Tak letos poslední posezení Science Café  v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.

Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).

V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.

Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂

Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.

Pokud chcete nasát předvánoční atmosféru (a možná i trochu svařáku), je poměrně dobrou příležitostí vánoční trh. Pověstné trhy jsou v Praze na “Staromáku”, ve Vídni a pak v mnoha německých městech.

Loni jsme navštívili Prahu, letos padla volba na Dresden v Německu. V porovnání s Prahou jsou trhy “velká akce” s tradicí. Praha má poměrně hezkou část na Staroměstském náměstí, zbytek už spíše připomíná obyčejnou tržnici. Ale zase Staroměstské náměstí má nádherné kouzlo a ukázky některých řemesel s možností typických vánočních jídel z Čech a Moravy mají nádhernou atmosféru. Drážďanské trhy jsou větší, vietnamské cetky tam neuvidíte, ale přeci jen je to už “továrna” na vánoční atmosféru. Je to hezký zážitek – krásně voní svařené víno, punč, cukroví, klobásy … zní koledy. Na druhou stranu po dvou-třech hodinách možná zjistíte, že všude narážíte na lidi a že stánky jsou jeden jako druhý. Klidu si tedy moc neužijete, ale spíše zjistíte, co bude hitem v ozdobách letošních vánočních svátků.

Co mohu určitě pochválit je zajištění trhů – parkoviště nalezne snad každý – šipky s počtem volných míst na jednotlivá parkoviště nelze přehlédnout. I čistota je obdivuhodná – ne že by nikde nebyl papírek, ale vzhledem k množství lidí, stánků s občerstvením, je tu téměř naprostý pořádek.

Takže pokud máte volný víkendový den a chcete se pokoukat na vánoční výzdobu, dát si trochu svařeného vína a originální německou klobásu … Drážďany mohu doporučit jako variantu blízko hranic. Nečekejte ale pohodový trh, spíše davy lidí a útok na vaši peněženku a chuťové buňky.

Včera večer (9.12.2010) v části Kolína cca 1/2 hodiny večer nešel proud … banální událost, která nám ale ukazuje, jak jsme čím dál více na dodávkách “síťových služeb” závislí. Ta půlhodina byla celkem legrační – nic nám vlastně s přítelkyní příliš nechybělo, naopak jsme měli možnost si v klidu popovídat při svíčce. (Zároveň rozumím, že pokud měl někdo rozdělanou práci, prádlo v pražce, pekl cukroví v el. troubě, asi to nebylo nic příjemného …)

V každém případě byla sranda sledovat po zapnutí náběh jednotlivých zařízení – a vzhledem k tomu, že problém asi nebyl jen “nahodit pojistky” – mohli jsme si to projít několikrát. Elektřinu totiž zapínali a opět padala po pár vteřinách asi 5-krát. Takže zavržení ledničky, pípání faxu, který chce nastavit čas, nabíhání routeru pro připojení, modemu pro VoIP telefon, digitální mikrovlnka, počítač, externí pevný disk na zálohy … legračních pár vteřin, kdy se malá domácnost “probouzí” a jednotlivá zařízení si jedno druhé “osahává své okolí” a nastavuje se.

Samotného mě trochu zamrazilo při představě, kolik nastavení a konfigurací v té domácnosti už je a představa, že to asi budu někdy stěhovat … a část přenastavovat. Ovšem ještě horší by byla varianta, že ten proud nepůjde měsíc, dva … kolik jen blbostí by nešlo a kolik věcí, které dnes bereme jako samozřejmost, by se stalo luxusem.

Ve stejný okamžik si vzpomenu na život na chatě, kde kromě světla (a to se dá svíčkou nahradit) bylo akorát rádio a to jsem klidně oželel – zároveň však každý večer po desáté hodině, kdy se zhasínalo veřejné osvětlení bylo na obloze nádherné “video” noční oblohy a pokud byla jasná noc … pohled na hvězdy, který dnes ve městě je luxusem. Možná to byla i připomínka, kolik že věcí běží zbytečně a mohli bychom je vypnout, aniž by to mělo velký vliv na kvalitu života a ušetřit tak něco málo elektřiny, potažmo pak naší přírody … ono zapnout přístroj jednou ručně míst jenom “hmátnou po dálkovém ovladači” zase tolik námahy nestojí 🙂

Takže si zase užijme další black-out a zkusme si chvíli bez “všech těch vymožeností naší civilizace”.

