.

Co bych řekl ke trati? No na to jak je popisována (netuším jaké je to v bahně) … to je legrace. Možná proto, že jsem zvyklý na desítky, ale přišlo mi to neskutečně rychlé a krátké – rady “do kopců klidně jděte, naženete to na rovinách a neutavíte se” jsou pro sváteční běžce. Naopak, kdo aspoň trochu běhá … jděte do toho naplno. První kopec vyběhnete dřív, než si uvědomíte, že běžíte. Na potoky kašlete – probíhejte je, vodu si ani neuvědomíte a lepší než skočit a riskovat dopad na kámen a kotník. Do hrádku asi 98% lidí leze po čtyřech – lezte taky “co to jde” – pak sbíháte a lehce si odpočinete. Sběh z hrádku je možná první nebezpečné místo – tam to je o kotníky. Ale pak je rovina, kde máte šanci svižně běžet a trochu se vydýchat do dalšího kopce. Na radu “třetí kopec opět volně a klidně přejděte do chůze” … se opět vykašlete, sice s rozvahou, ale dá se vyběhnout a hlavně nahoře – do běhu co nejdříve, každý krok chůze za vrcholem ztrácíte vteřiny. A hlavně … tedy to už můžete solit – jedna rovina, zatáčka, rovina, zatáčka, dlouhá rovina s povrchem asfaltu – tady je třeba jít “co to dá”, pak esíčko dolů (tady jsem převazoval tkaničky) a pak máte smůlu, protože dlouhý traverz dolů, kde (pokud před vámi běžec neuhne) nemáte nárok předběhnout – až 200m před cílem. K mému pobavení běžec přede mnou ten úsek pomalu klusal, aby pak spurtoval jako zajíc. Cíl a zjištění, že se spurtem jsem začal pozdě – asi bych měl ještě na jeden okruh.

Za sebe musím říct, že trail mi jednoduše nesedí … a Kunratickou si možná už odpustím – je to hezký závod, ale je to dnes už spíše o historii než o samotném závodu. 3.1 km parkem v Praze, určitě si dovedu představit zajímavější trati. Výběh na hrádek je spíše legendou než nějakým “smrťákem” – ano lezete tam po čtyřech a chytáte se kořenů, ale je to 60 slovy šedesát metrů … Spíše než o náročnosti trati ty komentáře svědčí o tom, že 80% startujících jsou rekreační běžci.

Takže kdo trochu běhá, ať si to zkusí – Kunratická se dá v pohodě uběhnout, ale kdo nemá rád “stádovité závody”, ať si je klidně odpustí, zase o tolik nepřijde.

Po dvou letech jsem se na podzim dostal do Peček na tradiční desítku … a znovu jsem zažil nádherné Deja-vu. One pocit návratu již 24 rokůl zpět, kdy jsem se postavil na první běžecký závod … a to tady v Pečkách, na tomto okruhu v parku. Pravda, park se změnil, i počet koleček je trochu jiný … a tenkrát to byl jarní běh, který se již stal velkým závodem, ale to vůbec nevadí. Ostatně to největší co se změnilo jsme my – závodníci. Tenkrát mi bylo 18 a patřil jsem k nejmladším – rekreační běžec v době, kdy běhali jenom sportovci a nadšenci pro sport. Dnes jsem již běžec středního věku (a to si ubírám), běhající v době, kdy je běh, pardon run/jogging in. Odpoledne jsem tak kouknul na výsledky cca 10 let dozadu … a uvědomil si, kolik lidí se mnou již x let běhá a kolik jsem postupně přestal na okruzích a závodech vídat. Prostě zdraví, úrazy  nebo čas “pročistily naše řady”. Určitě jsem nezaběhnul rekord, ale po dlouhé době se mi běželo fakt dobře – šlachy sice bolely, ale v mezích norem a celkově mi ta měkká trať po parkových cestičkách letos suprově sedla. Dokonce jsem i poslední kolo finišoval, protože jsem nechtěl pustit kolegu před sebe (přeci jen ještě trochu závodního elánu ve mě je), i když jsem pak v cíli zjistil, že chudák odpadl už v předposledním kole, takže jsem se hnal “zbytečně” – ale aspoň ten čas zase potěšil.

A legračně jsem si uvědomil, že kolega s kterým jsem se honil začal běhat v době, kdy já už byl “ostřílený závodní vlk”, že ta paní co kroužila na okruhu a občas jí potkávám začínala běhat jako malá holka před x lety, že poslední závodník ktarý dnes byl na trati (a má můj neskonalý obdiv) byl veterán už v době, kdy já začínal a jestli v jeho věku uběhnu 10km, budu asi štěstím bez sebe, že ten padesátník, který se potil na trati x minut za mnou je stejný chlap, co mi to před 24 lety nandal jako běžec v nejlepších letech začátečníkovi, že … mě ten zatracenej běh pořád ještě baví a hrozně rád zase potkám ty stejné šílence (a třeba i šílenky, nebo jak je ženský rod pro šílence) na dalším běhu.