Obecně si myslím, že může být. Ač pravicově a spíše konzervativně orientovaný, myslím si, že na stávku mají pracující nárok -daný ostatně zákonem. Druhou stranou mince je fakt, že stávka JE zákonem regulována a musí splňovat některé podmínky – v tomto ohledu si dokonce myslím, že naše soudnictví “chrápe jak je jeho zvykem” a nikdy se o tohle nezajímalo – možná by nebylo od věci odbory občas usměrnit a v případě nelegálnosti stávky je nechat zaplatit škody = poslat pravděpodobně do konkurzu.

Legrační na stávce dnešní je fakt, že stávkují lidé ze státní správy aniž by tak přesně věděli za co … mají již snad svoje nové smlouvy/tarify podle kterých budou tito lidé placeni? Skoro bych se vsadil, že ne a pak je to stávka především zastrašovací. A s tou již souhlasit nemohu. Odboráři se ostatně v tomto chovají podobně jako různí rádobysocialisté jako děti, tedy podle hesla “my chceme”. Obecně se domnívám, že daleko čitelnější cestou je podání výpovědi – prostě za těchto podmínek nejsem ochoten pracovat. To je naprosto legitimní a čistý způsob, na který bohužel většina odborářů a zaměstnanců “nemá koule”, jak by řekl jeden z předchozích zaměstnavatelů. Píšu bohužel – především pro zaměstnance, protože ono nastavení jasných pravidel a otevřené konfrontace nabídky a poptávky by IMHO pomohlo především jim.

Zároveň mi přijde legrační kolik hrdinů vykřikujících o zbabělosti těch co stávku nepodpoří se teď našlo – povětšinou těch samých “hrdinů”, kteří neměli odvahu předstoupit před svého zaměstnavatele/nadřízeného a vyříkat si to s ním z očí do očí. Jak jsou teď hrdí a odvážní … když mají za zadkem dav. Jak teď horují za zdvižení (hrdé zdvižení, abych byl přesný) hlav, když dosud “ohýbali hřbet”. Je legrační vidět, jak dav dokáže probudit emoce – stejné u chuligánů ze Sparty, kteří v davu cítí beztrestnost, jako o státních (nebo stádních) zaměstnanců.

Nechci zde tvrdit, že stávka je a priori špatná, dokonce si myslím, že spousta požadavků je oprávněná … jen forma, která byla zvolena, se mi zdá nešťastná. Ekonomika na tom není dobře, nebude na tom dobře ani za rok a velmi pravděpodobně ani za dva – málokdo zpochybňuje fakt, že je třeba šetřit – jenomže málokdo to chce začít dělat u sebe. V komerční sféře je to jednoduché – firmy, které to neudělali jdou do kytek, případně jim klesají zisky, pokud na tom dosud byly etradobře. Ve státní správě … se vyráží do stávky. V tuto chvíli bych doporučil jediné – stávka musí trvat dlouho … týden, dva, měsíc … aspoň tak dlouho, abychom zjistili, které státní zaměstnance vlastně potřebujeme (ty budeme muset zaplatit a IMHO lépe než dosud), a které můžeme nechat “stávkovat dle libosti”, jenže o tohle zjištění pravděpodobně spousta odborářů nemá zájem … hádejte proč – no protože to jsou velmi často ti “hrdinové”, kteří věří, že to za ně vybojuje dav.

Po nějaké době jsem přikročil k dalšímu kroku – milestones.

Princip je opět až krutě jednoduchý – stanovíme si cíle na časová období a doporučuji zvolit den a týden. Cílů by mělo být málo, mělo by být jasně poznatelné splnil/nesplnil a … to je asi vše.

Zní to strašně jednoduše a fakt to tak jednoduché je – v pondělí ráno/v neděli večer si prostě vklidu sedneme podíváme se (pokud máme) na cíle z minulého týdne – splněny O.K. vyškrtneme, nesplněny – zkusíme se zamyslet proč a sepsat si na to pár bodů, případně se zamyslet, jestli úkol trvá, co musíme změnit, abychom tento cíl dosáhli následují týden. No a doplníme další cíle na následující týden.

Úplně stejný proces provedeme ráno/večer (jak se komu hodí – já volím ráno ve vlaku) a stanovíme si menší cíle na tento den.

V první fázi doporučím si dávat na den 2, maximálně tři cíle a na týden maximálně do pěti. Po pár týdnech uritě zlepšíme odhad, co za ýden/den zvládneme a co je moc. Že se ne vždy vše podaří je realita, ale měli bychom si sami pro sebe říct, proč se to nepovedlo – děláme to pro sebe, je lepší si přiznat, že jsem “dnes neměl svůj den achatoval s kamarádem”, než vymýšlet důvody a lhát sám sobě – i zde platí věta “kdo chce, udělá, kdo nechce, hledá důvody proč to nejde.”

Jako druhou radu přidám věc zmíněnou snad ve všech GTD příručkách – snažte se co nejvíce udělat ráno – neodkládat to.

Naše společnost se poslední zhruba století začala vyznačovat jedním důležitým faktem … nemáme problém s přežitím. Ještě před pár generacemi byl život z velké části bojem o přežití – možná ne v dobách míru a hojnosti, ale každá katastrofa (přírodní, válka, epidemie, …) přinášela hrozbu hladomoru a problémy většiny populace s přežitím. Dnes to již není pravda – tedy v bohatém severu – již tyto problémy řeší spíše okrajová část populace. Zároveň tento pokrok přinesl jeden zajímavý jev … máme dost času na “blbosti”. Nemám sice iluze o tom, že by se dříve žilo jen efektivně, ale množství blbostí, které každý den děláme je neuvěřitelné.

Vezměme si jenom množství informací, které dostáváme každý den – noviny, internet, reklama, … jenže v jaké kvalitě? Všimli jste si, jak již spoustu informací bereme “s rezervou”. Takže ty nejlepší, nejvýhodnější, ideální, … či jaké všechny věci zcela přehlížíme. Naučili jsme se filtrovat informace, takže již sami nejsme často i poznat, jestli opravdu něco není skvělé, super, … Je dnes tak těžké rozlišit, která informace je brána vážně a která je jen “naoko”.

Naopak druhá strana – ta která informaci podává se dnes více než na její obsah soustředí na dvě věci – musí to zajímat a nemělo by to být právně napadnutelné. I proto je všechno giga, skvělé, … Některé případy dnes již podchycujeme zákonem – viz banky, které musí u půjčky uvádět rpsn, tedy odpovídající roční úrokovou sazbu pro možnost porovnání, povinnost v obchodech uvádět i cenu za kg (např. u potravin) a dalším adeptem jsou IMHO stávající závody ve “zlevňování” automobilů – jak bombastické ceny … jenže s hvězdičkou a dovětkem, cena platí při leasingu, půjčce, … tedy při nějaké akci, která vás většinou nezajímá a v podání dotyčné firmy zdraží věc na cenu “před slevou”.

Není to ale jen reklama – kolik jen předvolebních slibů jsme již slyšeli a dnes jsme tak daleko, že se sice ne zcela otevřeně, ale ani to nikdo už moc nepopírá, ví, že to jsou jen sliby před volbami, které přeci nikdo nepočítá, že by plnil … (nevím jak přesně to jeden z našich předních politiků řekl).

Důsledek je ten, že stále více informací máme zdánlivě lehce k dispozici, jenže je musíme neustále ověřovat a hodnotit – na diskusních fórech, konkrétním dotazem a žádostí o přesnou kalkulaci ceny, s přáteli, … někdy dokonce nejsme schopni rozlišit, co je a co není pravda … 9 z 10 lidí aby se z toho zbláznilo (abych použil slogan blízký reklamním agentům). Naprosto jsme degradovali jazyk, písmo z prostředků na komunikaci a sdělení informace na prostředek k manipulování s druhými. Viva doba, kdy “slovo muže” mělo větší váhu.