Takže ahoj na dalším startu … a v dalším cíli se všemi kterým se nohy ještě nezastavily.

Dnes jsem měl možná jednu z nejhezčích možností pozorovat “hru stínů” v realitě. Jednání 4 stran ve které pouze dvě znaly pravidla a cíl hry, jedna ho tušila (a hlavně věděla, že cílem ani hřištěm není dopředu deklarovaný obsah jednání) a jedna strana, která se snažila bojovat bez znalostí pravidel. Úžasná možnost pozorovat strategie jednání figurek na šachovnici pro jedny bez políček a pro druhé s podporou těchto “slepých pěšáků” pro podporu svých cílů. Hra od začátku odsouzená k prohře pěšáků (resp. jejich obětování vyšší hře) s cílem, kterého od začátku nebylo možné dosáhnout a soustředila se následně na boj “o co nejmenší ztráty” velkých figur.

Mohl jsem si toto vše dovolit z pozice člověka, který je do hry osobně vložen, ale výsledek má na mě relativně malý dopad (spíše morální než jiný) a má relativně malou manévrovací pozici. Nejtěžší bylo asi v této hře “objevovat nová pravidla”. Možná to největší, dříve tušené bylo zjištění, že když se dva opírají o sebe z dvou stran potoka, mohou se sice nesnášet, ale jeden bez druhého se neobejde, bez opory do toho potoka spadne … A zároveň možná to zjištění, proč jsou zrovna tihle těmi figurami ve hře a ostatní jen pěšáky … no protože si tohle uvědomili a možná se skřípěním zubů, možná neradi, ale jeden o druhého se opírají a akceptují to, že se potřebují, zatímco pěchota pod nimi se sestřeluje v zoufalé snaze chránit svojí kůži/pozici bez ohledu na následky za dva tři tahy hry. A asi nejhorším zjištěním byl fakt, že tyto čtyři strany MAJÍ společný cíl a přesto nestojí vedle sebe a nesnaží se ho dosáhnout (teď otevřeně říkám, že nedám na deklaraci cílů, ale na to co jednotlivé figur(k)y ve skutečnosti dělají).

Dlouhá byla tato hra, která vyústila v pat postavený na snaze “už nic neztratit” (tedy v té vyšší hře) a chabé motivaci těch dole, kteří moc netuší “co se hraje”. V mém případě aspoň trochu opepřená jedno důležité rozhodnutí. Ne, zdaleka to rozhodnutí nepadlo v tomto okamžiku, to rozhodnutí již padlo dříve, jen to byl spouštěč druhé fáze každého rozhodnutí – to rozhodnutí si přiznat a akceptovat ho – možná i dát vědět ven. No a čeká mě tak poslední fáze tohoto rozhodnutí – naučit se s ním žít. Sám netuším, která fáze je nejhorší/nejtěžší/nejdůležitější … jen vím, že mi (s přibývajícím věkem) všechny trvají déle a více bolí. V podstatě je to rozhodnutí o které jsem věděl již před dvěma lety (že ho budu muset udělat), možná je to rozhodnutí, které jsem udělal již několikrát, možná je tentokrát dokonce podložené jinou silnou motivací, přesto je to rozhodnutí těžké. Těžké nejen proto, že změna s lety více bolí, těžké i tím, že si více uvědomuji, kolika lidí kolem mě se dotkne, možná jim to život zkomplikuje, možná je to nakopne vpřed, možná dá šanci někomu jinému koho dosud vůbec neznám … prostě rozhodnutí, které otevře cestu mimo vyšlapanou pěšinku a hodně lidí bude donuceno “šlápnout v životě mimo chodník” jenom proto, že se jeden “šmudla” ROZHODL.

Dlouhá hra a dlouhý den … končící znovu v potvrzení “čím jsem byl, byl jsem rád” a vírou, že podobných rozhodnutích jsem udělal několik a žádného nelituji … snad nebudu litovat ani tohoto a naučím se sním žít a nadále se budu životem bavit. Touha mít život zajímavý a plný akcí se mi zatím daří nadmíru … díky živote za to.

Na závěr možná drobné poučení pro mě (až paměť klesne pod další hranici) i ostatní:

1. Hru bez pravidel nelze vyhrát jinak než náhodou nebo poznáním pravidel.
2. Pokud dokážete změnit hru tak, aby vítězství ostatních záviselo na vítězství vašem, na 99% vyhrajete
3. Naopak platí “když nemůžeš vyhrát … nebojuj”
4. Místo bavení se o životě, bavme se životem 🙂