Budujme si tedy dnes a denně svoje okolí, které podává relevantní informace a stejně se k němu chovejme – možná zjistíme, co času máme na smysluplnější věci než jen pořád zjišťovat “jak je to doopravdy”.Oceňme i firmy/společnosti, které mají historii a které se historicky chovají korektně – sleva 10% za nejistotu je hodně drahá sleva. V každém případě nám hrozí, že společnost zcela přestane fungovat, protože žádná informace nebude brána vážně … a možná se pak znovu objeví i ten hladomor a boj o holé přežití – zatím je to jen ve světě informací, kdo ví jak daleko je to k boji v životě reálném.

Možná by se velká část historie lidí dala popsat jako historie válek, bojů, soubojů, střetů. Ony střety jsou často motorem pokroku – pokud se podíváme na “studenou válku”, musíme přes její zápory přiznat, že ono vědecké soupeření dokázalo přinést výrazný pokrok a dodnes jsme některé skutky nedokázali zopakovat (jak je to dlouho co člověk stanul na Měsíci … dosud jako jediném mimozemském tělese …). On i vývoj technologií během světových válek byl pozoruhodný a kdo si už dnes přizná, že mnoho z raketové technologie vzniklo v Německu při vývoji “konečné zbraně” V-1, V-2. I letecká technika zažila právě ve válkách bouřlivý rozvoj, takže odsoudit války a střety není tak jednoduché. Ostatně malé souboje stále probíhají – mezi národy, soupeření mezi firmami nám přináší často nižší ceny díky konkurenci. V mnoha případech je sice výsledek dost “pofiderní” – a vyvíjí se technologie, které nikdo příliš nepoužije (kolik lidí dodnes posílá MMS, používá WAP, …)
Ve světle faktu, kolik drobných soubojů dnes a deně probíhá a účastníme se jich je skoro zvláštní, jak málo se dodnes ví o jejich exaktním popisu a teorii v češtině většinou nazývanou teorie her. Ono označení hra je možná trochu zavádějící, protože se opravdu jedná o teorii zabývající se chování jednotlivců/skupin (hráčů) za účelem získání maximálního zisku (počtu bodů/vítězství). Někdy pravidla znají, někdy je jenom odhadují a většinou také neznají přesné podmínky a situaci ostatních hráčů … (použiji dále tradiční značení – hráč, bonus, hra, …).
Zároveň je třeba podotknout, že jsou souboje, války které končí “bez vítězů” a je třeba říct, že mnohé ani moc jinak končit nemohou – pokud spolu začnou bojovat dva lidé v partnerském vztahu … nutně mají buďto za cíl druhého zválcovat a podmanit si, případně vztah rozbít. Pokud nemají tento cíl, pak prostě … nemohou vyhrát, protože již samotný tento souboj, který nahradil kooperaci, znamená prohru. Může to být i souboj (hra) se zaměstnavatelem ohledně mzdy – do okamžiku komunikace slušné je vše v pohodě a maximálně může končit nedohodou/nesouhlasem. Pokud se diskuse převede v zájemné osočování/otevřený střet, … oba již prohráli, protože dlouhodobě si lze jen těžko představit další fungování bez vzájemného podezírání “kdy to na mě zase zkusí”. Ve všech případech bývá mnohem úspěšnější strategie “udělat ze svého cíle cíl těch druhých” – protože v tu chvíli na něm všichni začnou pracovat. Předpokládá to samozřejmě alespoň přibližně stejné chápání situace a elementárně kompatibilní cíle.
V každém případě je na základě jednoduchých příkladů možno ukázat, jaká strategie bývá úspěšnější a jaká ne. Problém, který asi způsobuje nechuť k teorii her je jen “abstraktní a přibližný” popis reality, který se může zdát příliš zjednodušující. Zároveň zde často ono “tento vliv zanedbáme” funguje a zkušený analytik dokáže vybrat ony podstatné jevy a vlivy. Stejně tak známý příklad “dilema zloděje” ukazuje jenu pravdu – jakkoliv se v určité situaci zdá, že boj (vyostření sporu, nespolupráce, nazvěme to jak chceme) jeví pro dotyčného lépe (výhodněji), v dlouhodobém horizontu může být osudný. Abych tu en teoreticky neplkal – je to příklad, kdy dva lupiči jsou chyceni a vyslýcháni bez možnosti kontaktu a vědí, že výsledek podle jejich odpovědí bude následující

1. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude mluvit – dostane zloděj A i zloděj B 5 let vězení
2. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude zatloukat – zloděj A bude propuštěn, zloděj B dostane 10 let
3. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude mluvit – zloděj A dostane 10 let, zloděj B bude propuštěn
4. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude zatloukat – oba dostanou po dvou letech.

Pokud se na to podíváme z pohledu zloděje A – sobecky by měl mluvit (pokud i B promluví, dostane 5 let místo 10-ti, kdyby sám zatloukal, pokud bude B zatloukat, bude doknce volný proti 2 letům, kdyby zatloukal). Zároveň … dvojice “virtuálně” kooperujících zlodějů, která bude zatloukat bude dostávat po dvou letech vězení proti těm sobeckým, kteří budou dostávat po pěti letech … Svůj malý boj tedy mluvící zloděj vyhraje, ale ve válce prohrává.

Poučení pro nás – velmi často je lepší snažit se hledat společnou řeč a ústupky OBOU stran, proti sobeckému a na první pohled racionálnějšímu prosazování sebe sama. I v situaci, kdy se zdá, že druhá strana není ochotna ustoupit a tlačí druhého do kouta, doporučuji tedy neustále otevírat možnost komunikace (a klidně se přitom připravovat na boj). Zároveň je vhodné ptát se, kdo všechno ve hře hraje – otevřeně i jenom z pozadí a jak co nejvíce hráčů přesvědčit (nebo to přímo zařídit), aby můj prospěch byl i v jejich zájmu … budou to ti nejlepší spojenci. Přemýšlej tedy nejen o svém užitku, ale i o užitku těch druhých … proměnit boj ve spolupráci je první (a často rozhodující) vítězství, kterého lze dosáhnout.

Závěrem jedno ze starých přísloví/mouder (Čína – “Umění Války”), které však doporučuji zvážit při každé hře/boji:

Když nemůžeš vyhrát, nebojuj.

Po poměrně dlouhém čase jsem na další Science Café zavítal do Poděbrad. Některé předchozí přednášky jsem totiž absolvoval v Praze a necítil jsem potřebu slyšet je znovu, některé se mi prostě termínem nehodily …

Přednáška byla tentokrát z trochu jiného oboru – skoro bych řekl sociologie – resp. srovnání (zčásti) a z části vyprávění o kultuře  životním stylu amerických indiánů a jejich před kolumbovských civilizací – které se z části udržují dodnes. Hned na začátek je třeba říci, že pod pojmem civilizace/kultura je třeba si představit poměrně širokou škálu úrovní – od pralesních tlup žijících na úrovni lidí doby kamenné, až po poměrně vyspělé kultury Inků a Majů, které ve své době nabyly daleko od úrovně evropských a asijských civilizací.

Možná jedno z nejdůležitějších porovnání naší a jejich civilizace (a dodnes asi není zcela jasné, kdy došlo k rozdělení vývoje/přerušení kontaktů – od Vikingů, přes kontakty Asijskou cestou) je ve vnímání světa a životního cíle – zatímco naše civilizace je poháněna pohledem vpřed a snahou být výš, lepší, silnější, bohatší, jejich je opřena o akceptaci přírody a stavu jako takového. Naše znalosti byly IMHO poměrně násilně přetrhány střety národů a náboženství – symbolické pálení Alexandrijské knihovny a doba temna způsobená nástupem křesťanství u nás znamenaly vždy hluboký kulturní a technologický propad následovaný znovuobjevováním objeveného a vývojem vpřed. Indiáni jako přírodní národy žijí spíše poklidný život a existují zde kultury, které pravděpodobně již mnoho století, možná tisíciletí žijí na stejné úrovni – kterou akceptovali a nemají potřebu “žit lépe” v našem chápání světa. Přednášející to demonstroval i na naší touze “aby se naše děti měli lépe – a stejně tak generací mladých, aby dosáhly výše než rodiče” – v kontrastu s tím u indiánů panuje touha být a žít stejně jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Co musíme obdivovat je znalost přírody a schopnost indiánů z jejich úrovně (možná nižší, ale spíše jiného druhu) čerpat informace pro život. Samozřejmě je v tom i dílo času a možnost věci zkoušet a vylepšovat po mnoho generací (samotný šamanismus je starý už několik desítek tisíc let), ale zároveň i přirozená lidská moudrost – u nás někdy hanlivě označovaná jako “selský rozum”, která u nás mnohdy ustupuje do pozadí ve jménu moderních technik a technologií. Kolik dnešních mladých se při otázce nejprve zamyslí nad odpovědí a raději začne zuřivě “gůglit”?

Náš svět je tak plný různých pravidel a vazeb – což je při jeho složitosti nezbytné. Oproti tomu je život a organizace indiánů podstatně jednodušší, ale zároveň mnohem tvrdší a jejich chyba může znamenat v každém okamžiku fatální výsledek – tedy smrt jedince/vážné ohrožení celého kmene. Tento rozdíl pak ústí ve fakt, že zatímco množství pravidel a zákonitostí v naší společnosti je řádově větší, jsme k jejich dodržování mnohem méně striktní. U indiánů pak existuje spíše málo pravidel, které ale jsou velmi tvrdě dodržovány a kontrolovány – je to samotná otázka přežití.

Pokud bych se měl vrátit k samotnému názvu přednášky, určitě lze říci, že v oblastech poznání přírody jsou američtí indiáni “lepší” – je to věc, kterou žijí a kterou jsme naopak my již téměř zapomenuli (nejen jako jednotlivci, ale jako celá civilizace), zároveň je třeba říci, že způsob poznání, který pohání euro-asijskou civilizaci nám poskytnul mnoho výhod a možnost oprostit se od samotné otázky přežití. Střet naší a indiánské civilizace, který začal po objevu Ameriky 1492 pak – v rovině síly – vyznívá výrazně v náš prospěch. Zároveň se zdá, že naše poznání již dnes dosahuje i té abstrakce a respektu, že existují skupiny lidí (a tato přednáška je toho důkazem), kteří pouze tupě nelikvidují jiné civilizace, ale zamýšlí se nad nimi a hledají poučení z jejich zkušeností a způsobu existence – to je možná, dle mého názoru, větší a důležitější bonus naší civilizace, že jsme schopni se “učit i od nepřítele/soupeře”. Samotný boj o osídlení planety, který se zdá být vložen do našich genů je ostatně bojem o to, kdo je schopnější v “zabíjení a množení se”.

Při pohledu na souboj civilizací americké x evropské bychom si měli i uvědomit, že tiše, ale trvale hoří i další “boj” – mezi civilizací evropskou a asijskou. Uvidíme za pár století, jestli evropská civilizace nebude “zašlapána do země” asijskou a pouze se podivínští Číňané nebudou jezdit dívat do rezervace czechy-mourava na jakýsi podivínský kmen hovořící zvláštní řečí, které skoro nikdo nerozumí.

Naše civilizace je tak velikým experimentem, zkoušejícím, jestli demokracie a náš způsob chápání poznání je dostatečně životaschopný. V současnosti se zároveň zdá, že příliš nehrozí naše ohrožení “vnějším nepřítelem” – spíše můžeme sami sebe zlikvidovat různými -ismy a pokusy o popření základů, které nás posunuly až na stávající úroveň.  Relativizují se i výhody a nevýhody – velká slabina otevřenosti a ochoty sdílet informace se v tuto chvíli zdá problematická při pohledu na plagiátorství a kopírování našich znalostí Asií – kopie často bývají i lepší než originál, ale zároveň tato vlastnost exportuje i náš hodnotový žebříček a životní styl. Může se tak stát, že nás Asie “pohltí a převálcuje”, ale za cenu faktu, že převezme náš životní styl a nebude tak naším nástupcem, jako spíše pokračovatelem naší cesty. Tohle vše ale ukáže jenom čas a na cestě bude určitě ještě mnoho křižovatek, které mohou osud civilizací zcela zvrátit … a rozhodovat může i ta nejmenší maličkost a každý z nás.

Dnes (17.11.2010 – možná náhoda, nebo co) jsme si mohli mnozí vyzkoušet, jak moc jsme na mobilech a sítích (ne)závislí. Nevím jak jinde, ale v Kolíně od cc 11:00 nešla/šla velmi špatně síť O2 – aktuálně v 18:05 sice jde, ale jak jsem zjistil pořád s problémy – volání na jeden telefon mi oznámí, že je nedostupný, zatímco z tohoto konkrétního jde volat normálně (oba O2). Asi více mi “znepříjemnilo” život zpoždění SMS – dorazí tak s půlhodinovým zpožděním, což při placení přes internet znamená, že vyplníte formulář pro převod peněz a zhruba 5 minut poté, co vyprší časový limit na zadání SMS klíče vám tento dorazí. Na druhou stranu … zaplatím zítra, žádný problém 🙂

Rozumím, že někdo může být dohodnut “zavoláme si, kde se setkáme” a tohle mu život celkem znepříjemní, na druhou stranu … technika vždy může selhat a zde to na 95% je selhání techniky. Ostatně si ani nepamatuji, kdy naposledy došlo k takhle velkému výpadku, takže bych ani operátora nehanil za špatnou spolehlivost. Naopak za co bych pohaněl je fakt, že na jeho vlastních stránkách o problémech není ani zmíňka – když jsem zjistil, že je problém, vypnul jsem a zapnul mobil, vyzkoušel druhý, druhouu kartu a následně se podíval na jejich web – nic … řekl jsem si, že asi chcípnul mobil a nijak jsem to neřešil – svátek, vyřeším zítra. Vlastně náhodou jsem pak na informačním portálu narazil na info o problémech – to je a) velmi nepřesné, protože “síť se vrací do normálu” znamená, že SMS chodí pořád se zpožděním i dvě hodiny poté a některé telefony se tváří jako nedostupné … b) není to oficiální zpráva O2. Věřím, že v tuto chvíli technici O2 jezdí a řeší problém … co ale dělá PR manažer firmy? Pravděpodobně se válí někde na volném dni a přemýšlí jaká by měla být reklamní kampaň na sv. Valentýna 2011. Zrovna v tuto chvíli bych řekl, že selhal a vedení O2 by se mělo ptát, proč tuhle situaci okamžitě neřešil – nefungující mobilní síť spolu s reklamou na jejich www “kupte si naší chytrou síť” působí hodně komicky. Ale to si už musí vyřešit ve firmě – z mého pohledu prostě oddělení pro komunikaci se zákazníky dne 17.11.2010 u firmy O2 zachrápalo ve velkém a být jejich nadřízeným, zvážím jejich další setrvání na příslušných postech.

Zajímavé je však i sledování diskuze na zpravodajských serverech – zdá se, že bez mobilu si už “ani neťukneme”. Sami naprosto nejsme ochotni si něco plánovat a svazovat se … vše chceme řešit aktuálně jak se nám chce, jak se nám to v tu chvíli hodí – ve stejném okažiku ale všichni spoléháme a čekáme, že něco bude automaticky fungovat. Je to jedna z věcí, která mi v dnešním světě chybí – mnoho lidí chce jistotu a oporu, ale sami nejsou žádnou ochotni poskytnout. Sláva mému okolí a rodině, že mám pár lidí, o které se v případě nouze mohu opřít a mít onen pocit, bezpečného zázemí.

9.11 se uskutečnilo další “sezení” v kavárně Potrvá – Science Café. Týden po předchozím, které bylo v rámci týdne vědy a techniky tak opět v tradiční druhé úterý v měsíci. Když speaker (vlastně speakerka) připomenula, že se jedná o výročí 2 let od prvního potrvá, uvědomil jsem si, že už sem vlastně také přes rok chodím … a jsem tomu rád. Jsou to příjemná posezení a rozšíření si obzoru o témata, která by člověk možná jenom pominul pro nedostatek času. Jestli má někdo jenom trochu zájem o populární vědu, doporučuji se nějakého Science Café zúčastnit.

Tentokrát se tedy jednalo o téma klimatologie, které dnes najdeme snad všude – o globálním oteplování “plká” kdekdo. Ve většině případů to s vědou a zdravím rozumem nemá nic společného – bral jsem proto tohle jako možnost poslechnout si to od lidí, pro které je to práce, koníček a kteří se tomu věnují na nějaké úrovni a ne jen jako možnosti přiživit se u dotací/získat nějaké voličské hlasy. Sám bych se přidal spíše na stranu pana prezidenta Klause, že globální oteplování má dnes blíže k cucání dotací než k vědě. Tím nechci říci, že by neexistoval vliv člověka na podnebí (klima), jen si nemyslím, že je nutné vše podřídit omezení toho vlivu. Průměrná teplota ostatně v minulosti kolísala i bez vlivu lidí (doby ledové – doby meziledové) a téměř jistě tedy existují samoregulující mechanismy, které dokáží v případě nárůstu průměrné teploty tento trend obrátit. To o co se IMHO my musíme snažit je nezatěžovat tento systém zbytečně a zároveň se ho snažit poznat a vědecky popsat. Druhou věcí zmíněnou přednášejícími je také nutnost se na změny připravit a minimalizovat jejich negativní dopad.

Zde bych asi měl udělat odbočku a podotknout, že obecně zaměňované jsou termíny počasí a podnebí – no asi hodně zjednodušeně řečeno počasí je aktuální stav – tedy krátkodobí, tak podnebí (klima) jsou nějaké dlouhodobé průměrné veličiny – především teplota a srážky (řekněme v ročním úhrnu).

Ale zpět ke klimatu a extremalitám – není na škodu si přiznat, že oteplení (byť globální) na nás má vliv poměrně nízký – kdo dokáže zaznamenat zvýšení roční průměrné teploty o 1 stupeň? To co ale výrazně můžeme zaznamenat, budou průvodní jevy/následky této změny. Může to být nárůst síly větru (bohužel pro toto v tuto chvíli nejsou k dispozici dlouhodobější spolehlivá měření – na rozdíl od teploty a srážek) a tedy nárůst počtu silných větrů, může to být zvýšení četnosti povodní a jejich (nevím jak to lépe nazvat) zkoncentrování – to co pozorujeme v posledních letech, kdy na určité malé oblasti spadne velké množství srážek v krátkém čase, zatímco v relativně blízkém okolí téměř žádné. Právě toto je příčinou mnoha škod a lokálních rychlých záplav.

S čím bychom se měli smířit je fakt, že ať už se rozhodneme tvrdě minimalizovat vliv lidí, nebo ho budeme jen pomalu omezovat, tyto změny ještě nějaký čas budou trvat, protože většina jevů “má výrazné zpoždění” a třeba rozpad plynů se skleníkovým efektem je v horizontu spíše desetiletí … tyto změny, které dnes provedeme pocítí (v dobrém i ve zlém) tedy především naše děti … Neznamená to, že bychom na to měli rezignovat a určitě stojí za to se o omezení exhalací snažit a dohadovat se na míře tohoto omezení. Nicméně v tuto chvíli je možná podstatné se připravit na následky dosavadního vlivu.

V rámci ČR je asi největším “strašákem” voda – tedy záplavy, kroupy, nárazové přívaly sněhu, … přeci jen hurikány u nás (zatím) tolik nehrozí. Ani tady si neodpustím poznámku, že ono zatím je celkem podstatné, protože zvýšení průměrné teploty je vlastně “napumpování energie do systému” a ta se může právě do kinetické (tedy silných větrů) IMHO transformovat, mohlo by se tedy teoreticky stát, že hurikány poznáme v budoucnosti (tedy skoro jistě ne krátkodobé) i u nás. U vody jsme si však na problémy “zadělali” sami – zkulturnění krajiny v 19. století (v jeho druhé polovině) totiž drasticky snížilo její schopnost absorbovat dešťové srážky – lokální průtrž se tedy v minulosti často zarazila na velmi malém území, zatímco dnes “se projde” podstatně větší oblastí doprovázená strženou zeminou – to jsou ty nepříjemně bahnem zaplavené sklepy. Proti těmto povodním nepomohou žádné hráze. Takže zpět ke smíšeným lesům, k polím s mezemi, k pěstování vhodných plodin, k přirozeným bariérám (meze) a … věcem, které jsme ve jménu pokroku téměř zlikvidovali 🙂

Jedna z drobných poznámek – i zde platí, že ani jedna z cest (omezení vlivu/adaptace na následky) není samospasitelná a cesta IMHO vede jen přes kombinaci obou – neměli bychom systém, kterému zatím zcela nerozumíme pokoušet, ale zároveň se musíme připravit na to, že se vyvíjí (i bez našeho vlivu) a měli bychom minimalizovat negativní dopady tohoto vývoje.